2011-06 Slavnost Narození sv. Jana Křtitele

U všech světců slavíme den jejich smrti, den zrození pro nebe. Jen u Panny Marie a sv. Jana Křtitele slavíme i den jejich narození pro tento svět. A proč? Protože oba přišli na svět už bez dědičné viny. Duše Mariiny se nikdy tato vinu nedotkla a sv. Jan Křtitel byl omilostněn při návštěvě Panny Marie u sv. Alžběty. Všimněme si však tří zásadních okolností jeho života: Jeho přípravy na službu a poslání, jeho zásadovosti a jeho obětavosti a nezištnosti ve službě.

Jeho příprava na službu a poslání: Žil na poušti o samotě a mlčení, živil se kobylkami a medem divokých včel (sušené, příp. prosolené kobylky a med byly tehdy častým pokrmem prostých lidí). A tam vyspěl ve velikána ctnosti, neboť „per aspera ad astra“ (jak zjistili už staří Římané), tj. drsnou cestou se kráčí k výšinám (doslova „ku hvězdám“).

Proto však, když vystoupil u Jordánu, byl ihned středem pozornosti. Lidé postřehli jeho kvality, proto tak přitahoval. A ač lid napomínal k pokání, „vycházel k němu celý judský kraj a všichni Jerusalemští obyvatelé, dávali se od něho křtít v řece Jordánu a přitom vyznávali své hříchy.“

Jeho zásadovost: Hlas Jánův zněl přímo a nekompromisně ke každému z posluchačů. Všem říkal: „Obraťte se, neboť se přiblížilo nebeské království.“ Fariseům (zakládali si na dodržování Zákona) a zákoníkům (zakládali si na znalosti Zákona) hrozil: „Přinášejte ovoce hodné obrácení.“ Celníkům kladl důrazně ne srdce: „Nevybírejte víc, než je stanoveno.“ A vojákům: „Na nikom se nedopouštějte násilí, nikoho nevydírejte.“ Ba i králi si dovolil říci: „Není ti dovoleno mít manželku svého bratra.“ „Dával lidu ještě mnohá jiná naučení a napomenutí a hlásal mu radostnou zvěst.“

Jeho obětavost a nezištnost ve službě: Když ho lidé považovali za Mesiáše, pokorně odpovídal: „Já nejsem Mesiáš. Za mnou přichází mocnější než já; jemu nejsem hoden, abych se sehnul a rozvázal mu řemínek u opánků.“ A když jeho učedníci žárlili na Kristovu popularitu, odpovídal jim zase pokorně: „On musí růst, já však se menšit.“

Tak nezištně a obětavě hlásal Boží království bez jakýchkoliv osobních nároků, i proto přitahoval. Mluvil nebojácně a odvážně bez rozdílu ke všem, protože na něm nikdo nemohl najít vinu. Sám spravedlivý nabádal ke spravedlnosti a sám čistého smýšlení k jeho změně u posluchačů. A ještě před smrtí, sám naprosto jist, posílá své učedníky k Pánu, aby se přesvědčili, že on je Mesiáš, a aby i oni si tím byli jisti – aby se chytli Pána až jeho (Jana) už nebude.

Jeho zjev působil až imposantně a přímo táhl každého k nápravě života. Přitom on však zůstává stále jen tím připravovatelem naprosto už dokonalých Pánových cest do lidských srdcí.

To byl sv. Jan Křtitel, veliký Kristův předchůdce. Na něm názorně vidět, že „velikost člověka není v tom, co má, ale jaký je“ (zdůrazňuje nakonec i poslední koncil). A na něm vidět to, co zdůraznil už v dávné minulosti sv. Tomáš z Aquina: „To, co jediné je hodné chvály u člověka, je ctnost.“ Škoda, že moderní lidé na to tak často zapomínají – jejich vlastní škody.

A nás učí, jak důležitá je sebevýchova pro mravní, duchovní rozvoj každého člověka, sv. Jan Křtitel by mu to přímo řekl. Ta stála vždy u zrodu velikých lidských osobnosti, a bude tomu tak i nadále, neboť podporuje v člověku koncentraci duševních, vpravdě duchovních sil, podporuje i jejich harnonické rozvíjení. Chceme-li tedy dosáhnout něčeho významného v životě, pak jedině touto cestou. A tím duchem této duchovní cesty není jen tak nějaký duch, ale Duch svatý, třetí božská osoba.

Ať je nám v tom povzbuzením i příkladem tento pokorný a odvážný světec, o němž sám Kristus Pán prohlásil: „Mezi narozeným ze ženy je největší Jan (Křtitel)“; Pán Ježíš nemohl samo sebou ukazovat na sv. Josefa, svého pěstouna, o kterém, dá-li Pán, zase někdy jindy.

P. František Opletal