1864-12-08 Quanta cura (Základní mylné nauky našich časů) + 1864-12-08a

Venerabilibus fratribus patriarchis, primatibus, archiepiscopis, et episcopis universis gratiam et communionem apostolicæ Sedis habentibus,

PIUS PP. IX.

Venerabiles fratres salutem et apostolicam benedictionem.

1. Quanta cura ac pastorali vigilantia Romani Pontifices Prædecessores Nostri, exsequentes demandatum sibi ab ipso Christo Domino in persona Beatissimi Petri Apostolorum Principis officium, munusque pascendi agnos et oves, nunquam intermiserint Universum Dominicum gregem sedulo enutrire verbis fidei, ac salutari doctrina imbuere, eumque ab venenatis pascuis arcere, omnibus quidem ac Vobis præsertim compertum exploratumque est, Venerabiles Fratres. Et sane iidem Decessores Nostri, augustæ catholicæ religionis, Veritatis ac justitiæ assertores et vindices, de animarum salute maxime solliciti, nihil potius unquam habuere, quam sapientissimis suis Litteris et Constitutionibus retegere et damnare omnes hæreses et errores qui divinæ Fidei nostræ, catholicæ Ecclesiæ doctrinæ, morum honestati ac sempiternæ hominum saluti adversi, graves frequenter excitarunt tempestates, et christianam civilemque rempublicam miserandum in modum funestarunt.

2. Quocirca iidem Decessores Nostri Apostolica fortitudine continenter obstiterunt nefariis iniquorum hominum molitionibus, qui despumentes tanquam fluctus feri maris confusiones suas, ac libertatem promittentes cum servi sint corruptionis, fallacibus suis opinionibus et perniciosissimis scriptis catholicæ religionis civilisque societatis fundamenta convellere, omnemque virtutem ac justitiam de medio tollere, omniumque animos mentesque depravare et incautos imperitamque præsertim juventutem a recta morum disciplina avertere, eamque miserabiliter corrumpere, in erroris laqueos inducere, ac tandem ab Ecclesiæ catholicæ sinu avellere conati sunt.

3. Jam vero, uti Vobis, Venerabiles Fratres, apprime notum est, Nos vix dum arcano divinæ providentiæ consilio nullis certe Nostris meritis ad hanc Petri Cathedram evecti fuimus, cum videremus summo animi Nostri dolore horribilem sane procellam tot pravis opinionibus excitatam et gravissima, ac nunquam satis lugenda damna, quæ in christianum populum ex tot erroribus redundant, pro Apostolici Nostri Ministerii officio illustria Prædecessorum Nostrorum vestigia sectantes, Nostram extulimus vocem, ac pluribus in vulgus editis encyclicis Epistolis et Allocutionibus in consistorio habitis, aliisque Apostolicis Litteris præcipuos tristissimæ nostræ ætatis errores damnavimus, eximiamque vestram episcopalem vigilantiam excitavimus, et universos catholicæ Ecclesiæ Nobis carissimos filios etiam atque etiam monuimus et exhortati sumus, ut tam diræ contagia pestis omnino horrerent et devitarent. Ac præsertim Nostra prima Encyclica Epistola die 9 Novembris anno 1846 Vobis scripta binisque Allocutionibus, quarum alter die 9 decembris anno 1854, altera vero 9 junii 1862 in Consistorio a Nobis habita fuit, monstrosa opinionum portenta damnavimus, quæ hac potissimum ætate cum maximo animarum damno et civilis ipsius societatis detrimento dominantur, quæque non solum catholicæ Ecclesiæ, ejusque salutari doctrinæ ac venerandis juribus, verum etiam sempiternæ naturali legi a Deo in omnium cordibus insculptæ rectæque rationi maxime adversantur, et ex quibus alii prope omnes originem habent errores.

4. Etsi autem haud omiserimus potissimos hujusmodi errores sæpe proscribere et reprobare, tamen catholicæ Ecclesiæ causa, animarumque salus Nobis divinitus commissa, atque ipsius humanæ societatis bonum omnino postulant, ut iterum pastoralem vestram sollicitudinem excitemus ad alias pravas profligandas opiniones, quæ ex eisdem erroribus, veluti ex fontibus erumpunt. Quæ falsæ ac perversæ opiniones eo magis detestandæ sunt, quod eo potissimum spectant, ut impediatur et amoveatur salutaris illa vis, quam catholica Ecclesia ex divini sui Auctoris institutione et mandato libere exercere debet usque ad consummationem sæculi non minus erga singulos homines, quam erga nationes, populos summosque eorum Principes, utque de medio tollatur mutua illa inter Sacerdotium et Imperium consiliorum societas et concordia, quæ rei cum sacræ tum civili fausta semper extitit ac salutaris (1).

5. Etenim probe noscitis, Venerabiles Fratres, hoc tempore non paucos reperiri, qui civili consortio impium absurdumque naturalismi, uti, vocant, principium applicantes audent docere, „optimam societatis publicæ rationem, civilemque progressum omnino requirere, ut humana societas constituatur et gubernetur, nullo habito ad religionem respectu, ac si ea non existeret, vel saltem nullo facto veram inter falsasque religiones discrimine.“ Atque contra sacrarum Litterarum, Ecclesiæ, sanctorumque Patrum doctrinam, asserere non dubitant, „optimam esse conditionem societatis, in qua Imperio non agnoscitur officium coercendi sancitis pœnis violatores catholicæ religionis, nisi quatenus pax publica postulet.“ Ex qua omnino falsa socialis regiminis idea haud timent erroneam illam fovere opinionem catholicæ Ecclesiæ, animarumque saluti maxime exitialem a rec. mem. Gregorio XVI prædecessore Nostro deliramentum appellatam (2) nimirum „libertatem conscientiæ et cultuum esse proprium cujuscumque hominis jus, quod lege proclamari, et asseri debet in omni recte constituta societate, et jus civibus inesse ad omnimodam libertatem nulla vel ecclesiastica, vel civili auctoritate, coarctandam, quo suos conceptus quoscumque sive voce, sive typis, sive alia ratione palam publiceque manifestare, ac declarare valeant.“ Dum vero id temere affirmant, haud cogitant et considerant, quod libertatem perditionis (3)prædicant, et quod si „humanis persuasionibus semper disceptare sit liberum, nunquam deesse poterunt, qui veritati audeant resultare, et de humanæ sapientiæ, loquacitate confidere, cum hanc, nocentissimam vanitatem quantum debeat fides et sapientia christiana vitare, ex ipsa Domini nostri Jesu Christi institutione cognoscat (4).“

6. Et quoniam ubi a civili societate fuit amota religio, ac repudiata divinæ revelationis doctrina et auctoritas, vel ipsa germana justitiæ humanique juris notio tenebris obscuratur et amittitur, atque in veræ justitiæ legitimique juris locum materialis substituitur vis, inde liquet cur nonnulli certissimis sanæ rationis principiis penitus neglectis, posthabitisque audeant conclamare, „voluntatem populi, publica, quam dicunt, opinione vel alia ratione manifestatam constituere supremam legem ab omni divino, humanoque jure solutam, et in ordine politico facta consummata, eo ipso quod consummata sunt, vim juris habere.“

7. Verum ecquis non videt, planeque sentit, hominum societatem religionis ac veræ justitiæ , vinculis solutam nullum aliud profecto propositum habere posse, nisi scopum comparandi, cumulandique opes, nullamque aliam in suis actionibus legem sequi, nisi indomitam animi cupiditatem inserviendi propriis voluptatibus et commodis ? Quapropter hujusmodi homines acerbo sane odio insectantur Religiosas Familias quamvis de re christiana, civili, ac litteraria summopere meritas, et blaterant easdem nullam habere legitimam existendi rationem, atque ita hæreticorum commentis plaudunt. Nam ut sapientissime rec. mem. Pius VI Decessor Noster docebat, „regularium abolitio lædit statum publicæ professionis consiliorum evangelicorum, lædit vivendi rationem in Ecclesia commendatam tamquam Apostolicæ doctrinæ consentaneam , lædit ipsos insignes fundatores, quos super altaribus veneramur, qui non nisi a Deo inspirati eas constituerunt societates (5).“

8. Atque etiam impie pronunciant auferendam esse civibus Ecclesiæ fa­cultatem „qua eleemosynas Christianæ caritatis causa palam erogare valeant,“ ac de medio tollendam legem „qua certis aliquibus diebus opera servilia propter Dei cultum prohibentur,“ fallacissime prætexentes, commemoratam facultatem et legem optimæ publicæ œconomiæ principiis obsistere.

9. Neque contenti amovere religionem a publica societate, volunt religionem ipsam a privatis etiam arcere familiis. Etenim funestissimum Communismi et socialismi docentes ac profitentes errorem asserunt „societatem domesticam seu familiam totam suæ existentiæ rationem a jure dumtaxat civili mutuari : proindeque ex lege tantum civili dimanare ac pendere jura omnia parentum in filios, cum primis vero jus institutionis, educationisque curandæ. „Quibus impiis opinionibus, machinationibusque in id præcipue intendunt fallacissimi isti homines, ut saluti­fera catholicæ Ecclesiæ doctrina ac vis a juventutis institutione et educatione prorsus eliminetur, ac teneri flexibilesque juvenum animi perniciosis quibusque erroribus, vitiisque misere inficiantur ac depraventur. Siquidem omnes, qui rem tum sacram, tum publicam perturbare, ac rectum societatis ordinem evertere, et jura omnia divina et humana delere sunt conati, omnia nefaria sua consilia, studia et operam ad improvidam præsertim juventutem decipiendam ac depravandam, ut supra innuimus, semper contulerunt, omnemque spem ih ipsius juventutis corruptela collocarunt. Quocirca nunquam cessant utrumque clerum, ex quo, veluti certissima historiæ monumenta splendide testantur, tot magna in christianam, civilem, et litterariam rempublicam commoda redundarunt, quibuscumque infandis modis civexare et edicere, ipsum Clerum „utpote vero, utilique scientiæ et civilitatis progressui inimicum ab omni juventutis instituendæ educandæque cura et officio esse amovendum.“

10. At vero alii instaurantes prava ac toties damnata novatorum commenta, insigni impudentia audent. Ecclesiæ et hujus Apostolicæ Sedis supremam auctoritatem a Christo Domino ei tributam civilis auctoritatis arbitrio subjicere, et omnia ejusdem Ecclesiæ et Sedis jura denegare circa ea quæ ad exteriorem ordinem pertinent. Namque ipsos minime pudet affirmare „Ecclesiæ leges non obligare in conscientia, nisi cum promulgantur a civili potestate; acta et decreta Romanorum Pontificum ad religionem et Ecclesiam spectantia, indigere sanctione et approbatione, vel minimum assensu potestatis civilis : constitutiones Apostolicas (6), quibus damnantur clandestinæ societates, sive in eis exigatur, si ve non exigatur juramentum de secreto servando, earumque asseclæ et fautores anathemate mulctantur, nullam habere vim in illis orbis regionibus ubi ejus modi aggregationes tolerantur a civili gubernio; excommunicationem a Concilio Tridentino et Romanis Pontificibus latam in eos, qui jura possessionesque Ecclesiæ invadunt, et usurpant, niti confusione ordinis spiritualis ordinisque civilis aс politici ad mundanum dumtaxat bonum prosequendum; Ecclesiam nihil debere decernere, quod obstringere possit fidelium conscientias in ordine ad usum rerum temporalium; Ecclesiæ jus non competere violatores legum suarum pœnis temporalibus cœrcendi; conforme esse Sacræ theologiæ, jurisque publici principiis, bonorum proprietatem, quæ ab Ecclesia, a familiis religiosis, aliisquo locis piis possidentur, civili gubernio asserere, et vindicare.

11. Neque erubescunt palam publiceque profiteri hæreticorum effatum et principium, ex quo tot perversæ oriuntur sententiæ, atque errores. Dictitant enim „Ecclesiasticam potestatem non esse jure divino distinctam et independentem a potestate civili, neque ejusmodi distinctionem, et independentiam servari posse, quin ab Ecclesia invadantur et usurpentur essentiala jura potestatis civilis.“

12. Atque silentio præterire non possumus eorum audaciam, qui sanam non sustinentes doctrinam contendunt „illis Apostolicæ Sedis judiciis, et decretis, quorum objectum ad bonum generale Ecclesiæ, ejusdemque jura, ac disciplinam spectare declaratur, dummodo fidei morumque dogmata non attingat, posse assensum et obedientiam detrectari absque peccato, et absque ulla catholicæ professionis jactura.“ Quod quidem quantopere adversetur, catholico dogmati plenæ potestatis Romano Pontifici ab ipso Christo Domino divinitus collatæ universalem pascendi, regendi, et gubernandi, Ecclesiam, nemo est qui non clare aperteque videat et intelligat.

13. In tanta igitur depravatarum opinionum perversitate, Nos Apostolici Nostri officii memores, ac de sanctissima nostra religione, de sana doctrina, et animarum salute Nobis divinitus commissa, ac de ipsius humanæ societatis bono maxime solliciti, Apostolicam Nostram vocem iterum extollere existimavimus. Itaque omnes et singulas pravas opiniones ac doctrinas singillatim hisce Litteris commemoratas auctoritate Nostra Apostolica reprobamus, proscribimus atque damnamus, easque ab omnibus catholicæ Ecclesiæ filiis, veluti reprobatas, proscriptas atque damnatas omnino haberi volumus et mandamus.

14. Ac praeter ea, optime scitis Venerabiles Fratres, hisce temporibus omnis veritatis justitiæque osores, et acerrimos nostræ religionis hostes, per pestiferos libros, libellos, et ephemerides toto terrarum orbe dispersas populis illudentes, ac malitiose mentientes alias impias quasque disseminare doctrinas. Neque ignoratis, hac etiam nostra ætate, nonnullos reperiri, qui Satanæ spiritu permoti, et incitati eo impietatis devenerunt, ut Dominatorem Domínum Nostrum Jesum Christum negare, ejusque Divinitatem scelerata procacitate oppugnare non paveant. Hic vero haud possumus, quin maximis meritisque laudibus Vos efferamus, Venerabiles Fratres, qui episcopalem vestram vocem contra tantam impietatem omni zelo attollere minime omisistis.

15. Itaque hisce Nostris Litteris Vos iterum amantissime alloquimur, qui in sollicitudinis Nostræ partem vocati summo Nobis inter maximas Nostras acerbitates, solatio, lætitiæ, et consolationi estis propter egregiam, qua præstatis, religionem, pietatem, ac propter mirum illum amorem, fidem, et observantiam, qua Nobis et huic Apostolicæ Sedi concordissimis animis obstricti gravissimum episcopale vestrum ministerium strenue ac sedulo implere contenditis. Etenim ab eximio vestro pastorali zelo expectamus, ut assumentes gladium spiritus, quod est verbum Dei, et confortati in gratia Domini Nostri Jesu Christi velitis ingeminatis studiis quotidie magis prospicere, ut fideles curæ vestræ concrediti „abstineant ab herbis noxiis, quas Jesus Christus non colit, quia non sunt plantatio Patris (7).“ Atque eisdem fidelibus inculcare, nunquam desinite, omnem veram felicitatem in homines ex augusta nostra religione, ejusque doctrina et exercitio redundare, ac beatum esse populum, cujus Dominus Deus ejus (8). Docete „catholicæ Fidei fundamento regna subsistere (9), et nihil tam mortiferum, tam præceps ad casum, tam expositum ad omnia pericula, si hoc solum nobis putantes posse sufficere, quod liberum arbitrium, cum nasceremur, accepimus, ultra jam a Domino nihil quæramus, id est, auctoris nostri obliti, ejus potentiam, ut nos ostendamus liberos, abjuremus (10).“ Atque etiam ne omittatis docere regiam potestatem non ad solum mundi regimen, sed maxime ad Ecclesiæ præsidium esse collatam (11), et nihil esse quod civitatum Principibus, et Regibus majori fructui, gloriæque esse possit, quam si, ut sapientissimus fortissimusque alter Prædecessor Noster S. Felix Zenoni Imperatori perscribebat, Ecclesiam catholicam... sinant uti legibus suis, nec libertati ejus quemquam permittant obsistere... Certum est enim hoc rebus suis esse salutare, ut, cum de causis Dei agatur, juxta ipsius constitutum regiam voluntatem Sacerdotibus Christi studeant subdere, non præferre (12).

16. Sed si semper, Venerabiles Fratres, nunc potissimum in tantis Ecclesiæ civilisque societatis calamitatibus, in tanta adversariorum contra rem catholicam, et hanc Apostolicam Sedem conspiratione tantaque errorum congerie, necesse omnino est, ut adeamus cum fiducia ad thronum Gratiæ, ut misericordiam consequamur, et gratiam inveniamus in auxilio opportuno. Quocirca omnium fidelium pietatem excitare existimavimus, ut una Nobiscum Vobisque clementissimum luminum et misericordiarum Patrem ferventissimis humillimisque precibus sine intermissione orent, et obsecrent, et in plenitudine fidei semper confugiant ad Dominum Nostrum Jesum Christum, qui redemit nos Deo in sanguine suo, Ejusque dulcissimum Cor flagrantissimæ erga nos caritatis victimam enixe jugiterque exorent, ut amoris sui vinculis omnia ad seipsum trahat, utque omnes homines sanctissimo suo amore inflammati secundum Cor Ejus ambulent digne Deo per omnia placentes, in omni bono opere fructificantes. Cum autem sine dubio gratiores sint Deo hominum preces, si animis ab omni labe puris ad ipsum accedant idcirco cœlestes Ecclesiæ thesauros dispensationi Nostræ commissos Christi fidelibus Apostolica liberalitate reserare censuimus, ut iidem fideles ad veram pietatem vehementius incensi ac per Pœnitentiæ Sacramentum a peccatorum maculis expiati fidentius suas preces ad Deum effundant, ejusque misericordiam et gratiam consequantur.

17. Hisce igitur Litteris auctoritate Nostra Apostolica omnibus utriusque sexus catholici orbis fidelibus Plenariam Indulgentiam ad instar Jubilæi concedimus intra unius tantum mensis spatium usque ad totum futurum annum 1865 et non ultra, a vobis, Venerabiles Fratres, aliisque legitimis locorum Ordinariis statuendum, eodem prorsus modo et forma, qua ab initio supremi Nostri Pontificatus concessimus per Apostolicas Nostra Litteras in forma Brevis die 20 mensis Novembris anno 1846 datas, et ad universum episcopalem vestrum Ordinem missas, quarum initium „Arcano Divinæ Providentiæ consilio,“ et cum omnibus eisdem facultatibus, quæ per ipsas Litteras a Nobis datæ fuerunt. Volumus tamen, ut ea omnia serventur, quæ in commemoratis Litteris præscripta sunt, et ea excipiantur, quæ excepta esse declaravimus. Atque id concedimus, non obstantibus in contrarium facientibus quibuscumque, etiam speciali et individua mentione, ac derogatione dignis. Ut autem omnis dubitatio et difficultas amoveatur, earumdem Litterarum exemplar ad Vos perferri jussimus.

„Rogemus, Venerabiles Fratres, de intimo corde et de tota mente misericordiam Dei, quia et ipse addidit dicens : Misericordiam autem meam non dispergam ab eis. Petamus et accipiemus, et si accipiendi mora et tarditas fuerit quoniam graviter offendimus, pulsemus, quia et pulsanti aperietur, si modo pulsent ostium preces, gemitus, et lacrymæ nostræ, quibus insistere et immorari oportet, et si sit unanimis oratio.... unusquisque oret Deum non pro se tantum, sed pro omnibus fratribus, sicut Dominus orare nos docuit (13)“ Quo vero facilius Deus Nostris vestrisque, et omnium fidelium precibus, votisque annuat, cum omni fiducia deprecaricem apud Eum adhibeamus Immaculatam sanctissimamque Deiparam Virginem Mariam; quæ cunctas hæreses interemit in universo mundo, quæque omnium nostrum amantissima Mater „tota suavis est.... ac plena misericordiæ.... omnibus sese exorabilem, omnibus clementissimam præbet, omnium necessitates amplissimo quodam miseratur affectu (14)“ atque utpote Regina adstans a dextris Unigeniti Filii Sui Domini Nostri Jesu Christi in vestitu deaurato circumamicta varietate nihil est, quod ab Eo impetrare non valeat. Suffragia quoque petamus Beatissimi Petri Apostolorum Principis, et Coapostoli ejus Pauli, omniumque Sanctorum cœlitum, qui facti jam amici Dei pervenerunt ad cœlestia regna, et coronati possident palmam, ac de sua immortalitate securi, de nostra salute solliciti.

Denique cœlestium omnium donorum copiam Vobis a Deo ex animo adprecantes singularis Nostras in Vos caritatis pignus Apostolicam Benedictionem ex intimo corde profectam Vobis ipsis, Venerabiles Fratres, cunctisque Clericis, Laicisque fidelibus curæ vestræ commissis peramanter impertimur.

Datum Romæ, apud S. Petrum, die VIII Decembris anno 1864, decimo a Dogmatica Definitione Immaculatæ Conceptionis Deiparæ Virginis Mariæ.

Pontificatus Nostri Anno decimo nono.

PIUS PP. IX.

(1) Gregor. XVI, Epist. encycl. Mirari, 15 aug. 1832.

(2) Eadem Encycl. Mirari.

(3) S. Aug. Epist. 105 al.166

(4) S Leon, Epi 164 al. 133. §2 edit. Boll.

(5) Epist. ad Card. De la Rochefoucault, 10 martii 1791.

(6) Clement. XII „In eminenti“ Benedict. XIV. „Providas Romanorum“ Pii VII „Ecclesiam“ Leonis XII. „Quo graviora“

(7) S. Ignatius M. ad Philadelph. 5.

(8) Psal. 145.

(9) S. Cœlest. epist. 22 ad Synod. Ephes. apud Const., p. 200.

(10) S. Innocent. I epist. 29 ad Episc. conc. Carthag. apud Const., p .891.

(11) S. Leo Epist. 156, al. 125.

(12) Pius VII. Epist. Encycl. Diu satis. 13 maii 1800.

(13) S. Cyprian, ep. 11.

(14) - S. Bernard. Serm. de duodecim prærogativis B. M. V. ex verbis Apocalyp.

Encyklika „Quanta cura“ papeže Pia IX.

z 8. 12. 1864

Velebným Bratřím, patriarchům, primasům arcibiskupům, všem majícím milost a jednotu stolice Apoštolské. Papež Pius IX.

Velební Bratři.

Pozdravení a apoštolské požehnání.

S jakou péčí a pastýřskou bedlivostí papežové Římští, naši předchůdcové, konajíce povinnost a úřad, odevzdané jim od Krista Pána v osobě sv. Petra, knížete apoštolů, nikdy neustali pásti beránky a ovce, horlivě krmiti slovem víry veškeré stádo Páně a napájeti spasitelným učením, a vzdalovati jedovatých pastvin, toť je všeobecně známo.

Vám ale, Velební Bratři, zvláště povědomo. A zajisté těmž předchůdcům Našim, jakožto ochráncům a obráncům vznešeného katolického náboženství, pravdy a spravedlnosti, starostlivým velice o spásu duší, nic tak v mysli neleželo, jako aby velemoudrými listy svými a zákony odkryli a zavrhli veškeré kacířství a bludy, které odporujíce naší Božské víře, učení katolické Církve, mravopočestnosti a věčné spáse lidského pokolení, způsobily začasto těžké bouře, křesťanskou i občanskou společnost zpustošily politováníhodným způsobem.

Z tohoto důvodu stavěli se titíž předchůdcové s apoštolskou statečností na odpor nešlechetným úkladům bezbožných lidí, kteří, podobni vlnám rozbouřeného moře, vypěňovali své pomatenosti a slibovali svobodu, a sami jsouce otroky svého porušení, usilovali vyvrátiti základy katolického náboženství i občanské společnosti křivými doměnkami a svými záhubnými spisy, vyhladiti do kořene ctnost a spravedlnost, porušiti srdce a mysl všech, odvrátiti od pravé kázně a mravů neopatrné, zvláště však nezkušenou mládež, ji bídně kaziti, uchvátiti osidlem bludu a na konci vyrvati z lůna katolické Církve.

Již však My, jelikož Vám, Velební Bratři, předobře známo, jakmile jsme tajným úradkem Prozřetelnosti Božské - ovšem beze všech Našich zásluh - byli povýšeni na tento Petrův stolec a spatřili, k převeliké bolesti Našeho srdce, tak děsnou bouři, rozpoutanou tolikerými zlými doměnkami, jak se valí na křesťanský lid z tolikerých bludů, tu jsme, dle povinnosti Svého apoštolského úřadu, jdouce podle jasných stop Svých předchůdců, pozdvihli Svého hlasu a zavrhli jsme nejčelnější bludy přesmutného našeho věku mnohými na světlo vydanými okružními listy a allokucemi v konzistoři činěnými i jinými Apoštolskými psaními, povzbuzujíce Vaši výtečnou biskupskou bedlivost, napomínajíce opět a opět veškery Nám nejmilejší syny katolické Církve, aby se nade vše štítili nákazy tohoto ohavného moru a jeho se varovali.

Především však Svojí první encyklikou, dne 9. 12. 1854 a druhou 9. 6. 1862, zatratili jsme příšerné bludy doměnek, jež panují právě za tohoto času k převeliké škodě duší, ani i na újmu občanské společnosti, a navýsost odporují netoliko katolické Církvi, jejímu spasitelnému učení a ctihodným právům, ale i odvěkému přirozenému zákonu, vštípenému od Boha do srdce každého člověka a zdravému rozumu, a z nichž ostatní bludy, téměř všechny, mají svůj původ. Ačkoliv jsme však naprosto neopomenuli takové úhlavní bludy často jmenovati a zamítnouti, přece toho vyžaduje prospěch katolické Církve, spása duší, svěřená nám od Boha i samo dobro společnosti lidské, abychom poznovu povzbudili Vaši pastýřskou starostlivost k zapuzení jiných křivých doměnek, jež se řinou z těchto bludů jako ze svých zdrojů.

Doměnky tyto křivé a převrácené tím více jsou zavržení hodny, neboť směřují především k tomu, aby překáženo bylo, ba aby byla odklizena ona spasitelná moc, kterou má vykonávati katolická Církev, a to svobodně, dle ustanovení a rozkazu svého Božského původce, až do konce světa, netoliko nad jednotlivými lidmi, ale i nad pokoleními a národy a jejich knížaty, a aby vniveč byla uvedena ona vespolná sdílenost rad a svornosti mezi mocí kněžskou a vladařskou, jez byly vždy ku blahu i ku prospěchu Církvi i občanstvu. (1)

Však o tom, Velební Bratři, máte dobrou vědomost, že se nalézá za tohoto času nemálo takových, kdož přizpůsobujíce občanské společnosti svou bezbožnou a absurdní zásadu tak zvaného naturalismu, opovažují se učiti: „že by nejpečlivější ohled na obecné dobro a vůbec občanský pokrok vyžadoval, aby byla lidská společnost ustanovena a spravována beze všeho zřetele k náboženství, tak jako by ho ani nebylo, nebo alespoň jako by nebylo rozdílu mezi náboženstvím pravým a falešným.“

Podobně se neostýchají tvrditi proti učení písem svatých a svatých otců: „že by obecné dobro bylo nejlépe zajištěno tam, kde se vladařské moci nepřiznává povinnost trestati rušitele katolického náboženství tresty stanovenými zákonem, leč pokud toho žádá veřejný pokoj.“ Vycházejíce z této bludné ideje o společenské vládě, neobávají se hověti jiné bludné doměnce, nanejvýš zhoubné katolické Církvi a spáse duší, kterou nazval bláznovstvím Náš předchůdce, blahé paměti Řehoř XVI. (2), totiž: „že volnost svědomí a svoboda náboženství je přirozeným právem každého člověka, což by mělo býti také zákonem vyhlášeno a určeno v každé dobře zřízené společnosti, občané že pak mají právo ke svrchované svobodě zřejmě a veřejně vyjadřovati všeliké své myšlenky ústy, tiskem nebo jiným způsobem, v čemž by neměli býti omezováni ani církevní a občanskou mocí.“ Když však toto drze zastávají, zajisté v mysli neuvažují, že hlásají svobodu k záhubě (3), a že „jestliže by bylo volno lidem míti ustavičně spor o přesvědčení, nikdy se nebude nedostávati těch, kteří se odvažují odpírati pravdě a důvěřovati žvástavosti moudrosti lidské, zatímco víra a moudrost křesťanská uznává, poučena jsouc slovy Pána našeho Ježíše Krista, že se má varovati této marnivosti, nanejvýš škodlivé.“ (4)

Poněvadž tam, kde bylo odstraněno náboženství z občanské společnosti a zapuzeno zjevení a vážnost Božího učení, ztrácí se a zatemňuje také přesný pojem o spravedlnosti a lidském právu a na místo pravé spravedlnosti nastupuje hmotné násilí, a je proto nepochopitelné, že se někteří opovažují provolávat, nic nedbajíce a opovrhujíce nejjistějšími pravidly zdravého rozumu, „že vůle národa ustavuje svrchovaný zákon, neomezený ani právem Božím, ani lidským, veřejným míněním, jak to zvou, nebo jinak vyjevený, a že dokonalé události nabývají právní platnosti dle politického řádu právě tím, že jsou dokonány.“

Kdo však opravdu nevidí a patrně nanahlíží, že lidská společnost, zbavená vazeb náboženství a pravé spravedlnosti nemůže míti jiného předsevzetí a účelu, než aby nabývala a hromadila vezdejších statků, aniž by ve svém jednání šetřila jiného zákona, leč pravidla nezkrotného bažení po rozkoších a výhodách, jimž otročí? Z toho důvodu takoví lidé pronásledují společnosti řeholní, velice zasloužilé o Církev, občanstvo a literární osvětu, skrutou nenávistí a žvástají, že nemají práva ku trvání, přizvukujíce takto myšlenkám kacířů. Neboť jak velemoudře učil Náš předchůdce, blahé paměti Pius VI.: „rušiti řády řeholní znamená křivditi právu k veřejnému vyznávání evangelických rad, křivditi způsobu života v Církvi, schválenému pro jeho shodu s učením apoštolským, a urážeti slavné zakladatele, ctěné od nás na oltáři, kteří samým Bohem nadšeni, společenstva tato ustanovili.“ (5)

Nadto bezbožně rozhlašují, „že sluší zbaviti občanstvo i Církev oprávnění veřejně rozdávati almužny z důvodů křesťanské lásky“, a zákon ten že by měl býti zrušen, „jímž v určité dny, kvůli poctě Boží, jest zakázána služebná práce“, původně předstírajíce, že by zmíněné oprávnění a zákon vadily zásadám nejlepšího národního hospodářství.

Avšak, nepřestávajíce na pouhém odstranění náboženství ze života veřejného, rádi by vyklidili náboženství i z domácností a rodin. Neboť učí nanejvýš zhoubnému komunismu a socialismu, a rozhlašujíce ten blud tvrdí: „že společnost domácí a každá rodina má základ své existence a důvod jedině v právu občanském a z toho důvodu prý plynou a závisí všecka práva rodičů k dětem jenom z práva a na právu občanském, zvláště právo starati se o vyučování a vychování.“

Takovými bezbožnými doměnkami a pletichami usilují tito lstiví lidé o to, aby spasitelné učení katolické Církve a její působení se zcela vyloučilo z vyučování a vychování mládeže, aby útlé a poddajné duše mládeže byly naočkovány a pokaženy bídně všemožnými záhubnými bludy a neřestmi.

Vždyť pak všichni, kdo se pokoušeli o zmatky v Církvi a ve státě, o zvrácení dobrého řádu ve společnosti, o vyhlazení Božského i lidského práva, soustředili vždy veškeré zlovolné rady, snahy i práci na to, aby, jak shora řečeno, zaskočili a narušili obzvláště neopatrnou mládež, na jejímž narušení zakládali všecku svou naději. Proto také nepřestávají nikdy týrati přehrozným způsobem obojí duchovenstvo, jež, jak pravdivě historické pomníky dokazují, bylo k hojnému užitku křesťanstvu, státu i osvětě, a říkají, „že je nezbytné, aby duchovenstvo, ježto prý je pravému a užitečnému pokroku vědy a cicilisace nepřátelské, bylo odstraněno od péče a úřadu vyučování a vychovávání mládeže.“

Jiní zase, obnovujíce křivé a tolikrát již odsouzené výmysly novotářů, odvažují se s nevšední nestydatostí podrobovati libovůli občanské vlády svrchovanou autoritu Církve a její sv. Stolice, udělenou jí od Krista Pána, a popírati všecka práva této Církve a sv. Stolice, pokud tíhnou k zevnímu řádu.

Neboť se neostýchají tvrditi: „že zákony Církve nezavazují ve svědomí, leč by je vláda občanská byla prohlásila, že výnosy a ustanovení Římských papežů, hledící k náboženství a Církvi, potřebují stvrzení a schválení, nebo alespoň občanské moci, že apoštolské konstituce, jimiž se odsuzují tajné společnosti (6), ať už se vnich vyžaduje přísaha šetřiti tajemství či nikoliv, jejich stoupenci a příznivci vyloučením z Církve se trestají, nemají prý platnosti v těch krajinách, kde se takové spolky trpí od světské správy, že klatby, uvalené obecným sněmem Tridentským a římskými papeži na ty, kdo práva a majetek Církve napadli a urvavše drží, mají základ pouze v tom, že řád duchovní a občanský i politický se zmátl k dosažení věcí pouze světských, že Církev nesmí stanoviti nic, čím by se vázalo svědomí věřících směrem k užívání časných věcí, že Církvi nepřísluší právo zkrocovati rušitele jejích zákonů časnými tresty, že se shoduje se zásadami svaté theologie a veřejného práva, aby se majetnické právo ku statkům církevních, řeholních a jiných zbožných ústavů přiřklo a přisoudilo občanské vládě.“

Oni dále beze studu vyznávají zevně a veřejně zásadu kacířů, z níž tolik převrácených doměnek a bludů povstalo. Žvástají, že církevní moc není po právu Božském rozdílná a nezávislá na moci občanské, a že není možno, aby se to rozlišení a nezávislost zachovala, aniž by Církev nenapadala a neuchvátila podstatných práv moci světské.

Také nám nelze zamlčeti opovážlivost oněch lidí, kteří, nesnášejíce zdravé učení, tvrdí: „že se smí odepříti souhlas a poslušenství oněm nálezům a výnosům Apoštolské Stolice, jejichž předmět se nese podle výkladu k obecnému dobru Církve, k jejím právům a k její kázni, a to bez hříchu a bez ztráty katolického vyznání, pokud se ony nedotýkají dogmat o víře a mravech.“ Avšak nebude nikoho, kdo by jasně a zřejmě neviděl a nepoznával, jak velmi se toto protiví katolickému článku víry o plné moci, propůjčené římskému papeži Božským právem samým Kristem Pánem, aby pásl, řídil a spravoval celou Církev. Při tak náramné převrácenosti porušených doměnek, My jsouce dobře pamětlivi Svého Apoštolského úřadu, a velmi starostlivi o nejsvětější Naše náboženství a zdravé učení a o spásu duší Nám svěřených, jakož i o blaho světské společnosti vůbec, uznali jsme za potřebné pozdvihnouti opět Svého Apoštolského hlasu.

Pročež všechny a jednotlivé falešné doměnky a učení v tomto listu zvláště zmíněné mocí Svou Apoštolskou odmítáme, zavrhujeme a odsuzujeme, přikazujíce, aby je všecky dítky katolické Církve najisto pokládaly za odmítnuté, zavržené a odsouzené.

Mimo to, Velební Bratři, je Vám předobře známo, jak za těchto časů nenávistníci pravdy veškeré a spravedlnosti a úhlavní nepřátelé Našeho náboženství podvádějí národy knihami, spisky a novinami, obsahujícími mor a roztroušenými po celém světě, zlomyslně lžou a rozsévají tak i jiné bezbožné nauky. Nebudiž pro Vás též tajemstvím, že v tomto našem čase se nacházejí také takoví, kteří pohnuti a podníceni ďábelským duchem zabředli tak hluboko v bezbožnost, že se neděsí ani zapírání Panovníka, Pána našeho Ježíše Krista, a vzpurného bojování s nešlechetnou nestoudností proti Jeho Božství.

V tomto však Vás musím, Velební Bratři, po zásluze opravdu pochválit, že jste proti takové bezbožnosti neopomenuli co nejhorlivěji pozvednout svůj biskupský hlas. Proto tímto Svým listem poznovu láskyplně oslavujeme Vás, kteří jste povoláni mít účast v Naší péči a jste Nám v Našich velikých trpkostech útěchou, radostí i potěšením pro svou výtečnou nábožnost a zbožnost, jakou vynikáte, a pro obdivuhodnou onu lásku, věrnost a poslušnost, s jakou jste oddáni Nám a této Apoštolské Stolici, a usilujete statečně a pilně vykonávat přetěžký svůj biskupský úřad. Odtud očekáváme od této Vaší výtečné horlivosti, že vezmete meč Ducha, který jest slovo Boží, a posilněni v milosti Pána Našeho Ježíše Krista budete se den ze dne víc a více a dvojnásobnou snahou starati, aby věřící, svěření Vaší správě, zdržovali se jedovatých bylin, které nepěstuje Ježíš Kristus, protože nejsou vštípení Otcova. (7)

A neustávejte těmže věřícím připomínat, že veškeré pravé blaho prýští se lidem z našeho vznešeného náboženství a jeho učení a ze života podle něho a že blahoslavený je lid, jehož Bůh je Hospodin. (8)

Učte, že království mají trvání na základě katolické víry (9), že nic není tak zhoubného, zkázonosného a všem nebezpečím vystaveného jako ta doměnka, že to samo již stačí, míti svobodnou vůli, s níž jsme se zrodili, takže by nic jiného nebylo, zač bychom Boha prosili, t.j. zapomenouce na svůj původ, odřekli se Jeho moci k docílení své svobody. (10)

Ale neopomeňte učit, že je dána moc královská netoliko ke správě světa, ale zvláště k ochraně Církve (11), a že není ničeho, co by bylo panujícím knížatům k většímu prospěchu a k větší slávě, jako když - jak psal velemoudrý a velestatečný Náš předchůdce sv. Felix císaři Zenonovi - dopřejí Církvi, aby užívala svých zákonů a nedovolují, aby někdo kladl překážky jejich svobodě ...

Neboť jest jisto, že to bude jejich věci užitečné, když se jedná o záležitosti Boží, budou-li podřizovati svou panovnickou vůli kněžstvu Kristovu podle vůle Boží, o to se vynasnaží a nebudou se nad ně vynášet. (12)

Ačkoliv je nám toho vždycky zapotřebí, Velební Bratři, přece jest zvláště nezbytno v tak velkých těžkostech Církve a občanské společnosti, v tak hrozném spiknutí protivníků proti katolické věci a této Apoštolské stolici, v tak hrozné směsi bludů, přistoupiti s nadějí k trůnu milosti, abychom nalezli milosrdenství a došli milosti k příhodné pomoci. Z tohoto důvodu jsme se rozhodli vyzvati zbožnost všech věřících, aby s Námi a s Vámi zároveň ustavičně prosili a žádali nejvroucnějšími anejpokornějšími modlitbami nejmilostivějšího Otce světel a milosrdenství a v plnosti víry se vždy utíkali k našemu Pánu Ježíši Kristu, jenž nás vykoupil Svou krví, a pokorně a stále se doprošovali Jeho nejsladšího srdce - této oběti nejvroucnější lásky k nám -, aby ráčil přitáhnouti všechno k Sobě vazbou Své lásky, aby všichni lidé hodně chodili podle Jeho srdce, rozníceni Jeho nejsvětější láskou, Bohu ve všem se líbili a vydávali ovoce každým dobrým skutkem.

Protože beze vší pochyby jsou Bohu příjemnější prosby věřících, jestliže k Němu přistupují s duší čistou od každé poskvrny, ustanovili jsme otevříti s Apoštolskou štědrostí nebeské poklady Církve, svěřené Naší správě, pro Kristovy věřící, aby totiž tito, k pravé pobožnosti více rozníceni a skrze svátost pokání ode skvrn hříchu obmyti tím důvěrněji své prosby k Bohu vylévali a Jeho milosrdenství a milosti docházeli.

Tímto tedy listem udělujeme ze své Apoštolské moci všem i jednotlivým věřícím obého pohlaví po celém katolickém světě plnomocných odpustků na způsob Milostivého léta, ve lhůtě jednoho měsíce až do sklonku budoucího léta 1865, a to nikoliv déle, kterýžto měsíc určíte zejména Vy, Velební Bratři, a jiní řádní církevní představení, a těchto odpustků udělujeme týmž způsobem, jakým jsme je povolili Svým Apoštolským listem, t. zv. „Breve“, daným dne 20. 11. 1846 na začátku nejvyššího Svého papežování a poslaným veškerému Vašemu řádu biskupskému a počínajícím těmito slovy: „Arcano Divinae Providentiae consilio“ a udělujeme jich se všelikým plnomocenstvím, od Nás v tomtéž listu propůjčeným.

Chceme však, aby bylo zachováno všechno, co jsme v dotyčném listu předepsali, a vyjmuto bylo, co jsme za vyjmuté prohlásili. A toho udělujeme, aniž by co na odpor znějícího mělo vaditi, byť i zvláštní zmínky a odvolání zasluhovalo. Aby však byla odstraněna každá pochybnost a nesnáz, rozkázali jsme poslati Vám výtisk onoho listu. Prosme tedy, Velební Bratři, z hloubi srdce a ze vší své mysli za milosrdenství Boží, neboť On sám doložil slovy: „Milosrdenství své však od nich nerozptýlím.“

Prosme a obdržíme, a jestliže by se doba pro přijetí prodloužila pro těžké naše urážky, tlučme, neboť tlukoucím bude otevřeno, ač budeme-li na dveře tlouci modlitbami, svými vzdechy a s pláčem, v čemž ustávati nesmíme, a bude-li naše modlitba jednomyslná ... Jedenkaždý ať se modlí netoliko za sebe, ale i za všechny bratry, jak nás učil se modlit náš Pán. (13)

Aby pak tím spíše Bůh vyslyšel Naše, Vaše a všech věřících prosby a přání, vyvolme s veškerou důvěrou orodovnici k Němu, Neposkvrněnou a Nejsvětější Rodičku Boží, Pannu Marii, která potřela všecka kacířství po celém světě a jest nás všech Matka nejlaskavější, „přesladká“ ... a milosrdenství plná ... všem uprositelná, všem milostí nakloněná, jež potřeby všech slitovnou láskou objímá“ (14), a jakožto královna, stojící v pozlaceném oděvu po pravici Svého Syna, našeho Pána Ježíše Krista, ozdobena rozličností, může na Něm vyprositi.

Pilně též žádejme za přímluvy nejblahoslavenějšího Petra, knížete apoštolů, a jeho spoluapoštola Pavla i všech svatých nebešťanů, kteří se již stali přáteli Božími, dostali se do království nebeského a palmu drží, a bez obav o svou nesmrtelnost mají starost o naši spásu. Na konec Vám ze srdce přejeme hojnost všech nebeských darů a udělujeme přelaskavě z hloubi srdce Vám samým, Velební Bratři, též veskerému duchovenstvu i světským věřícím, Vaší péči svěřeným jako záruku obzvláštní Naší lásky k Vám Apoštolské požehnání.

Dáno v Římě u sv. Petra, dne 8. 12. 1864, od slavného vyhlášení Neposkvrněného Početí Rodičky Boží Panny Marie za článek víry roku desátého. Pontifikátu Našeho roku devatenáctého.

Pius P. P. IX.

(1) Řehoř XVI. encyklika „Mirari“ 15. 8. 1832

(2) tamtéž

(3) sv. Augustin, epist. 105. al 166

(4) sv. Lev, epist. 164 al. 133. §2 edit. Ball.

(5) epist. cardin. de la Rochefoucalt, 10. 3. 1791

(6) Clement XII. „In eminenti“; Benedict XIV. „Providas Romanorum“; Pius VII. „Ecclesiae“; Lev XII. „Quo graviora“

(7) sv. Ignat. ad Philadelph. 3

(8) Žalm 143

(9) sv. Celestin, epist. 22. ad Synod. Ephes.

(10) sv. Innocenc 1. epist. 29 ad epp. conc. Carthag.

(11) sv. Lev, epist. 156. al. 125

(12) Pius VII. Ep. encykl. „Diu satis“, 15. 5. 1800

(13) sv. Cyprian, epist. 11.

(14) sv. Bernard, Serm. de duodecim praerogativis B. M. V. ex verbis Apocal.

Ediční poznámka: podle publikace Syllabus Jeho Svatosti PIa IX., Antonín Lenz (pseud. Jan Brázda), Praha, 1891 (zpracovaný český text použit ze stránek NATIA).