2011-02

(28. 2. 2011) Smráká se. Dosud slepá okna domů procitají světlem a z kuchyní se do pokojů linou vůně připravovaných polévek. Tisíce lidí, kteří se před chvilkou vrátili z dílen a kanceláří či z nákupů, usedají v obývácích do sedaček a zapínají televise. Nastal čas elektronického klystýru.

„Vše důležité pro vás,“ ozve se z reproduktoru hlasem Josefa Maršála a tympán se zvonem jeho zvolání zpečetí pro věčnost. „Co neodvysíláme, není důležité,“ mohl by také říct ten konferenciér informačního zákroku. O čem nepromluví, to se vlastně nestalo.

Miliony televisních irigátorů jsou přesně v sedm večer připojeny k myslím milionů lidí, kteří dychtí  po očistné pravdě kavkohorských demiurgů. Po půlhodinovém mentálním klystýru se hlasatelé Událostí České televize s objekty své péče zase rozloučí. Příznačně. Jako třeba Roman Pistorius 21. února: „A těšíme se na zítřek, až se zase uvidíme.“

Mráz mi běhá po zádech z té banální fráze, neboť na mé poličce v knihovně leží i české vydání knížky Nineteen Eighty-Four. „Za Winstonovými zády stále ještě někdo žvanil z obrazovky o šedé litině a o překročení Deváté tříletky. Obrazovka současně přijímala a vysílala. Každý zvuk, který Winston vydal a jenž byl hlasitější než velmi tiché šeptání, obrazovka zachycovala; a co víc, pokud zůstával v zorném poli kovové desky, bylo ho vidět a slyšet. Samozřejmě, člověk si nikdy nebyl jist, zda ho v daném okamžiku sledují. Jak často a podle jakého systému Ideopolicie zapínala jednotlivá zařízení, bylo hádankou. Předpokládalo se, že sledují každého neustále. A rozhodně mohli zapnout vaše zařízení, kdy se jim chtělo. Člověk musel žít – a žil, ve zvyku, který se stal pudovým, – v předpokladu, že každý zvuk, který vydá, je zaslechnut, a každý pohyb, pokud není tma, zaznamenán.“

Jaký je svět v románu George Orwella? Jaký svět by chtěli mít ti na Kavčích horách? Vážně by si přáli hledět do milionů obýváků na tváře lidí při svých půlhodinkách vzbuzování pocitů nenávisti, závisti, hrůzy i soucitu? Svého klystýru? Před lety podobnou floskuli používala také tehdejší hlasatelka zpráv TV Prima Martina Kociánová, když skončila znělka, pravila: „Jsem ráda, že vás opět vidím.“ Možná si tedy vskutku podavači klystýru přejí vidět, co provádí jejich instrumentář s pacienty.

Jen Bůh ví vše. Kavkohorský bůh z toho „všeho“ vybere „něco“, takový kus, flák té jsoucí hlíny, promne ji v prstech, třeba i špičkou jazyka ochutná a přehněte. Do formátu nejvyšší účinnosti.

Navaří tak guláš z fakt a jejich výkladu, jako například redaktor Jakub Nettl 21. ledna, když v Událostech ČT mluvil o somálských pirátech: V roce 2010 vydělali na výkupném asi 150 milionů dolarů, takže se jim risiko vyplatí.

Sousto pirátského guláše naservírovaly Události i 22. února: Somálští piráti zastřelili čtyři Američany, jejichž jachty se zmocnili v pátek u pobřeží Ománu. Zprávu dala ČT i na svůj web (https://tinyurl.com/66a73e6), ale ani tam nenajdete informaci o tom, kdo byli vlastně oběti desperátů, manželé Scott a Jean Adamovi ze Santa Moniky a jejich přátelé Phyllis Macay a Bob Rigle ze Seattlu. Když před nějakou dobou islamisté z turecké skupiny IHH vyslali do Hamastánu svou Mavi Marmaru a další lodice, které zastavilo israelské námořnictvo, západní noviny byly plné charakteristik „flotila míru“ a „humanitární mise“ a noviny islámského Orientu rovnou psaly o šahídech a džihádu. Když nyní Scott Adam se svou paní na jachtě S/V Quest vypluli na další misii s nákladem Písma svatého, západní novináři neřekli: Vezou poselství míru, dělají to už léta, plují světem a rozdávají výtisky Písma svatého v indickém Cochinu, v Galle na Cejlonu, na thajském Phuketu ... Ano, to byla skutečná mise míru. Existuje nějaký hlubší, o němž je třeba mluvit?

Tomáš Beran