2011-07

(7. 7. 2011) Zdravím čtenáře!

Ptal jsem se v minulých dnech sám sebe, co se musí stát, aby editor seriosního média uznal nějakou událost za hodnou pozoru¹, a ve svém uvažování jsem nakonec dospěl k závěru, že u nás seriosní sdělovací prostředek neexistuje, takže mé tázání vlastně postrádá smysl. 30. června se totiž v polském Sejmu odehrálo něco, o čem nepochybuji, že bylo zlomové, a o čem česká média ani nemukla. Na programu bylo představení návrhu novely zákona o podmínkách zabíjení nenarozených dětí.

V polovině dubna přinesl petiční výbor polských občanů zákonodárcům vlastní návrh novely a k tomu 480 tisíc podpisů lidí, kteří si přejí naprostou ochranu počatého života. Podle podmínek zákonodárné iniciativy v tu chvíli začala běžet tříměsíční lhůta k projednání zákonodárným sborem. Petiční archy byly později ještě doplněny, takže celkový počet signatářů je 600 tisíc.

Polský „Zákon o plánování rodiny, ochraně lidského plodu a podmínkách přípustnosti přerušení těhotenství“ především iniciativa navrhuje přejmenovat na „Zákon o ochraně lidského života od početí“. A do prvního článku proponuje připsat: „Každá lidská bytost má od okamžiku početí přirozené právo na život“ a „Život a zdraví dítěte jsou od okamžiku jeho početí pod zákonnou ochranou.“

Na zákonodárce se obrátila i skupina novinářů a publicistů: „Ukončení vražd bezbranných dětí, vražd, které také nepředstavitelným způsobem ubližují matkám, je opravdovou civilizační výzvou, před kterou stojí naše generace. Poslanci a senátoři, kteří budou o občanském návrhu hlasovat, mají šanci zapsat se zlatým písmem nejenom do historie naší země, ale rovněž Evropy.“

30. června před plénum Sejmu předstoupil zmocněnec petičního výboru pan Mariusz Dzierżawski a pravil: „Co odlišuje dobré státy od špatných? Je to způsob, jakým pojímají člověka. Dobrý stát si každého člověka váží a státní instituce pracují pro jeho dobro. Totalitní státy důstojnost člověka znevažují. Pohrdání člověkem spojovalo komunisty s nacisty. Jednou z prvních zákonodárných iniciativ svobodného Polska byl požadavek zakotvit právní ochranu lidského života od samého počátku. Dobře se pamatujeme, jaká atmosféra tenkrát zavládla. Navrhovatelé byli brutálně napadeni sdělovacími prostředky z dob komunismu, ale i novinami Solidarity, Gazetou Wyborczou. Jan Pavel II. připomínající Desatero byl médii urážen. Lži o potratech se šířily v milionových nákladech. Ale lidé, kteří slouží Pravdě, se nezalekli propagandy smrti. Je třeba jim poděkovat, někteří z nich jsou dnes v této síni. Tenkrát se podařilo uzákonit ochranu života od početí, ale potratová lobby prosadila zachování tří výjimek. V následujících letech se potratáři neustále snažili prosadit potraty na přání. V roce 1996 byl přijat zákon, který prakticky rušil veškeré meze potratů, ale o rok později Ústavní soud označil normu za odporující konstituci. V roce 2009 bylo podle vládní zprávy u nás zabito 538 dětí před narozením, až 510 z nich bylo zabito kvůli domněnce, že jsou nemocné. Takové dítě lze zabít do 24. týdne těhotenství, tedy do chvíle, kdy je schopno samostatného života mimo matčino lůno. Jak se toto srovnává s ústavními zásadami? Cožpak to není šílené? Jak můžeme bránit lidská práva, když těm nejslabším odpíráme právo žít?

Obhájci zabíjení říkají: nejde o člověka, nejde tedy o vraždu. Tak se hájili už i jiní. Židé pro nacisty nebyli lidmi, podobně kulaci pro bolševiky. Stejné to bylo v Kambodži za Pol Pota. Každá genocida začíná popřením lidství oběti. Jenže vývoj ultrasonografie nám umožňuje se přesvědčit, že od prvních týdnů života je před námi malý člověk. S hlavou, rukama, nohama, jeho srdce tluče, ten člověk se hýbe, odpovídá na podněty. Každý z nás byl takovým malým člověkem. Nám bylo umožněno narodit se.

Naší zákonodárné iniciativě jde o realizaci práva na život, která v polském právním pořádku už zapsána je. A Ústavní soud 28. května 1977 konstatoval: „Hodnota ústavně chráněného dobra, jakým je lidský život, včetně života prenatálního, nemůže být diferencována.“ Vyplývá z toho, že zákon, který připouští tři možnosti zabití dítěte před narozením, odporuje ústavě, jelikož diferencuje hodnotu lidského života!“ Navrhujeme odstranit přípustnost potratu tehdy, když, jak to dnes říká zákon, těhotenství představuje hrozbu pro život či zdraví těhotné ženy. Těhotenství je pro ženu přece přirozený stav, nikoli hrozba. Tou mohou být patologie v těhotenství anebo současně trvající choroba. Úkolem lékaře je léčit matku, nikoli zabíjet dítě. Navrhujeme také odstranit ustanovení, které připouští zabití dítěte, pokud existuje důvodné podezření, že těhotenství nastalo v důsledku zakázaného aktu. Znásilnění je ohavný zločin, který musí být stíhán a trestán, ale pokud se umožní zabití dítěte, situaci oběti znásilnění to nijak nezlepší, nýbrž to přinese další zátěž.

Obhájci práva zabíjet tvrdí, že potrat, při němž se dítěti láme vaz, slouží zájmu žen, že je chrání před těžkostmi spojenými s výchovou nechtěného potomka. Ale lze skutečně hovořit o pomoci ženám? Zde je úryvek z Wikipedie: Výzkumy vědců z Nového Zélandu ukazují na zvýšení četnosti psychických poruch u žen, které prodělaly potrat, o třicet procent. Podle výzkumů z Finska jsou počty případů sebevražd žen po umělých potratech statisticky významně vyšší než počty sebevražd žen po spontánních potratech a velmi významně vyšší oproti úspěšnému porodu ...“

Mariusz Dzierżawski svůj projev zakončil slovy: „Polsko čeká na tento zákon, čekají na něj všechny dětí, které se chtějí narodit.“

A 1. července poslanci hlasovali. Pro návrh poslat předlohu do sociálního a zdravotního výboru bylo 261 z nich, proti 155. Návrh postkomunistů předlohu odmítnout neprošel, ale bohužel nedošlo na hlasování o návrhu Práva a spravedlnosti, aby předlohu projednal zvlášť ustavený výbor. Tato cesta by totiž garantovala, že návrh bude projednán ještě před podzimními volbami. Cesta, pro kterou se vyslovila většina poslanců, je sice standardní, avšak nemá časový limit, takže návrh může skončit i se starým Sejmem (https://tinyurl.com/5rdjuns; https://tinyurl.com/6bkbvs6).

Čeští novináři přehlédli i hlasování ruských zákonodárců. „Rusko konečně zpřísnilo podmínky pro reklamu na potraty,“ informoval server Newsinfo pod záhlavím „Reklama řekne pravdu o potratech“ (https://tinyurl.com/67acjed). Jde ale jen o „pravdu“ parciální, totiž o ustanovení, že deset procent reklamního prostoru musí být vyhrazeno varování před zdravotními risiky zabití nenarozeného dítěte pro matku, zejména jde o upozornění na risiko ztráty plodnosti. Agentura ITAR-TASS doplnila, že v Rusku je během hodiny zabito tři sta nenarozených dětí a že podle WHO je na světě každoročně zabito šestačtyřicet milionů dětí před narozením, tedy že smrtí dítěte končí dvaadvacet procent těhotenství (https://tinyurl.com/6ctccmk) .

Znovu se mi vtírá ona otázka: Co už se musí stát, aby se novinář začal o něco zajímat?

Tomáš Beran

____________________

¹ Redakce považuje autorovu otázku za řečnickou, protože odpověď na ni je zřejmá. Každý novinář je, dnes predevším, zaměstnancem a pracuje pro svého zaměstnavatele. Všímá si tedy toho, co od něj zaměstavatel žádá. A zaměstnavatel má jednak své zájmy osobní, jednak je jeho zájmem sledovanost média. To, že v českých médiích nebyla např. o následující události zmínka, je proto dáno jednak mravní kvalitou majitelů médií (v naprosté většině cizinců), jednak mravní kvalitou členů české čtenářské či divácké obce; pouze je otázkou, které hledisko v tom kterém případě převáží.