2011-04 Armia Krajowa (5, Operace Bouře)

Když se východní fronta začala přibližovat k východním hranicím Polska z roku 1939, před exilovou londýnskou vládou a velením AK vyvstala otázka, jakým způsobem byl se polská podzemní armáda měla chovat k vstupujícím jednotkám Rudé armády. Z politického hlediska šlo o spojence – alespoň toto zdůrazňovali Britové a Američané, tedy mocnosti, které vláda v Londýně považovala za jediné možné garanty nezávislosti Polska po skončení války. Byl to ale podivný spojenec – spojenec, který polskou vládu neuznával, a od okamžiku zveřejnění pravdy o sovětském masakru polských zajatců v Katyni ani s ní neudržoval žádný oficiální styky.

Londýnská vláda byla tedy původně nakloněná tomu, aby po přechodu fronty AK i nadále zůstávala v konspiraci a čekala na další vývoj geopolitické situace. Velení armády však bylo opačného názoru: podle něho, po několika letech příprav, nebylo možné osvobozování polského území ponechat Sovětům. „Nedokázali bychom naše lidi udržet v klidu“ – hlásili. AK byla už tehdy dobře organizovanou, nejpočetnější odbojovou skupinou v okupované Evropě, čerstvě ji posílily takové úspěchy jako zdařilý atentát na generála Franze Kutscheru – šéfa SS a policie ve Varšavě. Proto nakonec padlo rozhodnuti: Zemská armáda se má připravit k otevřenému povstání v návaznosti na příznivou situaci na frontě.

Cíl operace, která dostala krycí jméno Bouře, byl jasný: na jedné straně pomsta na německém okupantovi, na druhé – zdůraznění, že Rudá armáda vstupuje na území Polska – nezávislého státu, který má vlastní legitimní vládu a vlastní ozbrojené síly. Navíc, na obrovském území mezi Wilnem (dnes Vilnius) a Stanisławowem (dnes Ivano-Frankivsk) šlo také o připomenuti světovému veřejnému mínění, že z hlediska mezinárodního práva jde stále o polská území, neprávem uloupená Sověty v roce 1939. „Musíme dát jasně najevo, že nechceme být 17. sovětskou republikou,“ psal Tadeusz Komorowski¹ (Bór) – velitel AK.

Operace Bouře měla spočívat v intensifikaci činnosti jednotek AK v těsné blízkosti fronty, snahu o maximální oslabení německých jednotek napadením „ze zálohy“ a obsazení maximálně velkého území, na nichž vstupující Sověty měla už vítat jako „hostitel“. Operace předpokládala koncentraci rozptýlených jednotek do větších celků, rozsáhlé vojenské operace namísto drobného partyzánského boje a tím i výstup z konspirace (včetně otevřeného používání polských znaků na oblečení). Velení jednotlivých jednotek se mělo taktéž dekonspirovat a navazovat kontakt s Rudou armádou s cílem taktické spolupráce.

Z hlediska osob, jež byly zasvěceny do strategických her spojeneckých mocnosti, které už tehdy kreslily novou mapu Evropy, muselo jít o plán nemírně naivní. Osud Polska byl už zpečetěn, stejně jako osud jeho východních oblasti. A zdá se, že i většina velení AK věděla, že jde pouze o zoufalý pokus bránit se před nevyhnutelným, tedy – v lepším případě – zahrnuti Polska do sovětské sféry vlivu. Většina z nich měla navíc – často osobní – zkušeností s barbarským stalinským režimem a věděla, že nejde o partnera, který by respektoval jakékoliv mezinárodní normy ani spojenecké dohody (pozn. red.: byť byly podle jeho představ). Přesto však se k tomuto kroku rozhodli. O tom, zda jím šlo pouze o vojenskou čest, nebo přece jenom věřili v možnost změny geopolitické situace, se v Polsku dodnes živě diskutuje.

Do operace Bouře se postupně – od ledna do srpna 1944 zapojovaly jednotlivé regionální uskupení AK, počínaje Volyni. A téměř všude se opakoval stejný scénář: polské jednotky vystupovaly z konspirace, vedly statečný boj s Němci, často v přímé spolupráci s jednotkami Rudé armády, a nakonec – po vítězství – byly odzbrojovány či přímo likvidovány těmito svými „spojenci“. Důstojnici putovali do sovětských lágrů, obyčejní vojáci dostávali na výběr vězení nebo zařazení do polské armády generála Berlinga, postupující na západ společně s Rudou armádou a podřízené sovětskému velení.

V červenci 1944 se uskutečnily dvě nejrozsáhlejší operace v rámci první fáze Bouře – útoky na německé posádky dvou metropoli polského východního pohraničí – Vilnius a Lvov. V obou případech zahájila AK vojenské operace těsně před vstupem Rudé armády a v obou se ji podařilo vlastními silami obsadit podstatnou část města. Především boje o Vilnius, kde proti sobě stálo necelých 10 000 vojáků AK a kolem 100 000 opevněných Němců, patří mezi nejheroičtější kapitoly dějin Zemské armády. V obou případech síly AK nestačily k definitivnímu osvobození a druhá polovina operace byla spojená s úzkou vojenskou spolupráci s Rudou armádou. V obou případech také skončila stejně: po počátečních přátelských gestech Sověti uspořádali jednání, během kterých zatkli velení a důstojnický sbor AK a následně odzbrojili polské vojáky. Ve Vilniusu se částí jednotek podařilo stáhnout – pod palbou sovětských stíhaček – do okolních lesů.

Další týdny se odehrávaly ve znamení velkého honu na vojáky AK: z 9 000 účastníků bojů o Vilnius 1 000 zemřelo během dobývaní města a 5 700 bylo Sověty internováno v táboře nucených prací v Kaluze, stovky kilometrů na východ od polských hranic, odkud se přeživši vrátili až koncem čtyřicátých let. Mnozí měli menší štěstí: symbolický byl osud podplukovníka Macieje Kalankiewicze „Kotwicze“, jednoho z prvních parašutistů, kteří byli shození nad Polskem v roce 1942. Jeho jednotka byla zničená desetinásobně početnějším oddílem NKVD, podporovaným navíc ze vzduchu, po krvavém celodenním boji u Surkont. Jedinou větší jednotkou AK z oblasti Vilna, které se podařilo vyhnout likvidaci, byla 5. brigáda pod vedením majora Łupaszka – epopej této skupiny, s Pannou Marii z vilněnské Ostré brány ve znaku, pokračovala až do konce čtyřicátých let.

Maciej Ruczaj

____________________ 

¹ Pozn. red.: Současný liberální polský president nese stejné příjmení jako hvězdný „Bor“ a mnoho konservativních Poláků bylo při posledních presidentských volbách touto příbuzností ovlivněno.