2011-10 31. OČISTEC, 32. PEKLO

31. OČISTEC

94. Kdo přijde do očistce?
Do očistce přijde, kdo zemře v milosti posvěcující, ale má ještě trpět za hříchy.

95. Čím se očišťují duše v očistci?
Duše v očistci se očíslují velikým teskném po Pánu Bohu a rozličnými tresty časnými.

96. Čím pomáháme duším v očistci?

Duším v očistci pomáháme modlitbou a jinými dobrými skutky, zvláště obětí mše svaté.

Očistec je! – Již ve Starém zákoně se za mrtvé modlili a přinášeli oběti: „Svatá a spasitelná je myšlenka za mrtvé se modlit, aby hříchů byli zproštěni“ (2 Mak 12, 46). V Novém zákoně věřila Církev v očistec od počátku. Komu po smrti zbývají časné tresty za hříchy, ten si je musí ještě vytrpět v očistci, neboť o nebi praví Písmo svaté: „Nic poskvrněného do nebe nevejde ...“ (Zj 21, 27). Svatá Monika (zemřela r. 387), matka svatého Augustina, prosila před smrti: „Pochovejte mé tělo kam chcete, jen za to vás prosím, abyste na mne pamatovali při oltáři Páně.“

Čím se očišťují duše v očistci? – Duše při soudu soukromém poznaly, že jsou za trest na čas odloučeny od Boha, bytosti nejdokonalejší a nejpřitažlivější. To duše mrzí a naplňuje velkou tesknotou po Bohu. – Tresty, které duše v očistci trpí, jsou velmi bolestné, větší nebo menší, delší nebo kratší, podle toho, kolik která duše zasloužila. Duše v očistci jsou ubohé a zasluhují naší účinné lásky; proto jim něžně říkáme „dušičky“. Tresty v očistci trvají nikoli věčně, nýbrž nějaký čas. Proto jim říkáme tresty časné. Když si duše své tresty vytrpí a tak se očisti, pak se dostávají z očistce do nebe. Poslední vyjdou z očistce v den posledního soudu.

Čím můžeme pomáhat duším v očistci? – Duším v očistci můžeme pomáhat modlitbou a jinými dobrými skutky, zvláště obětí mše svaté. Duším v očistci věnujeme také svá utrpení, svou pomoc potřebným a odpustky, které jim Církev přivlastňuje. Od doby 1. světové války (1914 – 1918) může každý kněz na den Dušiček (2. listopadu) obětovat tři mše svaté. Tím Církev připomíná také všem věřícím, aby plnili svou povinnost lásky k trpícím duším zemřelých.

Večer před památkou Dušiček se rozsvěcují světla na hrobech. Tím navenek projevujeme svou prosbu, aby Bůh duším zemřelých rozsvítil světlo věčné radosti v nebi. Hroby zdobíme květinami, neboť přejeme duším, aby jim bylo jako v nejkrásnější zahradě. Tou zahradou bude pro ně nejkrásnější zahrada Boží – nebe. Na zemřelé nás upomínají také pomníky. Kříže připomínají víru zemřelého v Ježíše Krista, jenž i za zemřelé trpěl, umřel, ale vstal z mrtvých. Také my zemřeme, ale i my budeme vzkříšeni z mrtvých v den posledního soudu.

Duše zemřelých nemohou mít ovšem žádného užitku jen z ozdobeného hrobu. Mají jej však z modliteb, ze mše svaté, z různých dobrých skutků a z utrpení, jež jim věnujeme.

Duše v očistci prosí: „Smilujte se nade mnou, smilujte se, moji přátelé, vždyť ranila mě Boží ruka“ (Job 19, 21). Modli se proto za ně, pomoz potřebnému, odepři si něco, věnuj jim svaté přijímání, odpustky a zvláště mši svatou se svatým přijímáním. „Kdykoliv se slouží mše svatá, spěchají andělé otevřít očistcový žalář“ (Svatý Jan Zlatoústý). Obětuj to všechno hlavně za zemřelé členy rodiny a příbuzné, zejména ve výroční den úmrtí a v den jmenin zemřelého. „Na dušičky vzpomínejme, z očistce jim pomáhejme, budou na nás vzpomínat, až my budeme umírat ...“

32. PEKLO

97. Kdo přijde do pekla?

Do pekla přijde, kdo zemře v těžkém hříchu (tj. ve stavu bez posvěcující milosti).

98. Co trápí zavržené v pekle?

Zavržené v pekle trápí odloučení od Boha navždy a oheň věčný.

Peklo je! – První se dostali do pekla pyšní andělé. Z lidí se tam dostane, kdo zemře v těžkém hříchu, i kdyby to byl jediný těžký hřích. Proč? Těžkým hříchem se člověk úplně odvrací od Boha. Když v tom odvrácení setrvá a nekajícně umírá, zůstává od Boha odvrácen a od něho odloučen po celou věčnost, a to vlastní vinou!

Písmo svaté vypravuje, jak ven do tmy byl vyhozen člověk, který na hostině neměl „roucha svatebního“ (Mt 22, 12n.). Podobně do tmy pekelné bude uvržen, kdo umře bez „svatebního roucha“ pro nebe, bez milosti posvěcující, v hříchu těžkém, tj. smrtelném. – „Každý strom, který nenese dobré ovoce, bude poražen a hozen do ohně“ (Mt 7, 19). „Do ohně se hází suchá ratolest“ (Jan 15, 6). Kdo se podobá suché ratolesti? – V den posledního (tj. veřejného) soudu dostanou se s dušemi zavržených do pekla i jejich těla.

Co trápí zavržené v pekle? – Jakmile se duše od těla odloučí, míří k Bohu jako k svému jedinému a nutnému cíli, jako k nejvyšší Pravdě, Dobru a Kráse. Je to větší touha, než touha po nápoji u člověka zmírajícího žízní, než touha po pokrmu u člověka hladem zemdleného. Tak spěchá duše odloučená od těla k Bohu. Ale vtom si duše ve hříchu těžkém uvědomuje svou ošklivost a klesá před ním do temnoty pekelného ohně – navždy a trvale – vlastní vinou! A to je právě největším trestem pro zavržené v pekle.

Pán Ježíš řekl o pekle, že je tam temno, pláč a skřípění zubů (Mt 22, 13) a že červ jejich nehyne a oheň nehasne (Mk 9, 43). Temnem se rozumí odloučení od Boha „světla věčného“. Pláčem a skřípěním zubů se rozumí pozdě probuzené poznání. – Při posledním soudu řekne Pán Ježíš zavrženým: „Pryč ode mne, vy zlořečení, do věčného ohně, který je připraven pro ďábla a jeho anděly“ (Mt 25, 41). Jakého druhu tento oheň je, nevíme. Tolik je však jisté, že je to oheň skutečný, není však totožný s ohněm, který známe ze své zkušenosti.

Trápení zavržených v pekle nebude pro všechny stejné. Čím více kdo hřešil, tím větší trest ho stihne. Avšak i to nejmenší utrpení v pekle je mnohem větší, než nejhroznější utrpení a bolesti na světě. V pekle nesmíme vidět osud, jemuž člověk neočekávaně propadá, nýbrž úděl, jejž si zavržení plně zaviní sami a není jim žádné pomoci! „Ať nás nesežehne věčný plamen, uchovej nás, Jezu Kriste. Amen!“ Od ohně věčného vysvoboď nás, Pane!

Dokud jsme na světě, musíme používat všech vhodných prostředků, abychom se do pekla nedostali a také ostatní před peklem zachránili. Vzpomínej, kterých prostředků budeš zvlášť používat, abys nepřišel do pekla? A koho zvláště z těch, kteří jsou tobě blízcí, musíš před peklem zachránit? Denně se modlívej: .Ó můj Ježíši, odpusť nám naše hříchy, uchraň nás pekelného ohně, přived do nebe všechny duše, především ty, které tvého milosrdenství nejvíce potřebují.“ Tuto prosbu vkládej také mezi jednotlivé desátky růžence po „Sláva Otci ...“