2011-06 Liberečtí duchovní správci do roku 1945 (39)

V tomto pokračování seriálu Dělníci na vinici se více zaměříme na dosud spíše opomíjené, přesto však naprosto nepostradatelné pomocníky jednotlivých farářů, totiž kaplany. Duchovní správu veliké a stále rostoucí liberecké farnosti již nemohl zvládnout jediný kněz, proto od sklonku 17. století po jeho boku a pod jeho vedením pracovali na duchovní vinici právě kaplani. Ti přebírali zejména vedení matrik, obstarávali výuku náboženství a v rámci propůjčených kompetencí také správu některých přifařených vesnic. Za faráře Matthäuse Josepha Schmidta se usídlili v Liberci již stabilně a jejich počet postupně narůstal. V uplynulých dílech jsem zmínil osudy Franze Richtera a Ferdinanda Vettera, nyní je na čase představit jejich nástupce, kteří provázeli faráře Schmidta v závěru veleúspěšného působení na severu Čech.

Bezprostředním Vetterovým následovníkem byl Johann Friedrich Hübner, o němž ovšem nevíme víc než dobu jeho působení, totiž 25. duben 1707 až 16. srpen 1712. V tomto případě se jasně ukazují limity historického výzkumu, jenž stojí a padá s dochovanými archivními dokumenty. Jakkoli tedy Hübner do světla pramenů nevstoupil, rozhodně to neznamená, že šlo o osobu bezvýznamnou.

Určitou nadějí pro současného historika je osobní zaujatost jednotlivých kněží pro dějiny, jejich snaha zachytit významné události své doby, případně touha pro poučení nástupcům představit vlastní, v naprosté většině případů nelehkou cestu ke kněžství. Takovou osobností nepochybně byl Johann Franz Augustin Schneider, který v Liberci sloužil od 21. srpna 1712 do 4. září 1717. Ve svém pozdějším šluknovském působišti vepsal do farní pamětnice autobiografii, dojímavý příběh o protivenstvích osudu, jež musel překonávat na vysněné cestě k duchovnímu stavu. Jelikož se kněží většinou rekrutovali z mnohačlenných a nepříliš zámožných rodin, nebudeme zřejmě daleko od pravdy, když Schneiderův osud do určité míry vztáhneme i na ostatní dělníky na vinici. Předkládaný výtah Schneiderova životopisu jistě není bezvadný, autor jej sepisoval na sklonku života a mnoho věcí upravil, pozměnil či milosrdně zapomněl. Věřím však, že pro vnímavého čtenáře bude mít nikterak nenarušovaný překlad velkou cenu, právě proto, že není znečištěn dnes tak moderní fabulací, zkratkou a pojmovou rozbředlostí.

„Johann Schneider se narodil 31. ledna 1685 v Hrádku nad Nisou jako syn chudých, avšak vážených rodičů. Jeho otec Augustin Bernard patřil do učitelského stavu a vykonával, jak bylo tehdy zvykem, kromě školních povinností také službu na kruchtě v kostele. Jako dobrý varhaník byl kantorem v Hrádku 8 let, v Jiřetíně 9 let, ve Štětí nad Labem 10 let, v Doksech a konečně v Kuřívodech, kde také zemřel, 4 roky. Poslední léta svého života trávil otec ve veliké chudobě. Jeho syn jej pochoval a zaplatil za něj dluhy.

Johannova matka Susanne na tomto světě mnoho vytrpěla. Měla 12 dětí, z nichž malý Johann byl třetí v pořadí. Otec se po smrti matky oženil ještě jednou a v tomto svém druhém manželství hodně zkusil.

Již od mládí pociťoval Johann povolání ke kněžství. Protože mu však zcela chyběly prostředky na studium, rozhodl se je vyžebrat. V období, kdy konal v Litoměřicích gymnasiální studia, putoval ve svém volném čase, zatímco se jeho spolužáci oddávali odpočinku, po vesnicích a sbíral vejce a chléb. Dostával podobně jako jiní potřební spolužáci skromnou polévku a tvrdý chléb pro žebravé studenty, byl však i mezi ubohými tím nejubožejším. Samozřejmě si musel také sám spravovat ošacení. Jeho oděv proto vypadal tak nuzně, že byl od svých spolužáků žertem nazýván „luňák“. Přitom byl přátelský a, třebaže ve studiu vykazoval jen průměrné výsledky, byl oblíbeným žákem také mezi profesory. Jeho převeliká nouze jej často donutila až k hořkým slzám, útěchu však nacházel v horlivých modlitbách. Děkoval Boží dobrotě, že ačkoli jej několikrát zastihlo pokušení ze strany zkažených spolužáků, překonal šťastně všechna nebezpečí s neposkvrněnou duší.

Studium filosofie jej přivedlo do Prahy. Tady se jeho postavení zpočátku utvářelo v důsledku úplné nemajetnosti neobyčejně špatně a smutně. Bez známostí a doporučení získal ubytování u jedné chudé vdovy. Bydlelo s ním ještě několik studentů, kteří chudákovi občas poskytli milodar, jaký obvykle dostávají psíci a kočky ze stolu svých pánů. Ve městě jako Praha se nevyznal v žebrání a zvycích jej provázejících, také se styděl. Jeho otec, jemuž si postěžoval v jednom z dopisů na své trápení, mu poslal místo žádané podpory rodičovské kázání.

Protože zůstával již po několik týdnů dlužen nájemné, hrozilo mu vyhození z domu. Proto se, tísněn největší nouzí, rozhodl opět vrátit k žebrotě; avšak všude nalezl než hluché uši a zavřené ruce. Poté, co již několik dní neměl v ústech, doputoval jednoho večera pod okna doktora Johanna Franze Loewa von Erlsfeld, známého lékaře a vícenásobného rektora university. Avšak ani tady si nevyprosil almužnu, a tak se docela zarmoucený schoulil u domu v sousedství doktora Loewa na rohu Malostranského rynku. Zde čtvrthodiny proléval hořké slzy a rozvažoval své nuzné postavení. Nakonec se rozhodl podrobit nevyhnutelnému osudu a vrátit se domů. V tom na něj zavolal opodál stojící neznámý muž. Podával mu, aniž by jej Schneider o cokoli prosil, groš jako almužnu. Za to si mohl hladový student koupit žemli. V následujících dnech, povzbuzen touto událostí, pokoušel své štěstí opět při nočním žebrání a získal alespoň tolik, že mohl zaplatit nájem. Po dalším půlroce se jeho situace již výrazně zlepšila. Šluknovský student Firlich mu opatřil místo domácího učitele dvou malých žáků, mimo to konal Schneider také písařské práce. Pro barona Schwetze opisoval skripta scholastiky, denně psal hodinu také u barona Herbersteina, který sestavoval teologické kompendium z knih svatého Augustina. Za každou stránku dostával 6 krejcarů. Za tyto peníze si mohl pořídit nové ošacení. Navíc od hraběte Herbersteina dostal nový černý oděv, takže na začátku prázdnin předstoupil před potěšeného otce již dobře oblečený.“

7. dubna 1708 byl Schneider konečně vysvěcen na kněze. Od 20. ledna 1712 byl kaplanem v Novém Městě u Frýdlantu a od 21. srpna téhož roku kaplanem v Liberci. Poměrně dlouhé liberecké působení bylo ukončeno ne zcela standardním způsobem, Schneider musel odejít kvůli neshodám s mocným inspektorem panství Christianem Karlem Platzem z Ehrenthalu. Nové působiště nalezl v Jiříkově, od roku 1720 pak přesídlil do Šluknova. Určitou zajímavostí je, že majitelkou panství Šluknov byla kněžna Marie Ernestine von Dietrichstein, takto manželka Johanna Wenzela Gallase, pána nad Libercem. V roce 1722 se Schneider stal prvním šluknovským děkanem a jako takový 20. října 1741 zemřel.

Faráře Schmidta ještě těsně před smrtí doprovázeli duchovní pomocí kaplani Hünke a Meyer. Josef Florentin Prokop Hünke, rodák z Českého Dubu, magistr svobodných umění a filosofie, bakalář teologie, v Liberci působil od roku 1715 do 26. srpna 1718. Daleko významnější je však jeho pozdější kariéra faráře v Novém Městě pod Smrkem, kde zemřel 28. listopadu 1761 v úctyhodném věku 82 let.

Georg Martin Meyer, rodák z Grunau v Lužici, magistr svobodných umění a filosofie, bakalář formatus teologie, kaplanoval v Liberci od 11. června 1717 do 27. srpna 1718. Do roku 1726 sloužil jako farář v Křížanech, poslední jeho farou byla Ves, kde 28. června 1727 zemřel.

Poznali jsme osudy pouhých čtyř z mnoha desítek kaplanů, jež se v průběhu staletí vystřídali na liberecké faře. A přece, kolik v těch čtyřech osudech bylo událostí, kolik protivenství, kolik naděje a víry každého z oněch duchovních provázelo! Liberec a liberečtí věřící mají veliké štěstí, že měli a mají kolem sebe vždy dostatek kněží. Nikdy farníci neprožili situaci, že by nemohli na mši, protože se žádná nekonala. Naopak, většinou měli na výběr hned z několika možností, nemuseli svou účast na liturgii přizpůsobovat objektivním okolnostem, ale jen subjektivnímu pocitu. A právě za to by měli být vděční! Za zástupy již leckdy bezejmenných dělníků na vinici, kteří pracovali pro jejich duchovní spásu bez ohledu na námahu, vyčerpání, nepříznivé okolnosti. Jestliže dokončuji již téměř čtvrtou desítku dílů tohoto seriálu, píšu jej především proto, aby věřící v modlitbách vzpomněli na ty, kteří jim sloužili a slouží, na ty, na jejichž hrobech nikdo nezapálí svíčku, na ty, na které nevděčná lidská paměť tak často zapomíná!

V příštím pokračování si představíme nástupce Matthäuse Josepha Schmidta, Tobiase Kerna. Kern je, mimo mnoha jiného, zajímavý také tím, že byl posledním libereckým duchovním správcem s titulem farář. Dotkneme se také velké osobnosti libereckých dějin, Christiana Karla Platze z Ehrenthalu, a to na sklonku jeho bohaté životní dráhy.

Petr Kozojed