2011-03 Armia Krajowa (4, Lidé z lesa)

V minulém díle příběhu polské Zemské armády (AK) jsme se zabývali především městským odbojem. Pod pojmem „partyzánská armáda“ si však představíme především „lidi z lesa“ a právě s tuto části ozbrojeného boje proti okupantům je legenda AK nejsilněji spojená, přinejmenším co se týče období předcházejícího a následujícího po varšavském povstání (srpen – září 1944). Koneckonců po válce byla fráze „byl jsem v lese“ ekvivalentem pro „byl jsem členem Zemské armády“.

Polský venkov během 2. světové války byl místem na které se nejlépe vztahuje označení „bloodlands“ – „krvavé země“, které pro středo-východní Evropu použil historik Timothy Snyder. Na tomto území vedle AK operovalo několik dalších ozbrojených sil, s lokální nebo celostátní působnosti: od Národních ozbrojených sil (polští nacionalisté) a Selských batalionů (spojených s předválečnými lidovci), které s AK často spolupracovaly, přes polské komunisty (AL – Lidová armáda), mocnou Ukrajinskou povstaleckou armádu (UPA), četné více či méně organizované sovětské partyzány až k obrovskému množství nezorganizovaných band a kriminálních živlů. K tomu je třeba připočítat samozřejmě německé jednotky (často s velmi mezinárodním složením – vlasovci, kozáci, národy Kavkazu) a jejich litevských či ukrajinských spojenců. Často hranice mezi „odbojem“ a „lupiči“ byla velice vágní, stejně tak jako hranice mezi jednotlivými politickými uskupeními. Polní velitelé, působící mnohdy v isolací od příkazu z centrály uzavírali lokální spojenectví či „měnili barvy“ za které v daném okamžiku bojovali. Výsledkem byla velmi nečitelná směsice, se stovkami tisíc ozbrojených mužů působících na polském venkově, jejímž hlavním následkem byla samozřejmě gigantická eskalace násilí, a realita, v níž lidský život ztrácel jakoukoliv hodnotu. 

V tomto pekle jsou příznačné dva jevy: úporná snaha AK o zachování pořádku a struktury regulérní (i když působící v konspiraci) armády a legenda AK, která přetrvala na polském venkově navzdory válce a 50 letům komunistické propagandy. Tato dlouho uchovávána paměť explodovala po roce 1989, kdy se ve velkém v opuštěných horských sídlech, na křižovatkách lesních cest a na skrytých mýtinách začaly stavět pomníky připomínající „lidi z lesa“ …

Nejlépe tehdejší realitu ukazují jednotlivé lidské příběhy:

V románském cisterciáckém klášteře v městečku Wachock, v oblasti Svatokřížských hor v jihovýchodním Polsku je pohřben major Jan Piwnik, krycí jméno „Ponurý“ – jedná z největších legend 2. světové války. Ponurý bojoval v září 1939 proti Wehrmachtu a jako řada dalších polských vojáků se dostal přes Maďarsko do Francie. Prošel si jako člen polských exilových jednotek válečnou cestu po invasi na Francii a v čele skupinky vojáků se mu podařila evakuace do Británie. Tam se stal jedním z prvním vojáků zapojených do speciálního výcvikového programu připravujícího budoucí parašutisty – partyzány, pro něž se kvůli konspiračnímu charakteru příprav vžil název „cichociemni“ – „tiší a skrytí“. „Cichociemni“, jejichž tajné seskoky nad okupovaným územím začaly koncem roku 1941, vyvářeli pak důstojnickou elitu Zemské armády.

Ponury byl jedním z prvních parašutistů a brzy po návratu do Polska začala jeho kariéra, která by vystačila na několik akčních filmů. Je totiž plná bravurních partyzánských operací, jako legendární útok na tvrdě střežené vězení Gestapo v Piňsku, kde osvobodil několik vězněných členů AK, vlastní zatčení a bravurní útěk z cely a mnoho dalších. Jeho jméno je spjato především s oblastí Svatokřížských hor, kde byl delší dobu velitelem a kde se mu podařilo vytvořit partyzánské struktury čítající přes tisíc ozbrojených mužů. Stal se pánem rozsáhlých území, na nichž byl místními uznáván zástupcem legitimní moci, v neprostupných lesích opakovaně likvidoval německé pokusy o zničení jeho oddílů a dovoloval si i takové drzosti jako využívání německé zbrojovky v přilehlém městečku pro produkci samopalů pro vlastní oddíly.

Nicméně po určité době varšavské vedení AK dospělo k názoru, že přílišná (ač úspěšná) činnost Ponurého vystavuje zbytečnému nebezpečí civilní obyvatelstvo, na němž si německá armáda často „vybíjela“ vztek namísto nepolapitelného partyzána. Přichází odvolávací rozkaz. Pro Ponurého nastává okamžik rozhodnuti: má pod sebou tisíc mužů, kteří mu zcela důvěřují, mohl by rozkazu vzdorovat, přejít k jiné odbojové skupině či působit na vlastní pěst. Přesto nakonec do Varšavy odjíždí, svatokřížské jednotky ponechává svým zástupcům a je brzy převelen na východ, do oblasti Nowogródka (dnešní Bělorusko), kde začíná vše znova. Brzy už opět velí jednotce s 700 muži a likviduje německé vojáky a sovětské partyzány. Dne 8. června 1944 ve svém bravurním stylu poráží německé jednotky u Nowého Dwora (během bojů zahynulo 57 Němců). Jen o několik dnů později vede další útok na opevněnou stanici žandarmerie, u níž ho zasáhne smrtící kulka.

Příběh téměř stejně starého Józefa Kurasie – krycí jméno Oheň – představuje druhou stranu dějin „lidi z lesa“. Jestliže osudy Ponurého jsou důkazem fungování Zemské armády jako regulérní vojenské struktury „podzemního“ polského státu, válečná biografie Ohně ukazuje na celou složitost tehdejší reality. Oheň pocházel z polské strany Tater, z oblasti, již se říká Podhale, a kterou obývá svérázná horalská komunita. Také (nicméně pouze jako nižší důstojník) bojoval v září 1939 a poté se brzy zapojil do konspirační činnosti. Ta mu vynesla nejtěžší trest: během pacifikace jeho rodné vesnice Waksmund Němci zabili jeho ženu a syna a dům spálili. Právě tehdy přijal své krycí jméno a naplno se zapojil do činnosti AK. Byl stejně bravurním velitelem jako Ponurý, s tím však rozdílem, že nedokázal se podřídit přísné vojenské disciplíně vyžadované velitelstvím AK. Nakonec je dokonce za nedisciplinovanost odsouzen k trestu smrti a se svým oddílem začíná působit na vlastní pěst. Nejdříve spolupracuje se Selskými bataliony, poté s Lidovou armádou. Po nástupu komunistů je dokonce jmenován velitelem Státní bezpečnosti. Ale brzy se ukazuje jako velmi nepohodlný spojenec, jak pro svoji panovačnost a svévolnost, tak pro minulé zapojení do struktur AK. Odchází zpátky „do lesa“ a další dva roky vzdoruje novým okupantům. Jestliže Ponurý vládl Svatokřížským horám, Oheň je pánem Podhala. Mezi horaly se dodnes vypráví legendy např. o jeho okázalé svatbě v roce 1946, která byla úplným výsměchem státní moci. Jeho jméno je však spojováno i s dodnes nevyřešenými případy vražd židovských uprchlíků či násilnostem vůči tatranským Slovákům. Umírá v boji, obklíčen jednotkou StB až v zimě roku 1947.

Snahou Zemské armády bylo zavést právo v podmínkách totálního bezpráví. Udržet si charakter polské armády – se všemi požadavky na disciplínu a vojenskou čest – i v podmínkách té nejnelidštější války v dějinách Evropy. Příběhy Ponurého a Ohně zrcadlí složitost této snahy.

Pro Verum et Bonum píše Maciej Ruczaj