2011-07 O bratrském napomínání

Kdyby někdo jel autem po cestě, kde spadl most, víme, že ho musíme upozornit. Nebezpečí duše jsou důležitější než tělesná. Neustálé vzájemné napomínáni by ale vedlo k hádavosti. Proto je dobré dbát čtyř okolnosti, které nás opravňují zasáhnout do života jiného a domluvit mu: 1. nutnost, 2. užitečnost, 3. možnost a 4. vhodnost. Kdo chce napomínat, musí uvážit, nepoškodí-li víc než by prospěl. Pán Ježíš doporučoval tři stupně napomínání: v soukromí, pak před svědky a naposledy ve shromáždění církve. Doporučení směrodatná i pro naše poměry.

Jak my řešíme takové případy? Obvykle býváme brzy hotovi, aniž pomýšlíme, co by Kristus Pán udělal. Tvrdíme, že hřích druhého člověka se nás „netýká“, když nám osobně neubližuje. Řekneme si, co tě nepálí, nehas. Takto však mluví naše lhostejnost, která s Kristovou láskou nemá nic společného. Nebo v jiném případě si popovídáme o hříšném životě s někým jiným. Nenajdeme v sobě odvahu jit za samotným dotyčným. promluvit si s ním a s dobrotou a láskou ho napomenout. Není snadné ukázat zájem o člověka, nad kterým už mnozí „zlomili hůl“ a „udělali křiž“. Často se přidáváme k těm, kteří s bloudícím přestali mluvit a nestarají se o něj. Je prostě ztracený. Rada Pána Ježíše o bratrské napomínání je jako podobenství o ztracené ovci, která mu stojí za to, aby ji hledal, nalezl a zachránil. Boží vůlí je, aby nezahynul ani jeden z lidi. Tímto pohledem máme usměrňovat svůj názor na lidi kolem sebe.

Cokoliv se vám nelíbí na vašem partnerovi, snažte se spolu s ním řešit. Nenechte si to pro sebe a nechoďte se svěřovat nikomu jinému, i kdyby to byl člověk nejbližší, blízký tak, jako je vlastní matka. Nechoďte si nikdy postěžovat na svého manžela či manželku, to je začátek rozdělení, to je první kořínek, z něhož může vyrůst plevel rozchodu. Povězte přímo jemu nebo jí, co vám dělá starosti. Bude to třeba těžké, ale naučte se tím upřímnosti oba, těmto rozhovorům mezi čtyřma očima. Bude to jistě v souladu s radou Pána Ježíše k napomenutí v soukromí, v němž je láskyplný zájem o člověka a jeho dobro. Kdyby toto umění manželské dvojice – a nejenom ty mladé – správně pěstovaly, určitě by ubylo dalšího bolestného jednáni, kárání a obžalovávání před svědky a před soudy, když se již manželství zhroutilo.

My křesťané nemáme byt nikdy v postavení, jež bychom slovně vyjadřovali: nic mi není po tom člověku, nestarám se, jak žije. Tato lhostejnost je škrtnutím všeho, co znamená víra a k čemu má víra vést. Máme však jiné otázky nad daným textem evangelia: Jak jít a mluvit s bratrem, který potřebuje můj zájem a napomenutí, když vím, že vůbec nestojí u mé slovo a zavře přede mnou dveře? I pro takovou situaci mánie v Písmu svatém radu. Ve své epištole nám sv. Jakub doporučuje modlitbu. Modlitba má velikou moc. Možná jsme se neodvážili za něj ani modlit. Modlitba však může způsobit zázraky i tam, kde je nikdo nečekal. Máme možnost modlit se i za člověka, který o nás nestojí a k němuž naše slovo zaznít nemůže. S Bohem o něm můžeme mluvit. Využívejme této možnosti.

Nebuďme soudci druhých, to nám nenáleží. Nezůstávejme však ke hříchu lhostejní. Žádný hřích totiž není něco, co by se nás netýkalo, co by nás nemuselo pálit. Proto nepřehlížejme příležitosti promluvit a napomenout, kde je potřeba.

P. Josef Dobiáš