2011-07 Liberečtí duchovní správci do roku 1945 (40)

Ve čtyřicátém pokračování našeho seriálu se seznámíme s novým duchovním správcem liberecké farnosti. Tobias Johann Kern je pro jubilejní díl „Dělníků na vinici“ nadmíru vhodnou osobností, neboť za jeho působení došlo k důležitým událostem v dějinách farnosti i celého města. Kern sám pak byl posledním správcem libereckého beneficia s titulem farář, jeho nástupci již nosili označení děkan.

Tobias Johann Kern spatřil světlo světa 14. září 1661 v Schönfeldu (dnes polské Lutogniewice) nedaleko Ostritz. Jeho otec Johann Kern byl potomkem českých pobělohorských exulantů, sám se narodil v Bellmansdorfu (dnes polský Radzimów). Třebaže jako uprchlík neměl před sebou příliš nadějné existenční vyhlídky, díky vlastnímu přičinění se v Schönfeldu vypracoval mezi elitu a dokonce po jistou dobu zastával funkci soudního přísedícího. Tobias byl nejmladší z pěti dětí, vždyť otci Johannovi bylo v době jeho narození skoro 60 let. Johann Kern se mohl výchově malého Tobiase věnovat jen necelé čtyři roky než tragicky zahynul, když byl při práci v lese zabit padajícím stromem. Hlavní břímě výchovy tedy převzala matka Anna¹, která se dožila synovy dospělosti a dokonce s ním trávila první roky kněžského působení. Nezanedbatelný vliv na Tobiasovo povolání měl jistě farář v Grunau (dnes polská Bogatynia-Krzewina) a Königshainu (dnes polská Bogatynia-Dzialoszyn) Melchior Riesner², který dbal nad prvotním vzděláním talentovaného chlapce. Kern posléze vstoupil do proslulé jesuitské koleje v Jičíně, o níž se dá bez nadsázky říci, že byla hlavní základnou katolické vzdělanosti v široké oblasti severovýchodních Čech. Svá studia zakončil v arcibiskupském kolegiu ve Dvoře Králové nad Labem, kde absolvoval teologii a filosofii.

V říjnu 1688 byl Kern vysvěcen na kněze a okamžitě nastoupil pastorační službu jako kaplan v Hrádku nad Nisou. Zde setrval jen do dubna 1689, kdy ve stejné posici přesídlil do Choustníkova Hradiště. 22. října 1691 jej patron presentoval na uprázdněné místo faráře v Dubenči. V prvním samostatném působišti se velice osvědčil, o čtyři roky později proto povýšil na faru ve Vrchlabí. Léta 1698, v roce smrti své matky Anny, převzal z ustanovení převora valdického kartusiánského kláštera Petra II. Burjanského duchovní správu v Pecce. V prvním roce 18. století, v srpnu 1701, se Kern znovu stěhoval, tentokrát do slezského Javorníku³, když jej na místní faru presentovala abatyše kláštera Marienthal Martha Tannerová. Poslední zastávkou Kerna před příchodem do Liberce byla farnost v Hrádku nad Nisou, kde strávil dekádu v letech 1708 – 1718.

Ve zralém věku 57 let přišel Kern jako nový správce farnosti do kypícího a stále rostoucího Liberce.⁴ Na základě dříve řečeného můžeme bez váhání říci, že přicházel jako zkušený pastýř, jako muž, který dokázal své kvality při správě menších obročí, a proto měl ty nejlepší předpoklady s úspěchem řídit libereckou církevní obec. Těchto jeho předností si byli vědomi i současníci, což dokazuje dekret, kterým pražská arcibiskupská konsistoř Kernovi propůjčila titul osobního děkana. Spolu s Kernem přišel do Liberce františkánský kněz Bertrand Gärstner, první z delší řady výpomocných duchovních.⁵ Vedle něj měl Kern v letech 1718 až 1721 také  kaplana Gabriela Strohbacha. Nutno říci, že systém, kdy vedle sebe působili kaplan a výpomocný duchovní se neosvědčil, a omezil se proto v liberecké praxi pouze na dobu pastorační práce Tobiase Kerna.

Naprosto neopominutelnou figurou libereckého mikrosvěta byl mocný vrchní inspektor gallasovských panství Christian Karl Platz z Ehrenthalu. V době příchodu nového faráře představoval neotřesitelnou autoritu⁶ ve všech otázkách správy panství a jeho vliv výrazně zasahoval i do sféry duchovního života. Kernova konfrontace s tímto mužem však již nebyla nemilá a osudová jako v případě kaplana Schneidera. Platz u vědomí blížícího se konce podstatně zmírnil své dřívější přinejmenším kontroversní způsoby jednání, naopak se snažil po sobě zanechat světlou památku. Tento cíl byl nejsnáze dosažitelný na poli církevních donací a obecně mecenášského úsilí.

3. května 1719 nechal Platz položit na Novoměstském náměstí (dnešní Sokolovské náměstí) základní kámen mariánského sloupu.⁷ Tato význačná sochařská památka z dílny Matyáše Brauna zpodobňovala Pannu Marii Immaculatu⁸, pod ní byly do čtyř stran obráceny sochy sv. Jana Nepomuckého, sv. Floriána, sv. Rocha a sv. Šebestiána. Mariánský sloup byl v roce 1877 z Novoměstského náměstí přemístěn do zahrady kostela Nalezení svatého Kříže, kde trochu stranou pozornosti stojí dodnes.

Když Platz na jaře 1722 rekapituloval v předtuše brzké smrti svůj život, nemohl být úplně spokojen. Dokázal jistě mnoho a v dějinách Liberce zanechal nesmazatelnou stopu, ale prostými poddanými a libereckými měšťany nebyl oblíben, jistě nutný respekt se často měnil ve strach. Snad právě proto alespoň ve své poslední vůli z května 1722 štědře pamatoval na místní církev, když jako nadaci ke Křížovému kostelu odkázal celých 5 000 zlatých. Povinností obdarovaného správce farnosti bylo sloužit týdně dvě mše a jednou ročně rekviem za spásu Platzovy duše. 200 zlatých ročních úroků⁹ z řečené sumy přikazoval Platz na vydržování druhého kaplanského místa.¹⁰ Další stovky zlatých připadly ke kostelu Svatého Jana Nepomuckého v Janově Dole, o jehož výstavbu se Platz zasloužil, špitálům v Liberci a ve Frýdlantě, na stavbu hejnického poutního chrámu a ještě na mnoho jiných zbožných účelů.

Platz zemřel 5. srpna 1722 ve Frýdlantě a podle vlastního přání byl bez jakékoliv okázalosti pochován v kryptě kostela Nalezení svatého Kříže v Liberci. Všichni kněží, kteří se účastnili rekviem, dostali jako stipendium tolar a po obřadech také pohoštění. Mezi chudé bylo v den pohřbu rozděleno prostřednictvím dvou radních celých 100 zlatých, dalších 250 zlatých připadlo vybraným klášterům, ovšem s povinností odsloužit za Platzovu duši 500 mší svatých.

Platz nepochybně patřil mezi nejvýznamnější osobnosti libereckých dějin. Významně se objevoval i v našem seriálu, neboť jeho kontakty s církevním prostředím mu předepisovala nejen jeho funkce, ale také vlastní zájem. V úhrnu lze konstatovat, že jeho odkaz liberecké farnosti je vcelku positivní. Mám na mysli výstavbu kostela Svatého Jana Nepomuckého v Janově Dole, nezpochybnitelný podíl na rozvoji škapulířového bratrstva i bohaté odkazy pro církevní a charitativní instituce. Naproti tomu není možné přehlížet jeho negativní vlastnosti, spory s farářem Adamem Loehlem či kaplanem Schneiderem a vůbec přezíravý až pohrdavý postoj vůči libereckým měšťanům a poddaným.

V příštím pokračování se vrátíme k hlavní postavě našeho zájmu, k faráři a osobnímu děkanovi Tobiasi Kernovi. V době smrti inspektora Platze měl před sebou ještě osm let pastorační práce v Liberci a těchto osm let bylo dobou velice zajímavou a důležitou, jež značně proměnila fungování a další budoucnost církevní obce.

____________________

1) Tobiasova matka Anna rozená Brendlerová pocházela přímo ze Schönfeldu, Johann Kern se tedy do této obce přiženil. Anna zemřela 12. května 1698, to bylo Tobiasi Kernovi již 37 let a pobýval jako farář v Pecce.

2) Melchior Heinrich Riesner je velmi zajímavá osobnost duchovního stavu, jeho význam pro širší oblast Liberecka zdaleka nespočívá jen ve výchovném vlivu na mladého Tobiase Kerna. Riesner působil totiž v letech 1668 – 1683 jako frýdlantský děkan a zároveň okrskový vikář, a jako takový byl představeným několika libereckých farářů.

3) Na příkladu Kernova putování po farách se znovu krásně ukazuje nejen universalita katolické církve, ale úžasným způsobem také vazby mezi již bývalými zeměmi České koruny. Jakkoli byl státoprávní svazek přerušen už v roce 1635 pražským mírem, ještě dlouhá desetiletí přetrvávalo povědomí o bohaté společné minulosti a bez problémů probíhala sociální i profesní migrace mezi Českým královstvím a Lužicí.

4) Konkrétně Kern přišel do Liberce 28. srpna 1718, více jak tři měsíce po smrti předchozího pastýře Matthäuse Josepha Schmidta.

5) Tento systém byl jistou zvláštností Kernovy éry. Vydržoval si pouze jednoho kaplana, mimo to měl k disposici právě ještě výpomocného duchovního, většinou františkána, jesuitu, případně světského kněze.

6) Tuto Platzovu dominanci umožňovala kromě jeho nesporných schopností a organizačního talentu také dlouhodobá nepřítomnost majitele panství Johanna Wenzela z Gallasu. Ten zemřel v roce 1719 jako neapolský vicekrál.

7) Mariánská úcta se stala v zemích habsburské monarchie součástí státní zbožnosti, tzv. Pietas Austriaca.

8) Immaculata neboli Panna Maria Neposkvrněného početí byla snad nejrozšířenějším typem zpodobnění mariánského kultu v době baroka. Jen připomínám, že například profesoři pražské university museli při nastoupení přísahat, že budou Neposkvrněné početí hájit, a studenti museli na konci studia obhajovat thesi věnovanou Neposkvrněnému početí.

9) Protože obvyklý roční úrok byl šest procent, celková výše ročního výtěžku dosahovala 300 zlatých. Zbývajících 100 zlatých rozdělil Platz následovně: 62 zlatých přímo ke Křížovému kostelu, 15 zlatých jako almužny při výročním rekviem, po 6 zlatých školním pomocníkům, zvoníkovi a pacientům špitálů, 5 zlatých pak školákům.

10) Ani ve své poslední vůli si Platz neodpustil určitou intriku proti vrchnosti. V roce 1722 totiž hraběnka Johanna Emerenciana z Gallasu určila 60 zlatých z pokladny škapulířového bratrstva na vyživení druhého libereckého kaplana. Platz jako horlivý člen a podporovatel bratrstva se však nehodlal smířit s jakýmkoli ochuzením této zbožné společnosti, a proto ve své závěti určil na vydržování kaplana více než třikrát větší sumu, jen aby nebyly příjmy bratrstva umenšeny.

Petr Kozojed