2011-02 Boží dlaně
Z dlaní lidských rukou se dá hodné vyčíst. Můžeme z nich zhruba poznat, jakou práci kdo vykonává, čím se živí. V lidské dlani lze číst historii života plného dřiny, zrovna tak jako života fysicky pohodlného. Jiné ruce bude mít dělník a rolník, jiné vědec a úředník. A nejen to. Existuje dokonce i rádoby nauka, která tvrdí, že z obrazců a čar, vyrytých nesmazatelně do dlaní je možné vyčíst celý životní běh.
Písmo sv. nás chce vést jiným směrem, k jiné jistotě. „Hle, vyryl jsem si tě do dlaní, tvé hradby jsou stále přede mnou“ (Isaiáš 49, 16). Hledíme na své daně a na časy, na nich vyryté. Nerozumíme jim. Nevyznáme se v nich. Na štěstí! Nechtějme se ani pídit po jejich domnělém významu. Tím bychom sobě ani jiným stejně nepomohli. Vždyť náš život je přece v Boží ruce, je vyrytý na Boží dlani. „Hle, vyryl jsem si té do dlaní.“ Na Božích dlaních je zakreslen náš celý život s jeho vítězstvími i porážkami. Tyto obrazce Božích plánů i odvěkého Božího poznání toho, jak jeho plány budeme plnit, zůstávají pro nás zastřeny neproniknutelnou rouškou tajemství, Bohu díky za to! Nám přece plně stačí a stačit má ona skutečnost, že jsme v rukou zcela spravedlivého a zcela milosrdného Boha. Poznáváme částečně a nedokonale (srov. 1 Kor 13, 12). Naději výhledu, nicméně máme, protože věříne a smíme věřit
že jsme skryti v Bozích dlaních; neboť ctnost naděje může mít jen ten, kdo má ctnost víry. To znamená, že tak jako nikdo nevyhladí a neodstraní rýhy a brázd, ze svých dlaní, tak nikdo nevymaže tu mou čárečku – byt nepatrnou – avšak zaznamenanou a vyznačenou na Boží dlani. „Neboj se, vždyť jsem tě vykoupil, dal jsem ti jméno, jsi můj“ (Isaiáš 43, 1).
Boží dlaně jsou svědectvím o tom, co pro nás Bůh vykonal. Naše hradby mají být zřetelnou odpovědí na Boží záchraně dílo. Tyto zdi víry nelze přirovnat ke gigantické stavbě, šplhající se směle do výše, jako babylonská věž, ale jsou odpovědí. Odpovědí pokornou a vděčnou, vyrůstající z onoho faktu, že jsme bezpečně skryti v Boží dlani.
Věřící člověk není ve víře nikdy hotov. Nikdy proto nemůže říci, že o Bohu už všechno zná, že ve vztahu k němu už všechno umí a dovede. Jinak ustrne u „podezdívky“. Hradby našeho života víry nejsou nikdy dodělané. Nepřetržité na nich pracujme. Vzdělávat se a růst ve víře musí s vnitřní nutností každý člen církve zde na zemi. Každý, kdo se pyšně nevzpouzí, ale pokorně a vděčně a radostně se ptá a odpovídá. Proto je podivné, že „do náboženství“ chodí jen školní děti.
„Pane, uchop mne svou probodenou a zjizvenou dlaní a ukryj mne v ní.Tak, abych z ní nechtěl a nemohl utéci. Vždyť kdo zůstává ve tvé dlani, ten staví kvalitativně. Jeho zeď víry se nesesype, ale naopak poroste a bude zdaleka viditelná“ (kardinal Newman).
P. Josef Dobiáš
—————
Po půl roce dokázáno
Čtěte jeho maily
Zničil Českou republiku
na příkaz shora
pomocí migrantů.
Zločince smích přejde.
Západní civilizaci nezničí ti zlí, ale dobří. Se zlými si dobří vždycky poradili. Ale s dobrými, kteří jsou v omylu a kteří si jen myslí, že konají dobro, ale ve skutečnosti konají zlo, si tato civilizace poradit neumí a tito dobří ji zničí. A nejde jen o nadpřirozené skutečnosti, kde jsou tito dobří v omylu a tak páchají zlo (Hus – husité, Luther – protestanti, Rahner – ekumenici). Předsudečné omyly dobrých se tragicky projevují i v záležitostech pozemských. Kolik je jen negativních předsudků vůči Rusku, kolik jen positivních předsudků o USA a EU! Kolik je jen negativních předsudků o katolickém státě a positivních předsudků o této atheistické civilizaci! Dobří, kteří žijí v předsudečných omylech, jsou nejnebezpečnějšími škůdci západní civilizace. I Desatero, podle svého výkladu, dodržují, a rozvracejí společnost. Dobří jsou bez hříchu a zničí svět.