2011-08a, b Někdy nevidíme ani s očima otevřenýma, Pšenice a koukol

2011-08a Někdy nevidíme ani s očima otevřenýma

Těžko si my, kteří máme zrak v pořádku, umíme představit, co je to slepota. Když na chvilku zavřeme oči. obestře nás hrůza. že by tomu tak mohlo být stále. Ale kolikrát my nevidíme ani s očima otevřenýma! Nevnímáme svět kolem sebe. K naší škodě.

„Pane, ať vidím,“ prosil slepec u Jericha samotného Pána Ježíše. Kristus splnil jeho přání. Kolikrát i my bychom měli prosit: Pane, dej nám, abychom viděli nejen věci, kterými jsme obklopeni. ale dej nám nahlédnout do nitra těch, kteří s námi pracuji a žijí. Nebýváme k nim vždycky stejně přívětiví. 1 když i nás třeba něco trápí. Umíme zapomenout na sebe jako lékař v ordinaci? Doktor přece nevypravuje pacientovi, jaké má starosti a těžkosti. Ale vítá každého s otázkou: „Tak jak se daří? Pomohl lék? Cítíte se lépe?“

Prospělo by nám, kdybychom si nastavili zrcadlo, podívali se na sebe tak kriticky, jako se obvykle díváme na druhého. Zhodnotili svůj život i jednání bez „růžových brýlí“ a položili si několik otázek. Máš soucit s druhým nebo tě bolest druhých nezajímá? Vynášíš soud, dříve než poznals pravdu? Dáváš z lásky nebo proto, aby se ti to vrátilo v jiné podobě? Mnoho věcí musí dozrát. Dodržíš vždy dané slovo nebo slibuješ tolik, že si to ani nepamatuješ? Myslíš na sebe až nakonec? Bůh ti to mnohokrát vynahradí. Snažíš se každý den udělat druhému radost? Uvědomuješ si, že dnešní den může být tvým posledním?

Co všechno bychom udělali, aby po nás zůstal pořádek i dobrý dojem. A tolik nejrůznějších příležitostí necháme projít bez užitku. Kéž bychom i my stejně kráčeli za Ježíšem Kristem, jako uzdravený slepec! Písmo svaté o něm poznamenalo: „Hned nabyl zraku a šel tou cestou za nim.“

2011-08b Pšenice a koukol

Téměř po všechen čas, co je svět světem, je v něm jakoby velká hádanka, nad kterou se zamýšleli mnozí lidé ve všech dobách. Jak je to možné, že je na světě dobro i zlo, že jsou pospolu a že Bůh to tak dopouští. Odkud obojí pochází u k čemu tu je? Bude tak věčně nebo budou někdy od sebe odděleny?

Uspokojivou odpověď nedovedli dát často ani ti, které mnozí považovali za nejmoudřejší. Jedni tvrdili, že dobro a zlo nemůže pocházet od jednoho Boha, když jsou tak rozdílné. Musí tedy být dva bohové, jeden působí dobré a druhý zlé. Jiní zase říkali: Ne, není žádný rozdíl mezi dobrem a zlem, všechno je dobré. Co se nám jeví jako zlo, je ve skutečnosti dobro, jen my se na něj díváme ze svého hlediska. Naopak jiní zase tvrdili, že všechno je zlé, není nic dobrého. Jaký zmatek a k jakým pošetilostem vedl?!

Pán Ježíš nám dává úplnou a srozumitelnou odpověď na celou záhadu. Ujasňuje otázku podobenstvím vzatým ze života. Království nebeské je podobně člověku, který zasel dobré osivo na svém poli. Co se lidé před i po Kristu Pánu napřemýšleli a namudrovali o zlu ve světě, o Boží spravedlnosti a všemohoucnosti, která může strpět to, jak často moudři a zbožní v životě strádají a zlým a bezbožným se vede dobře. Proč Bůh netrestá hned na místě každý hřích? Kdo se může na to dívat? (Známe tu častou lidskou otázku.) A stačí jediný Ježíšův příběh, jediné podobenství o moudrém hospodáři, na jehož poli vyrostl vedle dobrého semene i plevel, abychom pochopili Boži moudrost a z ní vycházející trpělivost, ale i dobrotu, laskavost a milost. „Při trhání plevele vytrhnete z kořenů i pšenici.“ Tomu přece porozumí každé dítě, že není možné jít doprostřed lánu rozvlněných klasů a trhat tam plevel. Z toho by bylo víc škody než užitku.

Ale v něčem je toto podobenství i jiné. Naše zkušenost nás učí, že všichni jsme svým dílem syny a dcerami světa, ani to jinak nemůže být, a že tedy i polem je každý z nás, že je jím naše srdce, v němž je vedle sebe semeno Božího království i semeno hříchu. Tím spíše je nám a každému člověku třeba Boží péče, aby s plevelem hříchu nebyla zničena i Kristova setba. A tu přece jen někdo do do pole našeho srdce vstupuje – Bůh, náš Pán Ježíš Kristus. On může promíjet, mazat naše hříchy, ale stejně jako moudrý hospodář jen do času žně, v němž do jeho stodol bude shromážděna pouze pšenice, kdežto plevel bude spálen. Proto člověk nemůže přepínat strunu Boží trpělivosti, jeho milosrdenství. Nemůže se stále na ně spoléhat, nemůže odkládat ani snahu o to. čím vlastně v hodině soudu bude – zda pšenicí či plevelem, zda v něm zvítězí pravé dobro nebo hřích.

Podmínky k našemu lidskému zrání jsou příznivé. Přes všechny nepohody a svody, přes všechny mraky a bouře, vyvolané našim hříchem, na nás stále svítí slunce Boží lásky v Kristu Ježíši. Je třeba jen jednoho: neklást mu překážky, aby si mohl otevřít naše srdce. Poslechněme apoštolovu radu: „ Slovo Kristovo ať ve vás sídlí s veškerým bohatstvím moudrosti.“ Važme si této Boží přízně a nepromarněme ji ani pro sebe, ani pro své domovy, ani pro svět, v němž máme byt soli a světlem. Právě to od nás žádá církev. Tak jako na mořské pláži vystavujeme svá těla sluníčko a „chytáme bronz,“ vystavme svá srdce, své duše, vystavme se celí paprskům Boží lásky v Ježíši Kristu a všecko, co činíme slovem a skutkem, všechno čiňme ve jménu Ježíše našeho Pána.

P. Josef Dobiáš