1302-11-19 Unam Sanctam (V jednu svatou)

Bonifatius, Episcopus, Servus servorum Dei. Ad futuram rei memoriam.

Unam sanctam ecclesiam catholicam et ipsam apostolicam urgente fide credere cogimur et tenere, nosque hanc firmiter credimus et simpliciter confitemur, extra quam nec salus est, nec remissio peccatorum, sponso in Canticis proclamante: Una est columba mea, perfecta mea. Una est matris suae electa genetrici suae [Cant. 6:9]. Quae unum corpus mysticum repraesentat, cujus caput Christus, Christi vero Deus. In qua unus Dominus, una fides, unum baptisma. Una nempe fuit diluvii tempore arca Noë, unam ecclesiam praefigurans, quae in uno cubito consummata unum, Noë videlicet, gubernatorem habuit et rectorem, extra quam omnia subsistentia super terram legimus fuisse deleta.

Hanc autem veneramur et unicam, dicente Domino in Propheta: Erue a framea, Deus, animam meam et de manu canis unicam meam. [Psalm. 22:20.] Pro anima enim, id est, pro se ipso, capite simul oravit et corpore. Quod corpus unicam scilicet ecclesiam nominavit, propter sponsi, fidei, sacramentorum et caritatis ecclesiae unitatem. Haec est tunica illa Domini inconsutilis, quae scissa non fuit, sed sorte provenit. [Joann. 19.]

Igitur ecclesiae unius et unicae unum corpus, unum caput, non duo capita, quasi monstrum, Christus videlicet et Christi vicarius, Petrus, Petrique successor, dicente Domino ipsi Petro: Pasce oves meas. [Joann. 21:17.] Meas, inquit, generaliter, non singulariter has vel illas: per quod commisisse sibi intelligitur universas. Sive ergo Graeci sive alii se dicant Petro ejusque successoribus non esse commissos: fateantur necesse est, se de ovibus Christi non esse, dicente Domino in Joanne, unum ovile et unicum esse pastorem. [Joann. 10:16.]

In hac ejusque potestate duos esse gladios, spiritualem videlicet et temporalem, evangelicis dictis instruimur. Nam dicentibus Apostolis: Ecce gladii duo hic [Luc. 22:38], in ecclesia scilicet, cum apostoli loquerentur, non respondit Dominus, nimis esse, sed satis. Certe qui in potestate Petri temporalem gladium esse negat, male verbum attendit Domini proferentis: Converte gladium tuum in vaginam. [Matth. 26:52.] Uterque ergo est in potestate ecclesiae, spiritualis scilicet gladius et materialis. Sed is quidem pro ecclesia, ille vero ab ecclesia exercendus, ille sacerdotis, is manu regum et militum, sed ad nutum et patientiam sacerdotis.

Oportet autem gladium esse sub gladio, et temporalem auctoritatem spirituali subjici potestati. Nam cum dicat Apostolus: Non est potestas nisi a Deo; quae autem sunt, a Deo ordinata sunt [Rom. 13:1], non autem ordinata essent, nisi gladius esset sub gladio, et tanquam inferior reduceretur per alium in suprema. Nam secundum B. Dionysium lex divinitatis est, infima per media in suprema reduci .... Sic de ecclesia et ecclesiastica potestate verificatur vaticinium Hieremiae [Hier. 1:10]: Ecce constitui te hodie super gentes et regna et cetera, quae sequuntur.

Ergo, si deviat terrena potestas, judicabitur a potestate spirituali; sed, si deviat spiritualis minor, a suo superiori si vero suprema, a solo Deo, non ab homine poterit judicari, testante Apostolo: Spiritualis homo judicat omnia, ipse autem a nemine judicatur. [1 Cor. 2:16.] Est autem haec auctoritas, etsi data sit homini, et exerceatur per hominem, non humana, sed potius divina potestas, ore divino Petro data, sibique suisque successoribus in ipso Christo, quem confessus fuit, petra firmata, dicente Domino ipsi Petro: Quodcunque ligaveris, etc. [Matth. 16:19.] Quicunque igitur huic potestati a Deo sic ordinatae resistit, Dei ordinationi resistit, nisi duo, sicut Manichaeus, fingat esse principia, quod falsum et haereticum judicamus, quia, testante Moyse, non in principiis, sed in principio coelum Deus creavit et terram. [Gen. 1:1.]

Porro subesse Romano Pontifici omni humanae creaturae declaramus, dicimus, definimus et pronunciamus omnino esse de necessitate salutis.

Bula Unam Sanctam – první princip středověké Christianitatis

V jedinou svatou církev katolickou a rovněž apoštolskou naléhavou věrou věřiti jsme puzeni a jí se držeti, my pak v ni pevně věříme a jasně ji vyznáváme, mimo ni není spasení ani odpuštěni hříchů, slibem provolávaným ve Chvalozpěvech: ,Jediná je holubice moje, dokonalá moje. Jediná je matky své, vyvolená rodičky své“; ta zpodobuje jediné mystické tělo, jehož hlavou je Kristus. Krista vpravdě Bůh.

V ní je jeden pán, jedna víra, jeden křest. Vždyť jedna byla v diluviální době (v době potopy) archa (koráb) Noemova, jednu církev představující, která v jedné míře sestavena jednoho měla, Noema totiž, kormidelníka a kapitána, a vše, co zůstalo na zemi mimo ni, bylo, jak čteme, zničeno. Tuto pak jedinou uctíváme, jak praví Pán v Proroku: „Vyrvi z kopí, Bože, duši mou a z tlamy psa jedinou moji.“ Za duši totiž, to je za sebe sama, prosil stejné za hlavu i tělo, protože tělem nazval jedinou, rozumí se církev, pro jednotu slibu, víry, svátostí a lásky církve. Toto jest ono roucho Páně, které nebylo roztrženo, o němž losem rozhodli.

Tudíž jedna a jediná církev má jedno tělo, jednu hlavu, nikoli dvě hlavy jako nestvůra, rozumí se Krista a Kristova vikáře Petra, a Petrova nástupce, jak říká Pán samému Petrovi: „Pasiž ovce mé.“ Moje, praví. a souhrnné, nikoli po jednotlivu tyto nebo ony: pročež se rozumí, že veškeré ovce spojil dohromady. Ať již tedy Řekové či jiní říkají, že nebyli svěřeni Petrovi neb jeho nástupcům, nutně doznávají, že nejsou z ovcí Kristových, když přece Pán pravil v Janovi, že jest jeden ovčinec a jeden pastýř.

A v této jeho moci jsou dva meče: duchovní totiž a světský, jak nás o tom poučují evangelia. Neboť apoštolům mluvícím ve shromáždění: „Hle, dva meče tuto,“ neodpověděl Pán, že je to příliš, nýbrž dosti. Zajisté ten, kdo popírá, že je v pravomoci Petrově světský meč, špatně slyší slova Páně: „Zasuň meč svůj do pochvy.“

Obojí tedy meč je v moci církve, totiž meč duchovní i světský. Ale tohoto se má užívat pro církev, onoho církvi. Onen je v rukou kněze, tento v rukou králů a vojáků, ale mají ho užívat podle pokynu a dovolení církve.

Je třeba, aby byl meč pod mečem, a světská autorita, aby podléhala moci duchovní. Neboť, říká-li Apoštol: „Není moci leč od Boha: copak jest, od Boha stanoveno jest,“ nebylo by však bývalo stanoveno, kdyby nebylo meče pod mečem a kdyby jakoby spodní meč nebyl tažen druhým mečem do výšin. Neboť podle Blahoslaveného Dionysia zní božský zákon tak, že spodní má být prostředním veden do vrcholných oblastí. Neuspořádávají se tedy podle řádu světa všechny věci rovně a bezprostředně, nýbrž nejnižší prostřednictvím středních a spodní prostřednictvím vyšších.

Sluší se, abychom tím jasněji vyznali, že duchovní moc převyšuje hodností a vznešeností moc světskou o tolik, o kolik duchovní statky předčí světské. To vidíme pouhým zrakem také z dávání desátků, i z dobrořečení, i ze svěcení, ze samého přijímáni moci, ze správy samých záležitostí. Neboť podle pravdy, duchovní moc ustanovuje moc světskou, a soudí ji, nebyla-li dobrá. Tak to dosvědčuje Jeremiášovo proroctví o církvi a církevní moci. „Hle, ustanovují tě dnes nad národy a říšemi a nad ostatními, které přijdou.“

Tedy, pochybí-li moc světská, soudí ji moc duchovní; pochybí-li však nižší duchovní moc, je souzena svou vyšší mocí; pochybí-li nejvyšší duchovní moc, soudí ji jedině Bůh, ne však člověk, jak dosvědčuje Apoštol: „Duchovní člověk soudí vše, sám však není nikým souzen.“ A tak tato autorita, i když je dána člověku a vykonávána člověkem, není lidská, spíše božská, Božími ústy Petrovi daná, jak jemu tak i jeho nástupcům, v témž, jejž vyznal, pevná a upevněná, když Pán řekl samému Petrovi: „Cokoli svážeš atd.“

Kdokoli tedy odporuje této moci, Bohem takto zřízené, odporuje božskému zařízeni, leč by předstíral – tak jako Manichaeus – dva začátky, což odsuzujeme jako klamné a kacířské, poněvadž podle Mojžíšova svědectví stvořil Bůh nebe a zemi na počátku a nikoli na počátcích.

Posléze tedy prohlašujeme, (deklarujeme,) pravíme, stanovíme, (definujeme,) a oznamujeme, že ke spasení je veškerému lidskému stvoření nutně potřebná podřízenost římskému veleknězi. Dáno v Lateráně v osmém roce našeho pontifikátu. (1302.)

Výbor z textů ke studiu obecných dějin státu a práva 1956, s. 296, překlad prof. JUDr. Josef Tureček