0010 Proč je nutné rozlišovat občansky a církevní kalendář

Rozeznáváme rok občanský a církevní. Jinými slovy: rok žitý dítkami tohoto světa¹ a dítkami Božími. Jelikož dítky Boží žijí dosud na této zemi, je samozřejmé, že i ony jsou nuceny někde zevně podřizovati se koloběhu světskému. Mohutnost svého života však nedostávají ze zevnějšku, nýbrž z nesmrtelné duše, která na křtu sv. byla zabrána úplně Kristem. „Nežiji už já, žije ve mně Kristus,“ tato slova Pavlova musí býti životním heslem každého křesťana.

Náš život dostává obsah a cenu teprve tehdy, je-li žit skrze Krista, s Kristem a v Kristu. Den, týden, měsíc a rok křesťana, třeba ubíhá ve stejném prostoru vesmíru, na stejné zeměkouli a je řízen stejným oběhem země kolem slunce jako čas dítek tohoto světa, má pro křesťana přec jen zcela jinou náplň. On se denně probouzí jenom proto, aby znovu se vzchopil k chvále Boha, jemuž patří naše všecky myšlenky, slova i skutky. Uléhá jen proto, aby načerpal nových sil ke cti a slávě Boží. Každý den v týdnu je mu posvěcen nějakým dílem Božím², jak vzpomíná Církev ve svých krásných hymnech v kněžských a řeholních hodinkách. Neděle zůstane křesťanstvu navždy posvěcena slavným Zmrtvýchvstáním Spasitele, jenž jím dokázal svou naprostou moc nad nebem, zemí i peklem.

Kristus je Pánem vesmíru a všech stvořených věcí, ale také času. Na to nemyslí svět, neboť Krista nezná; na to však musí myslit křesťan, jenž nese jeho jméno a je druhým Kristem, neboť celý jeho život má býti napodobením života Kristova.

Kristus posvětil půdu naší zeměkoule tím, že po ní chodil. Kristus však také posvětil tvář slunce – kolem něhož země obíhá a počítá tak svůj čas – září svého boholidského života, takže všecka roční období na věčné časy sálají odrazem přesvatého a přečistého tohoto světla Bohočlověka.

Nevěsta Kristova, Církev, která je svému Ženichu naprosto oddána, řídí svůj život podle onoho Slunce, onoho Světla pravého, kteréž osvěcuje každého člověka přicházejícího na tento svět. Kristus je pro ni jediným životodárným Sluncem, bez něhož není pro ni ničím naše hmotné slunce, které řídí dítky tohoto světa. Jako by hmotné slunce pochopilo svou bezvýznamnost, zastřelo svou tvář, když se zdálo, že na kříži uhasíná Světlo světa.

Zcela přirozeným vývojem nadpřirozeného života Církve v Kristu a s Kristem ustálil se církevní rok. Jeho nejslavnější částí je památka vítězství Krista nad ďáblem, smrtí a hříchem – Velikonoce. Ta jest pro Církev tak důležitá, že po čtyřicet dní se postí a kaje, aby její dítky mohly v sobě přemoci všecky účinky jedu hříchů a tak postřehly očištěným duchovním zrakem nejhlubší tajemství své spásy.

Radost ze Vzkříšení svého Ženicha Církev probouzí ve svém srdci kromě o Velikonocích též každou neděli, neboť bylo to nedělní jitro, o němž si Kristus vlastní mocí otevřel svůj hrob. O neděli se Církev nikdy nepostí a stoje pronáší své modlitby. Neděle je pro ni „dnem Páně“, který nastoupil na místo starozákonní soboty.

Nedělní liturgie její patří tomu, jejž miluje její duše. Jest tedy nedostatek jemného soucítění s Církví, pakliže křesťané neuváženě naplňují neděli jiným obsahem, třebas se jim zdál také bohumilým. Církev nezná neděli nebo den věnovaný „matkám, tisku, misiím“ nebo některému svatému. Tím ovšem není řečeno, že by Církev toto všecko nenosila také ve svém srdci. – Od nejstarších dob je s nedělí spojována i vzpomínka na seslání Ducha Sv., Nejsvětější Trojici a stvoření světa. Neděle dostávají svou proměnlivou liturgickou zář od postupujícího Církevního roku a vrhají ji na celý týden, který je jimi uveden.

Co bylo přirozenější pro Církev, která se zamýšlí nad každým slovem, činem a krokem svého Spasitele, nad všemi tajemstvími jeho božského života, než přivítati dny panenského početí a po devíti měsících lidského zrození Slova a kochati se jeho sladkými tajemstvími? To jsou pak Vánoce, druhé největší svátky Páně. I pro ně ustanovila Církev dobu čtyřnedělní přípravy – Advent.

Advent, slavení blížícího se Krista a vstupu jeho na naši zemi, stal se zcela logicky počátkem církevního roku, jehož obsahem je boholidský život Kristův. Ještě jedno velké světlo vzplane na obloze Církve – den Seslání Ducha svatého, jenž přišel nás těšit a chránit po dobu, než Kristus na konci věků přijde pro celou věčnost rozhodnouti o odměně nebo trestu každého jednotlivce.

Takovým způsobem Církev zvláštními svátky oslavuje i jiná tajemství naší spásy. Při tom nezapomíná na ty, kteří byli ve spojení lásky s Kristem. Tak i jeho panenská Matka, jejíž život byl tak nerozlučně spojen s jeho životem, je předmětem zvláštní úcty a zvláštních vzpomínek Církve. I ostatní svatí, kteří tak věrně napodobili svého Mistra, nalézají v církevním roce svá čestná místa, neboť jejich světlo je odleskem jeho světla, jako hvězdy jsou krášleny září slunce. Jelikož jsme ve svatém společenství  s těmito svými oslavenými bratry a sestrami, jsou naším majetkm i jejich modlitby a zásluhy, jejich ctnosti a umrtvování, jejich působení a utrpení. – Od svátků svatodušních, od nichž se počítají všecky neděle až do konce církevního roku (bývá jich až 28), Církev se ve svaté bezstarostnosti a klidu kochá sladkým ovocem vykoupené a zajištěné spásy. Vzpomínáním na  tajemství a události ze života Kristova během církevního roku ve Mši svaté se tyto stávají v určitém smyslu opět živou skutečností a přináejí duším, které jsou na ně připraveny, své zvláštní milosti a plody.

Církevní rok, jak lze poznati z těchto několika rysů jeho stavby, je něco zcela jiného než rok občanský. Jelikož jsme dítkami Církve, musí její způsob života býti i naším. Čím více se kdo přimkne k Církevnímu roku, tím úžeji se spojí s Kristem, tím dokonaleji bude oslavovat Boha a tím více se bude do něho vlévat světlo a milost Boží.

Minuty, hodiny, dny a roky mají pro nás jen potud cenu, pokud byly žity s Kristem a pro Krista. Pak se nemusíme rmoutit, že uplynuly, neboť nás očekává ještě čas, jenž nebude míti nikdy konce. Naplněn bude rozkoší, o níž nedovede žádný lidský jazyk mluvit, neboť lidská duše si nedovede představiti tak obrovskou krásu. Dej nám ji všem Bůh skrze Pána našeho Ježíše Krista za věrné a oduševnělé soužití s posvátnými tajemstvími roku církevního!

____________________

¹ V situaci, kdy dítky tohoto světa si žijí svůj rok, což je vynálezem novověku. V této souvislosti musí VeB připojit zcela zásadní poznámku. Jistě je jaksi vnějším cílem článku rámcové poučení o církevním roce/kalendáři. Ale otištění článku má i svůj implicitní důvod, možná ještě důležitější. Pozorný čtenář si může všimnout apologetických (obranářských) nebo defétistických (poraženeckých) stop v článku: autor jaksi brání kalendář dítek Božích proti (samozřejmému) kalendáři dítek tohoto světa. A právě toto je dikce až příliš častá v novodobých církevních dějinách. Středověk by postupoval úplně opačně! Nechal by dítky tohoto světa, aby se samy pokusily zdůvodnit účel svého (občanského) kalendáře. Jak by to asi dopadlo? Víc než půl tisíciletí toho nebyly dítky tohoto světa schopny, ani je to nenapadlo. Takže se nedivme dnešnímu stavu, protože kynul po mnoho posledních staletí ... V příštím pokračování seriálu se podíváme na vůbec první myšlenku, která odstartovala proces nálezku občanského kalendáře.

² Soupis dnů v kalendářním roce se nazývá kalendarium.

Z Římského misálu 1947