1230-09-28 Quo Elongati a sæculo (Čím více se odpoutáváte)

GREGORIUS EPISCOPUS SERVUS SERVORUM DEI

Dilectis filiis Generali et Provincialibus Ministris, ac Custodibus celerisque Fratribus Ordinis Minorum Salutem et Apostolicam benedictionem.

Quo elongati a sæculo, ut columbae pennis assumptis in secessum contemplationis supra vos altius evolastis, et conspectius peccatorum jacula prævidistis; et plura per quæ conspicitis salutis impediri profectum, cordis vestri oculus perscrutatur. Unde quæ tecta sunt aliis, in conscientiis vestris quandoque spiritus manifestat: splendore intelligentiæ spiritualis caligine humanæ infirmitatis obducto, scrupulus interdum dubitationis inducitur, et difficultates quasi inextricabiles ingeruntur.

Sane constitutis nuper in praesentia nostrâ Nunciis, quos vos filii Ministri misistis, qui eratis in Capitulo generali congregati, et te, fili Generalis Minister, personaliter comparente, fuit nobis expositum, quod in Regulâ vestrâ quædam dubia et obscura, et quædam intellectu difficilia continentur. Sed sanctæ memoriæ Beatus Confessor Christi Franciscus nolens Regulam suam per alicujus Fratris interpretationem exponi, mandavit circa ultimum vitæ suæ, cujus mandatum dicitur Testamentum, ut verba ipsius Regulæ non glossentur; et, ut verbis utamur ejusdem, quod sic intelligi debeant, dicatur; adjiciens, quod Fratres nullo modo aliquas litteras ab Apostolicâ Sede petant, et alia quædam interserens, quæ non possent sine multâ difficultate servari.

Propter quod hæsitantes, an teneamini ad observantiam Testamenti prædicti, dubietatem hujusmodi de conscientiis vestris, et Fratrum vestrorum per nos amoveri petiistis. Et quum ex longa familiaritate, quam idem confessor Nobiscum habuit, plenius noverimus intentionem ipsius; et in condendo prædictam Regulam, obtinendo confirmationem ipsius per Sedem Apostolicam sibi astiterimus, dum adhuc essemus in minori officio constituti; declarari similiter postulastis dubia et obscura regulæ supradictæ nec non super quibusdam difficilibus responderi.

Sane quamvis prædictum Christi Confessorem piam intentionem in prædicto mandato habuisse credamus, et vos justis votis ejus, et desideriis sanctis affectatis omnimode conformari; Nos tamen attendentes animarum periculum, et difficultates, quas propter hæc possetis incurrere, dubietatem de vestris cordibus amovendo, ad mandatum illud vos, dicimus non teneri; quod sine consensu Fratrum maxime Ministrorum, quos universos tangebat, obligare nequivit, nec successorum suum quomodolibet obligavit, quum non habeat imperium par in parem.

Ad hæc, sicut per prædictos Nuncios intelleximus, dubitatur ab aliquibus Fratrum vestrorum, ne tam ad consilia, quam ad præcepta Evangelii teneantur: tum quia in Regulæ vestræ habetur principio: Regula, et vita Minorum Fratrum hæc est scilicet Domini Nostri Jesu Christi sanctum Evangelium observare, vivendo in oboedientiâ, sine proprio, et in castitate, tum quia in fine ipsius Regulæ continentur hæc verba: Paupertatem et humilitatem et sanctum Evangelium Domini Nostri Jesu Christi, quod firmiter promisimus, observemus. Unde scire desiderant, an ad alia Evangelii teneantur consilia, quam ad ea, quæ in ipsâ Regulâ præceptoriæ vel inhibitorie sunt expressa: præsertim quum ipsi ad alia non se obligare intenderint, et vix aut nunquam omnia possint ad litteram observari.

Nos autem breviter respondenms, ad alia consilia Evangelii non teneri per Regulam, nisi ad ea, ad quæ magis de bono, et æquo vos obtulistis holocaustum Domino medullatum per contemptum omnium mundanorum.

Item quum in eadem Regulâ sit inhibitum, ne Fratres recipiant per se, vel per alios denarios, vel pecuniam ullo modo; et ipsi hoc in perpetuum observare desiderent: certiorari requirunt, si aliquibus timentibus Deum fideles aliquos, per quos ipsi subveniant necessitatibus eorumdem, sine offensione Reguliæ audeant præsentare; ac ad Fideles eosdem pro necessitatibus ipsis securâ recurrere conscientiâ, quum denarios, aut pecuniam noverint accepisse; quos tamen denarios, vel pecuniam auctoritate propriâ non intendunt facere conservari, nec nomine depositi exigere ab eisdem.

Super quo duximus respondendum, quod si rem necessariam velint Fratres emere, vel solutionem facere pro jam emptâ, possint vel Nuncium ejus, a quo res emitur, vel aliquem alium volentibus sibi eleemosynam facere, (nisi iidem per se, vel proprios Nuncios maluerint), præsentare, qui taliter præsentatus a Fratribus non est eorum Nuncius, licet præsentetur ab ipsis, sed illius potius, cujus mandato solutionem fecit seu recipientis eamdem. Idem Nuncius solvere statim debet, ita quod de pecuniâ nihil remaneat penes eum. Si vero pro aliis imminentibus necessitatibus præsentetur, eleemosynam sibi commissam potest, sicut et Dominus, apud spiritualem amicum Fratrum deponere, per ipsum loco, et tempore pro ipsorum hujusmodi necessitatibus, sicut expedire viderit, dispensandam. Ad quem etiam Fratres pro hujusmodi necessitatibus poterunt habere recursum, maxime si negligens fuerit, vel necessitates ignoraverit eorumdem.

Praeterea quum in ipsâ Regulâ contineatur expresse, quod Fratres nihil sibi approprient, nec domum, nec locum, nec rem aliquam; ac sic processu temporis contaminari timeant Ordinis paupertatem, præsertim quum jam dixerint aliqui proprietatem mobilium pertinere ad totum Ordinem in communi: Nobis fuit humiliter supplicatum, ut in hoc dignaremur animarum providere periculis, et totius Ordinis puritati. Dicimus itaque, quod nec in communi, nec in speciali debeant proprietatem habere; sed utensilium ac librorum, et eorum mobilium, quæ licet habere, eorum usum habeant: et Fratres secundum quod Generalis Minister, vel Provinciales dixerint, iis utantur, salvo Locorum et Domorum dominio illis, ad quos noscitur pertinere. Nec vendi debent mobilia, vel extra Ordinem commutari, aut alienari quoquo modo, nisi Ecclesiæ Romanæ Cardinalis, is, qui fuerit Ordinis Gubernator, Generali, vel Provincialibus Ministris auctoritatem super hoc præbuerit, vel assensum.

Quia in quodam ejusdem Regulæ Capitulo continetur: ut si qui Fratrum instigante humani generis inimico, is mortaliter peccaverint, pro illis peccatis de quibus ordinatum fuerit inter Fratres, ut recurratur ad solos ministros Provinciales, teneantur prædicti Fratres ad eos recurrere, quam citius poterunt sine morâ; ipsi pie dubitant; utrum hoc de peccatis publicis tantum intelligi debeat, an de publicis pariter et privatis? Respondetur igitur, prædictum capitulum ad manifesta tantum et publica pertinere; volentes ut Generalis Minister constitui faciat tot per Provincias, quot eorum Ministri viderint expedire de maturioribus, et discretioribus Sacerdotibus, qui super privatis audiant pænitentes: nisi fratres Ministris, aut Custodibus suis ad Loca eorum declinantibus maluerint confiteri.

Ceterum quum prohibente Regulâ, nulli Fratrum liceat Populo prædicare nisi a Ministro Generali fuerit examinatus, et approbatus, et sibi officium prædicationis ab ipso concessum; certificari petistis, utrum pro laboribus Fratrum et periculosis decursibus evitandis, Generalis Minister dictam examinationem, approbationem et missionem officii prædicationis discretis aliquibus committere valeat, pro examinandis generaliter illis, qui in Provinciis sunt statuti, vel specialiter pro quibusdam. Ad quod damus tale responsum: quod hoc Generalis Minister nulli potest absenti committere, sed qui examinatione indigere creduntur, mittantur ad ipsum, ut cum Ministris Provincialibus conveniat super hoc in Capitulo Generali: Si qui vero examinari non egent pro eo, quod in Theologicâ facultate, et prædicationis officio sunt instructi, si ætatis maturitas, et alia, quæ requiruntur in talibus, conveniant in iisdem; possunt, nisi quibus Minister Generalis contradixerit, eo modo, quo dictum est, Populo prædicare.

Super eo autem quod dubitant Fratres, an Vicarii Provincialium Ministrorum, quos ipsi sibi substituunt, quum ad Capitulum veniant generale, possint ad Ordinem recipere venientes, et ejicere jam receptos. Dicimus quod non possunt: quia nec hoc Ministris ipsis permittitur nisi eis specialis super hoc licentia concedatur: quibus etiam Generalis Minister sicut concedere, sic negare potest licentiam supradictam. Et quum juxta eamdem regulam aliis quam Ministris Provincialibus, Fratrum receptio committi non valeat, multo minus potestatem habeant Provinciales Ministri hoc aliis committendi, quibusmet, et non aliis est commissum.

Insuper dubitantibus vobis, an pro eo, quod in Regulâ dicitur Decedente Generali Ministro a Provincialibus Ministris, et Custodibus in Capitulo Pentecostes fiat electio successoris, omnium Custodum multitudinem oporteat ad Generale Capitulum convenire: an, ut omnia cum majori tranquillitate tractentur, sufficere possit, ut aliqni de singulis provinciis, qui vocem habeant aliorum, intersint? Taliter respondemus, ut singularum Provinciarum Custodes unum ex se constituant, quem cum suo Provinciali Ministro pro ipsis ad Capitulum dirigant, voces suas commitentes eidem; quod quum etiam constitueritis per vos ipsos, statutum hujusmodi duximus approbandum.

Denique, quia continetur in Regulâ supradictâ, quod Fratres non ingrediantur in Monasteriis Monialium, præter illos, quibus a Sede Apostolicâ concessa fuerit licentia specialis; quamquam hoc de Monasteriis pauperum Monialium inclusarum Fratres hactenus intelligendum esse crediderint, quum earum sedes Apostolica curam habeat specialem; et intellectus hujusmodi per Constitutionem quamdam tempore datæ Regulæ, vivente adhuc B. Francisco, per Provinciales Ministros fuisse credatur in Generali Capitulo declaratus; certificari nihilominus postulastis, an hoc de omnibus generaliter, quum Regula nullum excipiat an de solis Monasteriis Monialium prædictarum intelligi debeat: Nos utique generaliter esse prohibitum de quarumlibet Cœnobiis Monialium respondemus. Et nomine Monasterii volumus Claustrum, Domos et Officinas interiores intelligi, pro eo quod ad alia loca, ubi etiam homines sæulares conveniunt, possunt Fratres illi causâ prædicationis, vel eleemosynae petendæ accedere, quibus id a Superioribus suis pro suâ fuerit maturitate, vel idoneitate concessum; exceptis semper prædictorum Monasteriorum inclusarum locis, ad quae nulli datur accedendi facultas sine licentia sedis Apostolicae speciali.

Datum Anagniæ IV. Kal. Octobris, Pontificatus nostri anno Quarto (28 sept. 1230).

Řehoře IX. bula »Quo elongati«

ŘEHOŘ, biskup, sluha služebníků Božích, milovaným synům generálnímu ministru, provinčním ministrům a kustodům a ostatním bratřím řádu Menších bratří, pozdrav a apoštolské požehnání!

1. Čím více se odpoutáváte od světa, čím více jste povzneseni sami nad sebe, jakoby oděni holubičími křídly v ústraní kontemplace, tím jasněji předvídáte léčky hříchu a oko Vašeho srdce s velkou pečlivost zkoumá mnohé věci, které vidíte jako překážku pokroku ke spáse. Stává se tedy, že mnoho věcí, které jiným zůstávají skryty, ukáže Duch ve Vašem svědomí. Když se jasnozřivost duchovní inteligence zastře temnotou lidské slabosti, vždy do popředí vystoupí skrupule pochybnosti, která vrhá do cesty téměř nepřekonatelné překážky.

2. Vskutku nedávno, když k nám přišli Vámi provinčními ministry vyslaní delegáti Vaší generální kapituly a s nimi osobně i Ty; synu generální ministře, vyložil jste nám, že Vaše řehole obsahuje některé věci pochybné nebo nejasné a jiné nesnadné k pochopení. Tím spíše že blahoslavený vyznavač Kristův, blahé paměti František, poněvadž nechtěl, aby jeho řehole byla podrobena výkladu některého bratra, přikázal na konci svého života – a tento příkaz se jmenuje Závěť – aby se nedělaly vysvětlující poznámky ke slovům řehole (glosy) a aby se neříkalo – abychom použili jeho vlastních slov – »tak a tak musí by chápány«, dodal, že bratři nesmějí žádat listy od Svatého stolce a připojil i jiné věci, které se nebudou moci zachovávat bez velkých obtíží.

3. Protože jste nezjistili, zda jste povinni zachovávat řečenou Závěť, žádali jste nás, abychom tuto pochybnost naší autoritou odstranili jak ze svědomí vašeho, tak ze svědomí ostatních bratří.

A protože jsme byli dlouho se světcem v důvěrném styku, poznali jsme dokonaleji jeho úmysl a nadto jsme mu byli blízko, když řečenou řeholi sepisoval a když ji překládal Svatému stolci ke schválení, i když jsmee tehdy měli nižší úřad. Také jste nás žádali, abychom upřesnili pochybné a nejasné body téže řehole a dali odpovědi k jiným nesnadným bodům.

Nuže: Víme, že jmenovaný vyznavač Kristův měl při předpisování tohoto příkazu chvalitebný úmysl; víme též, že i Vy se chcete držet věrně jeho příkazů a svatých přání. Přesto jsme znepokojeni nebezpečími pro duše a nesnázemi, které by na vás mohly z důvodů nejistot přicházet. Abychom tedy z vašich srdcí pochybnosti odstranili, potvrzujeme, že tento příkaz nejste povinni zachovávat ze dvou důvodů: Především nemohl zavazovat bez souhlasu bratři a hlavně ministrů. protože příkaz se týkal všech; nemohl zavazovat ani svého nástupce, protože není dána vzájemná moc jednoho nad druhým – mají totiž stejnou autoritu.

4. Za druhé: Někteří vaši bratři, jak jsme slyšeli od zmíněných. delegátů, pochybují, zda jsou vázáni evangelními radami stejné jako evangelními příkazy, protože na počátku vaší řehole je řečeno: Řehole a život Menších bratří je tento: Zachovávat evangelium našeho Pána Ježíše Krista životem v poslušnosti, bez vlastnictví a v čistotě. Také proto, že na konci řehole je znovu řečeno: Zachovávejme chudobu a pokoru a svaté evangelium našeho Pána Ježíše Krista, jak jsme odhodlaně slíbili.

Je tedy žádoucí vědět, jsou-li povinni zachovávat také ostatní rady evangelia kromě těch, které jsou vyjádřeny slovy příkazu nebo zákazu v řeholi. Zvlášť proto, že se bratři nemínili ostatními radami vázat a že je vůbec nemohou nebo jen s velkými obtížemi doslovně. zachovávat.

Stručně tedy odpovídáme takto: Ostatními radami evangelia nejste vázáni mocí řehole. Vázáni jste jen těmi, ke kterým jste se v ní zavázali. Jinými radami jste vázáni stejně jako ostatní křesťané a to tím víc, protože jde o věci dobré a správné a protože jste sami sebe nabídli jako drahocennou oběť Pánu pohrdnutím věcmi tohoto světa.

5. Za třetí: V téže řeholi se zakazuje, aby bratři ani přímo ani nepřímo jakkoli přijímali peníze. Bratři toto chtějí stále zachovávat. Pro větší jistotu však chtějí vědět, zda by mohli bez přestoupení řehole seznámit věřící s několika osobami velmi bohabojnými, jejichž prostřednictvím by jim v jejich potřebách přispívali nebo na které by se mohli obrátit, když se dozvědí, že pro ně tyto osoby dostaly peníze. Přitom je samozřejmé. že nechtějí z vlastní vůle uchovávat peníze nebo jmění, ani je od těch osob vyžadovat jako pro ně uložené.

K tomuto bodu považujeme za správné odpovědět takto: Chtějí-li bratři koupit nějakou nutnou věc nebo zaplatit věc už koupenou, mohou toho, od něhož kupují, uvést těm, kteří jim chtějí dát almužnu, nebo výše zmíněným důvěrníkům. Tento pak není pověřenec bratří, ale spíše toho, z jehož příkazu obnos platí, nebo je pověřencem toho, který obnos přijímá. Pověřenec se musí postarat, aby se platba vyrovnala tak, aby u něho nic nezůstalo. Kdyby sám nemohl pro zaneprázdnění, může almužnu, kterou dostal uložit u některého duchovního přítele bratři, aby jí bylo použito podle místních potřeb ve vhodném čase. Na tohoto duchovního přítele se také mohou bratři obracet v naléhavých potřebách. zvlášť není-li pověřenec pečlivý nebo nezná jejich potřeby.

6. Za čtvrté: Protože je v téže řeholi výslovně řečeno: Bratři ať nic nevlastní – ani dům, ani místo, ani jakoukoli věc – obávají se, že by se během doby nemusela čistě zachovávat chudoba řádu; také protože už někteří tvrdili, že vlastnění movitého majetku náleží celému řádu společně, byla nám předložena pokorná prosba, abychom k tomuto bodu učinili patřičné rozhodnutí vzhledem k nebezpečí pro duše a pro čistotu celého řádu.

Prohlašujeme tedy, že bratři nesmějí nic vlastnit ani společně, ani jednotlivě, ale řád sám ať má užívání náčiní, knih a jiných movitosti, které je bratřím dovoleno mít. Bratři ať věcí užívají, jak bude stanoveno generálním ministrem nebo provinčními ministry, a ať zůstane . nedotčeno vlastnictví míst a domů v rukou těch, o nichž je známo, že jim náleží. Ani nesmějí bratři movitosti prodávat, směňovat mimo řád nebo jakýmkoli způsobem zcizovat, ledaže by to generálnímu nebo provinčním ministrům dovolila autorita nebo souhlas kardinála římské církve, který bude řídit řád.

7. Za páté: Poněvadž je v jedné kapitole téže řehole řečeno: Kdyby některý bratr ponoukáním zlého nepřítele smrtelně zhřešil těmi hříchy, o nichž je mezi bratry stanoveno, že se musejí obrátit na provinční ministry, jsou ti bratři povinni obrátit se k nim pokud možno nejdříve. Bratři zbožně pochybují, zda se to má rozumět jen o hříších veřejných, nebo také tajných. Odpovídáme tedy, že se tato kapitola vztahuje jen na hříchy veřejné a zjevné. Ustanovujeme, aby generální ministr pro jednotlivé provincie stanovil určitý počet spolehlivých a rozvážných kněží podle toho, jak se jim bude zdát vhodné, aby bratry zpovídali z hříchů tajných, pokud by bratři sami nedali přednost jít k ministrům nebo kustodům v místech svého pobytu a zpovídali se u nich.

8. Za šesté: Protože řehole stanoví: Žádný bratr nesmí kázat lidu, nebude-li generálním ministrem vyzkoušen a nebude-li mu svěřen kazatelský úřad, žádali jste, abychom toto místo upřesnili tak, že by se vyhnulo námahám a nebezpečným cestám bratří. Zda totiž může generální ministr tímto úkolem pověřit některé vhodné osoby, které by zkoušely ty, kteří to v provincii potřebují, případně někoho zvláště.

Na tuto otázku odpovídáme: Generální ministr nemůže toto pověření dát osobám vzdáleným. Kdo by se měl podrobit této zkoušce, musí přijít k němu, nebo mohou přijít s provinčními ministry za tímto účelem na generální kapitulu. Kteří však takovou zkoušku nepotřebují – protože studovali na teologické fakultě také kazatelský úřad – a jsou-li zralí věkem a mají-li příslušné předpoklady, mohou lidu kára – vyjma těch, jimž by to generální ministr odepřel.

9. Za sedmé: Bratři mají pochybnost, zda vikáři provinčních ministrů, kteří je zastupují v době, kdy jsou na generální kapitule, mohou někoho do řádu přijmout nebo z něho propustit. Odpovídáme: Nemohou – a to proto, že tmo oprávnění nemají ani provinční ministři, pokud jim v tomto bodě nebylo dáno zvláštní dovolení. A generální ministr jim je může udělit a může je také odepřít. A poněvadž pravomoc přijímat bratry do řádu může byt podle řehole udělena jen provinčním ministrům, nemají provinční ministři možnost ji udělovat jiným. Je udílena jen jim a nikomu jinému.

10. Za osmé: Protože se v řeholi dále praví: Volbu nástupce po smrti generálního ministra konají provinční ministři a kustodi na svatodušní kapitule, nevědí někteří, zda se musejí na generální kapitulu sejít všichni kustodi, nebo zda stačí – aby se vše mohlo projednat s větším klidem – když se účastní pouze někteří z jednotlivých provincií, kteří by vyjádřili i názor ostatních. Odpovídáme: Kustodi jednotlivých provincií ať mezi sebou vyberou jednoho, který bude na generální kapitulu vyslán spolu s provinčním ministrem a jemuž svěří své názory. Až toto sami stanovíte. budeme takové ustanovení považovat ¨za schválené.

11. Konečně, protože je v řečené řeholi psáno: Bratři ať nevstupují do klášterů řeholnic vyjma ty, jimž bylo dáno dovolení od Svatého stolce – o tom se dosud bratři domnívali, že se tento příkaz týká jen klášterů klausurovaných chudých řeholnic, protože o ně má Svatá stolice zvláštní péči. Nadto se má za to, že tento výklad byl vyhlášen provinčními ministry na generální kapitule ve zvláštních stanovách v téže době jako řehole. ještě za Františkova života. Proto bratři chtějí vědět s větší přesností, zda se to vztahuje na všechny kláštery proto, že řehole žádný z nich nevyjímá – nebo zda se to vztahuje jen na kláštery uvedených řeholnic. Odpovídáme, že zákaz se vztahuje na všechny kláštery řeholnic. Výrazem »klášter« míníme uzavřenou část, tj. dům a vnitřní pracovny, protože do jiných částí, kam mají přístup i lidé světští, mohou vstupovat i bratři z důvodů kázání nebo žebrání; samozřejmě ti, kterým to bylo dovoleno příslušnými představenými se zřetelem na jejich zralost. Jsou však vyjmuty kláštery uvedených klausurovaných (reclusae), do nichž není dovoleno vstupovat nikomu, leč se zvláštním dovolením Svatého stolce.

Dáno v Anagni 28. září 1230, čtvrtého roku našeho pontifikátu.