Syllabus completens praecipuos nostrae aetatis errores qui notantur in Allocutionibus consistorialibus, in encyclicis, aliisque Apostolicis Litteris Sanctissimi Domini nostri Pii Papa IX

§ I. Pantheismus, Naturalismus et Rationalismus absolutus.

I. Nullum supremum, Sapientissimum, providentissimumque Numen divinum exsistit ab hac rerum universitate distinctum, et Deus idem est ac rerum natura, et idcirco immutationibus obnoxius; Deusque reipse fit in homine et mundo, atque omnia Deus Sunt et ipsissimam Dei habent Substantiam; ac una eademque res est Deus cum mundo, et proinde spiritus cum materia, necessitas cum libertate, verum cum falso, bonum cum malo, et justum cum injusto.

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862. *

II. Neganda est omnis Dei actio in homines et mundum.

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862. *

III. Humana ratio, nullo prorsus Dei respectu habito, unicus est veri et falsi, boni et mali arbïter; sibi ipsi est lex, et naturalibus suis viribus ad hominum ac populorum bonum curandum sufficit.

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862. *

IV. Omnes religionis veritates ex nativa humanae rationis vi derivant; hinc ratio est princeps norma qua homo cognitionem omnium cujuscumque generis veritatum assequi possit ac debest.

Epist. encycl. Qui pluribus, 9 novembris 1846.

Epist. encycl. Singutari quidem, 17 martii 1856.

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862. *

V. Divina revelatio est imperfecta et idcirco subjecta continuo et indefinito progressui qui humanae rationis progressioni (progressui) respondent.

Epist, encycl, Qui pluribus, 9 novembris 1846.

VI. Christi fides humanae refragatur rationi; divinaque revelatio non solum nihil prodest, verum etiam nocet hominis perfectioni.

Epist. encycl. Qui pluribus, 9 novembris 1846.

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862. *

VII. Prophetiae et miracula in sacris Litteris exposita et narrata sunt poetarum commenta, et Christianae fidei mysteria philosophiaarum investigationum summa; et utriusque Testamenti libris mythica continentur inventa; ipseque Iesus Christus est mythica fictio.

Epist. encycl. Qui pluribus, 9 novembris 1846.

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862.*

§ II Rationalismus moderatus.

VIII. Cum ratio humana ipsi religioni aequiparetur, idcirco theologicae disciplinae perinde ac philosophiaae tractandae sunt.

Allot. Singulari Quadam, 9 decembris 1854.

IX. Omnia indiscriminatim dogmata religionis Christianae sunt objectum naturalis scientiae seu philosophiae ; et humana ratio historice tantum exculta potest ex suis naturalibus viribus et principiis ad veram de omnibus etiam reconditioribus dogmatibus scientiam pervenire, modo haec dogmata ipsi rationi tamquam objectum proposita fuerint.

Epist, ad Archiep. Frising. Gravissimas, 11 decembris 1862;

Epist. ad Archiep. Frising. Tuas libenter, 21 decembris 1863.

X. Cum aliud sit philosophus, aliud philosophia, ille jus et officium habet se submittendi auctoritati, quam veram ipse probaverit; at philosophia neque potest, neque debet ulli sese submittere auctoritati. Epist, ad Archiep. Frising. Gravissimas, 11 decembris 1862.

Epist. ad Archiep. Frising. Tuas libenter, 21 decembris 1863.

XI. Ecclesia non solum non debet in philosophiam unquam animadvertere, verum etiam debet ipsius philosophiae; tolerare errores, eique relinquere ut ipsa se corrigat.

Epist, ad Archiep. Frising. Gravissimas, 11 decembris 1862

XII. Apostolicae Sedis, Romanarumque Congregationum decreta liberum scientia progressum impediunt.

Epist. ad Archiep. Frising. Tuas libenter, 21 decembris 1863.

XIII. Methodus et principia, quibus antiqui doctores scholastici Theologiam excoluerunt, temporum nostrorum necessitatibus scientiarumque progressui minime congruunt.

Epist. ad Archiep. Frising. Tuas libenter, 21 decembris 1863.

XlV. Philosophia tractanda est, nulls supernaturalis revelationis habita ratione.

Epist. ad Archiep. Frising. Tuas libenter, 21 decembris 1863.

N. B. - Cum rationalismi systemate cohaerent quoad maximam partem errores Antonii Günther, qui damnantur in Epist. ad Card. Archiep. Coloniensem Eximiam tuam,15 junii 1857, et in Epist. ad Episc. Wratislaviensem Dolore haud mediocri, 30 aprilis 1860.

§ III. Indifferentismus, Latitudinarismus.

XV. Liberum cuique homini est eam amplecti ac profiteri religionem, quam rationis lumine quis ductus veram putaverit.

Litt. Apost. Multiplices inter, 10 junii 1851;

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862. *

XVI. Homines in cujusvis religionis cultu viam aeternae salutis reperire aeternamque salutem assequi possunt.

Epist. encycl. Qui pluribus, 9 novembris 1846;

Alloc. Ubi primum, 17 decembris 1847.

Epist. encycl. Singulari quidem, 17 martii 1856.

XVII. Saltem bene sperandum est de aeterna illorum omnium salute, qui in vera Christi Ecclesia nequaquam versantur.

Alloc. Singulari quadam, 9 decembris 1854;

Epist. encycl, Quanto conficiamur, 10 augusti 1863.

XVIII. Protestantismus non aliud est quam diversa verae ejusdem Christianae religionis forma, in qua aeque ac in Ecclesia catholica Deo placere datum est.

Epist. encycl. Nostis et Nobiscum, 8 decembris 1849.

§ IV. Socialismus, Communismus, Societates clandestinae, Societates biblicae, Societates clerico-liberales

Ejusmodi pestes saepe gravissimisque verborum formulis reprobantur in Epist. encycl. Qui pluribus, 9 novembris 1846, in Alloc. Quibus quantisque, 20 april. 1849; in Epist. encycl. Nastus et Nobiscum, 8 dec. 1849; in Alloc. Singulari quadam, 9 decembris 1854; in Epist. encycl, Quanto conficiamur, 10 augusti 1863

§ V. Errores de Ecclesia ejusque juribus.

XIX. Ecclesia non est vera perfectaque societas plane libera, nec pollet suis propriis et constantibus juribus sibi a divino suo Fundatore collatis, sed civilis potestatis est definire quae sint Ecclesiae jura ac limites, intra quos eadem jura exercere quest.

Alloc. Singulari quadam, 9 decembris 1854;

Alloc. Multis gravibusque, 17 decembris 1860;

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862.*

XX: Ecclesiastics potestas suam auctoritatem exercere non debet absque civilis gubernii venia et assensu.

Alloc. Meminit unusquisque, 30 septembris 1861.

XXI. Ecclesia non habet potestatem dogmatice definiendi, religionem catholicae Ecclesiae esse unice veram religionem.

Litt. Apost. Multiplices inter, 10 junii 1851.

XXII. Obligatio, qua catholici magistri et scriptores omnino adstringuntur, coarctatur in iis tantum, quae ab infallibili Ecclesiae judicio veluti fidei dogmata ab omnibus credenda proponontur.

Epist. ad Archiep. Frising, Tuas libenter, 21 decembris 1863

XXIII. Romani Pontifices et Concilia oecumenica a limitibus suae potestatis recesserunt, jura principum usurparunt, atque etiam in rebus fidei et morum definiendis errarunt.

Litt. Apost. Multiplices inter, 10 junii 1851.

XXIV. Ecclesia vis inferendae protestatem non habet, neque potestatem ullam temporalem directam vel indirectam.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851.

XXV. Praeter potestatem episcopatui inhaerentem, alia est attributa temporalis potestas a civili imperio vel expresse vel tacite concessa, revocanda propterea, cum libuerit, a civili imperio.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851.

XXVI. Ecclesia non habet nativum ac legitimum jus acquirendi ac possidendi.

Alloc. Nunquam fore, 15 decembris 1856;

Epist. encycl. Incredibili, 17 septembris 1863.

XXVII. Sacri Ecclesiae ministri Romanusque Pontifex ab omni rerum temporalium cura ac dominio sunt omnino excludendi.

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862.*

XXVIII. Episcopis, sine gubernii venia, fas non est vel ipsas apostolicas Litteras promulgare.

Alloc. Nunquam fore, 15 decembris 1856.

XXIX. Gratiae a Romano Pontifice concessae existimari debent tamquam irritae, nisi per gubernium fuerint imploratae.

Alloc. Nunquam fore, 15 decembris 1856.

XXX, Ecclesiae et personarum ecclesiasticarum immunitas a jure civili ortum habuit: Litt. Apost. Multiplices inter, 10 junii 1851

XXXI, Ecclesiasticum forum pro temporalibus clericorum causis sive civilibus sive criminalibus omnino de medio tollendum est, etiam inconsulta et reclamante Apostolica Sede.

Alloc. Acerbissimum, 27 septembris 1852;

Alloc. Nunquam fore, 15 decembris 1856

XXXII. Absque ulla naturalis juris et aequitatis violatione potest abrogari personalis immunitas, qua clerici ab onere subeundae exercendaeque militiae eximuntur; hanc vero abrogationem postulat civilis progressus, maxime in societate ad formam liberioris regiminis constituta.

Epist. ad Episc. Montisregal. Singularis Nobisque, 29 sept. 1864

XXXIII. Non pertinet unice ad ecclesiasticam jurisdictionis potestatem proprio ac nativo jure dirigere theologicarum rerum doctrinam.

Epist. ad Archiep. Frising. Tuas libenter, 21 decembris 1863, peg. 496

XXXIV. Doctrina comparantium Romanum Pontificem Principi libero et agenti in universa Ecclesia doctrina est, quae medio aevo praevaluit.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851.

XXXV. Nihil vetat, alicujus Concilii generalis sententia aut universorum populorum facto, summum Pontificatum.ab Romano Episcopo atque Urbe ad alium Episcopum aliamque civitatem transferri.

XXXVI. Nationalis Concilii definitio nullam aliam admittit disputationem, civilisque administratio rem ad hosce terminos exigere potest.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851.

XXXVII. Institui possunt nationales Ecclesiae ab auctoritate Romani Pontificis subductae planeque divisae.

Alloc. Multis gravibusque, 17 decembris 1860;

Alloc. Jamdudum cernimus, 18 martii 1861.

XXXVIII. Divisioni Ecclesiae in orientalem atque occidentalem nimia Romanorum Pontificum arbitria contulerunt.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851.

§ VI. Errores de societate civili tum in se tum in suis ad Eccleiam relationibus spectata.

XXXIX. Reipublicae status, utpote omnium jurium origo et fons, jure quodam pollet nullis circumscripto limitibus.

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862.*

XL. Catholicae Ecclesiae doctrina humanae societatis bono et commodes adversatur.

Epist. encycl. Qui pluribus, 9 novembris 1846;

Alloc. Quibus quantisque, 20 aprilis 1849.

XLI. Civili potestati vel ab infideli imperante exercitae competit potestas indirecta negativa in sacra; eidem proinde competit nedum jus quod vocant “exsequatur”, sed etiam jus “appellations”, quam nuncupant, “ab abusu”.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851.

XLII. In conflictu legum utriusque patestatis, jus civile praevalet.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851.

XLIII. Laica potestas auctoritatem habet rescindendi, declarandi ac faciendi irritas solemnes conventiones (vulgo Concordata) super usu jurium ad ecclesiasticam immunitatem pertinentium cum Sede Apostolica initas, sine hujus consensu, immo et ea reclamante.

Alloc. In consistoriali, 1 novembris 1850;

Alloc. Multis gravibusque, 17 decembris 1860.

XLIV. Civilisauctoritas potest se immiscere rebus quae ad religionem, mores et regimen spirituale pertinent. Hinc potest de instructionibus judicare, quas Ecclesiae pastores ad conscientiarum normam pro suo munere edunt, quin etiam potest de divinorum sacramentorum administratione et dispositionibus ad ea suscipienda necessariis decernere.

Alloc. In consistoriali, 1 novembris 1850;

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862.*

XLV. Totum scholarum publicarum regimen, in quibus juventus christianae alicujus Reipublicae instituitur, episcopalibus dumtaxat seminariis aliqua ratione exceptis, potest ac debet attribui auctoritati civili, et ita quidem attribui, ut nullum alii cuicumque auctoritati recognoscatur jus immiscendi se in disciplina scholarum, in regimine studiorum, in graduum collatione, in delectu aut approbatione magistrorum.

Alloc. In consistoriali, 1 novembris 1850;

Alloc. Quibus luctuosissimis, 5 septembris 1851.

XLVI. Immo in ipsis clericorum seminariis methodus studiorum adhibenda civili auctoritati subjicitur.

Alloc. Nunquam fore, 15 decembris 1856.

XLVII. Postulat optima civilis societatis ratio, ut populares scholae, quae patent omnibus cujusque e populo classis pueris, ac publica universim instituta, quae litteris severioribusque disciplinis tradendis et educationi juventutis curandae sunt destinata, eximantur ab omni Ecclesiae auctoritate, moderatrice vi et ingerentia, plenoque civilis ac politicae auctoritatis arbitrio subjiciantur, ad imperantium placita et ad communium aetatis opinionum amussim.

Epist, ad archiep. Friburg. Cum non sine, 14 julii 1864.

XLVIII. Catholicis viris probari potest ea juventutis instituendae ratio, quae sit a catholica fide et ab Ecclesiae potestate sejuncta, quaeque rerum dumtaxat naturalium scientiam ac terrenae socialis vitae fines tantummodo vel saltem primario spectet.

Epist, ad archiep. Friburg. Cum non sine, 14 julii 1864.

IL. Civilis auctoritas potest impedire quominus sacrorum Antistites et fideles populi cum Romano Pontifice libere ac mutuo communicent.

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862.*

L. Laica auctoritas habet per se jus praesentandi Episcopos et potest ab illis exigere ut ineant dioecesium procurationem, antequam ipsi canonicam a Sancta Sede institutionem et apostolicas Litteras accipiant.

Alloc. Nunquam fore, 15 decembris 1856.

LI. Immo laicum gubernium habet jus deponendi ab exercitio pastoralis ministerii Episcopos, neque tenetur oboedire Romano Pontifici in iis quae episcopatuum et Episcoporum respiciunt institutionem.

Alloc. Nunquam fore, 15 decembris 1856;

Litt. Apost. Multiplices inter, 10 junii 1851;

Alloc. Acerbissimum, 27 septembris 1852.

LII. Gubernium potest suo jure immutare aetatem ab Ecclesia praescriptam pro religiosa tam mulierum quam virorum professione, omnibusque religiosis familiis indicere, ut neminem sine suo permissu ad solemnia vota noncupanda admittant.

Alloc. Nunquam fore, 15 decembris 1856.

LIII. Abrogandae sunt leges, quae ad religiosarum familiarum statum tutandum, earumque jura et officia pertinent; immo potest civile gubernium iis omnibus auxilium praestare, qui a suscepto religiosae vitae instituto deficere ac solemnia vota frangere velint; pariterque potest religiosas easdem familias perinde ac collegiatas Ecclesias et beneficia simplicia etiam juris patronatus penitus extinguere, illorumque bona et reditus civilis potestatis administrationi et arbitrio subjicere et vindicare.

Alloc. Acerbissimum, 27 septembris 1852;

Alloc. Probe memineritis, 22 januarii 1855;

Alloc. Cum saepe, 26 julii 1855.

LIV. Rages et Principes non solum ab Ecclesiae jurisdictione eximuntur, verum etiam in quaestionibus jurisdictionis dirimendis superiores sunt Ecclesia.

Litt. Apost. Multiplices inter, 10 junii 1851.

LV. Ecclesia a Statu, Statusque ab Ecclesia sejungendus est.

Alloc. Acerbissimum, 27 septembris 1852.

§ VII. Errores de Ethica naturali et Christiana.

LVI. Morum leges divina haud egent sanctione, minimeque opus est, ut humanae leges ad naturae jus conformentur aut obligandi vim a Deo accipiant.

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862.*

LVII. Philosophicarum rerum morumque scientiae, itemque civiles leges possunt et debent a divina et ecclesiastica auctoritate declinare.

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862.*

LVIII. Aliae vires non sunt agnoscendae nisi illae, quae in materia positae sunt, et omnis morum disciplina honestasque collocari debet in cumulandis et augendis quovis modo divitiis ac in voluptatibus explendis.

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862;*

Epist. encycl, Quanto conficiamur, 10 augusti 1863.

LIX. Jus in materiali facto consistit, et omnia hominurn officia sunt nomen inane, et omnia humana facta juris vim habent.

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862.*

LX. Auctoritas nihil aliud est nisi numeri et materialium virium summa.

Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862.*

LXI. Fortunata facti injustitia nullum juris sanctitati detrimentum affert.

Alloc. Jamdudum cernimus, 18 martii 1862.

LXII. Proclamandum est et observandum principium quod vocant de non interventu.

Alloc. Novos, 28 sept. 1860.

LXIII. Legitimis principibus oboedientiam detrectare, immo et rebellare licet.

Epist. encycl. Qui pluribus, 9 novembris 1846;

Alloc. Quisque vestrum, 4 octobris 1847;

Epist. encycl. Nostis et Nobiscum, 8 decembris 1849;

Litt. Apost. Cum catholica, 26 martii 1860.

LXIV, Tum cujusque sanctissimi juramenti violatio, tum quaelibet scelesta flagitiosaque actio sempiternae legi repugnans, non solum haud est improbanda, verum etiam omnino licita summisque laudibus efferenda, quando id pro patriae amore agatur.

Alloc. Quibus quantisque, 20 Aprilis 1849.

§ VIII. Errores de matrimonio christiano.

LXV. Nulla ratione ferri potest, Christum evexisse matrimonium ad dignitatem sacramenti.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851.

LXVI. Matrimonii sacramentum non est nisi quid contractui accessorium ab eoque separabile, ipsumque sacramentum in una tantum nuptiali benedictione situm est.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851.

LXVII. Jure naturae matrimonii vinculum non est indissolubile, et in variis casibus divortium proprie dictum auctoritate civili sanciri potest.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851;

Alloc. Acerbissimum, 27 septembris 1852.

LXVIII. Ecclesia non habet potestatem impedimenta matrimonium dirimentia inducendi, sed ea potestas civili auctoritati competit, a qua impedimenta exsistentia tollenda sunt.

Litt. Apost. Multiplices inter, 10 junii 1851.

LXIX. Ecclesia sequioribus saeculis dirimentia impedimenta inducere coepit, non jure proprio, sed illo jure usa, quod a civili potestate mutuata erat.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851.

LXX. Tridentini canones, qui anathematis censuram illis inferunt, qui facultatem impedimenta dirimentia inducendi Ecclesiae negare audeant, vel non sunt dogmatici vel de hac mutuata potestate intelligendi sunt.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851.

LXXI. Tridentini forma sub infirmitatis poena non obligat, ubi lex civilis aliam formam praestituat, et velit hac nova forma interveniente matrimonium valere.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851.

LXXII. Bonifatius VIII votum castitatis in oadinatione emissum nuptias nullas reddere primus asseruit.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851.

LXXIII. Vi contractus mere civilis potest inter christianos constare veri nominis matrimonium, falsumque est, aut contractum matrimonii inter christianos semper esse sacramentum, aut nullum esse contractum, si sacramentum excludatur.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851;

Lettera di S. S. PIO IX al Re di Sardegna 9 settembre 1852;

Alloc. Acerbissimum, 27 septembris 1852;

Alloc. Multis gravibusque, 17 decembris 1860.

LXXIV. Causae matrimoniales et sponsalia suapte natura ad forum civile pertinent.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851;

Alloc. 27 septembris 1852.

N. B. - Huc facere possum duo alii errores : de clericorum caelibatu abolendo et de statu matrimonii statui virginitatis anteferendo. Confodiuntur, prior in Epist. Encycl. Qui pluribus, 9 novembris 1846, posterior in Litteris Apost. Multiplices inter, 10 junii 1851.

§ IX. Errores de civili Romani Pontificis principatu.

LXXV. De temporalis regni cum spirituali compatiblitate disputant inter se christianae et catholicae Ecclesiae filii.

Litt. Apost. Ad apostolicae, 22 augusti 1851.

LXXVI. Abrogatio civilis imperii, quo Apostolica Sedes potitur, ad Ecclesiae libertatem felicitatemque vel maxime conduceret.

Alloc. Quibus quantisque, 20 Aprilis 1849.

Alloc. Si semper antea, 20 Maii 1850.

N,. B. – Effata hac de re vide etiam in Alloc. Quibus quantisque, 20 Aprilis 1849 ; in Allot. Si semper antea, 20 maii 1850 ; in Litt. Apost. Cum catholica, 26 martii 1860; in Alloc. Novos, 28 sept. 1860; in Alloc. Multis gravibusque, 17 decembris 1860; in Alloc. Maxima quidem, 9 junii 1862.*

§ X. Errores qui ad liberalismum hodiernum referuntur.

LXXVII. Aetate hac nostra non amplius expedit, religionem catholicam baberi tamquam unicam Status religionem, ceteris quibuscumque cultibus exclusis.

Alloc. Nemo vestrum, 26 julii 1855.

LXXVIII. - Hinc laudabiliter in quibusdam catholici nominis regionibus lege caututm est, ut hominibus illuc immigrantibus licest publicum proprii cujusdne ctlitus exercitium habere.

Alloc. Acerbissimum, 27 septembris 1852.

LXXIX. Enimvero falsum est, civilem cujusque caltus libertatem, itemque plenam potestatem omnibus attributam quaslibet opiniones cogitationesque palam publiceque manifestandi, conducere ad populorum mores animosque facilius corrumpendos ac indifferentismi pestem propagandam,

Alloc. Nunquam fore, 15 decembris 1856.

LXXX. Romanus Pontifex potest ac debet cum progressu, cum liberalisnio et cum recenti civilitate sese reconciliare et componere.

Alloc. Multis gravibusque, 17 decembris 1860

SYLLABUS PIA IX.

obsahující hlavní bludy naší doby

§ I. Pantheismus naturalismus a absolutní racionalismus
(světobožství, svéprávnost přírody a rozumu)

1. Neexistuje žádná nejvyšší, nejmoudřejší a nejprozřetelnější božská bytost, odlišná od tohoto světa, čili Bůh je totéž co příroda a podléhá změnám; uskutečňuje se však v člověku i ve světě, protože vše jest bohem a sdílí nejvlastnější boží podstatu; Bůh a svět jsou jedno a totéž; tudíž i duch a hmota, nutnost a svoboda, pravda a klam, dobro a zlo, spravedlivé i nespravedlivé jsou jedno a totéž.

2. Třeba popříti veškero působení Boha na lidi a na svět.

3. Lidský rozum je bez jakéhokoliv zřetele na Boha jediným rozhodčím pravdy a klamu, dobra a zla; je sám sobě zákonem a postačí svými přirozenými silami k tomu, aby zajistil dobro lidí a národů.

4. Všechny náboženské pravdy mají svůj původ ve vrozené síle lidského rozumu; jest tudíž rozum základní normou, kterou člověk může a má dospěti k poznání všech pravd jakéhokoliv druhu.

5. Božské zjevení jest nedokonalé (a nejisté) a je tudíž podrobeno ustavičnému a neomezenému pokroku, který odpovídá všeobecnému pokroku lidského rozumu.

6. Křesťanská víra odporuje lidskému rozumu, a božské zjevení nejen že nijak nepodporuje, nýbrž dokonce brzdí obecné zdokonalení člověka.

7. Proroctví a zázraky, vyložené a vypravované v Písmu svatém, jsou pouhými básnickými výmysly a tajemství křesťanské víry jsou výsledkem a závěrem předchozích filosofických výzkumů; v knihách obojího Zákona jsou obsaženy mythické smyšlenky; i sám Ježíš Kristus jest takovým mythickým výmyslem.

§ II. Racionalismus umírněný
(rovnost, Zjevení a rozum)

8. Jelikož lidský rozum nestojí nikterak níže než náboženství, jest nakládati s veškerými theologickými naukami stejně jako s naukami filosofickými.

9. Všechna dogmata křesťanského náboženství jsou bez rozdílu předmětem vědy přirozené čili filosofie; a lidský rozum, jakmile obdržel historické vzdělání, může ze svých přirozených sil a zásad dospěti ke skutečnému vědění o všech i nejtajnějších dogmatech, jen když mu byla tato dogmata předložena jako předmět filosofické úvahy.

10. Ježto jest něco jiného filosof a filosofie, má onen právo i povinnost podřizovati se každé autoritě, kterou sám uznal za pravou; filosofie však nemůže a nemá se nikdy podřizovati žádné autoritě.

11. Církev nejen že nemá stíhati jakoukoliv filosofii, nýbrž má trpěti i zřejmé a očividné bludy filosofické, a má ponechati, jí samé, aby se opravila a polepšila.

12. Dekrety Apoštolské stolice a Římských kongregací překážejí svobodnému pokroku vědy.

13. Methoda a principy, na nichž staří scholastičtí učitelé vybudovali posvátnou theologii, neshodují se nikterak s potřebami naší doby a s pokrokem věd.

14. Filosofie se má pěstovati bez jakéhokoli ohledu a zřetele na nadpřirozené zjevení.

§ III. Indiferentismus, latitudinarismus
(volnost víry a rovnost věr)

15. Jest svobodno každému člověku přijmouti a vyznávati to náboženství, jež ve svém lidském rozumu uzná za pravé a pravdivé.

16. Lidé mohou v kterémkoliv náboženském kultu nalézti svou cestu věčné spásy a dojíti věčné blaženosti.

17. Ve věčnou spásu všech těch, kteří nežijí v pravé Církvi Kristově, můžeme míti alespoň dobrou naději.

18. Protestantismus není nic jiného, než odlišná forma jednoho a téhož pravého křesťanského náboženství, a jest se v něm možno právě tak Bohu líbiti jako v Církvi katolické.

§ IV. Socialismus, komunismus, spolky tajné, biblické, klerikoliberální

jsou zavrženy v encyklice „Qui pluribis“ z 9.11.1846

alokuci „Quibus quantisque“ z 20.4.1849

encyklice „Nostis et nobiscum“ z 8.12.1849

alokuci „Singlulari quadam“ z 9.12.1854

encyklice „Qunato conf'iciamur“ z 10. 8.1863

§ V. Bludy o Církvi a jejich právech

19. Církev není pravou a dokonalou společností, jež by byla naprosto svobodná, ani nevládne nějakými vlastními a věčnými právy, jež by jí byla svěřena jejím božským zakladatelem; nýbrž státní moci náleží ustanoviti, která jsou práva Církve a které jsou meze, v nichž tato práva může vykonávati.

20. Církevní vrchnost nesmí vykonávati svou úřední autoritu bez dovolení a souhlasu státní moci.

21. Církev nemá moci stanoviti dogmaticky, že náboženství katolické Církve jest jediným pravým náboženstvím.

22. Povinnost, jíž jsou přísně vázáni katoličtí učitelé a spisovatelé, omezuje se pouze na ty věci, které jsou také všem ostatním předkládány k věření jako články víry skrze neomylný výrok Církve.

23. Římští papežové a obecné sněmy Církve překročili hranici své pravomoci, uchvátili právo knížat a dopustili se dokonce omylů ve věcech víry a mravů.

24. Církev nemá žádné donucovací moci, aniž má jakou přímou a nepřímou moc ve věcech časných.

25. K pravomoci, náležející k biskupskému úřadu jest přidána od státu, výslovně nebo mlčky, také světská moc; tuto může světská vláda zase podle libosti odvolati a zrušiti.

26. Církev nemá přirozeného a zákonitého práva na získávání a držení majetku.

27. Posvěcení sluhové Církve a římský velekněz mají býti naprosto vyloučeni z každé správy a vlády nad časnými věcmi.

28. Biskupům není dovoleno vyhlašovati a oznamovati beze svolení vlády ani samy apoštolské listy.

29. Milosti,udělené římským papežem, jest pokládati za neplatné, nebyly-li vyžádány prostřednictvím státní vlády.

30. Imunita Církve a církevních osob má svůj jediný původ v právu občanském.

31. Církevní soudnictví nad časnými záležitostmi duchovních, ať občanskými nebo trestními, má býti odstraněno i bez dohody se Svatou Stolicí, ano i proti jejím protestům a nářkům.

32. Bez jakéhokoliv porušení přirozeného práva a spravedlnosti může býti zrušena osobní výsada, jíž jsou duchovní vyňati z vykonávání vojenské služby; toto zrušení vyžaduje občanský pokrok, zejména v zemích a státních útvarech, majících svobodnou ústavu.

33. Nenáleží k církevní pravomoci, aby z vlastního a tak říkajíc nenabytého práva jediná řídila theologická studia.

34. Nauka těch, kteří srovnávají papeže s nezávislým knížetem, vykonávajícím svou svrchovanost nad veškerou Církví, nabyla vrchu teprve ve středověku.

35. Nic nebrání tomu, aby rozhodnutím nějakého obecného koncilu nebo faktickou dohodou veškerých národů nemohlo býti papežství přeneseno s římského biskupa a z Říma do jiného města.

36. Rozhodnutí národního koncilu nepřipouští žádného dalšího projednávání a dohodováni, a státní správa může se říditi svobodně těmito partikulárními církevními ustanoveními.

37. Mohou se zřizovati církve národní, odňaté autoritě papežově a od ni i úplně oddělené.

38. K rozštěpení Církve na Východní a západní přispělo přílišné rozhodování a osobování římských papežů.

§ VI. Bludy o občanské společnosti a o jejím poměru k Církvi

39. Stát jakožto původ a zdroj veškerých práv má plnost moci, která je téměř neomezená.

40. Učeni katolické Církve odporuje dobru a prospěchu lidské společnosti.

41. Státní moci, i když jest vykonávána od nevěřícího, přísluší nepřímá negativní moc ve věcech náboženských; jí tudíž náleží nejen právo exsequatur /budiž vykonáno!/, nýbrž i právo tak zvané apelace ab abusu /od zneužití/.

42. Při sporu zákonů a ustanovení obou mocí má přednost a vrch právo občanské před církevním.

43. Světská vláda má i bez souhlasu Svaté Stolice a proti jejímu odporu moc rušiti, prohlašovati za neplatné a činiti neplatnými slavnostní smlouvy, zvané konkordáty, uzavřené se Svatou Stolicí o užívání práv, náležejících k církevní imunitě.

44. Světská moc se může vměšovati do věcí, týkajících se náboženství, mravů a duchovní správy. Může tudíž rozhodovati o nařízeních která mocí svého úřadu vydávají pro řízení svědomí duchovní pastýři, ano může i rozhodovati o udělováni svatých svátosti a o podmínkách nutných k jejich platnému přijetí.

45. Veškerá správa veřejných škol nějakého křesťanského státu, vyjímaje snad toliko biskupské semináře, může a má býti svěřena státní moci, a sice tak, že se žádné jiné autoritě nepřiznává právo vměšovati se jakýmkoliv způsobem do školského a vyučovacího řádu, do úpravy studií, do udílení hodností, do volby nebo schvalování učitelských sil.

46. Dokonce i v samých kněžských seminářích podléhá plán studií úvaze a rozhodnutí státní autority.

47. Nejlepší uspořádáni občanské společnosti vyžaduje, aby lidové školy, jež jsou přístupny dětem ze všech vrstev národa, a vůbec i veřejné ústavy, které jsou určeny k podáváni vyššího vědeckého vzdělání a k obstarávání výchovy mládeže, byly vyňaty ze vší autority Církve i z jejího vedení a vlivu, a aby byly cele podřízeny rozhodování občanské a politické autority, podle míry obecně platných názorů té které doby.

48. Katoličtí mužové mohou souhlasiti s tím způsobem vzdělání mládeže, který odezírá od katolické víry a od moci Církve, a jenž přihlíží pouze nebo alespoň v prvé řadě k vědám přirozeným a k vezdejším cílům pozemského sociálního života.

49. Státní moc smí zabraňovati, aby biskupové a věřící národové nebyli v oboustranně svobodném styku s římským papežem a jeho výkonnými orgány.

50. Světská moc má sama o sobě právo presentovati biskupy, a může od nich žádati, aby se ujali správy diecesí ještě dříve, než obdrží od Svaté Stolice kanonické ustanovení a potvrzovací apoštolské listy.

51. Dokonce má světská vláda právo sesazovati biskupy z vykonávání pastýřského úřadu, a není vázána poslouchati papeže ve věcech týkajících se zřizování nových biskupství a ustanovování nových biskupů.

52. Vláda může ze svého vlastního práva změniti věk předepsaný Církví pro skládání řeholních slibů mužů či žen, a může naříditi všem řeholním společnostem, aby nikoho bez jejího souhlasu ke skládání slavných slibů nepřipouštěly.

53. Maji býti zrušeny zákony a nařízení, vydané na ochranu řeholního stavu, jeho práv a povinností; světská vláda může poskytnouti pomoc všem těm, kdož chtějí dobrovolně opustiti zvolený řeholní stav a zrušiti slavné sliby; rovněž může i úplně zrušiti řeholní společnosti právě tak, jako kolegiátní kostely a jednoduchá obročí pod právem patronátním, a jejich statky a příjmy může podříditi a přivlastniti správě a nakládáni veřejné občanské moci.

54. Králové a knížata jsou nejen vyňati z veškeré církevní pravomoci, nýbrž stojí dokonce nad Církví v rozhodování otázek o pravomoci a příslušnosti.

55. Církev má být odloučena od státu a stát od Církve.

§ VII. Bludy o přirozené a křesťanské mravouce

56. Mravní zákony nepotřebuji božského potvrzení, a není naprosto třeba, aby se lidské zákony shodovaly s přirozeným právem nebo přijímaly zavazující sílu od Boha.

57. Věda filosofická a morální a rovněž občanské zákony mohou a mají jiti svou vlastní cestou, nezávislou na božské a církevní autoritě.

58. Nelze uznávati jiných sil leč ty, které jsou v hmotě, a veškeru mravnost a počestnost jest hledati v hromadění a rozmnožování bohatství všemi prostředky, a v užívání rozkoší.

59. Právo záleží ve hmotném skutku, kdežto všechny lidské povinnosti jsou prázdným slovem, protože všechny lidské činy mají sílu práva.

60. Autorita není nic jiného než souhrn počtu a hmotné síly.

61. Nespravedlnost úspěšného činu není na újmu práva.

62. Má se s důrazem hlásati a skutkem zachovávati zásada o nezasahování (de non inerventu).

63. Je dovoleno vypověděti poslušnost zákonitým vládcům dokonce se i vzbouřiti.

64. Porušení každé, i nejsvětější přísahy jakož i jakékoli jednání zločinné hanebné, odporující věčnému zákonu nejen není hodno zavržení odsouzení, nýbrž je naprosto dovolené a chvalitebné, děje-li se z lásky k vlasti a národu.

§ VIII. Bludy o křesťanském manželství

65. Nelze uvésti žádného důkazu pro tvrzení, že Kristus povýšil manželský svazek k důstojenství svátosti.

66. Manželská svátost není leč jakýsi oddělitelný přídavek ke smlouvě, a záleží jedině v kněžském požehnání sňatku.

67. Podle práva přirozeného není manželský svazek nerozlučitelný, a světská autorita může v rozličných případech schváliti a potvrditi rozluku ve vlastním slova smyslu.

68. Církev nemá moci ustanovovati rozlučující překážky manželství; tato moc náleží výhradně státní autoritě, která také může existující již překážky rušiti.

69. Církev začala zaváděti rozlučující překážky manželství teprve v pozdějších stoletích a to nikoliv z moci vlastní, nýbrž užívajíc práva, které si vypůjčila od moci světské.

70. Tridentské kánony, které vznášejí klatby na ty, kdož by se odvážili upírati Církvi právo ustanovovati překážky bránici platnosti manželství, buď nejsou vůbec dogmatické povahy, nebo jest jim rozuměti ve smyslu této od státu vypůjčené moci.

71. Tridentská forma, předepsaná Církví pro uzavírání sňatků, nezavazuje pod trestem neplatnosti, jestliže občanský zákon předpisuje formu jinou a jestliže prohlašuje za platné manželství, uzavřené touto jinou formou.

72. Bonifác VIII. byl první z papežů, jenž prohlásil, že slib čistoty, složený při kněžském svěcení, činí manželský slib neplatným.

73. Mocí pouhé občanské smlouvy může existovati mezi křesťany pravé manželství; a jest omylem, že manželská smlouva, mezi křesťany uzavřená, je vždycky svátostí, nebo že smlouva je neplatná, je-li vyloučena svátost.

74. Záležitosti manželské a smluvní náležejí svou přirozenou povahou výhradně pod soud světský.

§ IX. Bludy o světském panství papežově.

75. O slučitelnosti světského a duchovního panování nesmýšlejí synové křesťanské a katolické Církve jednotně.

76. Odstranění světského panství, jež drží Svatá Stolice, vedlo by v svrchované míře k svobodě a blahu Církve.

§ X. Bludy, které se týkají dnešního liberalismu

77. V této dnešní době již není vhodné, aby katolické náboženství bylo považováno za jediné státní náboženství a aby všechny ostatní jakékoliv kulty byly vylučovány.

78. Bylo by proto chvályhodné, že v některých katolických zemích bylo zákonem postaráno o to, aby přistěhovalcům byl dovolen veřejný výkon jakéhokoliv jejich náboženského kultu.

79. Jest tedy omyl, že občanská svoboda jakéhokoliv kultu, nebo plná a všem přiznaná volnost pronášeti zjevně a veřejně jakékoliv názory a myšlenky, vede příliš snadno ke zkáze mravů a myslí, a k šíření zhoubné lhostejnosti náboženské.

80. Papež se může a má smířiti a dohodnouti s pokrokem, svobodomyslností a moderní civilizací.

Ediční poznámka: latinský text podle téže publikace, jako Quanta cura, český text bez odkazů podle vendee, kteří uvádějí jako zdroj Kritické studium, Konstantin Miklík, Tasov 1947. Dokumenty, které jsou zde výše v Syllabu označeny hvězdičkou *, jsou k disposice latinsky a česky v téže rubrice jako tato stránka, a to na svém místě: buď podle data nebo podle papeže. Podrobně dále viz Knihovnu Libri nostri v oddělení 04-Obrana víry a věrouka, a to pod signaturami Syllabus1 až Syllabus4.