2011-05 Armia Krajowa (6, Varšavské povstání)

Himmler mne sem poslal, abych vytvořil symbol. Vypálím to město až do základů a dám příkaz, aby je zaorali, jako Římané Kartágo. Vyrostou zde stromy, ptáci si postaví hnízda, vrátí se stáda jelenu. A vlci.

Oskar Dirlewanger, Oberfuehrer SS

Vrcholem Operace Bouře bylo povstání ve Varšavě v srpnu a září roku 1944. Tato největší bitva svedená odbojovou organizaci v okupované Evropě je dodnes považována za jednu z klíčových a zároveň nejkontroversnějších události celých polských dějin. Debatě o povstání bych rád věnoval svůj další text, nyní se však soustřeďme na samotné událostí horkého léta 1944.

Na západě Spojenci postupují na sever Itálie, na východě se každým dnem blíží Rudá armáda. Věc Třetí říše se zdála být definitivně prohraná, i když Wehrmacht má stále nad jednotkami AK obrovskou převahu. Velitel AK Tadeusz „Bór“ Komorowski proto se zařazením hlavního města do plánu Bouře dlouhodobě váhal vzhledem k hrozícím ztrátám na životech a majetku. Nicméně beznadějný vývoj situace na „východní frontě“, tedy postupná likvidace struktur AK Sověty a rostoucí napětí v řadách varšavské Zemské armády, které hrozilo nekontrolovaným výbuchem, vedly k novému rozhodnuti.

Velení AK se rozhoduje pro koncentraci veškerého úsilí na osvobození hlavního města těsně před příchodem Sovětů (a případně ve spolupráci s nimi). Katalyzátorem povstání se stál nejdříve rozkaz guvernéra Hanse Franka ze dne 27. 7. v němž vyhlásil mobilizaci mužského obyvatelstvo Varšavy k stavění opevnění, která měla město proměnit v tvrz před blížící se bitvou s Rudou armádou. 29. července se pak k východním předměstím Varšavy začaly přibližovat předsunuté sovětské jednotky a sovětský rozhlas vyzval Varšavany k podpoře postupu Rudé armády.

Povstání ve Varšavě propuklo 1. srpna v 17.00. Povstalcům se za krátkou dobou podařilo obsadit většinu centrální Varšavy (Staré Město, Varšava-Střed, Powiśle, Wola) a rozsáhlé oblasti přilehlých čtvrti Mokotów, Ochota, Zoliborz. Jeden z pamětníků popsal první hodiny a dny v centru hlavního města jako „oslepující jas svobody“. „Varšava rozkvetlá bílo-červenými vlajkami.“ Okamžitě na obsazených územích byly reaktivovány struktury civilní administrace, začala působit povstalecká radiostanice a fungovat poštovní sít obsluhována hlavně skautskými oddíly.

Explose euforie, opojení svobodou, dalo město sílu vzdorovat nikoliv několik dnů do příchodu Rusů – jak plánovalo velení –  ale celé dva měsíce. To nejhorší Varšavu totiž teprve čekalo. Rudá armáda na druhé straně řeky čekala, Stalin dokonce nedal povolení, aby britské letectvo (většinou s polskými piloty) mohlo mezipřistávat na sovětském břehu Visly během svých letu se zásobami a zbraněmi pro povstalce, což jejich výpravy proměnilo na v podstatě sebevražedné operace. Regionální jednotky AK směřující z celého Polska k Varšavě byly Sověty pronásledovány a často likvidovány jako např. několikatisícové seskupení partyzánských sil z oblasti Lublinu. Za těchto komfortních podmínek, Němci mohli zahájit likvidaci nenáviděného města.

„Každý obyvatel má být zabit, zakazuji brat zajatce. Varšava má být srovnána se zemi, aby byla odstrašujícím příkladem pro zbytek Evropy“ – tento ústní příkaz Führera vydaný večer 1. srpna předal Heinrich Himmler místnímu velení SS. Německé jednotky okamžitě přistoupily k realizaci těchto explicitních úkolů. Jejich nástup usnadnily první nezdary povstalců, především neúspěšný pokus o obsazení železničních uzlů a letiště. Ve dnech 5. až 7. srpna se tak západní reduty (reduta = uzavřená, zvl. předsunutá, obranná pevnost; it. ridotta, fr. redoute, pozn. red.) Povstání – čtvrti Wola a Ochota – proměnily v místo jednoho z nejhrůznějších masakru v dějinách Evropy. Útok na posice povstalců byl proveden za pomoci „živých štítů“ – stovek obyvatel čtvrtí, kteří postupovali před tankovými kolonami. Po ústupu oddílů AK začala likvidace všeho živého. Během nejhoršího dne masakru bylo popraveno nebo upáleno kolem 40 000 civilistů. Na místech masových poprav, jako nádvoří továrny Ursus, vznikaly „hradby“ z mrtvých těl dvoumetrové výše. Důstojník SS informoval velení: „jediný náš problém je, že nemáme dost munice, abychom je všechny zabili.“ Tím pádem se v rámci šetření střelného prachu využívaly později i jiné metody: „rutinou“ se třeba stalo vypalování dobytých nemocnic, samozřejmě včetně jejich pacientů nebo bombardování kostelů, v nichž se schovávalo civilní obyvatelstvo. Bylo to příliš i na ostříleného německého důstojníka, generála von dem Bach, který zrovna převzal velení operace. Zmírnil rozkazy: vyvraždění měli být pouze všichni muži. O několik dnů později dokonce vydal další rozkaz zakazující „zbytečné vraždění civilistů“. Do Berlína omluvně vysvětloval, že je přece škoda resignovat na tak početnou levnou pracovní sílu jako obyvatele Varšavy.

Nicméně řádění pokračovalo po celou dobu povstání. Varšava je posetá cedulemi, které připomínají místa masových poprav a „likvidačních zásahu“ proti nemocnicím, starobincům či náhodně zvoleným činžovním domům. Celkem v povstání zahynulo 150 až 200 tisíc civilistů. Na závěr příběhu snad ještě musíme dodat, že velitel masakru ve čtvrti Wola, generál Reinefarth strávil zbytek života jako aktivní člen krajanských spolků ve Spolkové republice Německo, zasedal v zákonodárném sboru Šlesvicka-Holštýnska a do smrti (pozn. red.: tj. do roku 1979 za kancléřů Adenauera, Erharda, Kiesingera, Brandta a Schmidta) pobíral generálský důchod …

V jiné velké městské bitvě 2. světové války – u Stalingradu – stály proti sobě dvě regulérní armády. Ve Varšavě proti německým tankům, bombardérům a dělům stáli vojáci „Podzemního Polska“, kteří si velkou část zbraní museli teprve vybojovat na nepříteli, podporováni civilisty. „Když boje začaly, bylo nás v oddíle 20 a měli jsme 2 samopaly, asi 10 pistolí a trochu granátů“ – popisuje to jeden z účastníků povstání. Součástí povstaleckých jednotek byly skautské oddíly a mnohé ženy, které zajišťovaly přenos informací mezi oddíly a zásobování. Je také třeba zmínit, že se bojů o Varšavu zúčastnili po boku AK i členové dalších odbojových organizací, od nacionalistických Národních ozbrojených sil až po komunistickou Lidovou armádu. Svůj podíl měli dokonce i vojáci 1. polské armády, tedy vojáci z jednotek podřízených velení Rudé armády. Ti byli na vlastní přání vyslání na téměř sebevražedný desant (výsadek; fr. descente, pozn. red.) na druhou stranu Visly a bojovali spolu s AK až do posledního dne.

Z vojenského hlediska je Povstání souhrnem stovek příběhů bojů o jednotlivé budovy, bloky a ulice. Téměř každá křižovatka, každé nádvoří Varšavy má svůj vlastní příběh utrpení, boje a hrdinství. Město také za svoji touhu po svobodě zaplatilo strašlivou cenu: už během bojů mohli povstalci sledovat zkázu kulturního, duchovního a materiálního dědictví hlavního města, jehož symbolem se stala socha Krista před kostelem Svatého kříže – dějiště jednoho z nejostřejších střetů. K rozsahu škod přispěla i skutečnost, že Němci od prvního dne nepočítali s jiným plánem než zničení města a proti povstalcům nasadili těžká děla a bombardéry. Po kapitulaci začal další díl tragédie prázdného města duchů, několik měsíců systematického rabování a ničení všeho, co nebylo ještě během bojů zničeno: „to město má zcela zmizet ze zemského povrhu … všechny budovy je třeba zničit až do základů. Zbudou jen technická zařízení a železniční infrastruktura“ – zněl Himmlerův příkaz z října 1944.

Povstání namísto několika dnů trvalo více než dva měsíce. Až do kapitulace 2. října se v rukou AK nacházely podstatné oblasti v centru města. Nicméně o jeho osudu bylo rozhodnuto téměř od prvního dne. Z perspektivy samotné Varšavy o tom rozhodla obrovská technologická převaha Němců a také řada taktických chyb AK, především neúspěch v propojení jednotlivých povstaleckých stanovišť, jenž umožnil Němcům je isolovat a postupné likvidovat. Nicméně doopravdy se o osudu Varšavy a povstání rozhodlo především jinde: v Teheranu, Jaltě, u stolů, při nichž si vůdci Spojenců rozdělovali sféry vlivu poválečné Evropy (zvýraznění red.).

Obránci hořící Varšavy doplatili na to, že nechtěli být pasivními figurkami na šachovnici velkých mocností. Vystřízlivění přišlo brzo – očekávaný sovětský útok nepřišel ani po týdnu – jak si původně mysleli – ani po měsíci. Místo spojenců přicházely jen další německé jednotky. Zoufalá povstalecká modlitba, modlitba hnědým a rudým totalitarismem obklíčených zněla: „Rudý more, přijď a zachraň nás před černou smrtí!“ Avšak nepřestali bojovat. Ten beznadějný boj, který trval déle než bylo fysický možné, ukazuje, kde se musí hledat pravá podstata povstání. To na prvním místě naopak problém velké politické hry není. Především jde o příběh konkrétních lidi, jejich neuvěřitelného odhodlání, zoufalství a naděje, života a smrti.

Maciej Ruczaj