2012-11 56. OPRAVDOVÉ PŘEDSEVZETÍ, 57. VYZNÁNÍ HŘÍCHŮ – ZPOVĚĎ

56. OPRAVDOVÉ PŘEDSEVZETÍ

174. Co musí být s lítostí nezbytně spojeno?

S lítostí musí být nezbytně spojeno opravdové předsevzetí.

175. Kdo má opravdové předsevzetí?

Opravdové předsevzetí má, kdo se chce opravdu chránit aspoň každého hříchu těžkého a blízké příležitosti k němu.

Opravdové předsevzetí. – Kdo někomu udělal škodu na duši, na těle, na dobrém jméně nebo na majetku, má si umínit, že učiněnou škodu napraví. Kdo žil s někým v nepřátelství a hněvu, má nepřátelství zanechat a dál se nehněvat. Kdo by nechtěl napravit značnou škodu, nebo by nechtěl zanechat velkého nepřátelství, neměl by opravdového předsevzetí a zpovídal by se neplatně, svatokrádežně.

Blízká příležitost k hříchu. – Blízkou příležitostí k hříchu je osoba, společnost, místo a vůbec všechno, co nás přivádí do velkého nebezpečí zhřešit. Správně se říká: „Příležitost dělá zloděje.“ „Kdo miluje nebezpečí, zahyne v něm“ (Sir 3, 27). Kdo nemíní zanechat některého těžkého hříchu anebo dobrovolné blízké příležitosti k němu, nemá opravdového předsevzetí. Takový se zpovídá neplatně, svatokrádežně a rozhřešení mu nic nepomůže.

Pán Ježíš řekl o příležitosti k těžkému hříchu: „Pohoršuje-li tě tvé oko, vyloupni je; lépe je ti s jedním okem vejíti do království Božího, než s oběma očima býti uvržen do pekelného ohně, kde jejich červ neumírá a oheň nehasne“ (Mk 9, 45n.) . To znamená: Kdyby ti osoba nebo věc nebo nějaké místo nebo cokoliv jiného bylo tak milé jako oko, ale přivádělo by tě to k těžkému hříchu, musíš se od toho odloučit!

Předsevzetí není pouhé přání nebo touha: Kéž bych byl už lepší! Jak rád bych toho a toho zanechal, ale ... Předsevzetí je pevné rozhodnutí vůle: Zanechám toho, ať to stojí cokoliv, udělám to! Nevadí obava: Možná, že zase pochybím. Tak i závodník připouští, že ho může potkat nehoda, ale je rozhodnut: Napnu všechny síly, abych zvítězil!

Kdo se chce opravdu polepšit a zachovat si milost posvěcující, chrání se každé příležitosti k hříchu, rád a často se modlí, často přistupuje k svaté zpovědi a k svatému přijímáni (nejméně jednou za měsíc a pokud možno ještě častěji), dává pozor na kázáni, čte náboženské knihy, časopisy a používá všech vhodných prostředků, aby se duchovně posilnil a otužil.

57.  VYZNÁNÍ HŘÍCHŮ – ZPOVĚĎ

176. Z kterých hříchů jsme povinni se zpovídat?

Jsme povinni se zpovídat aspoň z každého hříchu těžkého i z jeho počtu.

177. Zpovídá se platně, kdo vlastní vinou neřekl ve zpovědi těžký hřích?

Kdo vlastní vinou neřekl ve zpovědi těžký hřích, zpovídá se neplatně a dopouští se tím nového těžkého hříchu – svatokrádeže.

Zpověď. – Říkáme zpověď, poněvadž musíme spáchané hříchy knězi povědět. Nestačí zpověď obecná: „Mám hříchy na sobě“ ani zpověď hromadná: „Zhřešili jsme.“ Pánu Ježíši se kajícníci zpovídat nemuseli, poněvadž on jako vševědoucí Bůh všechny jejich hříchy znal.

Jsme povinni se zpovídat aspoň z každého hříchu těžkého i z jeho počtu. Počet má se udat přesný a když to není možné, pak aspoň přibližný: Asi tolikrát, nebo asi tolikrát za týden, za měsíc nebo za rok.

Z hříchů lehkých se nemusíme zpovídat, neboť je Bůh odpouští i mimo svátost pokání. Čím? Lítostí dokonalou, nebo když máme aspoň lítost nedokonalou a jdeme k svatému přijímání anebo přijímáme poslední pomazání. Zbožná účast na mši svaté a svátostiny nám pomáhají vzbudit nad hříchy lítost snadněji a dokonaleji. Zpovídat se ze všech hříchů lehkých je však velmi užitečné. K platnosti svaté zpovědi ovšem stačí, když se vyzpovídáme aspoň z jednoho lehkého hříchu.

Kdo vlastní vinou neřekl (zamlčel) ve svaté zpovědi těžký hřích, zpovídá se neplatně a dopouští se nového těžkého hříchu – svatokrádeže. Takový musí: 1.vyzpovídat se ze zamlčeného těžkého hříchu. 2. Říci, v kolika zpovědích ten hřích zamlčel. 3. Říci, kolikrát v tom stavu byl u svatého přijímáni anebo snad přijal ještě jinou svátost. 4. Znovu se vyzpovídat ze všech těžkých hříchů, kterých se dopustil od poslední platné svaté zpovědi. –Kdo bez vlastní viny neřekl (zapomněl) ve svaté zpovědi těžký hřích, zpovídá se platně. Kdyby si naň vzpomněl třebas ještě před svatým přijímáním, nemusí jít znovu k svaté zpovědi, poněvadž hřích takto zapomenutý je také odpuštěn, a k svatému přijímání přistoupit může.

Ale až půjde opět k svaté zpovědi, je povinen ze zapomenutého těžkého hříchu se ještě vyzpovídat, pokud si ovšem na to ještě vzpomene.

Zpověď generální a životní. – Zpověď generální je opakování několika svatých zpovědí dřívějších. Zpověď životní je opakování všech zpovědí dřívějších. Generální nebo ještě lépe životní zpověď se. doporučuje zvláště před svatým biřmováním, před svatbou a v nebezpečné nemoci.

Generální zpověď je nezbytně nutná pro toho, kdo měl několik zpovědí neplatných. Životní zpověď je nutná pro toho, kdo se ještě vůbec nezpovídal anebo měl všechny zpovědi neplatné.

Kterak se máme ve zpovědi vyjadřovat? – Ve zpovědi se máme vyjadřovat upřímně, určitě, slušně a pro zpovědníka slyšitelně. – Upřímně: Nic nezatajovat a nic neomlouvat, aby zpovědník mohl správně posoudit stav naší duše. – Určitě: Tak to povědět, aby zpovědník z toho mohl poznat, kterého hříchu se kajícník dopustil. Nestačí tedy říci jen: Hřešil jsem myšlením, mluvil jsem hříšně, uškodil jsem někomu. Musí říci nač hříšně myslil, o čem hříšně mluvil a čím jinému uškodil. – Slušně: Výrazy slušnými a ne hrubými. Když někdo neví, jak má hřích povědět, ať se zeptá zpovědníka. – Pro zpovědníka slyšitelně: Tak, aby to slyšel zpovědník, ale aby nic neslyšeli lidé, stojící blízko zpovědnice.

Jak se vyznání hříchu začíná a končí? – Vyznání hříchů se začíná takto: „Naposledy jsem byl u svaté zpovědi ... (kdy?) Vyznávám se před Pánem Bohem, že jsem se dopustil těchto hříchů ...“ Teď se vyznáš ze svých hříchů. Také se dotážeš na to, v čem jsi snad nejistý. Ukončíš to slovy: „To jsou mé hříchy. Srdečně jich lituji a s pomocí Boží chci se opravdu polepšit.“ – Možno však začínat a končit i jinými slovy, jen když se poví správně čas poslední svaté zpovědi.

Když jsi nemocen a přijdeš k lékaři, musíš mu upřímně povědět, nač si stěžuješ, aby tě mohl správně léčit. Zpovědník je lékař duše. I jemu musíš upřímně ukázat rány své duše, aby ji mohl uzdravit.