1888-06-20 Libertas Praestantissimum naturae bonum (O podstatě lidské svobody)

DE LIBERTATE HUMANA

Ad Pairiarchas, Primates, Archiepiscopos et Episcopos universos catholici orbis graiiam et communionem cum apostolica Sede habenies.

LEO PP. XIII

Venerabiles Fratres, Salutem et Apostolicam Benedictionem.

LIBERTAS, PRAESTANTISSIMUM naturae bonum, idemque intelligentia aut ratione utentium naturarum unice proprium, hanc tribuit homini dignitatem ut sit in manu consili sui, obtineatque actionum suarum potestatem.– Verumtamen ejusmodi dignitas plurimum interest qua ratione geratur, quia sicut summa bona, ita et summa mala ex libertatis usu gignuntur. Sane integrum est homini parere rationi, morale bonum sequi, ad summum finem suum recta contendere. Sed idem potest ad omnia alia deflectere, fallacesque bonorum imagines persecutus, ordinem debitum perturbare, et in interitum ruere voluntarium.

Liberator humani generis Jesus Christus, restituta atque aucta naturae dignitate pristina, plurimum ipsam juvit hominis voluntatem; eamque hinc adjunctis gratiae suae pnesidiis, illinc sempiterna in coelis felicitate proposita, ad meliora erexit. Similique ratione de hoc tarn excellenti naturae bono et merita est et constanter merebitur Ecclesia catholica, propterea quod ejus est, parta nobis per Jesum Christum beneficia in omnèm saeculorum aetatem propagare. – Nihiiommus complures numerantur, qui obesse Ecclesiam humanae libertati putent. Cujus rei causa in perverso quodam praeposteroque residet de ipsa liberiate judicio. Hanc enim vel in ipsa sui intelligentia adulterant, vel plus aequo opinione dilatant, ita ut pertinere ad res sane multas contendane in quibus, si recte dijudicari velit, liber esse homo non potest.

Alias Nos, nominatimque in Litteris encyclicis Immortale Dei de modernis, uti loquuntur, libertatibus verba fecimus, id quod nonestum est secernentes ab eo quod contra:: simul demonslravimus, quidquid iis libertatibus continetur boni, id tarn esse vetus, quam est Veritas: illudque semper Ecclesiamlibenlissime probare et re usuque recipere solitam. Id quod accessit novi, si verum quaeritur, in parte quadam inquinatiore consistit, quam turbulenta tempora ac rerum novarum libido nimia peperere.

Sed quoniam sunt plures in hac opinione pertinaces, ut eas libertates, in eo etiam quod continent vitii, summum aetatisnostrae decus et constituendarum civitatum fondamentum necessarium putent, ita ut, sublatis iis, perfectam gubernationem reipublicaecogitari posse negent, idcirco videtur, publica Nobismetipsis utilitate proposita, ejusmodi argumentum pertractari separatim oportere.

Libertatem moralem recta persequimur, sive in personis. oa singulis, sive in civitate spectetur. – Principio tarnen juvat aliquid de libertate naturali breviter dicere, quia quamquam a moraliomninodistinguitur, fons tarnen atque principium est unde genus omne libertatis sua vi suaque sponte nascitur. Hanc quidem omnium judicium sensusque communis, quae certissima naturae vox est, in iis solum agnoscit, qui sint intelligentiae vel xationis compotes, in eaque ipsa causam inesse äpparet, cur auctor eorum, quae ab eo aguntur, verissime habeatur homo. Et recte quidem: nam quando ceteri animantes solis ducuntur sensibus, soloque naturae impulsu inquirunt quae sibi prosint, fugiuntque contraria, homo quidem in singulis vitae factis rationem habet ducem. Ratio autem, quaecumque habentur in terris bona, omnia et singula posse judicat esse, et aeque posse non esse; et hoc ipso nullum eorum decernens esse necessario sumendum, potestatem optionemque voluntati facit ut eligat, quod lubeat.

Sed de contingentia, ut appellant, eorum bonorum, quae diximus, ob hanc causam judicare homo potest, quod animum habet natura simplicem, spiritualem cogitationisque participem: qui idcirco quod est ejusmodi, non a rebus corporeis ducit originem, neque pendet ex eis in conservatone sui: sed, nulla re intercedente, ingeneratus a Deo, communemque corporum conditionem longo intervallo transgrediens, suum et proprium habet vivendi genus, suum agendi: quo fit ut, immutabilibu sacnecessariis veri bonique rationibus judicio comprehensis, bona illa singularia nequaquam esse necessaria videat. Itaque cum animos hominum segregates esse statuitur ab omni concretione mortali eosdemque facultate cogitandi poliere, simul naturalis libertas in fundamento suo firmissime constituitur.

Jamvero sicut animi humani naturanti simplicem, spiritualem atque immortalem, sic et liberlatem nemo nec gltius praedical, nec constantius asserit Ecclesia catholicä, quae scilicet utrumque omni tempore docuit, sicque tuetur ut dogma. Neque id solum: sed contra dicentibus haereticis novarumque opinionum fautoribus, patrocinium libertatis Ecclesia suscepit, hominisque tarn grande bonum ab interitu vindicavit. In quo genere, litterarum monumenta testantur, insanosManichaeorumaliorumqueconatus quanta contentione repulerit; recentiori autem aetate nemo est nescius quanto studio quantaque vi tum in Concilio Tridentino, tum postea adversus Jansenii sectatores, pro libero hominis arbitrio dimicaverit, nullo tempore nulloque loco faialismum passa consistere. .

Liberias itaque, ut diximus, eorum est, qui rationis aut intelligentiae sunt participes, propria: eademque, si natura ejus consideretur, nihil est aliud nisi facultas eligendi res ad id, quod propositum est, idoneas, quatenus qui facuitatern habet unum aliquod eligendi e pluribus, is est factorum suorum dominus. – Jamvero quia omne, quod rei cujuspiam adipiscendae causa assumitur, rationem habet boni, quod utile dicitur: bonum autem hoc habet natura, ut proprie appetitionem moveat, idcirco liberum arbitrium est voluntatis proprium, seu potius ipsa voluntas est, quatenus in agendo habet delectus facultatem. Sed nequaquam voluntas movetur, nisi mentis cognitio velut fax quaedam praeluxerit; videlicet bonum, voluntati concupitum, est necessario bonum quatenus rationi cognitum. Eo vel magis quod in omnibus voluntatibus delectum semper judicatio praeit de ventate bonorum, et quodnam sit anteponendum ceteris. Àtqui judicare, rationis esse, non voluntatis nemo sapiens dubitat. Libertas igitur si in voluntate inest, quae natura sua appetitus est rationi obediens, consequitur ut et ipsa, sicut voluntas, in bono versetur rationi consentaneo.

Nihilominus quoniam utraque facultas a perfecto abest, fieri potest, ac saepe fit, ut mens voluntati proponat quod nequaquam sit reapse bonum, sed habeat adumbratam speciem, boni atque ih id sese voluntas applicet. Verum sicut errare posse reque ipsa errare vitium est quod mentem non omni parte perfectam arguii:, eodem modo ampere fallax fictumque bonum, esto indicium liberi arbitrii, sicut aegritudo vitae, est tarnen vitium quoddam libertatis. Ita pariter voluntas, hoc ipso quod a ratione pendet, quando quidquam appetat quod a recta ratione dissideat, vitio quodam funditus inquinat libertatem, eädemque perverse utitur. Ob eamque causam Deus infinite perfectus, qui cum sit summe intelligens et per essentiam bonitas, est etiam summe liber, malum culpae velie nulla ratione potest; nec possunt, propter contemplationem summi boni, beati cselites. Seite Augustinus aliique adversus Pelagianos hocanimaclvertebant, si posse deficere a bono secundum naturam esset perfeclionemque libertatis, jam Deus Jesus Christus, Angeli, beati, in quibus omnibus ea potestas non est, aut non essent liberi, aut certe minus perfecte essent, quam homo viator atque imperfectus. De qua re Doctor Angelicus multa saepe disputât, ex quibus effici cogique potest, facultatem peccandi non libertatem esse, sed servitutem. Subtilissime illud in verba Christi Domini (1). «Qui facit peccatum servus est peccati»: Unumquodque est illud, c^uod convenu ei secundum naturam. Quando ergo movetur ab ahquo extraneo, nonoperaiur secundum seP sed ab impressione alterius, quod est servile. Homo autem secundum suam naturam est rationalis. Quando ergo movetur secundum rationem, proprio motu movetur et secundum se operatur.\ quod et libertatis; quando vero peccai, operalur prœter rationem et tunc movetur quasi ab alio, retentus terminis alienisi et ideo «qui facit peccatum servus est peccati».

Quod satis perspicue ipsa viderat philosophia veterum, atque ii prsecipue quorum est doctrina, nisi sapientem, liberum esse neminem: sapientem vero, uti exploratum est, nominabant, qui constanter secundum naturam, hoc est honeste et cum virtute vivere didicisset.

Quoniam igitur talis est in homine conditio libertatis, aptis erat adjumentis praesidiisque munienda, quae cunctos ejus motus ad bonum dirigèrent, a malo retraherent: secus multum homini überlas nocuisset arbitrii. – Ac primo quidem lex, hoc est agendorum atque omittendorum norma, fuit necessaria: quae quidem proprie nulla esse in animantibus potest, qui necessitate agunt, propterea quod quidquid agant, naturae agunt impulsu, nec alium ullum sequi ex se possunt in agendo modum. Verum eorum, qui liberiate fruuntur, ideo in potestate est agere, ' non agere, ita vel secus agere, quia tum, quod volunt, eligunt, cum antecessit illud quod diximus rationis judicium. Quo quidem judicio non modo statuitur quid honestum natura sit, quid turpe, sed etiam quid bonum sit reque ipsa faciendum, quid malum reque ipsa vitandum: ratio nimirum voluntati prascribit quid petere, et a quo debeat declinare, ut homo tenere summum finem suum aliquando possit, cujus causa sunt omna facienda. Jamvero haec ordinaiio rationis lex nominatur.

Quamobrem cur homini lex necessaria sit, in ipso ejus libero arbitrio, scilicet in hoc, nostrae ut voluntates a recta ratione ne discrepent, prima est causa, tanquam in radice, quaerenda. Nihilque tarn perversum praepositerumque dici cogitative posscl quam illud, hominem, quia natura liber est, idcirco esse oportere legis expertem: quod si ita esset, hoc profecto consequoretur, necesse ad liberta tern esse non cohaerere cum ratione: cum contra longe verissimum sit, idcirco legi oportere subesse, quia est natura liber. Isto modo dux homini in agendo lex est, eumdemque praemiis poenisque propositis ad recte faciendum allicit, a peccando deterret.

Talis est princeps omnium, lexnaturalis quae scripta est et insculpta in hominum animis singulorum, quia ipsa est humana ratio recte facere jubens et peccare vetans. Ista vero humanae rationis prescriptio vim habere legis non potest, nisi quia altioris est vox atque interpres rationis, cui mentem libertatemque nostram subjectam esse oporteat. Vis enim legis cum ea sit, officia imponere et jura tribuere, tota in auctoritate nititur, hoc est in vera potestate statuendi officia describendique jura, item pcenis praemiisque imperata sanciendi; quae quidem omnia in homine liquet esse non posse, si normam actionibus ipse suis summus sibi legislator daret. Ergo consequitur, ut naturae lex sit ipsa lex seterna, insita in iis qui ratione utuntur, eosque inclinans ad debiium actum et finem, eaque est ipsa aeterna ratio creatoris universumque mundum gubernantis Dei.

Ad hanc agendi regulam peccandique frenos singularia quaedam praesidia, Dei benefìcio, adjuncta sunt, ad confirmandam hominisregendamque voluntatem aptissima. In quibus princeps est atque excellit divinae virtus gratise; quae cum mentem illustret, voluntatemque salutari constantia roboratam ad moralbonum semper impellat, expeditiorem efficit simulque tutiorem nativaelibertatis usum. Ac longe est a ventate alienum, interveniente Deo, minus esse liberos motus voluntarios: nam intima in homine et cum naturali propensione congruens est divinae vis gratiae, quia ab ipso et animi et voluntatis nostrae auctore manat, a quo res omnes convenienter naturae suae moventur. Immo gratia divina, ut monet Angelicus Doctor, ob hanc causam quod a naturae opifice proficiscitur, mire nata atque apta est ad tuenda quasque naturas, conservandosque mores, vim, efficientiam singularum.

Quae vero de libertate singulorum dicta sunt, ea ad homines civili inter se societate conjunctos facile transferuntur. Nam quod ratio lexque naturalis in hominibus singulis, idem efficit in consociatis lex humana ad bonum commune civium promulgata. – Ex hominum-legibus aliae in eo versantur quod est bonum malumve natura alque alterum sequi praecipiunt, alterum fugere adjuncta sanctione debita. Sed istiqsmodi decreta nequaquam ducunt ab hominum societate principium, quia societas sicut humanam naturam non ipsa genuit, ita pariter nec bonum procreat naturae conveniens, nec malum naturae dissentanèum z sed potius ipsi hominum societati anteceduta, omninoque sunta lege naturali ac propterea a lege ssterna repetenda. Juris igitur naturalis praecepta, hominum comprehensa legibus, non vim solum habent legis humanae, sed prascipue illud multo altius multoque augustius complectuntur imperium, quod ab ipsa lege naturae et a lege aeterna proficiscitur. Et in isto genere legum hoc fere civilis legumlatoris munus est, obedientes facere cives, communi disciplina adhibita, pravos et in vitia promptos coercendo, ut a malo deterriti, id quod rectum est consectentur, aut saltern offensioni noxaeque ne sint civitati.

Alia vero civilis potestatis praescripta non ex naturali juri statim et proxime, sed longius et oblique consequuntür, resque varias definiunt, de quibus non est nisi generatim atque universe natura cautum. Sic suam conferre operam cives ad tranquillitatem prosperitatemque publicam natura jubet: quantum operae, quo pacto, quibus in rebus non natura sed hominum sapientià consti tuitur. Jamvero peculiaribus hisce vivendi regulis prudenti ratione inventis, legitimaque potestate propositus, lex humana proprii nominis continetur. Quasquidem lex ad iìnem communitati propositum cives universos conspirare jubet, deflectere prohibet: eademque quatenus pedisequa et consentiens est pracscriptionibus naturae, ducit ad ea quae honesta sunt, a contrariisdeterret. Ex quo intelligitur, omnino in aeterna Dei lege normam et regulam positam esse libertatis, nec singulorum duntaxat hominum, sed etiam communitatis et conjunctionis humanae.

Igitur in hominum societate libertas veri nominis non est in eo posita ut agas quod lubet, ex quo vel maxima existeret turba et confusio in oppressionem civitatis evasura, sed in hoc, ut per leges civiles expeditius possis secundum legis aeternae praescripta vivere, Eorum vero qui praesunt non in eo sita libertas est, ut imperare temere ad libidinem queant, quod pariter ilagitiosum esset et cum summa etiam reipublicae pernicie conjunctum, sed humanarum vis legum hsec debet esse, ut ab aeterna lege manare intelligantur, necquidquam sancire quod non in ea, veluti in principio universi juris, contineatur^ Sapientissime Augustinus (2): «Simul etiam te videre arbitror, in Ma temporali (lege) nihil esse justum atque legiimum <piod non ex hac seterna [lege) sibi homines derivarmi». Si quid igitur ab aliqua potestate sanciatur, quoda principiis reclae rationis dissideat, sitquereipublicae perniciosum, vim legis nullam haberet, quia nec regula justitiae esset, et homines a bono cui nata societas est, abduceret.

Natura igitur libertatis humanae, quocumque in genere consideretur, tarn in personis singulis quam in consociatis, nec minus in iis qui imperant quam in iis qui parent, necessitatem complectitur obtemperandi summae cuidam aeternaeque rationi, quae nihil est aliud nisi auctoritas jubentis, vetantis Dei. Atque hoc justissimum in homines imperium Dei tantum abest ut libertatem tollat aut ullo modo diminuat, ut potius tueatur ac perficiat. Suum quippe finem consectari et assequi, omnium naturarum est vera perfectio:: supremus autem finis, quo libertas aspirare debet humana Deus est.

Haec verissimae altissimaeque praecepta doctrinae, vel solo nobis lumine rationis cognita, Ecclesia quidem exemplis doctrinaque divini Auctoris sui erudita passim propagavit, asseruit; quibus ipsis et munus suum metiri, et Christianas informare gentes nunquam destitit. In genere morum leges evangelicae non solum omni ethnicorum sapientiae longissime praestant, sed plane vocant hominem atque instituunt ad inauditam veteribus sanctitatem, effectumque propiorem Deo sirpul efficiunt perfectioris compotem libertatis.

Ita semper permagna vis Ecclesiae apparuit in custodienda tuendaque civili et politica libertate populorum. Ejus in hoc genere enumerare merita nihil altinet. Satis est commemorare, servitutem, vetus illud ethnicarum gentium dedecus, opera maxime beneficioque Ecclesiae deletam. ^Equabililatem juris, veramque inter homines germanitatem primus omnium Jesus Christus asseruit:: cui Apostolorum suorum resonuit vox, non esse Judaeum, neque Graecum, neque barbarum, neque Scytham, sed omnes in Christo fratres. Tanta est in hac parte tamque cognita Ecclesiae virtus, ut quibuscumque in oris vestigium ponat exploratum sit, agrestes mores permanere dyi non posse, sed immanitati mansuetudinem, barbariae tenebris lumen veritatis brevi successurum. Item populos civiliurbanitate excultos magnis afßcere beneficiis nullo tempore Ecclesia desiit, vel resistendo iniquorum arbitrio, vel propulsandis a capite innocentium et tenuiorum injuriis, vel demum opera dandä ut rerum publicarum ea constitutio valeret, quam cives propter aequitatem adamarent, externi propter potentiam metuerent.

Praetereaverissimum officium est vereri auctoritatem, justisque legibus obedienter subesse: quo fit ut virtute vigilantiaque legum ab injuria improborum cives vindicentur. Potestas legitima a Deo est, et qui potestati resistit, Dei ordinationi resistit: quo modo multum obediencia adipiscitur nobilitalis, cum justissimae altissimaeque auctoritati adbibeatur. – Verum ubi imperando jus abest, vel si quidquam pnecipiatur rationi, legi aelernae, imperio Dei contrarium, rectum est non parere, scilicet hominibus, ut Deo pareatur. Sic praecluso ad tyrannidem aditu, non omnia pertrahet ad se principa tus: sua sunt salva jura singulis civibus sua societati domesticae, cunctisque reipublicae membris, data omnibus verse copia libertatis, quae in eo est, quemadmodum demonstravimus, ut quisque possit secundum leges rectamque rationem vivere.

Quod si cum de libértate vulgo disputant, legitimam honestamque intelligerent, qualem modo ratio'oratioque descripsit. exagitare Ecclesiam nemo auderet propter illud quod per summam injuriam ferunt, vel singulorum libertati, vel liberae reipublicae esse inimicam. – Sed jam permulti Luciferum imitati, cujus est illa nefaria vox non serviam, libertatis nomine, absurdam quamdam consectantur et meracam licentiam. Gujusmodi sunt ex ilia tarn late fusa tamque pollenti disciplina homines, qui se, duc'to a libértate nomine, Liberales appellari volunt.

Revera quo spectant in philosophia Naturalistae, seu Rationalistae, eodem in re morali ac civili spectant Liberalismi fautores, qui posita a Naturalistis principia in mores actionemque vitae deducun t.

Jamvero totius rationalismi humanae principatus rationis caput est: quae obedientiam divinae aeternaeque rationi debitam recusans, suique se juris esse decernens, ipsa sibi sola efficitur summum principium et fons et judex veritatis. Ita illi, quos diximus, Liberalismi sectalores in actione vitae nullam contendunt esse cui paren'dum sit, divinam potestatem, sed sibi quemque esse legem:: unde ea philosophia morum gignitur, quam independentem vocant, quae sub specie liberta tis ob observan lia divinorum praeceptorum volunlatem removens, infinitam licentiam solet homini dare.

Quse omnia in hominum praesertim societate quo tandem evadant, facile est pervidere. Hoc enim iixo et persuaso, homini antistare neminem!, consequitur causam efficientem conciliationis civilis et societatis non in principio aliquo extra aut. supra hominem pósito, sed in libera volúntate singulorum esse quaerendam: potestatem publicam a multitudine velut a primo fonte repetendam, praetereaque. sicut ratio singulorum sola dux et norma agendi privatim est singulis, ita universorum esse oportere universis in rerum genere publicarum. Hincplurimum posse plurimos: partemque populi majorem universi juris esse officiique effectricem.

Sed haec cum ratione pugnare, ex eis quae dicta sunt apparet, nullum siquidem vel homini aut societari civili cum Deo creatore ac proinde supremo omnium legislatore intercedere vinculum, omnhio naturae repugnat, nec naturae hominis tantum, sed rerum omnium procreatarum: quia res omnes effectas cum causa, a qua effeclae sunt, aliquo esse aptas nexu necesse est: omnibusque naturis hoc convenit, hoc ad perfectionem singularum pertinet, eo se continere loco, et gradu, quem naturalis ordo postulat, scilicet ut ei quod superius est, id quod est inferius subjiciatur et pareat.

Sed praeterea est hujusmodi doctrina turn privatis hominibus turn civitatibus maxime perniciosa. Sane rejecto ad humanam. rationem et solam et unam Veri bonique arbitrio, proprium tollitur boni et mali discrimen; turpia ab honestis non re, sed opinione judicioque singulorum differunt: quod libeat, idem licebit; constitutàque morum disciplina, cujus ad coercendos sedandosque motus animi turbidos frulla fere vis, est, sponte fìet ad omnem vitae corruptelam aditus. In rebus autem publicis, potestas imperandi separatur a vero naturalique principio, unde omnem haurit virtutem efficientem boni communis: lex de iis quae facienda fugiendave sunt statuens, majoris multitudinis permittitur arbitrio, quod quidem est iter adtyrannicam dominationem proclive. Imperio Dei in hominem hominumque societatem repudiato, consentaneum est nullam esse publice religionem, rerumque omnium quae ad religionem referantur, incuria maxima consequetur. Similiter opinione principatus armata, facile ad seditionem turbasque labitur multitudo, frenisque officii et conscientiae sublatis, nihil prater vim relinquilur: quae tarnen vis tanti non est, ut populäres cupiditates continere sola possit. Quod satis testatur dimicatio propemodum quotidiana contra socialistas, aliosque seditiosorum greges, qui funditus permovere civitates diu moliuntur.

Statuant igitur ac deflniant rerum aequi aestimatores, tales doctrinae proficiantne ad veram dignamque homine libertatem, an potius ipsam pervertant totamque corrumpant.

Certe quidem opinionibus iis yel ipsa immanitate sua formidolosis, quas a ventate aperte abhorrere, easdemque malorum maximorum causas esse vidimus, non omnes Liberalismi fautores assentiuntur. Quin compulsi veritatis viribus, plures eorum haud verentur fateri, immo etiam ultro affirmant, in vitio esse et plane in licentiam cadere libertatem, si gerere se intemperantius ausit veritate justitiaque posthabita: quocirca regendam gubernandamque recla ratione esse, et quod consequens est, juri naturali seinpiternaeque legi divinae subjectam esse oportere. Sed hie consistendum rati, liberum hominem subesse negant debere legibus, quas imponere Deus velit, alia praeter na turalem via.

Id cum dicunt sibi minime cohaerent. Etenim si est, quod ipsi consentiunt nec dissentire potest jure quisquam, si est Dei legislatoris obediendum voluntati, quia totus homo in potestate est Dei et ad Deum tendit, consequitur posse neminem auctoritati ejus legiferae fines modumve praescribere, quin hoc ipso faciat contra obedientiam debitam. Iramo vero si tantum sibi mens arrogarit humana, ut, quae et quanta sint turn Deo jura, turn sibi officia, velit ipsa decernere, verecundiam legum divinarum plus retinebit specie quam re, et arbitrium ejus valebit prae auctoritate ac Providentia Dei.

Necesse esse igitur, vivendi normam constanter religioseque, ut a lege aeterna, ita ab omnibus singulisque petere legibus, quas infinite sapiens, infinite potens Deus, qua sibi ratione visum est, tradidit, quaque nosse tuto possumus perspicuis nec ullo modoaddubitandis notis. Eo vel magis quod istius generis leges, quoniam idem habent, quod lex aeterna, principium, eumdemque auctorem, omnino et cum ratione concordant et perfectionem adjungunt ad naturale jus:: eaedemque magisterium Dei ipsius complectuntur, qui scilicet, nostra ne mens neu voluntas in error rem labatur, nutu ductuque suo utramque benigne regit. Sit igitur sancte inviolateque conjunctum, quod nec dijungi potest nec debet, omnibusque in rebus, quod ipsa naturalis ratio praecipe, obnoxie Deo obedienterque serviatur.

Mitiores aliquanto sunt, sed nihilo sibi magis constant, qui aiunt nutu legum divinarum dirigendam utique vitam ac mores esse privatorum, non tarnen civitatis: in rebus publicis fas esse a jussis Dei discedere, nec ad ea ullo modo in condendis legibus intueri. Ex quo perniciosum illud gignitur consectarium, civitar tis Ecclesiffique rationes dissociari oportere. – Sed haec quam absurde dicantur, haud difficulter intelligitur. Cum enim clamet ipsa natura, oportere civibus in societate suppetere copias op portunitatesque ad vitam honeste, scilicet secundum Dei leges, degendam, quia Deus est omnis honestatis justitiaeque principium, profecto illud vehementer repugnat, posse iisdem de legibus nihil curare, vel etiam quidquam infense statuere civitatem.

Deinde qui populo praesunt, hoc omnino rei publicae debent, ut non solum commodis et rebus externis, sed maxime animi bonis, legum sapientiä, consulant. Adqui ad istorum increment^ bonorum ne cogitari quidem potest quidquam iis legibus aptius, quae Deum habeant auctorem: ob eamque rem qui in regendis civitatibus nolunt divinarum legum haberi rationem, aberrantem faciunt ab instituto sua et a praescriptione naturae politicam potestatem. Sed quod magis interest, quodque alias Nosmetipsi nec semel monuimus, quamvis principalis civilis non eodem, quo sacer, proxime spectet, nec iisdem eat ilineribus, in poteslate tarnen gerenda obviam esse interdum alteri aller necessario debet. Est enim utriusque in eosdem imperium, nec raro fit, ut iisdem de rebus uterque, etsi non eadem ratione, décernât. It quotiescumque usuveniat, cum confligere absurdum sit, sapientissimaeque voluntati Dei aperte repugnet, quemdam esse modum atque ordinem necesse est, ex quo, causis contentionum certationumque sublatis, ratio concors in agendis rebus existât. Et hujusmodi concordiam non inepte similem conjunction! dixere, quae animum inter et corpus intercedit, idque commodo utriusque partis: quarum distractio nominatim est perniciosa corpori, quippe cujus vitam extinguit.

Quae quo melius appareant, varia libertatis incrementa, quae nostras quassila astati feruntur, separatim considedari oportet. – Ac primo illud in singulis personis videamus, quod est tantopere virtutireligionis contrarium, scilicet de liberiate, uti loquuntur cultus. Quae hoc est veluti fundamento constituta, integrum cuique esse, aut quam libuerit, aut omnino nullam profited religionem. – Contra vero ex omnibus hominum officiis illud est sine dubitatone maximum ac sanctissimum, quo pie religioseque Deum colere homines jubemur. Idque necessario ex eo consequitur, quod in Dei poteslate perpetuo sumus, Dei numine providentiaque gubernamur, ab eoque profecti ad eum reverti debemus.

Hue accedit, virtutem veri nominis nullam esse sine religione posse; virtus enim moralis est, cujus officia versantur in iis quae ducunt ad Deum, quatenus homini est summum atque ultimum bonorum; ideoque religio quae operatur ea, quae directe et immediate ordinantur in honorem divinum (3), cunctarum princeps est moderatrixque virtutum. Ac si quaeratur, cum plures et inter se dissidentes usurpentur religiones, quam sequi unam ex omnibus necesse sit, earn certe ratio et natura respondent, quam Deus jusserit, quam ipsam facile homines queant notis quibusdam exterioribus agnoscere, quibus earn distinxisse divina Providentia voluit, quia in re tanti momenti summae errorem ruinae essent consecuterae. Quapropteroblatailla, dequa loquimur, libertate, haec homini potestas tribuitur, ut officium sanctissimum impune pervertat vel deserat, ideoque ut aversus ab incommutabili bono sese ad malum convertat:: quod, sicut diximus, non libertas sed depravatio libertatis est, et abjecti in peccatum animi servitus.

Eadem libertas si consideretur in civitatibus, hoc sane vull, nihil esse quod ullum Deo cullum civitas adhibeal aut adhiberi publice velit:: nullum anteferri alteri, sed aequo jure omnes haberi opertere, nec habita ratione populi, si populus catholicum profiteatur nomen. Quae ut recta essent, verum esse oporteret, civilis hominum communitatis officia adversus Deum aut nulla esse, aut impune solvi posse:: quod est utrumque aperte falsum. Etenim dubitari non potest quin sit Dei voluntate inter homines conjucta societas, sive partes, sive forma ejus spectetur quae est auctoritas, sive causa, sive earum, quas homini parit, magnarum utilitatum copia. Deus est, qui hominem ad congregationem genuit atque in caetu sui similium collocavit, ut quod natura ejus desideraret, nec ipse assequi solitariùs potuisset, in consociatione reperiret. Quamobrem Deum civilis societas, quia socielas est, parentem et auctorem suum agnoscat necesse est, atque ejus potestatem dominatumque vereatur et colat. Vetat igitur justitia, vetat ratio atheam esse vel, quod in atheismum recideret, erga varias, ut loquuntur, religiones pari modo affectafti civitatem, eademque singulis jura promiscue largiri.

Cum igitur sit unius religionis necessaria in civitate professio, profited earn oportet quae unice vera est, quaeque non difficulté^ praesertim in civitatibus catholicis, agnoscitur, cum in ea tanquam insignitae notae veritatis appareant. Itaque hanc, qui rempublicam gerunt, conservent, hanc tueantur, si volunt prudenter atque utiliter, ut debent, civium communitati consulere. Publica enim potestas propter eorum qui reguntur utili tatern consti tula est; et quamquam hocproxime spectat, duducere cives ad hujus. quae in terris degitur, vitae prosperitatern, tarnen non minuere, sed augere homini debet facultatenr adipiscendi summum illud atque extremum bonorum, in quo félicitas hominum sempiterna consistit; quo perveniri non potest religione neglecta.

Sed haec alias uberius exposuimus: in praesentia id animadverti tantum volumus, istiusmodi libertatem valde obesse verae cum eorum qui regunt, turn qui reguntur, libertati. Prodest autem mirifice religio, quippe quas primum ortum potestatisa Deo ipso repetit, gravissimeque principes jubet, officiorum suorum esse memores, nihil injuste acerbeve imperare, benigne ac fere cum caritate paterna populo praeesse. Eadem potestati legitimae cives vult esse subjectos, ut Dei ministris; eosque cum rectoribus reipublicae non obediential solum, sed verecundia et amore conjungit, inlerdictis seditionibus, cunctisque incaeptis quae ordinem tranquillitatemque publicam perturbare queant, quaeque tandem causam afferunt cur majoribus frenis überlas civium constringatur. Praetermittimus quantum religio bonis moribus conducat, et quantum libertati mores boni. Nam ratio ostendit, et historia confirmât, quo sint melius moratac, eo plus libértate et opibus et imperio valere civitates.

Jam aliquid consideretur ae liberiate loquendi^ formisque lit– terarum quodcumque libeat exprimendi. Hujus profecto non modice temperata sed modum et finem transeuntis liberlatis jus esse non posse, vix attinet dicere. Est enim jus facultas moralis, quam, ut diximus saepiusque est dicendum, absurdum est existimare, ventati et mendacio, honestati et turpitudini promiscue et communiter natura datam. Quae vera, quae honesta sunt, ea libere prudenterque in civitate propagari jus est, ut ad quamplures pertineant; opinionum mendacia, quibus nulla menti capitalior pestis, item vitia quae animum moresque corrumpunt, aequum est auctoritate publica diligenler coerceri, ne serpere ad perniciem reipublicae queant. Peccata licentis ingenii, quas sane in oppressionem cadunl multitudinis imperatae, rectum est auctoritate legum non minus coerceri, quam illatas pervim imbecillioribus injurias. Eo magis quod civium pars longe maxima praestigias cavere captionesque dialécticas praesertim quae blandiuntur cupiditatibus, aut non possunt omnino, aut sine summa difficultate non possunt. Permissa cuilibetloquendi scribendique infinita licentia, nihil est sanctum inviolalumque permansurum: ne illis quidem parcetur maximis verissimisque naturae judiciis, quae habenda sunt velut commune idemque nobilissimum humani generis Patrimonium. Sic sensim obducta tenebris veníate, id quod saepe contingit, facile dominabitur opinionum error perniciosus et multiplex. Qua ex re tantum capiet licentia commodi, quantum detrimenti libertas; eo enim est major futura libertas ac tutior, quo frena licentiae majora.

At vero de rebus opinabilibus disputationi hominum a Deo permissis utique quod placeat sentire, quodque sentiatur, libere eloqui concessum est, non repugnante natura: talis enim libertas nunquam* homines ad opprimendam veritatem, saepe ad indagandomi ac patefaciendam deducit.

De ea, quam docendi libertaiem nomin ant, oportet non dissimili ratione judicare. – Cum dubium esse non possit quin imbuere ánimos sola veritas debeat quod in ipsa intelligentium naturarum bonum est et finis et perfectio sita proplerea non debet doctrina nisi vera praecipere, idque tum iis qui nesciant, tum qui sciant, scilicet ut cognüionem veri alteris afferat, in alteris' tueatur. Ob eamque causam eorum, qui praecipiunt, plane officium est eripere ex animis errorem, et ad opinionum fallacias obsepire certis praesidiis viam. Igitur apparet, magnopere cum ratione pugnare, ac natam esse pervertendis funditusmentibus illam, de qua institutus est sermo, libertatem, quatenus sibi vult quidlibet pro arbitratu docendi licentiam:: quam quidem licentiam civitati dare publica potestas, salvo ofücio, non potest. Eo vel magis quod magistrorum apud auditores multum valet auctoritas, et verane sint, quae a doctore traduntur, raro admodum dijudicare per se ipse discipulus potest.

Quamobrem hanc quoque libertatem, ut honesta sit, certis finibus circumscriptam teneri necesse est: nimirum ne fieri impune possit, ut ars docendi in instrumentum corruptelae vertatur. – Veri autem, in quo unice versari praecipientium doctrina debet, unum est naturale genus, supernaturale alterum. Ex veritatibus naturalibus, cujusmodi sunt principia naturae, et ea quae, ex illis proxime ratione ducuntur, existit humani generis velut commune Patrimoni um: in quo, tanquam fundamentofirmissimo, cum mores et justitia et religio, atque ipsa conjunctio societatis humanae nitatur, nihil tarn impium esset tamque stolide inhumanum, quam illud violari ac diripi impune sinere.

Nec minore conservandus religione maximus sanctissimusque thesaurus earum rerum quas Deo auctore cognoscimus. Argumentis multis et illustribus, quod saepe Apologetae consueverunt, praecipua quaedam capita constituuntur cujusmodi ilia sunt; quaedam esse a Deo divinitus tradita: Unigenitum Dei Filium carnem factum, ut testimonium perhiberet ventati:: perfectam quamdam ab eo conditam societatem, nempe Ecclesiam, cujus ipsemet caput est, et quacum usque ad consummationem saeculi se futurum esse promisit. Huic societati commendatas omnes, quas ille docuisset, veritates voluit, hac lege, ut eas ipsa custodiret tueretur, legitima cum auctoritate explicaret: unàque sirnul jussit, omnes gentes Ecclesiae suse, perindea'c sibimetipsi, dicto audientes esse:: qui secus facerent interitu perditum iri sempiterno. Qua ratione plane constat, optimum nomini esse certissimumque magistrum Deum, omnis fontem acprincipium veritatis, item Unigenitum, qui est in sinu Patris, viam, lucem veram quae illiminat omnem hominem, et ad cujus disciplinam docibiles esse omnes homines oportet: Et erunt omnes docibiles Dei (4).

Sed in fide atque in institutione morum, divini magisterii Ecclesiam fecit Deus ipse participem, eamdemque divino ejus benefi cio falli nesciam: quare magistra mortalium est maxima ac tulissima, 'in eäque inest non violabile ju's ad magisterii liberta tem.

Revera doctrinis divinitus acceptis se ipsa Ecclesia sustentans, nihil habuit antiquius, quam ut munus sibi demandatum a Deo sancte expleret: eamdemque circumfusis undique difiìcultatibus fortior, pro libertate magisterii sui propugnare nullo tempore destitit. Hac via orbis terrarum, miserrima superstitione depulsa, . ad christianam sapientiam renovatus est.

Quoniam vero ratio ipsa perspicue docet, veritates divinitus traditas et veritates naturales inter se oppositas esse revera non posse, ita ut quodcumque cum Ulis dissentiat, hoc ipso falsum esse necesse sit, idcirco divinum Ecclesiae magisterium tantum abest ut studia discendi atque incrementa scientiarum intercipiat, aut cultioris humanitatis progressionem'ullo modo retardet, ut potius plurimum afferat luminis securamque tutelam. Eademque causa non parum proficit ad ipsam libertatis humanae perfectionem, cum Jesu Christi servatoris sit ilia sententia, fieri hominem ventate liberum. Cognosceiis veritatem, et Veritas liberavit vos (5).

Quare non est causa cur germana libertas indignetur, aut veri nominis scientia moleste ferat leges juslas ac debitas quibus hominum doctrinam contineri Ecclesia simul et ratio consentientes postulant. Quin imo Ecclesia, quod re ipsa passim testatum est, hoc agens praecipue et maxime utfidem christianam tueatur, humanarum quoque doctrinarum omne genus fovere et in majus provehere studet. Bona enim per se est et laudabilis atque expetenda elegantia doctrinae: praetereaque omnis eruditio quam sana ratio pepererit, quaeque rerum ventati respondeat, non mediocriter ad ea ipsa illustranda valet, quae Deo auctore credimus. Revera Ecclesiae haec beneficia debentur sane magna, quod praclara monumenta sapientiae veteris conservarit; quod scientiarum domicilia passim aperuerit; quod ingeniorum cursum semper incitaverit studiosissime has ipsas artes alendo, quibus maxime urbanitas aetatis nostra coloratur.

Denique praetereundum non est, immensum patere campum, \n quo hominum excurrere industria, seseque exercere ingenia libere queant: res scilicet quae cum doctrina fidei morumque christianorum non habent necessariam cognationem, vel de quibus Ecclesia, nulla adhibita sua auctoritate, judicium eruditorum relinquit integrum ac liberum. – His ex rebus intelligitur, quse et qualis ilia sit in hoc genere libertas, quam pari studio volunt etpraedicant liberalismi sectatores. Ex una parte sibi quidem ac reipublicaelicentiam adserunt tantam, ut cuilibet opinionum perversitati non dubilent aditum januamque palefacere:: ex altera Ecclesiam plurifariam impediunt, ejusque libertatem in fines quantum possunt maxime angustos compellunt, quamquam ex Ecclesiae doctrina non modo nullum incommodum pertimescendum sit, sed magnse omnino utilitates expectandae.

Illa quòque magnopere prsedicatur, quam conscientise libertatem nominant: quae si ita accipiatur, ut suo cuique arbitratu seque liceat Deum colere, non colere argumentis quae supra aliata sunt, salis convincitur. – Sed potest eliarri in hanc sententiam accipi, ut homini ex conscientia officii. Dei voluntatem sequi et jussa facere, nulla re impediente, in civitate liceat. Haec quidem vera, haec digna filiis Dei libertas, quae humanae dignitatem personae honestissime tuetur, est omni vi injuriaque major: eademque Ecclesiae semper optata ac praecipue cara . Huj us generis libertatem sibi constanter vindicavere Apostoli, sanxere scriptis Apologetae, Martyres ingenti numero sanguine suo consecravere. Et merito quidem: propterea quod maximam juslissirnamque Dei in homines potèstalem, vicissimque hominum adversus Deum princeps maximumque officium überlas haec Christiana testatur. Nihil habet ipsa cum animo seditioso nee obediente commune:: neque ullo pacto putanda est, velie ab obsequio publicae potestalis descicere, propterea quod imperare atque imperata exigere, eatenus potestati humanae jus est, quatenus cum potestate Dei nihil dissentiat, constitutoque divinitus modo se contineat. At vero cum quidquam praecipitur quod cum divina voluntate aperte discrepet, tum longe ab ilio modo disceditur, simulque cum auctoritate divina confligilur:: ergo rectum est non parere.

Contra liberalismi fautores, qui herilem atque infinite potentem faciunt principatum, vitamque nullo ad Deum respectu degeudam prcedicant, hanc de qua loquimur conjuctam cum honestate reli^ioneque libertatem minime agnoscunt: cujus conservandae causa si quid fiat, injuria et contra rempublicam factum criminaniur. Quod si vere dicerent, nullus esset tarn immanis dominatus cui subesse et quem ferre non oporteret.

Vehementer quidem vellet '' Ecclesia, in omnes reipublicaè ordines haec, quae summatim attigimus, Christiana documenta re usuque penetrarent. In iis enim summa efficacitas inest ad sananda horum temporum mala, non sane pauca neclevia, aeque magnani partem iis ipsis nata libertatibus, quae tanta predicanone efferuntur, et in quibus salutis gloriaeque inclusa semina videbantur. Spem fefellit exitus. Pro jucundis et salubribus acerbi et inquinati provenere fruclus. Si remedium queritur, sanarum doctrinarum revocatone quera tur, a quibus solis conservalo ordinis, adeoque verae tutela libertatis fidenter expectari potest.

Nihilominus materno judicio Ecclesia aestimat grave pondus infirmitatis humanae; et qualis hie sit, quo nostra vehitur aetas, animorum rerumque cursus, non ignorât. His de causis, nihil quidem impertiens juris nisi iis quee vera queeque honesta sint, non récusât quominus quidpiam a ventate justitiaque alienum ferat tarnen publica potestas, scilicet majus aliquando vel vitandi causa malum, vel adipiscendi aut conservandi bonum. Ipse providentissimus Deus cum iniìnitae sit bonitatis, idemque omnia possit, sinit tarnen esse in mundo mala, partim ne ampliora impediantur bona, partim ne majora mala consequantur. In regendis civitatibus rectorem mundi par est imitari: quin etiam cum singula mala prohibere auctoritas hominum non possit, debet multa concedere atque impunita relinquere} quae per divinam tarnen providentiam vindicantur, et rede (6). Verumtarnen in ejusmodi rerum adjuncts, si communis boni causa et hac tantum causa, potest vel etiam debet lex hominum ferre toleranter malum, tarnen nec potest nec debet id probare aut velie per se, quia malum cum sit boni privato, répugnât bono communi, quod legislator, quoad optime potest, velie ac tueri debet. Et hac quoque in re ad imitandum sibi lex humana pro ponat Deum necesse est, cjui in eo quod mala esse in mundo sinit, neque vult mala fieri, neque vult mala non fieri, sed vult permiiere mala fieri, et hoc est bonum (7). Quae Doctoris Angelici sententia brevissime totam continet de malorum tolerantia doctrinam.

Sed confitendum est, si veri judicari velit quanto plus in civitate mali tolerari pernecesse est, tanto magis distare id genus civitatis ab optimo: itemque tolerantiam rerum malorum, cum pertineat ad politicae prascepta prudentiae, omnino circumscribi iis finibus oportere, quos causa, id est salus publica postulat. Quare si saluti publicae detrimentum afferat et mala civitali majora pariât, consequens est earn adhiberi non licere, quia in his rerum adjuncts abest ratio boni. Si vero ob singularia reipublicae tempora usuveniat, ut modernis quibusdam libertalibus Ecclesia acquiesçât non quod ipsas per se malit, sed quia permissas esse judicat expedire, versis in meliora temporibus, adhibitura sane esset libertatem suam et suadendo, hortando, obsecrando studeret uti debet, munus efßcere sibi assignatum a Deo, videlicet sempiternae hominum saluti consulere.

Illud tarnen perpetuo verum est, istam omnium et ad omnia libertatem non esse, quemadmodum pluries diximus, expetendam per se, quia falsum eodem jure esse ac verum, rationi repugnat. Et quod ad toleranliam pertinet, mirum quantum ab aequitate prudentiaque Ecclesiae distant, qui liberalismum profitentur. Etenim permittenda civibus onlnium earum rerum, quas diximus, infinità licentià, omnino modum transiliunt, atque illuc evadunt, ut nihilo plus honestati veritatique tribuere, quam falsitati ac turpitudini videantur. Ecclesiam vero columnam et firmamentum veritatis, eamdemque incorruptam morum magistram, quia tarn dissolutum flagitiosumque lolerantise genus constanter, ut debet, repudiat, idemque adhiberi fas esse nega i, criminanter esse a pa lientia et lenitate alienam; quod cu m faciunt, minime sentiunt, se cpiidam, quod laudis est, in vitio ponere. Sed id tanta ostentatione tolerantiae, re persaepe contingi t, ut restricti ac tenaces in rem catholicam sint: et qui vulgo libertatem effuse largiuntur, iidem liberam sinere Ecclesiam passim recusant.

Et ut omnis oratio unÄ cum consectariis suis capitulatim breviterque perspicuilatis gratiä, colligatur, summa est, necessitate fieri, ut totus homo in verissima perpetuaque potestate Dei sit: proinde libertatem hominis, nisi obnoxiam Deo ejusque voluntati subjectam, intelligi minime posse. Quem quidem in Deo principatum aut esse negare, aut ferre nolle, non liberi hominis est, sed abutentis ad perduellionem libertate: proprieque ex animi tali affectione conflatur et efficitur Liberalismi capitale Vitium. Cujus tarnen distinguitur forma multiplex: potest enim voluntas non uno modo, neque uno gradu ex obtemperatione discedere, quae vel Deo, vel iis qui potestatem divinam participant, debetur.

Profecto imperium summi Dei funditus recusare atque omnem obedientiam prorsus exuere in publicis, vel etiam in privatis domesticisque rebus, sicut maxima libertatis perversitas, ila pessimum Liberalismi est genus: omninoque de hoc intelligi debent quae hactenus contra diximus. .

Proxima est eorum disciplina, qui utique consenliunt, subesse mundi opifici ac principi Deo oportere, quippe cujus ex numino tota est apta natura: sed iidem leges fidei et morum, quas natura non capiat, ipsa Dei auctoritate traditas, audacter repudialir, vel saltern nihil esse aiuht, cur earum habeatur, praesertim publice in civitate, ratio. Qui pariter quanto in errore versentur, et quam sibimetipsis parum cohœreant, supra vidimus. Et ab hac doctrina tamquam a capite principioque suo illa tfianat perniciosa senlcntia rationibus Ecclesiae a república disparandis: cum contra liqueat, geminas potestates, in muñere dissimili et gradu dispari, oportere tarnen esse inter se actionum concordia et mutatione ofíiciorum consen tientes.

Huic tanquam generi subjecta est opinio duplex. –– Plures enim rempublicam volunt'ab Ecclesia sejunctam et penilus ei totam, itautin omni jure societatis humanae, in institutis, moribus, legibus, reipublicae muneribus, institutione juventutis, non magis ad Ecclesiam respiciendum censeant, quam si esset omnino nulla; permissa ad summum singulis civibus facúltate, ut privatim, si libeat, dent religioni operam. Gontra quos plane vis argumentorum omnium valet, quibus ipsam de distrahendis Ecclesiae reique civilis rationibus senientiam convicimus, hoc praeterea adjuncto, quod est perabsurdum, ut Ecclesiam civis vereatur, civitas contemnat.

Alii, quominus Ecclesia sit, non repugnant, neque enim possent: ei tarnen naturam juraque propria societatis perfectae eripiunt, nec ejus esse, contendunt, faceré leges, judicare, ulcisci, sed cohortari dumtaxat, suadere, regere sua sponte et volúnta te subjectos. Itaque divinae hujusce societatis naturam opinione adulterant, aucloritatem, magisterium, omnem ejus efficientiam exténuant, et coangustant, vel simul potes latemque civilis principatus usque eo exagerantes, ut sicut unam quamvis e consociationibus civium voluntariis, ita Ecclesiam Dei sub imperium ditionemque reipublicae subjungant. – Ad hos plane refellendos argumenta valent Apologetis usitata, nec praetermissa Nobis, nominatim in Epistola encyclica Immortale Dei, ex quibus effi citur, divinitus esse constitutum, ut omnia Ecclesia insint, quae ad naturam ac jura pertineantlegitimae, summae et omnibus partibus perfectae societatis.

Multi denique rei sacra a re civili distractionem non probant: sed tarnen faciendum censent, ut Ecclesia obsequatur tempori, et flectat se atque commodet ad ea, quae in administrandis imperils hodierna^ prudentia desiderai. Quorum est honesta sententia, si de quadam intelligatur aequa ratione, quae consistere cum ventate justitiaque possit: nimirum ut, explorata spe magni alicujus boni, indulgentem Ecclesia sese impertiat, idque tempòribus largiatur, quod salva officii sanctitate potest. – Verum secus est de rebus ac doctrinis, quas demutatio morum ac fallax judicium contra fas invenerint. Nullum tempus vacare religione, ventate, justitia potest: quas res máximas et sanctissimas cum Deus in tutela Ecclesiaeesse jusserit, nihil est tarn alienum quam velie, ut ipsa quod vel falsum est vel injustam dissimulanter ferat, aut in iis quae sunt religioni noxia conniveat.

Itaque ex dictis consequitur, nequáquam licere petere, defendere, largiri, cogitandi, scribendi, docendi, itemque promiscuam religionum libertatem, veluti jura totidem, quae homini natura dederit. Nam si vere natura dedisset, imperium Dei defreclari jus esset nec ulla temperari lege libertas humana posset. – Similiter consequitur, ista genera libertatis posse quidem, si justas causae sint, tolerari, definita tarnen moderatione, ne in libidinem atque insolentiam degenerent. – Ubi vero harum libertatum viget consuetudo eas ad facultatem recte faciendi cives transferant, quodque sentit de illis Ecclesia, idem ipsi sentiant. Omnis enim libertas legitima putanda, quatenus rerum honestarum majorem facultatem afferat, praeterea numquam.

Ubi dominatus premat aut impendeat ejusmodi, qui oppressam injusta vi teneat civitatem, vel carere Ecclesiam cogat libértate debita, fas est aliam quaerere temperationem reipublicae, in qua agere cum libértate concessum sit: tunc enim non ilia expetitur immodica et vitiosa libertas, sed sublevatio aliqua, salutis omnium causa, quaeritur, et hoc unice agitar ut, ubi rerum malarum licentia tribuitur, ibi potestas honeste faciendi ne impediatur.

Atque etiam malie reipublicae statum populari temperatum genere, non est per se contra officium, salva tarnen doctrina catholica de ortu atque administratione publicae potestatis. Ex varus reipublicae generibus, modo sint ad consulendum utilitati civium per se idonea, nullum quidem Ecclesia respuit; singula tarnen vult; quod plane idem natura jubet, sine injuria cujus quam, maximeque integris Ecclesiae juribus esse constituta.

Ad res publicas gerendas accedere, nisi alicubi ob singularem rerum temporumque conditionem aliter caveatur, honestum est: immo vero probat Ecclesia, singulos operam suam in communem afferre fructum, et quantum quisque industria potest, tueri, conservare, augere rempublicam.

Neque illud Ecclesia damnati velie gentem suam nemini servire nec externo, nec domino, si modo fieri, incolumi justitia queat. Denique nec eos reprehendit qui efficere volunt, ut civitates suis legibus vivant, civesque quam maxima augendorum commodorum facúltate donentur. Civicarum sine intemperantia libertatum semper esse Ecclesia fautrix fidelissima consuevit: quod testantur potissimum civitates italicae, scilicet prosperitatem, opes, gloriam nominis municipali jure adeptae, quo tempore salutaris Ecclesiae virtus in omnes reipublicae partes, neminerepugnante, pervaserat.

Haec quidem, Venerabiles Fratres, quae fide simul et ratione duce, pro officio Nostro apostolico tradidimus, fructuosa plurimis futura, vobis maxime Nobiscum adnitentibus, confidimus. – Nos quidem in humilitate cordis Nostri supplices ad Deum oculos tollimus, vehementerque petimus, utsapientiae consiliique sui lumen largiri hominibus benigne velit, scilicet ut his aucti virtutibus possint in rebus tanti momenti vera cernere, et quod consequens est, convenienterveritati, privatim, publice, omnibus temporibus immotáque constantia vivere. – Horum caelestium munerum auspicem et Nostrae benevolentiae testem vobis, Venerabiles Fratres, et Clero populoque cui singuli praeestis, Apostolicam benedictionem peramanter in Domino impertimus.

(1) Joan. Vili, 34.

(2) De lib. Arò. 1. I, c. 4, n. 15.

(3) S. Th. II-II. qu. LXXX1. a. G,

(4) Joan. VI, 45

(5) Joan. Vili, 32.

(6) S. August. De lib arò., lib. I, cap. 6, num. 14.

(7) S. Th., p. I qu. XIX, ac. 9, ad 3.

Datum Romae apud Sanctum Petrum die XX Junii anno MDCCCLXXXVIII. Pontificate Nostri Undécimo.

LEO. PP. XIII.

Encyklika Libertas praestantissimum

papeže Lva XIII.

ze dne 20. června 1888

o podstatě lidské svobody, jejím užívání podle vůle Boží a o jejím zneužívání liberalismem

Všem Ctihodným bratřím:

patriarchům, primasům, arcibiskupům a biskupům katolických oblastí světa, kteří stojí v milosti a společenství s Apoštolským stolcem,

papež Lev XIII.

Ctihodní bratři!

Pozdrav a Apoštolské požehnání!

Svoboda je nejpřednější mezi přirozenými statky. Je vlastní jen takovým bytostem, které užívají rozumu, a propůjčuje člověku důstojnost v takové míře, že je, řídě se vlastním rozhodnutím, pánem svého jednání. Záleží ale velice na tom, v jakém smyslu užívá tuto svou důstojnost: neboť užívání svobody přináší nejvyšší dobra, ale i největší zla. Zajisté má člověk volnou ruku v uposlechnutí rozumu, v následování mravně dobrého a v usilování o přímou cestu za svým nejvyšším cílem. Ale právě tak se může odchýlit všemi možnými směry, jestliže se vydá za klamnými představami dobra, může porušit mravní řád a dobrovolně se vrhnout do zkázy.

Ježíš Kristus, osvoboditel lidského pokolení, obnovil a zdokonalil původní důstojnost naší přirozenosti. Posílil také mocně vůli člověka a dal mu Svým přispěním, milostí zde na zemi, zaměření na ještě vyšší dobro skrze naději na věčnou blaženost na onom světě.

Ve stejném smyslu se o toto vznešené dobro svobody zasloužila katolická Církev a bude tak vždy činit: neboť jest její úlohou zprostředkovat po všechny časy projevy přízně, jimiž nás Ježíš Kristus obdaroval.

Nicméně není malý počet těch, kteří považují Církev za nepřítele lidské svobody. Důvodem toho je určitý nesprávný a zvrácený úsudek o svobodě samé, zčásti totiž falšují její správný pojem a zčásti ji nepatřičně rozšiřují tím, že do její oblasti zahrnují mnohé, co svobodě, jak učí zdravý rozum, není dovoleno.

Již dříve, totiž v Naší encyklice Immortale Dei, jsme se vyslovili o tzv. moderních svobodách a oddělili správné od nesprávného. Zároveň jsme ukázali, že to, co je na těchto svobodách dobré, je tak staré jako pravda sama, proto to Církev vždy nejvýš ochotně schvalovala a uplatňovala v životě. Co z novot přibylo, to tvoří – po přezkoušení jejich pravdivosti – určitý nečistý podíl toho, co má svůj původ v bouřlivých dobách a v bezuzdné radosti z převrácení stávajícího. Mnozí se ale tvrdošíjně drží tohoto mínění: tyto svobody jsou prý i v tom, co obsahují rouhavého, největší ozdobou naší doby a vytvořily prý nutný základ, na němž spočívají státy. Kde tyto svobody chybějí, nedá se prý myslet dokonalá vláda státního zřízení. Proto považujeme za nutné, s ohledem na veřejný prospěch, tuto otázku zvlášť projednat.

Přejděme přímo k otázce o mravní svobodě, tak jak se nám jeví, jak co se týče jednotlivých osob, tak i ve státním zřízení. Každopádně by mohlo být užitečné předeslat několik poznámek o přirozené svobodě, neboť ta je, přes svou celkovou odlišnost od svobody mravní, přesto pramenem a nutným výchozím bodem, daným přirozeností, pro každý druh svobody.

Přirozená svoboda se vyskytuje, podle všeobecného soudu a společného přesvědčení – z toho zaznívá hlas přirozenosti s největší jistotou – jen u bytostí obdařených rozumem. Právě v přirozené svobodě leží zjevně důvod, proč muže být člověk považován za skutečného původce svých činů a jednání. A to plným právem: neboť ostatní tvorové jsou řízeni jen svými smysly, když z popudu své přirozenosti hledají to, co jim prospívá, a prchají před tím, co jim škodí. Oproti tomu člověk v každém svém jednání sleduje vedení rozumem.

Rozum ale shledává, že všechny statky tohoto světa a též každý jednotlivě skutečně existují, ale že právě tak by mohly neexistovat. Právě v tom rozum poznává, že žádný z nich nemusíme nevyhnutelně využívat, a tak je představuje svobodné volbě vůle, aby si z nich vybrala a rozhodla se podle vlastního dobrozdání. O této tzv. kontingenci (nahodilosti výběru) všech nabízených statků může si člověk vytvořit úsudek, a to proto, jelikož v něm sídlí jednoduchá, duchová, myšlení schopná duše.

Když je tomu ale tak, nemá tedy (duše) původ v hmotném světě a není ve své existenci na něm závislá. Je navíc stvořena bezprostředně Bohem a stojí vysoko nad přírodou, jak ji společně tvoří tělesa. Člověk má svůj vlastní způsob života a jednání, který mu přísluší. Protože pak jeho duch chápe neproměnné a nutné pojmy pravdivého a dobrého, zjišťuje, že všechna jednotlivá dobra nejsou nutnými dobry.

Tak tedy vyplývá z úvahy o duchovosti lidské duše, jež stojí nad pomíjejícností tělesnosti a má schopnost myslet, zároveň nejpádnější důvod pro přirozenou svobodu.

Právě tak jako jednoduchost, duchovost a nesmrtelnost lidské duše, tak ani svobodu nehlásal nikdo hlasitěji a nebránil trvaleji než katolická Církev. Učila přece v každé době oběma dogmatům a zachovala je jako takové. A nejen to jediné: proti rozporům heretiků a proti těm, kteří se přidávali k novým míněním, prokázala se jako záštita svobody a zachránila tak toto cenné dobro před zánikem. S jakou horlivostí se postavila v tomto ohledu proti nesmyslným snahám manichejců a jiných, o tom svědčí knihy dějin. Jak nejpříhodněji a důrazně však bojovala v novější době, jak na Tridentském koncilu, tak později proti stoupencům jansenismu, za svobodu vůle člověka, a jak v žádné době a na žádném místě nenechala zapustit kořeny fatalismu, je všeobecně známo.

Tak je tedy, jak řečeno, svoboda vlastní těm, kteří jsou nadáni rozumem. Svoboda sama však není nic jiného, uvažujeme-li o její podstatě, než schopnost volit to, co slouží účelu: neboť kdo má moc zvolit mezi možnostmi jednu, ten je pánem svého jednání.

Důvod, proč o nějakou věc usilujeme, je dobro, jež se nazývá dobro užitečné (bonum utile).

Vše dobré ale vzbuzuje, podle své vnitřní povahy, touhu po dosažení. Proto svoboda je vlastní schopností vůle, nebo spíše: je sama vůlí, pokud při své činnosti má možnost volby. Vůle však není nijak vzbuzena, jestliže jí nesvítí jako pochodeň poznání ducha, tzn.: vůlí žádané dobro je proto s nutností něco dobrého, protože to bylo zkoumáno rozumem. A to tím spíše, protože při každém úkonu vůle rozhodnutí volby předchází vždy soud: o pravé povaze statků, a kterému z nich dát před ostatními přednost. Ale soudit, jak přizná každý rozumný člověk, je věcí rozumu, a ne vůle.

Jestliže proto svoboda je vlastní vůli, která je podle přirozenosti žádostí řízenou rozumem, pak z toho vyplývá: také svoboda, tak jako vůle, se vztahuje na dobro, odpovídající rozumu. Oboje, svoboda i vůle, jsou však nedokonalé: tak se proto může stát a často se stává, že rozum předkládá vůli jen zdánlivé dobro, jež ale ve skutečnosti není dobré, a vůle pak o toto usiluje. Je to určitý nedostatek, selhání moci se mýlit a skutečně se mýlit: to je důkaz pro nedokonalost naší schopnosti myslet. Usilování o klamné, zdánlivé dobro ukazuje skutečnost svobody vůle – podobně jako nemoc ukazuje, že jsme naživu.

Toto usilování pak ale představuje špatné pojetí svobody. Právě jelikož je vůle závislá na rozumu, tak je zneužitím vůle, jestliže vůle touží po něčem, co odporuje zdravému rozumu. Takovou chybou je od základu zhanobena svoboda.

Bůh je nekonečně dokonalý: protože je nejvyšší Moudrost a ve své podstatě Dobro, je také nejvýš svobodný: z toho důvodu nemůže žádným způsobem chtít mravně zlé (malum culpae). Právě tak to nemohou chtít blažení v nebi, neboť patří na Boha, nejvyšší Dobro. Vtipně proto poznamenal Augustin a jiní vůči pelagiánům: Kdyby možnost odklonu od dobra byla přirozená a představovala dokonalou svobodu, pak by Bůh, Ježíš Kristus, andělé a svatí v nebi, kteří všichni tuto možnost nemají, nebyli buď svobodní, nebo by pak byli méně dokonalí než nedokonalý člověk zde na zemi.

Tuto věc mnohostranně projednal Andělský učitel (sv. Tomáš Akvinský).

Z toho s naléhavou důsledností vyplývá, že schopnost ke hříchu není svobodou, nýbrž otroctvím. Tak velice bystře poznamenává ke slovům Krista Pána: „Kdo hřeší, je otrokem hříchu,“ [Jan 8, 35] toto: „Každá věc je tím, co jí podle její přirozenosti přísluší. Je-li tedy pohybována od něčeho cizího, nejedná z vlastního popudu, nýbrž z působení jiného: to je ale otroctví. Člověk je přece podle své přirozenosti bytost rozumová. Je-li tedy pohybován rozumem, je pohybován z vlastního popudu a je samostatně činný. To znamená svobodu. Když ale člověk hřeší, je činný proti rozumu a pak je určitou měrou pohybován od druhého, od cizího držen v mezích, a proto: „kdo hřeší, je otrokem hříchu“.

Sama filosofie starých toto zřetelně poznala, zvláště těch, kteří učili: jen moudrý může být svobodný. Za moudrého ale u nich, jak známo, platil jen ten, který se naučil žít trvale podle přirozenosti, tj. úctyhodně a ctnostně.

Vzhledem k takové povaze svobody v člověku muselo se jí dostat odpovídající podpory a ochrany, kterými by byly všechny její činnosti zaměřeny k dobru a odvráceny od zlého. Jinak by svoboda vůle byla člověku dána k veliké škodě. Proto byl za prvé nutný zákon, tj. pravidlo, a sice k tomu, co je třeba činit a čeho se varovat. Pro bytosti bez vědomí, které jsou činné podle nutkající nutnosti, nemůže existovat zákon ve vlastním slova smyslu, protože v celé své činnosti sledují pud přirozenosti a nemohou být činné samy od sebe žádným jiným způsobem. Svobodné bytosti ale mají právě proto, že se těší svobodě, v důsledku toho možnost jednat nebo nejednat, jednat tak či onak, volí podle své vůle, přičemž předchází onen výše zmíněný soud rozumu.

Tento soud neurčuje pouze, co je podle své přirozenosti úctyhodné a co hanebné, nýbrž i to, co je dobré a je třeba vykonat, a co je zlé a čeho se varovat. Je to rozum, který vůli předepisuje, o co má usilovat a čeho se má varovat, aby člověk mohl dosáhnout svého nejvyššího cíle, a co všechno pro to musí učinit.

Tento řád rozumu nazýváme zákonem. Nejhlubší důvod, v čem zároveň tkví zákon i jeho nezbytnost, je třeba hledat ve svobodě vůle člověka samého, naše rozhodnutí vůle musí totiž zůstat v souladu s pravdivým rozumem. Není proto nic tak falešné a zvracené jako si myslet a tvrdit: jelikož je člověk od přirozenosti svobodný, proto by měl být bez zákona, – neboť by to znamenalo totéž co tvrdit: ke svobodě nutně patří být nezávislý na rozumu. Ve skutečnosti je tomu spíše naopak: jelikož je člověk od přirozenosti svobodný, musí být podřízen zákonu. Tak zákon řídí člověka v jeho konání – přislíbení odměny a hrozba trestu se mu stávají pohnutkou k dobrému a zdržují ho od zlého.

Takové povahy je přirozený zákon, nejzákladnější ze všech. Je vepsán a vtištěn v duši každého jednotlivého člověka, neboť to není nic jiného než lidský rozum sám, který zde poroučí správné konat a zakazuje jednat zvráceně. Tomuto příkazu rozumu ale přísluší síla zákona jen proto, že je hlasem a tlumočníkem vyššího rozumu, jemuž máme podřídit svého ducha a svou svobodu. Neboť když zákon ukládá povinnosti a propůjčuje práva, opírá se celý jeho význam o autoritu, tj. o odůvodněnou moc určovat povinnosti a označovat práva a právě tak tresty a odměnami učinit neporušitelným to, co je uloženo. To vše by ale nemohlo být mezi lidmi veřejně proveditelné, kdyby byl člověk sám sobě nejvyšším zákonodárcem, který předepisuje sám svému jednání jeho pravidla. Z toho tedy vyplývá, že přirozený zákon je věčný zákon sám, který je vštípen rozumným bytostem: ty jsou jím nakloňovány k cíli jim určenému a k odpovídajícímu chování. Věčný zákon je věčný rozum Stvořitele a Vládce celého světa, samého Boha.

S tímto pravidlem, které určuje naše jednání a zdržuje od hříchu, spojila Boží dobrota ještě určité ochranné prostředky, které jsou zvlášť způsobilé k mravní posile člověka a ovládání jeho vůle. První a nejvýznačnější z nich je síla Božské milosti. Ta osvěcuje ducha, vyzbrojuje vůli spásnou vytrvalostí a povzbuzuje vždy k mravně dobrému: činí ji lépe připravenou a dosahuje větší jistoty v užívání naší vrozené svobody. Z toho důvodu je zcela nepravdivé, že zasahováním Boha se zmenšuje míra svobody našich volních úkonů. Neboť moc Božské milosti zmocňuje se člověka v jeho nitru a odpovídá zaměření jeho přirozenosti, protože vychází od Stvořitele jak naší duše, tak celé naší svobody, který uvádí v činnost každou věc podle její přirozenosti.

Jak poznamenává Andělský učitel, má milost Boží onu podivuhodnou zvláštnost a způsobilost zachovat každou přirozenost v jejím bytí, jakož i udržovat druh a způsob její činnosti, sílu a účinnost každé jednotlivé z nich, protože vychází od Toho, který tuto přirozenost vytvořil.

Co jsme uvedli o svobodě jednotlivců, to nachází bez obtíží uplatnění u lidí, žijících ve společenské sounáležitosti. Neboť co působí rozum a přirozený zákon u jednotlivého člověka, to působí ve společnosti lidský zákon, který je vydáván pro společné blaho občanů.

Některé z těchto zákonů se vztahují na to, co je podle přirozenosti dobré nebo zlé, nařizují jedno, zakazují druhé, s připojením odpovídajícího stanovení trestů. Avšak tyto zákony nemají svůj poslední důvod nikterak v lidské společnosti, neboť společnost není původcem lidské přirozenosti. Proto nevytváří ani dobro, odpovídající přirozenosti, ani zlo, odporující přirozenosti. Dobro a zlo jsou zde spíše již před společností, vychází zcela z přirozeného zákona, a musí se proto odvozovat ze zákona věčného. Příkazy přirozeného zákona, jež do sebe pojme lidské zákonodárství, mají proto sílu ne pouze lidského zákona, nýbrž spojují v sobě mnohem vyšší a vznešenější přikazovací moc, která vychází z přirozeného zákona samého a ze zákona věčného. Vzhledem k druhu lidských zákonů je většinou úlohou občanského zákonodárce za použití veřejných pevných zásad přivést občany k poslušnosti a zločince a lidi náchylné k přestupkům udržet v mezích, aby se tito zdržovali zla a byli přivedeni k úsilí po dobru, nebo aby přinejmenším nemohli způsobit občanské společnosti ani škodu, ani újmu.

Jiné zákony občanské moci nevycházejí ani bezprostředně a přímo z přirozeného práva, nýbrž z dalších důsledků a uplatnění těchto. Vztahují se na různé předměty, na které je přirozeným právem pamatováno jen zcela všeobecně. Tak přirozenost přikazuje, aby všichni občané přispívali k veřejnému klidu a blahobytu. Co mají pro toto učinit, jakým způsobem, jaká má být jejich činnost – to nestanoví přirozenost, nýbrž je určováno lidskou moudrostí. Tento životní řád, prozíravě promyšlený a oprávněnou vrchností do všech podrobností předepsaný, tvoří lidský zákon ve vlastním smyslu. Tento zákon přikazuje, aby všichni občané spolupůsobili za účelem dosažení cíle stanoveného státem, a zakazuje odchylovat se od něj. Tím, že je ve shodě a podpůrně navazuje na předpisy přirozenosti, vede k mravně dobrému a zdržuje od toho, co tomu odporuje. Z toho se vyrozumívá, že normy a pravidla pro svobodu, jak jednotlivců, tak celé lidské společnosti, spočívají zcela na věčném zákoně Božím.

Pro lidskou společnost proto nepozůstává pravá svoboda v tom, že každý činí, co se mu zlíbí – to by státnímu zřízení přineslo velký nepořádek, zmatení a zhroucení – nýbrž pozůstává v tom, že státní zákony nás zároveň podporují, abychom mohli vést život podle příkazů věčného zákona.

Svoboda vládnoucích ale nepozůstává v tom, aby mohli poroučet bez důvodů a svévolně. To by bylo hanebné, takže by to muselo přivést ke zkáze i státní zřízení. Spíše musí pravá podstata lidských zákonů spočívat v tom, že jejich původ z věčného zákona je jasně poznatelný a že jimi není nařizováno nic, co není obsaženo ve věčném zákonu jakožto výchozím bodu veškerého práva.

Nejvýš moudře proto říká Augustin: „Poznáváš zároveň, jak věřím, že v onom časném (zákoně) bylo vše, co je v něm oprávněné a zákonné, odvozeno lidmi z věčného zákona“ [O svobodné vůli, kniha I., kap. 6., čl. l5].

Kdyby proto mělo být nějakou mocí vydáno ustanovení, které by odporovalo zákonům zdravého rozumu a bylo na škodu společnosti, pak by nemělo žádnou zákonnou moc, neboť by nebylo žádnou směrnicí spravedlnosti a odcizovalo by lidi dobru, pro něž tu společnost je.

Nutnost poslušnosti vůči nejvyššímu a věčnému rozumu, kterým není nic jiného než autorita Boha, který přikazuje a zakazuje, je proto dána současně s existencí lidské svobody. Platí to jak pro lidi jako jednotlivce, tak v jejich spojení do společnosti. Pro ty, kteří rozkazují, stejně dobře jako i pro ty, kteří poslouchají. A daleka toho, že by byla svoboda, tato nejvýš oprávněná nadřazenost Boha, zrušena nebo nějak omezena, nachází tato v ní navíc svou ochranu a naplnění.

V tom spočívá pravé naplnění všech bytostí: aby usilovaly a dosáhly svého cíle. Ale nejvyšší cíl, o nějž má lidská svoboda usilovat, je Bůh.

Tuto nejvýš pravdivou a vznešenou nauku poznáváme již světlem samého rozumu. Církev, poučena o ní příkladem a učením svého božského zakladatele, ji všude rozšířila a držela se jí: podle těchto zásad posuzovala vždy svůj vlastní úřad a vyučovala v nich křesťanské národy. V oblasti mravů stojí zákony evangelia nejen vysoko nad pohanskou moudrostí, ale navíc člověka výslovně vyzývají k neslýchaně svatému životu předků a přivádějí ho k tomu: přichází tím do větší blízkosti Boha a získává tak zároveň vyšší svobodu.

Církev vystupovala vždy s velkou silou k ochraně a zaštítění občanské svobody národů. Není zde místo k vypočítávání jejích zásluh v tomto směru, stačí poukázat na jedno: na otroctví, onu starou hanbu pohanských národů, což bylo odstraněno velkým dílem snahami a zprostředkováním Církve.

Rovnoprávnost a pravé bratrství (germanitas) mezi lidmi hlásal jako první ze všech Ježíš Kristus a byla to jen ozvěna Jeho slov, když apoštolé kázali: „Již není Žid, ani Řek, ani barbar, ani Skyt, nýbrž všichni jste bratři v Kristu.“ Vliv Církve v tomto vztahu je tak veliký a tak obecně známý, že ať již vkročila svou nohou na jakékoliv pobřeží, nemohly dlouho obstát surové zvyky jejích divokých obyvatel: v nejkratší době následovala za krutostí mírnost, za temnotou barbarství světlo pravdy. Ale i civilisovaným národům Církev prokazovala vždy velké dobrodiní: ať již tím, že vůči nespravedlnosti a násilí kladla odpor, nebo ochránila nevinné a slabé před škodami, nebo konečně tím, že usilovala o státní zřízení a dosažení takového pevného řádu, který by občané milovali pro jeho spravedlnost a cizinci se jej obávali pro jeho sílu.

Kromě toho je jasně zdůvodněnou povinností mít úctyplnou bázeň před autoritou a podřizovat se poslušně spravedlivým zákonům. Tak naleznou občané v síle a bdělosti zákonů ochranu proti zlovolnému porušování práva. Řádná moc je od Boha, a kdo se protiví moci, protiví se příkazům Boha. Tímto způsobem se poslušnosti dostává vznešené důstojnosti, neboť je takto prokazována nejoprávněnější a nejvyšší autoritě. Když ale chybí právo k poroučení, nebo kde bylo porušeno něco, co je proti rozumu, proti věčnému zákonu a proti příkazu Boha, pak je právem neposlechnout, totiž člověka, aby byla prokázána poslušnost Bohu. Tímto způsobem je uzavřen přístup tyranii a občanská moc nemůže na sebe strhnout všechno. Zůstává zachováno vlastní právo každému jednotlivému občanovi, domácí společnosti a všem údům státního zřízení: všichni požívají v plné míře oné pravé svobody, jež, jak jsme ukázali, spočívá v tom, že každý může žít podle zákonů a zdravého rozumu.

Kdyby se, když je všeobecně řeč o svobodě, pod tím myslela jen oprávněná a mravní svoboda, jak vyplývá z Našeho výkladu a přirozenosti věcí, pak by se nikdo neodvážil kárat Církev, jak se nejvýš neoprávněně děje, jako by byla nepřátelská svobodě jednotlivce nebo státního zřízení.

Ale po vzoru Lucifera, který vyřkl rouhavá slova „Nebudu sloužit“, usilují mnozí pod jménem svobody o absurdní bezuzdnost. K těm patří stoupenci tak široce rozšířeného a vlivného způsobu života, kteří odvozují své jméno od svobody (libertas) a chtějí být nazýváni liberály.

Podle povahy věci to jsou: jako ve filosofii naturalisté a racionalisté, tak v oblasti morálky a občanského života stoupenci liberalismu: od naturalistů vytýčené zásady přenášejí do mravů a praktického života. V základní myšlence celého racionalismu je vláda lidského rozumu nejvyšší. Rozum odmítá povinnou poslušnost božskému a věčnému Rozumu, prohlašuje se za nezávislý (sui iuris) a navrhuje tak sebe za nejvyšší princip, za původce a soudce vší pravdy. Stejným způsobem popírají stoupenci liberalismu jakoukoliv božskou moc, kterou bychom měli v životě poslouchat, tvrdí, že každý je sám sobě zákonem. Podle toho hlásají mravní nauku, kterou nazývají nezávislou. Ta zprošťuje, pod zdáním svobody, vůli od podřízenosti pod božské příkazy a snaží se přinést pro člověka současně neomezenou bezuzdnost.

Co z toho obzvláště vyrůstá pro lidskou společnost, lze nikoliv nesnadno poznat. Jestliže se jednou upevní předsudek, že člověk nad sebou nemá nikoho vyššího, pak z toho vyplývá, že pouto, které sjednocuje občanskou společnost, není dáno Někým, kdo stojí mimo a nad člověkem, nýbrž že se má hledat ve svobodné vůli jednotlivců: pak má státní moc svůj poslední původ v množství (lidu). A jestliže rozum jednotlivce je jedině směrodatný pro veškeré jednání soukromého života, pak je to rozum všech pro všechny společně ve veřejných záležitostech. V důsledku toho spočívá veškerá moc ve většině a většina národa je původcem veškerého práva a povinností.

To zcela odporuje přirozenosti, a sice ne pouze člověka, nýbrž podstatě všech stvořených věcí, chtít roztrhnout každou vazbu, která existuje mezi jednotlivcem nebo občanskou společností a Bohem, Stvořitelem, a proto nejvyšším zákonodárcem, neboť všechny stvořené věci musí stát v podstatném vztahu s Příčinou, z níž vzešly. A je zákonem pro všechno stvořené bytí, že může dosáhnout své dokonalosti jen tehdy, když zaujme postavení a stupeň, jaké vyžaduje přirozený řád: aby totiž nižší bylo podřízeno vyššímu a poslouchalo je.

Kromě toho je ale tato nauka nejvýš závazná jak pro soukromý život lidí, tak pro státy. Neboť jestliže je to skutečně rozum člověka, který jediný a jedině rozhodl v tom, co je vlastně pravdivé a dobré, pak je odstraněn vlastní rozdíl mezi dobrým a zlým. Pak už nebude rozlišováno podle věcné pravdy o tom, co je hanebné a co je úctyhodné, nýbrž bude to závislé na mínění a chuti jednotlivců: co je příjemné, to je též dovolené. Taková mravní nauka nemá zpravidla moc odstranit a uklidnit bouřlivé vášně, proto je tím vytýčena sama cesta ke všeliké zkáze životní pouti.

Ve veřejném životě se státní moc oddělí od svého pravého a přirozeného daného základu, o nějž se opírá celá její moc k podpoře všeobecného blaha: je to pak vůle většiny lidu, které přísluší potom zákonné rozhodnutí, co se má či nemá dělat – to je cesta úpadku do tyranského panství. Jestliže je jednou popřena nadvláda Boží nad člověkem a nad společenstvím lidí, pak už v důsledku toho neexistuje ani žádné veřejné náboženství a všechny náboženské záležitosti budou opomíjeny.

Opřeno o svou domnělou suverenitu je množství (lidu) stále náchylné k nepokojům a k povstání. Když zmizí povinnosti a svědomí, zůstane k ovládnutí veřejnosti už jen moc. Ta ale není sama o sobě schopna udržet v mezích požadavky lidu. To dokazuje dostatečně denní boj proti socialistům a jiným bouřícím se rotám, kteří se již dávno usnesli na tom, od základu rozvrátit společnost.

Kdo posoudí věc nezaujatě, ten by mohl rozhodnout, zda takové nauky podpoří pravou lidskou svobodu, nebo tuto spíše převrací a dokonce úplně ničí.

Je jisté, že ne všichni stoupenci liberalismu sdílí takové názory, neboť tyto jsou samy o sobě tak nehorázné, že nahánějí hrůzu, a jsou zrovna tak zřejmě falešné, jako i příčinami největších zel. Přinuceni mocí pravdy nestydí se mnozí z nich za přiznání, ba dokonce to otevřeně uznávají: je to falešná svoboda, která vyvolala bezuzdnost, když se stále více rozmáhala za opomíjení pravdy a spravedlnosti. Proto by musela stát pod vedením a řízením zdravého rozumu, a právě proto být podřízena nutnému následování přirozeného práva a věcného zákona. Domnívají se pak, že na tom se musí zastavit: popírají, že svobodný člověk by musel být podroben zákonům, které Bůh vydal na jiné cestě, jež přesahuje přirozený rozum.

Avšak právě tím se dostávají do rozporu sami se sebou. Neboť jestliže máme – jak sami připouštějí, a nikdo to nemůže právem popřít – poslouchat vůli Boží, nejvyššího zákonodárce, jelikož je člověk plně v rukou Božích a k Bohu směřuje, pak z toho vyplývá, že nikdo nemůže odepřít povinnou poslušnost Jeho zákonodárné autoritě. Ano, když se lidský duch z toho vymaní a chce sám určovat, která a jak velká jsou práva Boží, jaké jsou Jeho úkoly, pak má úctyplnou bázeň před příkazy Božími jen zdánlivě a ne ve skutečnosti, a na místo autority a prozřetelnosti Boží nastupuje vlastní dobrozdání.

Proto musí být uznán věčný zákon s nenarušitelnou úctyplnou bázní jako pravidlo života a z toho pak také všechny ony zákony, které Bůh vytýčil ve své nekonečné moudrosti a moci na jakékoliv Jím určené cestě a které poznáváme podle jasných a nijak pochybných známek. To platí tím spíše proto, že tento druh zákonů – jelikož mají tentýž původ a téhož původce jako zákon věčný – jest v naprostém souladu s rozumem a jest jimi zdokonalován zákon přirozený. Tento druh zákonů obsahuje totiž nauku, danou samým Bohem: nakloňuje a řídí našeho ducha a vůli, aby se nezmátly. Kéž by proto zůstalo tak svaté a neporušené to, co se nemůže a ani nemá rozdělovat, a ve všech částech byla prokazována odevzdaná poslušnost Bohu, jak již předepisuje přirozený rozum.

Poněkud umírněnější jsou ve svých náhledech, ale nicméně si protiřečí sami sobě ti, kteří sice uznávají v zákonech Božích pravidlo pro mravní život jednotlivců, ale nikoliv pro stát. Podle jejich mínění je možno ve státních zákonech odchýlit se bez bezpráví od Božích příkazů a není na ně třeba brát žádným způsobem ohled při zákonodárství. Z toho vyplývá zkázonosný důsledek: mezi státem a Církví by měla nastat odluka.

Avšak nemístnost takového tvrzení není těžké poznat: je přece v povaze společnosti, že poskytuje občanům prostředky a cesty k mravně dobrému vedení života, totiž podle zákonů Božích, neboť On jest pramenem veškeré mravní dobroty a vší spravedlnosti. Bylo by přece zřejmým rozporem, kdyby se společnost neměla starat právě o tyto zákony, ba dokonce kdyby mohla vydávat ustanovení proti nim zaměřená. Kromě toho patří také k povinnostem nejvyššího státního představitele vůči lidu starat se nejen o časné blaho a vnější záležitosti, nýbrž obzvláště pomocí moudrých zákonů o duchovní statky. Ale nic není vhodnější k jejich podpoře než zákony dané Bohem. Proto způsobují ti, kteří v usměrňování státem ponechávají nepovšimnuty Boží zákony, odklon vládní moci od její pravé úlohy, vyžadované samou přirozeností. Avšak ještě důležitější je, což jsme také již více než jednou zdůraznili, ono oboustranné vzájemné vycházení si vstříc obou mocí, k němuž musí občas docházet, ačkoliv nejbližší účel občanské moci je jiný a také působí jiným způsobem, než jak je tomu v případě duchovní moci. Neboť obě moci mají přece tytéž poddané a nezřídka se stává, že obě moci rozhodnou o témže předmětu, i když ne ze stejného hlediska. Každý rozpor je nerozumný a odporuje zjevně nejvýš moudré vůli Boží. Proto musí být dána, pro případ, že se takový někdy vyskytne, určitá norma a pravidlo, kterými lze odstranit příčiny rozkolu a napětí a jimiž se umožní jednomyslná spolupráce.

Ne neprávem byla tato svornost srovnávána se spojením mezi duší a tělem. Toto je užitečné pro obě strany: nastane-li odloučení, pak je to zkázonosné, jmenovitě pro tělo, neboť zhasíná jeho život.

Pro větší jasnost proto musí být jednotlivě posouzeny různé druhy svobody, jak se dnes vytyčují jako požadavek naší pokrokové doby.

Začněme tím, co se požaduje pro každou jednotlivou osobu a co tolik odporuje ctnosti nábožnosti: tzv. svoboda kultu. Základní myšlenka, o niž se tato opírá, je tato: každý má volnou ruku vyznávat jakékoliv libovolné náboženství nebo i vůbec žádné. A přece je beze všech pochybností největší a nejsvětější ze všech povinností člověka ta, jež lidem přikazuje zbožnost a úctu k Bohu. To vyplývá z toho, že jsme neustále pod mocí Boha a jsme řízeni vůlí a prozřetelností Boží, od Něj jsme vyšli a k Němu se musíme vrátit.

K tomu přistupuje, že pravá ctnost nemůže být bez náboženství: je proto nábožnost mravní ctnost, jejíž povinnosti se vztahují na vše, co vede k Bohu, pokud je pro člověka posledním a největším dobrem. Proto nábožnost, jež koná to, co přímo a bezprostředně je zaměřeno k uctívání Boha, je na špičce všech ctností a tyto přijímají své řízení skrze ni. Tážeme-li se ale, které z různých, vzájemně si odporujících náboženství máme následovat, tak nás bez pochyb odkazuje už zdravý rozum k onomu jedinému, které Bůh ustanovil a které Jeho prozřetelnost vyznamenala jistými vnějšími známkami, podle nichž je mohou všichni lidé snadno poznat, neboť omyl v otázce takové důležitosti by měl nejzávažnější důsledky. Svoboda v právě jmenovaném smyslu by proto člověku přiznávala oprávnění beztrestně porušovat svou nejsvětější povinnost a zpronevěřit se jí, odvrátit se od neproměnného dobra a přiklonit se ke zlému. To však není, jak jsme řekli, svoboda, nýbrž zneužití svobody, jakož i hanebné otroctví duše pod hříchem.

Když uvažujeme právě o této svobodě v souvislosti s životem státu, pak podle ní stát nemá důvod ctít Boha nějakým veřejným způsobem nebo chtít Jeho uctívání, nemá důvod dávat přednost žádnému náboženství, neboť všechna mají být považována za stejně oprávněná, bez jakéhokoliv ohledu na lid, ani tam ne, kde lid vyznává náboženství katolické.

To by mohlo být správné jen za předpokladu, že pospolitost lidí ve státě nemá vůči Bohu žádné povinnosti nebo možnost beztrestně se jich zříci: oboje je ale zjevně falešné. Neboť není pochyb o tom, že sdružování lidí do společnosti má původ ve vůli Boží, ať již uvažujeme o jejích povinnostech či o její formě, totiž autoritě, o jejím původu nebo o četných a velkých výhodách, které člověku přináší.

Je to Bůh, který člověka stvořil k pospolitému životu a umístil ho do svazku bytostí stejného druhu, aby ve společnosti přijal to, co jeho přirozenost vyžaduje a čeho by pro sebe nemohl sám dosáhnout. Proto má občanská společnost, právě protože je společností, uznat Boha jako svého Otce a Původce a sloužit mu jako svému Pánu a Veliteli v úctyplné bázni. Stát bez Boha, nebo též – což nakonec vyjde nastejno – stát, který se chová, jak to vyjadřuje, ke všem náboženstvím lhostejně a tato bez rozlišování uznává za rovnocenná, staví se do protikladu ke spravedlnosti a rozumu.

Jestliže je tedy pro stát nezbytné, aby se hlásil k jednomu jedinému náboženství, má se hlásit k jedině pravému náboženství. Toto jako takové poznat, jmenovitě v katolických státech, není nijak zatěžko, neboť na sobě zřetelně nese známky pravdy. Rozumní státníci, kteří jsou v čele vlády, mají tedy toto zachovat a chránit, když jim jde o to, k čemu jsou zavázáni: moudrým a účelným způsobem podporovat blaho občanů. Veřejná moc je zde přece ustavena pro blaho poddaných, a ačkoliv jejím nejbližším účelem je úloha podpořit štěstí života na tomto světě, přesto nemají člověku ztěžovat, nýbrž spíše ulehčovat, dosažení onoho nejvyššího a posledního dobra, v němž spočívá věčná blaženost člověka, ale při podceňování náboženství k tomuto nemůže dospět.

Vše jsme přece důkladně projednali již dříve. Nyní chceme jen připomenout, že taková svoboda je jak pro vládnoucí, tak i pro ovládané nejvýš škodlivá. Oproti tomu náboženství přináší neobyčejný prospěch: převádí první původ vší moci na Boha samého a přikazuje s největší vážností představitelům států, aby byli pamětlivi svých povinností, nevydávali žádné nespravedlivé a tvrdé příkazy a stáli svým národům v čele s mírností a s jakousi otcovskou láskou. Právě tak žádá náboženství od občanů, aby se podřizovali řádné moci jako sluhům Božím. Tak náboženství spojuje vládu a podřízené nejen poutem poslušnosti, nýbrž i úctyplnou bázní a láskou. Zakazuje povstání a všechny podniky, které jsou schopné narušit veřejný pořádek a klid, a které proto dávají podnět k většímu omezení občanské svobody. Jak velice náboženství přispívá k podpoře dobrých mravů a jak dobré mravy ke svobodě, o tom se zde nechceme zmiňovat, neboť rozum to dokazuje a dějiny to potvrzují: stát je tím svobodnější, bohatší a mocnější, čím je mravně výše.

Je třeba zde také v krátkostí promluvit o svobodě projevu a neomezené svobodě tisku. Že taková svoboda, která nemá pravidla a překračuje jakoukoliv míru a všechny hranice, nepředstavuje žádný právní nárok, nepotřebujeme připomínat.

Právo se vztahuje na něco mravně dobrého. Jak jsme již častěji prohlásili a ještě častěji musíme připomínat, je proto nemístné tvrzení, že je přirozeností dána a bez rozdílu existuje pravda a lež, mravnost a zločin. Co je pravdivé, co je dobré, to má právo na to, aby se v moudré svobodě šířilo ve společnosti, aby se toto právem dostalo všem. Oproti tomu jsou lživá mínění, tento největší mor ducha a zločin, který ničí charakter a mravy, právem vrchností důsledně potlačována, aby se nerozšiřovala ke škodě všeho.

Je správné, že autoritou zákonů jsou právě tak drženy v mezích bludy prostopášného ducha, jež jsou zajisté utlačováním nezkušeného lidu, jako vykonávané bezpráví veřejnými násilnostmi na slabších. A to tím spíše, že většinou větší část obyvatelstva není schopna buď vůbec, nebo jen velmi těžko se chránit před zdánlivými důvody a klamnými závěry, zvláště když tyto lichotí žádostivosti. Připuštěním neomezené svobody projevu a tisku nezůstane už nic svaté a neporušené, nic nebude ušetřeno, ani ony nejvyšší a nejvýš pravdivé soudy naší přirozenosti, v nichž má lidské pokolení zároveň společné a nejvýš ušlechtilé dědictví. Tímto způsobem nastupuje všeobecné zatmění pravdy a – jak se často stává – získávají snadno převahu zhoubná mylná mínění všeho druhu. Bezuzdnost se tím podporuje stejnou měrou, jako trpí škodu svoboda, zatímco naopak svoboda je tím větší a jistější, čím více je spoutána bezuzdnost.

Kde se oproti tomu jedná o věci, o nichž je možno mít různá mínění, která jsou Bohem člověku svěřena, aby je zkoumal, tam by samozřejmě měl každý zastávat to, co myslí, že je nejlepší, a bez překážek se vyslovit, co si myslí. Není to nepřirozené, neboť svoboda tohoto druhu nesvádí nikdy člověka k potlačování pravdy, ale vede ho často k tomu, aby ji odkryl a vynesl na světlo.

Stejné platí také ohledně tzv. svobody vyučování. Jelikož nemůže být pochybováno o tom, že jedině pravda má naplňovat duchy, v níž rozumové bytosti nacházejí jim odpovídající dobro, svůj cíl a své naplnění, tak má i vyučování učit jen pravdě, ať se již obrací k nevědomým, nebo vědoucím: k prvním, aby jim sdělilo pravdu, k druhým, aby je v ní utvrdilo. Proto je výslovnou povinností učitele osvobozovat duchy od omylu a chránit je pevnými zásadami proti falešným míněním. Z toho je jasné, jak nerozumná je výše uvedená svoboda a opravdu schopná zvrátit duchy od základu: jestliže totiž každý věří, že se smí podle libosti učit všemu, co si myslí. Takovou bezuzdnost nemůže stát občanům dovolit, aniž by se provinil proti svým povinnostem. Tím méně pak, když autorita učitele má velký vliv na posluchače a žák sám je jen velmi zřídka schopen přezkoušet, zda učitel předkládá pravdu, nebo omyl.

Jestliže proto má být tato svoboda mravně dobrá, pak se musí také pohybovat v pevných hranicích, v jejích mezích, aby se umění vyučování nezvrátilo v nástroj nákazy.

Učitel má učit jedině a pouze pravdě. Ta je dvojího druhu: jedna se týká přirozeného řádu, druhá nadpřirozeného. Přirozené pravdy, jako nejvyšší zásady přirozeného rozumu a bezprostřední důsledky z nich, vytvářejí určitým způsobem společné dědictví lidského pokolení. Na nich, na této základně spočívá mravnost, spravedlnost, náboženství, ba samo propojení lidské společnosti. Nebylo by proto nic zločinnějšího a pošetilejšího a více poškozujícího lidskou přirozenost než beztrestně připouštět její poškozování a narušování. S nemenší bázní je ale třeba zachovávat nejposvátnější a cenný poklad všech statků, k jejichž poznávání dospíváme poučením přímo od Boha. Mnohými a osvětlujícími důkazy zjišťují teologové základní bohovědy určité základní pravdy jako existenci božského zjevení, vtělení jednorozeného Syna Božího k vydání svědectví pravdě, ustanovení Církve jako dokonalé společnosti, jejíž hlavou je On sám a s níž přislíbil zůstat do konce času. Této společnosti svěřil všechny pravdy, jimž učil, a při tom stanovil, aby je zachovávala, chránila a vykládala mocí řádné autority. Zároveň přikázal všem národům, aby poslouchaly Jeho Církve přesně tak, jako jej samého. Kdo tak neučiní, dojde věčné záhuby.

Tak je tedy zcela jasné, že člověk má v Bohu svého nejlepšího a neomylného Učitele, který je pramenem a původcem veškeré pravdy, a v Jeho jednorozeném Synu, který je v lůně Otce, cestu, pravdu a život, pravé světlo, jež osvěcuje každého člověka, přicházejícího na tento svět, jehož učení mají všichni naslouchat: „A všichni budou Bohem poučeni.“

Ale v otázkách víry a mravů povolal Bůh k účasti na Svém božském učitelském úřadě Církev a vybavil ji Svou božskou ochranou, darem neomylnosti. Je proto nejvyšší a nejjistější učitelkou smrtelníků a má nedotknutelné právo na svobodu svého učitelského úřadu. Církev, jež čerpá celou svou sílu z nauky přijaté od Boha, ve skutečnosti neměla od nejstarších dob jinou starost než svědomitě plnit úlohu, kterou jí předal Bůh: byla silnější než všechny překážky, které ji obklopují, a nikdy se nevzdala boje o svobodu svého učitelského úřadu. Takovým způsobem Církev osvobodila celý zemský okruh od hanebné pověry a zjednala opětné nabytí jeho sil skrze křesťanskou moudrost.

Ale je to sám rozum, který poskytuje plnou jasnost, že mezi pravdami, zjevenými Bohem, a těmi, jež poznáváme z přirozeného řádu věcí, nemůže dojít k rozporu. Proto musí být to, co by se kdy ocitlo s oněmi pravdami v rozporu, nutně falešné.

Proto se učitelský úřad Církve nejen nestaví proti duchu bádání ani vědeckého úspěchu, ani není nepřítelem vzdělání a kulturního pokroku lidstva, nýbrž velmi přispívá k tomu, aby šířila světlo a tím vytvářela ochranu a jistotu. Z téhož důvodu je Církví podstatně podpořena lidská svoboda, neboť je to slovo Ježíše Krista, Vysvoboditele, že člověka činí svobodným pravda: „Poznáte pravdu a pravda vás osvobodí.“

Proto ony oprávněné a nutné zákony, jež vytyčují hranice naukám lidí a které jsou souhlasně vyžadovány Církví a rozumem, nemohou pro pravou svobodu vytvářet žádný důvod ke stížnostem a nemohou se pro pravou vědu stát obtěžujícími. Církev má při tom, jak to všude ukazuje zkušenost, na zřeteli nejprve a obzvlášť ochranu křesťanské víry, ale usiluje také o to, aby byl pěstován a podporován každý druh vědy. Neboť korektnost vědy je sama o sobě něco chvályhodného a zasluhuje si, aby se o ni usilovalo. Co se dále týče učenosti jakéhokoliv druhu, jaké se dosahuje zdravým rozumem a jež odpovídá skutečnosti věcí, tak toto přispívá nemálo k ozřejmění toho, co věříme na základě božského zjevení. Je to ve skutečnosti Církev, které vděčíme za tak velké blahodárné činy: je pověstná tím, že zachovala odkaz moudrosti starých, všude zřizovala domov vědám, vždy povzbuzovala usilující duchy a s velkým nadšením pěstovala pravé umění, které obzvlášť okrašluje a zdobí náš vzdělaný věk.

Ani toto by nakonec nemělo být opomenuto mlčením: pro lidskou činnost zůstává otevřeno nesmírně široké pole, na němž by se mohl přirozený rozum neomezeně cvičit – totiž ve všech otázkách, které nemají žádnou souvislost s křesťanskou naukou víry a mravů, nebo o nichž Církev nevydala žádná autoritativní rozhodnutí. Ponechává tyto otázky ke svobodnému posouzení učenců, bez uplatňování své autority. Tito mohou provádět svá bádání o nich bez vyjádření z církevní strany.

Z řečeného vyplývá, co si máme myslet o druhu svobody, o kterou stejně horlivě usilují a jíž si cení stoupenci liberalismu. Na jedné straně ji sice pro sebe a pro státní zřízení natolik rozšiřují, že nesdílejí žádné pochybnosti o tom, otevřít dveře a brány všem zvráceným míněním, na druhé straně kladou Církvi do cesty mnohonásobné překážky a omezují její svobodu, nakolik je jen možno, ačkoliv nauka Církve nejen neposkytuje žádný podnět k obavám o nějakou újmu, nýbrž spíše lze od ní očekávat jen velké výhody.

Velmi oslavována je také tzv. svoboda svědomí. Jestliže se jí rozumí tak, že každý může podle libovůle Boha uctívat nebo ne, pak je toto již výše řečeným dostatečně vyvráceno.

Může ale být pojímána také v tom smyslu, že člověku v občanské společnosti je dovoleno činit bez zábran vůli Boží podle příkazů svého svědomí a provádět Jeho příkazy. To je pravá a přiměřená svoboda, jaká přísluší dětem Božím. Chrání důstojnost lidské osoby nejušlechtilejším způsobem a je povznesena nad jakékoliv nucení a jakýkoliv násilný čin. Odtud byla Církvi vždy žádoucí a obzvlášť drahá. Tento druh svobody žádali pro sebe vytrvale apoštolé, tu považovali obránci víry ve svých spisech za nedotknutelnou, tu posvěcovaly početné zástupy svou mučednickou krví.

Plným právem, neboť tato křesťanská svoboda podává svědectví o nejvyšším a absolutně oprávněném vrchním panství Boha nad člověkem a právě tak o první a nejvyšší povinnosti člověka vůči Bohu. S pobuřujícím a neposlušným smýšlením nemá nic společného a není jí nic vzdálenějšího než chtít odpírat poslušnost veřejné moci. Neboť lidská moc má potud právo poroučet a vyžadovat poslušnost svých příkazů, pokud se nedostane do rozporu s mocí Boží a pohybuje se v řádu, stanoveném jí od Boha. Jestliže ale je vydán rozkaz, který stojí ve zjevném rozporu s vůlí Boží, pak dochází k odpadu od tohoto řádu a zároveň k protikladu s autoritou Boží, proto je správné neposlechnout.

Oproti tomu stoupenci liberalismu, kteří přikládají světské moci pánovitou a neomezenou plnost moci a kteří by chtěli poznat život vedený bez jakéhokoliv ohledu na Boha, neuznávají nijak spojení svobody s mravností a náboženstvím, jak jsme o něm mluvili. Hanobí proto každé opatření pro zachování tohoto spojení jako porušování práva a jako zločin proti státu. Kdyby tomu tak skutečně bylo, pak by nebyla žádná natolik hrozná vláda, které bychom se neměli mlčky podřídit!

Je nejtoužebnějším přáním Církve, aby tyto nauky, o kterých jsme My v podstatě a v krátkosti promluvili, pronikly také ve skutečném použití do všech odvětví státního zřízení. Neboť v nich je dán účinný léčebný prostředek pro škody naší doby, jež opravdu nejsou ani řídké, ani lehké, a které jsou převážně plody těchto tak vysoce ceněných svobod, od nichž se očekává spása a sláva. Avšak tyto naděje zahanbil výsledek: vyrostly z nich nikoliv sladké a léčivé, nýbrž hořké a nenávistné plody. Chceme-li mít ozdravný prostředek, vraťme se opět ke zdravým zásadám, na nichž jedině spočívá zachování pořádku, od nichž můžeme s důvěrou očekávat ochranu pravé svobody.

Nicméně Církev bere s mateřským porozuměním v úvahu lidskou slabost, která tak těžce doléhá na váhu. Neodvrací se od duchovních proudů současnosti a našich časových poměrů. Z těchto důvodů sice přiznává nároky jedině a pouze pravdě a mravně dobrému, ale oproti tomu nevznáší námitky proti tomu, že přece státní moc trpí tak mnohé, co není ani správné, ani spravedlivé: buď aby předešla ještě většímu zlu, nebo aby dosáhla či zachovala určité dobro. Trpí přece i Bůh, ačkoliv je nejvýš dobrý a všemohoucí, ve své nejvýš moudré Prozřetelnosti zlo ve světě: dílem, aby nebylo zabráněno větším dobrům, dílem, aby nevzniklo ještě větší zlo. Je přiměřené, aby Ten, který řídí svět, sloužil za vzor pro řízení států: když totiž lidská autorita nemůže zakázat každé jednotlivé zlo, pak musí ponechat mnohému prostor a nechat nepotrestané, co však přece potrestá božská Prozřetelnost, a to právem [Sv. Augustin, O svobodné vůli, kniha I., kap. 6, čl. 14].

I když za takových okolností mimochodem a kvůli všeobecnému blahu, a pouze proto, lidský zákon něco zlého může, nebo dokonce musí trpět, tak přece nemůže a nemá zákon schvalovat zlé nebo je jako takové chtít. Neboť zlo jako takové je olupování o dobra, a je proto v protikladu se všeobecným blahem, a o ně má přece zákonodárce usilovat a chránit je nejlepším možným způsobem. I v tomto ohledu má lidský zákon napodobovat Boha, který sice zlo na světě připouští, ale přitom ani nechce, aby ke zlu docházelo, ani nechce, aby k němu nedocházelo, ale chce připouštět, aby ke zlu docházelo [Sv. Tomáš Akvinský, Summa theol., P. l, qu. 19, a. 9, ad 3]. Tato věta Andělského učitele obsahuje v krátkosti celou nauku o trpění zla. Jestliže však chceme tuto otázku správně posoudit, musíme přiznat: státní zřízení se vzdaluje svému ideálu tím více, čím více je nuceno trpět ve státě zlo. Kromě toho musí toto trpění zla, jelikož je mírou politické moudrosti, nalézt své hranice v rámci posledního účelu státního života, tj. ve zdravém všeobecném stavu. Kdyby mu proto mělo přinášet škodu a mělo-li by se tím zlo ve státě ještě zvětšovat, pak v důsledku toho není dovoleno mu ustupovat, protože za takových poměrů se nedosahuje ničeho dobrého; jestliže se ale stane, že kvůli zvláštním státním a časovým poměrům Církev mlčí k určitým moderním svobodám – ne jako by je schvalovala, nýbrž že jejich ponechání považuje za účelné –, pak by určitě při nástupu lepších časů využila své svobody a napomínáním, varováním, neustálými prosbami se odpovědně snažila, aby splnila úřad, odkázaný jí Bohem, totiž péči o věčnou spásu lidí. Avšak pravdou vždy zůstane, že všeobecná, bez rozdílu poskytovaná svoboda, jak jsme častěji zdůraznili, nesmí být sama o sobě zaváděna, neboť protiřečí rozumu, že by falešné mělo mít stejné právo jako pravé.

A co se týče obzvláště tolerance, musíme se divit, jak dalece jsou stoupenci liberalismu vzdáleni oné správné míry moudrosti, jak ji vidíme u Církve. Zatímco totiž občanům dovolují ve všech zmíněných otázkách neomezenou svobodu, překračují veškerou míru a dospívají nakonec až tam, že se zdá, že jim pravda a dobré mravy už neplatí víc než faleš a hanebnost. Oproti tomu obviňují Církev, sloup a základ pravdy a neúplatnou učitelku čistých mravů, z nesnášenlivosti a tvrdosti, protože tato, podle své povinnosti, vytrvale odmítá tento bezuzdný a hanebný druh tolerance a jeho povolování prohlašuje za nedovolené. Když tak činí, tak při tom vůbec nepozorují, že označují něco chvályhodného za chybu. Ale ačkoliv se tolik chlubí svou tolerantností, jsou s ní ve skutečnosti nezřídka skoupí a skrblí s ní vůči katolíkům a titíž lidé, kteří mají pro každého bez rozdílu marnotratně svobodu, zdráhají se všude ponechat svobodu Církvi.

Shrňme teď krátce pro přehlednost celou Naši řeč do podstatných bodů spolu s důsledky, jež z toho vyplývají. Základní myšlenka je ta, že každý člověk se nejvýš skutečně a trvale nachází pod mocí Boha. Proto je lidská svoboda, která by nebyla podřízena Bohu a poddána Jeho vůli, naprosto nemyslitelná. Popírat existenci tohoto svrchovaného panství Boha nebo je nechtít strpět – to není otázkou svobodného člověka, nýbrž toho, kdo svou svobodu zneužívá ke vzpouře. A z takového zaměření ducha se vyvíjí a v něm pozůstává základní chyba liberalismu.

Ten má ale různé formy. Právě vůle se může různým způsobem jakož i v různém stupni zpronevěřovat poslušnosti, která přísluší Bohu nebo těm, kterým Bůh dal podíl na své moci.

Odmítat zásadně svrchované panství Boha nejvyššího a vzpírat se zcela jakékoliv poslušnosti, jak ve veřejném životě, tak i v soukromém a domácím životě, to je největším zvrácením svobody, a proto zároveň i nejhorší druh liberalismu. O něm proto zcela naprosto platí, co jsme dosud proti němu řekli.

Blízce s tím spřízněná je nauka těch, kteří každopádně uznávají svrchované panství Boha, našeho Stvořitele a Pána, jako nutnost, neboť na Jeho mocné vůli spočívá celý přírodní řád, ale na zákony víry a mravů, jež jsou nadpřirozené a Bohem zjevené, drze odmítají bráti ohled. Jak velice se i oni mýlí a protiřečí sami sobě, viděli jsme výše. Tato nauka tvoří hlavní a základní myšlenku, na níž spočívá ona zhoubná zásada o odluce Církve od státu. A přesto je jasné jak slunce, že obě moci, ačkoliv se ve svých úlohách liší a nemají stejnou důstojnost, přece mají svorně spolupracovat a vzájemně si ve shodě poskytovat služby.

V této otázce se vytvořilo dvojí mínění. Většina totiž chce odloučit stát od Církve zcela a úplně, a sice tak, že podle jejich mínění má Církev zůstat ve všech právních vztazích veřejného života, v institucích, v zákonech a ve státních úřadech a ve vyučování mládeže zcela nepovšimnuta, tak jako by vůbec neexistovala. Nejvýš je jednotlivým občanům dovoleno, jestliže se jim to zdá dobré, vykonávat své náboženství soukromě.

Vůči těmto platí celá váha důvodů, jimiž jsme vyvrátili mínění, že by se měly záležitosti Církve a státu zcela oddělit. K tomu jen ještě přistupuje, že je zcela nemístné, aby jednotlivý občan státu měl Církvi prokazovat úctu, ale stát jako celek by jí směl opovrhovat!

Druzí nepopírají existenci Církve: to se jim zdá být nemožné, ale upírají jí charakter dokonalé společnosti, kteréžto, jako takové, od počátku náleží právo. Tvrdí, že Církvi nepřísluší vydávat zákony, vynášet rozsudky, postihovat tresty, nýbrž má prý dávat jen napomenutí, rady a směrnice, kterým se máme podrobovat jen z vlastního popudu a dobrovolně. Touto pošetilostí je znetvořena podstata této božské společnosti, oslabena a omezena její autorita, učitelský úřad a celá její působnost. Zároveň se rozšiřuje mocenská oblast světského zákona natolik, že Církev Boží je podrobována vládě a moci státu nejinak než nějaké svobodné sdružení občanů.

Toto je vyvráceno důkazy, jichž užívají apologeti a jež jsme také zdůraznili My, jmenovitě v Naší encyklice Immortale Dei. Z toho vyplývá, že podle ustanovení Božího Církev vlastní vše, co patří k bytnosti a k právům řádné, nejvyšší a všestranně dokonalé společnosti.

Mnozí pak neschvalují odluku Církve od státu, přesto se však má, podle jejich názoru, působit k tomu, aby se Církev sklonila a přizpůsobila ve všem smyslu době, což dnešní státnická moudrost vyžaduje v politických otázkách. Tento názor je mravně dobrý tehdy, jestliže je pochopen správným způsobem, který se nedostává do rozporu s pravdou a spravedlností. Církev se přece projevuje jako povolná a dovoluje tak mnohé podle časových okolností s ohledem na nějaké velké dobro, co se může provést bez zranění její svaté povinnosti.

Jinak ale vypadá otázka, když se jedná o předměty a nauky, kterými byly způsobeny zvrácenost mravů a falešný soud proti právu Božímu. Nikdy nemůže nastat doba, jež by už nepotřebovala náboženství, pravdu, spravedlnost. Tyto nejvyšší a nejposvátnější statky stojí podle příkazu Boha pod ochranou Církve, a proto není nic obludnějšího než mínění, že by Církev měla mlčky strpět špatnost nebo bezpráví, nebo že by měla zavírat oči před tím, co škodí náboženství.

Tak tedy z řečeného vyplývá, že není v žádném případě dovoleno podporovat, hájit nebo dovolovat svobodu ve vytváření mínění, v písemném zpracování, ve vyučování jakož ani nerozdílnou svobodu náboženství, jako kdyby všechny tyto svobody byly od přírody danými lidskými právy. Neboť kdyby byly skutečně dány od přírody, pak by existovalo právo k odmítnutí svrchovaného panství Boha a lidská svoboda by nemohla být řádně uspořádána žádným zákonem.

Rovněž z toho vyplývá, že tyto různé druhy svobody mohou sice být z oprávněných důvodů trpně snášeny, avšak s ohraničujícím omezením, aby se nezvrhly v prostopášnost a bezuzdnost.

Kde však jsou tyto svobody podle zvyku zavedeny, pak jich mají občané užívat k tomu, aby jednali správně, a občané mají ve svém úsudku o těchto svobodách převzít náhled, který o nich má Církev. Každá svoboda se totiž může považovat za oprávněnou potud, když poskytuje více možností k mravně dobrému – nikdy ale nic nad to navíc.

Kde vláda vykonává na občanskou společnost takový nátlak, že tato těžce trpí pod nespravedlivou mocí, nebo kde vláda odpírá Církvi jí náležející svobodu, pak je mravně dobré snažit se o jiné státní uspořádání, které by dovolovalo svobodnou činnost, neboť pak se nejedná o úsilí po neomezené a neřestné svobodě, nýbrž hledá se ulehčení v zájmu všech a děje se tak jedině a jenom proto, aby nebyla odnímána možnost činit dobré tam, kde pro zlo existuje neomezená svoboda.

Také není žádným bezprávím dát přednost státní formě uspořádané lidově, pod podmínkou, že přitom zůstane zachována katolická nauka o původu a držení veřejné moci. Církev nezavrhuje žádný druh a způsob státu, jen když je sám o sobě prospěšný blahu občanů, ale chce, jak to i poroučí přirozenost, aby byly ustaveny bez jakéhokoliv narušování práv a obzvláště za plného zachování práv církevních.

Je mravně úctyhodné podílet se na veřejném životě, není-li někde stanoveno jinak, s ohledem na zvláštní věcné a časové poměry. Ano, Církev označuje za dobré, že se každý namáhá o dosažení nejlepšího pro všechny a podle svých sil přispívá k ochraně, k udržení a prospěchu státu.

Ani to nevytyčuje Církev jako povinnost, aby se její členové vyhýbali službě někomu, kdo stojí mimo, ani žádnému vládci – za předpokladu, že se tak může dít bez porušení spravedlnosti. Kromě toho ani nekárá ty, kteří chtějí způsobit, aby pospolitost žila podle svých zákonů a občané měli co největší prostor pro zvyšování blahobytu.

Církev byla vždy zvyklá stát nade vše věrně po boku rozvoji občanských svobod, spojených se zachováváním pravé míry. To dosvědčují obzvláště italská města: municipální ústava (obecní správa) jim dodávala vysoký rozmach, bohatství a slávu v určité době, kdy blahodárný vliv Církve pronikal bez zábran všechna pravidla státního zřízení.

Doufáme, Ctihodní bratři, že to, o čem jsme vás nyní poučili na základě víry a rozumu z moci Našeho Apoštolského úřadu, stane se v budoucnu plodným pro velmi mnohé, když spojí své úsilí s Námi. My však pozdviháme své zraky s pokorným srdcem a úpěnlivou prosbou o pomoc k Bohu, neustávajíce Ho prosit, aby milostivě ráčil vylít v hojné míře světlo Své moudrosti a Své rady na lidi, aby prodchnuti těmito ctnostmi poznali to pravé v těchto nejvýš důležitých otázkách a jako důsledek toho žili ve shodě s pravdou v soukromé i veřejné oblasti, v každé době, s neotřesitelnou stálostí.

Jako závdavek těchto nebeských darů a na svědectví Naší blahovůle udělujeme Vám, Ctihodní bratři, a Vám, poddanému lidu a kléru, z celého srdce požehnání v Pánu.

Dáno v Římě u sv. Petra, dne 20. června roku 1888, jedenáctého roku Našeho pontifikátu.

Ediční poznámka: latinský text je převzat z vatikánských stránek, české znění s laskavým souhlasem Katolik revue podle vyd. AMDG L. P. 2010; pro její význam uveřejňujeme tuto encykliku i v knihovně Libri nostri, v oddělení Filosofie.