Církvi se nikdy nevedlo tak dobře jako nyní (16. 9. 2013). Papež asi myslí ruskou církev pravoslavnou ...

Jindřich Koudelka , dlouholetý politický vězeň komunismu:

Hordy z východních stepí s větrem o závod se ženoucí na západ, Zlatá horda na jihu, expandující Polsko s velmocenskými choutkami, švédské pluky, pochodující od Baltu, Napoleonova Grande armeé a Hitlerův Drang nach Osten od západu. Vždy to bylo Rusko, které stálo v cestě a překáželo. Všechny nájezdy, rány a pohromy však Rusko přežilo včetně té, kdy mu vládli ti neruských tváří a poruštěných jmen. Nejen svými vítězstvími, ale i přetrpěnými ranami, navzdory zradám a intrikám i nepřízni osudu se Rusko stalo velkým.

Bomba v Rusku a výstřely v Sarajevu

Když v 19. století vedle rozmachu kulturního (ruská literatura, hudba, balet, filosofie) mělo dojít i k rozmachu ekonomickému, kdy Alexander II. připravoval rozsáhlé reformy, včetně pozemkové a kdy tehdejší národohospodáři („ekonomové“ přišli později) předpovídali, že tyto reformy učiní z Ruska přední ekonomiku Evropy, vyskytli se někteří, v jejichž zájmu nebylo, aby Rusko nastoupilo novou cestu. Byla to doba kdy, jak píše Solženicyn, Rusko nabíralo dech. Byla to doba nadějí, ale i Bakuninů, a tak když zločinná ruka vrhla bombu (tušíme, kdo ji vedl!) byl konec reformám. Nástupce z nich uskutečnil jen malou část. Rusko oplakávalo cara Osvoboditele a dějiny Ruska, tím i Evropy, se vydaly jiným směrem.

Když později připravoval reformu i budoucí následník habsburského trůnu, arcivévoda Ferdinand d’Este, kterou chtěl zrušit nespravedlivý rakousko-uherský dualismus a nahradit ho konfederací rovnoprávných a prosperujících národů v rámci rakouské říše i tady bylo v zájmu „některých“, aby se Rakousko nevydalo jinou cestou. Tak se bomba v Rusku a výstřely v Sarajevu historicky propojily.

Z lichvářů bankéři – a Nový světový řád

Na okraji Evropy leží ostrovní Anglie, která jako by do tohoto kontinentu nepatřila. Její koloniální impérium vzrůstalo úměrně její námořní moci – taktéž i pýcha. Říkalo se jí “hrdý Albion.“ Jiní jí přezdívali kupecká Anglie, to pro její spojení s kapitálem, do té doby lichvářským, jemuž se tím dostává zadostiučinění – na anglické půdě se etabluje a stává se kapitálem „bankovním“ – z lichváře je náhle bankéř. Od té doby měla Anglie přístup k takřka neomezenému úvěru, teď už z kapitálu bankovního, aby posílením své námořní moci mohla v zámoří ochraňovat obchodní zájmy svého bankéře.

Toto spojení nezůstalo však jenom na úrovni „institucionální“, ale rozšířilo se i na úroveň „personální“, to když zadlužený lord Papensbrook si vzal za manželku Sáru. Nutno přiznat, že obojí tato spojení, ať institucionální nebo personální, šla všem zúčastněným k duhu: Papensbrook o panství nepřišel, Sára se stala hraběnkou, Anglie Velkou Británií a anglická větev Rothschildů sluncem na světovém finančním nebi. Protože teprve koncem 19. století skončila éra dobývání amerického západu a Amerika v té době ještě nedospěla do své nynější „velikosti“, byla to stále ta „stará dobrá Anglie“, která se zdála naplnit touhy těch, kteří chtějí dobýt svět pomocí zlata a peněz.

V té době se ve viktoriánské Anglii, stojící na vrcholu moci a slávy našlo dosti vlivných nedočkavců, kteří, zpiti velikostí Velké Británie i svými neméně velikými idejemi, předběhli dobu i Brusel a přáli si nejen sjednocenou Evropu, ale i sjednocený svět – pod egidou Anglie samozřejmě. Jenže Evropa ani svět nebyly na tuto zlatou éru technicky ani psychologicky připraveny. Éra televize, počítačů a vymývání mozků měla teprve přijít, takže touhy nedočkavých z Fabien society (Bernard Shaw, H. G. Wells, Sidney Webb a. j.) zůstaly nenaplněny, a to ze stejných důvodů jako touhy dávných Cimbrů a Teutonů, táhnoucích na Řím: přišli příliš brzy, a to tihle pánové nedočkaví nevěděli, že spojenec z nejvěrnějších už pošilhává za velkou louži, kde tuší budoucí potenciál Ameriky a chystá se přepřahat.

Zatím je tu tedy stále viktoriánská Anglie se svými zadáními, Fabiánská společnost s iluzorními představami o světovládě a několik století pilovaná britská diplomacie, založená na teorii vyváženosti a paktů. Zatímco v diplomacii a na moři Anglie dominuje – ne tak na evropské pevnině, kde na západě „sedí“ Francie, na východě Rusko, Německo uprostřed. Protože tyto velmoci disponovaly v té době ještě určitou mírou nezávislosti, a mohly tak „tvůrcům dějin“, kteří vždy stojí v pozadí, znesnadnit úsilí o vybudování „slunečního státu“, v rámci Nového světového řádu musely být „přetransformovány“. Nejmíň starostí dělala Francie, která se víceméně přetransformovala sama: Osvícenstvím, revolucí, napoleonskými válkami a hédonismem. Německo bude přetransformováno dvěma světovými válkami a přivedeno do ohrádky EU nebo organizace se stejnými cíli.

Poláci jako Napoleon a Hitler

Co ale s Ruskem, stojícím v cestě, když jeho velikost, geostrategická poloha a především  historická předurčenost mu nedovolí uhnout? Právě kvůli úloze, kterou má sehrát, není ho možné „vymazat“ ani přesunout za Ural, a to navzdory „operačním“ plánům, o kterých mluví staré zednářské mapy, kde místo Ruska je poušť… O nemožnosti Rusko „vymazat“ se přesvědčily stejně tak stepní hordy z východu, jako Drang nach Osten ze západu a dávno předtím i Poláci, umanutí představou Velkopolska, která, jak právě vidíme, je neopustila dodnes.

Poláci, s větším apetitem než možnostmi, se dávno před Hitlerem i Napoleonem vydali na svůj Drang nach Osten, na kterém roku 1612 dobyli a vypálili Moskvu, aby z ní brzo na to byli vyhnáni. Dnes snad doufají, že vzhledem k situaci na Ukrajině by se opět mohli, s pomocí statečných hochů z Ameriky, uhnízdit v její západní části a dokonce snad po jejich boku i vstoupit do Moskvy a tuto, právem vítězů, znovu vydat plamenům? Nazíráno politikou britské vyváženosti, vypálenou Moskvou i stupněm zamrzlé nenávisti k Rusku, bylo dělení Polska jen půjčkou za oplátku.

Zpozdilost některých polských potentátů je úžasná. Walesa s požadavkem atomových zbraní proti Rusku! To se ani nedá komentovat. Podporu pro své šílené plány může on i jeho parťáci najít snad jen na Majdanu mezi Jaceňuky a čokoládovými Porošenky. Tihle Walesové, Tuskové, Pilsučtí a jiní snad žijí v domnění, že by s podporou USA mohli fungovat jako mocenská (!) protiváha Ruska. Svatá prostoto! Snad pro svůj pokřivený pohled na realitu i pro své velikášství, které je nerozlučným souputníkem zakomplexovanosti, netuší, že v Evropě jedenadvacátého století není místo pro novou „velmoc“, byť s nálepkou „Velkopolska“.

Zajímat se na Ukrajině, zvláště v její západní části, více o svoje dějiny, poptali by se, kdo je kdo z jejich nynějších přátel a spojenců. Když se kdysi západní Ukrajina stala součástí Polska, nastaly zlé časy. Polští poddaní byli v tehdejším Polsku nejutiskovanějšími v celé Evropě a o Polsku šla řeč, že “Polska žije nepořádkem“. Zadlužená polská hogofogo šlechta dávala na Ukrajině celé vesnice „do pachtu“ svým židovským věřitelům, kteří teď sami vybírali daně od „svých“ poddaných. Ti navíc museli měsíc co měsíc odebírat stanovené množství pálenky „na hlavu“ z palíren svých výběrčích. Když kalich přetekl, viseli mnohdy na jednom stromě polský pán i jeho „pachtýř“.

Promiňte, že jsme obklíčeni

Dalšími z přátel ukrajinské země jsou profesionální exportéři humanismu a globálních nepokojů zpoza Atlantiku, žijící snad pod dojmem své výjimečnosti i nepostradatelnosti a stylizující se v představách do role filmové postavy 007 s právem kohokoli kdekoli zlikvidovat a humanitárně rozbombardovat. Zvláště, píše-li se rok 1999, v Moskvě sedí Jelcin a objektem je Srbsko. Ale nepíše se rok 1999, v Moskvě nesedí Jelcin a Rusko není Srbsko! A protože Rusko není Srbsko, je třeba oprášit staré plány, týkající se ještě Ruska carského (!), kde už tehdy byl vypracován plán na jeho obklíčení (!) a zničení.

Na obvinění Ruska z agrese na Ukrajině ministr zahraničí Lavrov odpověděl: „Promiňte, že jsme obklíčeni základnami“. To je ale překrucování faktů, pane Lavrove. V řetězci obklíčení přece zatím ještě chybí Ukrajina a Bělorusko.

Rusko vadilo snad vždycky a všem. V čele té upřímné a od srdce jdoucí nenávisti vždy stála „stará dobrá Anglie“, následována zbožným Polskem a světským Pruskem.

Nenávist k Rusku je až patologického ražení a starého data. Nenávistné útoky se proti němu vedly stejně tak za Ruska carského, jako za putinovského. Často to byly výpady posměšné, to pro jeho prý zaostalost, či mesiánství. Jindy to byly „úvahy“, končící otázkami: Patří Rusko do Evropy? Je ruská mentalita evropská? Zkuste se zeptat, patří-li do Evropy muslimové nebo Hebrejové a zažijete „Poprask na laguně“. Ale odpovězme, co chtějí slyšet: Nepatří – leda za Ural, tam už je Asie. A mentalita? Stejná jako u sibiřských šamanů. Spokojeni?

A to se nepoptali po kultuře, míněno té ruské, zda i ona nepatří za Ural. Otázka by to byla logická: nemá-li Demiurg evropského ducha, může ho mít dílo? A nemá-li ho? Potom v čele vykázaných z Evropy půjde Dostojevskij, následován Puškinem, Tolstým, Gogolem... i Čajkovskij půjde i Berďajev a další… Na konci Solženicyn. Dvě stě let pospolu se nezapomíná. Jistěže ne. Víme přece, jak tolerantní dovedou být exportéři Tolerance!

Sotva ale tihle budou rozhodovat, má-li kdo zmizet z mapy nebo jít za Ural. Jeden biblický příměr hovoří o tom, že ten, kdo by chtěl vyloupit dům siláka, musí nejdříve toho siláka přemoci a spoutat. Pro Hollywood no problem – mají tam sice Batmana, ale ten je dýchavičný a má rozedmu plic. To je realita, která dohání Hollywood i Ameriku.

Nenávist, Zadržování a Zatlačování

Rusko vadilo snad vždycky a všem. V čele té upřímné a od srdce jdoucí nenávisti vždy stála „stará dobrá Anglie“, následována zbožným Polskem a světským Pruskem. Můžeme ji vystopovat až na počátek 18. století, kdy Rusko porazilo Švédy, vstoupilo mezi velmoci a získalo, k velké nelibosti právě Anglie, přístup k Baltickému moři. To ji zneklidnilo natolik, že její stratégové vypracovali doktrínu „o zadržování Ruska“. Ke slovu přišla za krymské války, kdy mohamedánskému Turecku, po staletí ohrožujícímu Evropu, přispěchaly na pomoc, za finančního přispění Pruska, „stará dobrá Anglie“ a „První dcera Církve“ Francie, se svými válečnými flotilami, aby „nemocného muže na Bosporu“, jak bylo v té době Turecko nazýváno, uchránily před porážkou, která by Rusku přes úžiny Bospor a Dardanely zajistila cestu do Středozemního moře.

Tato fáze „zadržování“ byla tedy úspěšná. Další doktrína, vzešlá z téže dílny, byla „o zatlačování Ruska“. Její podstatou je obklíčení Ruska základnami (Lavrov: „Promiňte, že jsme obklíčeni základnami.“) a zatlačit ho od břehů Baltického i Černého moře.

Po rozpadu bývalého SSSR došlo k osamostatnění pobaltských států, které vlivem agitace, slibů a vidiny blahobytu, přicházejícího ze Západu ihned zaujaly nenávistný postoj k nově se formujícímu Rusku, takže i tady první fáze doktríny, „o zatlačování“ proběhla úspěšně.

Ani Rothschild, ani Amerika

Ta druhá měla přijít přes Ukrajinu a Krym. Jisti si výsledkem začali „výjimeční“ z Ameriky skupovat budovy a pozemky pro svoji budoucí námořní základnu. Zapomněli ale, že v Rusku nevládne cinknutý Gorbačov ani opilý Jelcin a že i Rusko má tajné služby...

Dnes doktrínu o zadržování i zatlačování převzala druhá „anglosaská velmoc“, mírotvorná i jinak skvělá Amerika, která už stačila vykonat minérské práce pod dobrou polovinou světa. Provést podkopové práce pod Ruskem přes liberalismus, nevládní organizace, lidská práva atd. se jí však dosud nepovedlo.

Nepovedlo se to ani starému Nathanu Rothschildovi po napoleonských válkách na Vídeňském kongresu, kde chtěl evropským národům vnutit jakousi obdobu dnešní EU se společnou administrativou. Poučeni současností dovedeme odhadnout, kdo by takovouto „unii“, tvořenou z velké  části státy, které mu už tehdy dlužily, administroval. Ruský car však včas rozpoznal iluminátské spiknutí a plán odmítl. Nathan, uražen ve své pýše, přísahal pomstu Romanovcům i Rusku.

Jsou nenávisti, které se dědí jako rodinné stříbro. Nathanovi potomci toto stříbro uchovali dodnes, ale vyvražděním carské rodiny přísahu splnili napůl. Největší šancí jak splnit i druhou část přísahy byla ona genocidní 70 let trvající vláda „božích vyvolených“ nad Ruskem.

Je však psáno: Vložím nesvár mezi dům Judův a Rubenův. „Oduševněni“ mocí, které se jim dostalo a velikostí říše, od které teď měli klíče, rozhodli se vybudovat z Ruska už pod názvem SSSR, druhé „Centrum“. Jenže dohody se musejí plnit, zvláště jsou-li zpečetěny miliony dolarů ve zlatě. Konec oněch vládců Ruska známe. Podcenili zámořské soukmenovce a byli exemplárně potrestáni.

Putinovým příchodem párty skončila

Poslední šanci jak Rusko odstranit z cesty, rozparcelovat a zprivatizovat měli za přicmrdlých vlád pomateného Gorbačova a opilého Jelcina. Mohli to mít takříkajíc za flašku vodky. Inu, někdo chodí na párty moc brzo (viz. Cimrové a Fabiánská společnost), jiní zas když končí. Putinovýn příchodem párty skončila. Chtít Rusko parcelovat teď přes NATO a Ukrajinu je zaspáním šílených mozků!

Když počátkem 20. století  vstupovala Amerika na světovou scénu jako další „anglosaská velmoc“, která místo „staré dobré Anglie“ měla převzít úlohu prvního slouhy a vykonavatele vůle světového kapitálu i úlohu jeho letadlové lodi a ocelové pěsti zároveň, byl už její finanční systém pevně v rukou výrobců dolarů z FEDu, ovšem legenda o nezávislé „anglosaské velmoci“, které jsme kdysi také věřili, vedené pod zkratkou USA, byla nejen ponechána, ale nadále pilně pěstována.

Jakápak ale velmoc, jakápak „nezávislá velmoc“ nemá-li svůj finanční systém pod kontrolou a ani nemůže nakouknout do účetních knih své centrální banky, FEDu? Co je to za „velmoc“ bez rozhodovací možnosti ven jako dovnitř, se zaprodanci včele, s FEDem v zádech a osmnácti bilióny dolarů dluhu? (Ten dluh je asi jediné, co americkému státu dnes doopravdy patří.) Věru, měl pravdu starý Amzel Meyer: „Budu-li mít pod kontrolou finanční systém státu, nemusí mě zajímat, která strana je právě u moci“.

Drátů na zem spadlých se nedotýkejte

A Thomas Jefferson: „Kapitál je nebezpečnější než armády, stojící proti sobě.“ Neměli pravdu tihle dva? Není stát, který nemá svůj finanční systém pod veřejnou kontrolou, zato má „svůj“ dluh jen vykonavatelem vůle těch vzadu, majitelů tun zlata v trezorech, vytesaných do skalnatého podloží Manhattanu?

Sto let existence FEDu stále vyvolává vášně a otázky: Je FED, jak má v názvu (federální) opravdu státní institucí (?) anebo kartelem soukromých bank, jejichž vlastníci jsou navzájem propojeni příbuzenskými svazky? Pokud ano, potom jeho existence je nelegální včetně jeho „práva“ tisknout peníze. Ostatně už vznik FEDu za pomoci podplacených zrádců z řad Kongresu a Senátu stvrzený Wilsonovým podpisem za 85 000 tehdejších dolarů, byl podvodem ne století ale tisíciletí!

Co by potom suveréní vláda suveréní „anglosaské velmoci“ měla k nápravě věcí veřejných (tedy na prvním místě svých finančních) udělat, je nasnadě. Kdysi se o to jeden americký prezident pokusil. Jmenoval se John Kennedy. Výstřely v Dallasu měly zároveň varovat před podobnými „excesy“ jeho nástupce: Se slepicí snášející zlatá vajíčka je to popdobné stejně jako s dráty na zem spadlými. Je životu nebezpečné se jich byť jen dotknout!

Selský rozum, tak pohrdaný světem virtuální reality, si však nedá pokoj: Komu vlastně, je-li FED státní institucí, americký stát skutečně „visí“? Je-li totiž FED státní institucí, potom americký stát je, co se dluhu týká, čistý jako slovo Boží. Což může levá kapsa téhož kabátu dlužit té pravé? Může stát dlužit státní instituci, potažmo sám sobě? Možná, že odborníci přes virtuální realitu a přes finance, nabití monetárními poučkami, navíc odkojení dialektikou dokáží, že to možné je. Neboť v době, kdy je vše relativní a logika selského rozumu tu není doma, je osmnácti bilionónový dluh amerického státu realitou účetních knih FEDu!

Mnozí z Američanů, kteří vědí, co je federální rezervní systém zač, si v rámci boje za jeho likvidaci zvolili heslo Fed-up (přeneseně máme toho dost!). Ještě ale ne všichni v Americe pochopili, co je Fed ve skutečnosti. Jako se kdysi viktoriánští poddaní „oduševňovali“ velikostí té „naší“ Anglie, tak se ještě dnes, po slavnostním krocanovi na Den díkuvzdání „oduševňují“ i leckteří američtí bláhoví velikostí té „naší“ Ameriky a těší se z oněch výjimečných vlastností, jimiž prý Američané tak hojně oplývají i z dalších amerických hodnot jako jsou humanismus a samozřejmě lidská práva. Ve jménu tohoto exportního tovaru, na nějž mají vývozní licenci, bylo humanitárně bombardováno Srbsko a Libye, napadeny Afghánistán a Irák, destabilizován Egypt, vyrobeno „arabské jaro“, vyslány do Sýrie teroristické bandy placených žoldáků a za počátečního vkladu pěti miliard US dolarů Majdanem zničená Ukrajina.

Kde je dnes ta říše zla?

Pod dojmem všech těchto událostí je čas se zeptat: Kde že je dnes ta říše zla, pane prezidente Reagane? A především: Je Amerika ještě tou zemí, za kterou jsme ji kdysi považovali anebo je to země dvou tváří, nebezpečná pro svět i pro své občany? Není právě Amerika klíčovým příkladem přepólování světa?

In Got We Trust, kdysi – dnes Bafometova socha před oklahomským parlamentem nebo deskový „menhír“ ve státě Georgia s novým „Desaterem“: Dejte šanci přírodě, udržujte populaci pod pěti sty miliony! Co ale s tím zbývajícím „hmyzem“ v počtu šesti a půl miliardy? – vývozci humanismu? A poslední zpráva: kalifornský soud vyhověl žádosti satanistické sekty, takže na amerických středních školách se může vyučovat satanismus! Učebnice jsou již vytisknuty.

V téhle zemi neomezených možností, která se kdysi prezentovala jako křesťanská, což jí ale nebránilo vybíjet indiány stejně jako bizony, jsou dnes možnosti tak neomezené, že může vyučovat satanismus, stavět Bafometovy sochy a vydávat nová „Desatera“.

Dát šanci přírodě chce ten s kopytem jako i jeho loajální Amerika, sdílející „myšlenkové hodnoty“ nového „Desatera“. Události na Ukrajině jsou zůstatku pětiset milionů dosti blízko. Je ale velmi nepravděpodobné, že by po „střetu velmocí“ prapor vítězství, řečeno trochu pateticky, zavlál na téhle straně.

Za všechny kriminální činy a zdaleka to nejsou všechny, které byli jmenovány, patří sem vedle vraždy prezidenta Kennedyho a Martina Luthera Kinga i zbourání „věží“, při kterém přišly o život tisíce vlastních občanů, by se Amerika měla zodpovídat před mezinárodním tribunálem – ne v Haagu, ale v Norimberku! Symbolice snad dodnes lidé rozumějí, takže poznámka pod čarou není třeba.

Příčin kriminálního chování kovbojské Ameriky je několik. Jednou z nich je zadluženost, se kterou si neví rady, která indukuje problémy rázu ekonomického, sociálního i rasového. Další je (paradoxně) technologické zaostávání, vzbuzující její (oprávněné) obavy, že za několik málo roků by střetnutí s Ruskem a Čínou, do kterého je tlačena těmi, co se schovávají vzadu, nemusela i s celým NATO přežít.

Technologické zaostávání Západu

Její obavy potvrzuje i článek Technologické zaostávání aneb důvod válek, vedených Západem, ze kterého si dovolím citovat. Václav Umlauf v něm upozorňuje na WIPI ročenku, kterou vydává organizace sbírající data o patentech ze všech zemí světa. Například patentový úřad Ruské federace zaznamenal v r. 2012 nejvyšší nárůst patentů ze všech dvaceti průmyslově nejvyspělejších zemí světa, a to o 29,5 %.

Čína (r. 2012) 650 000 patentů

Jižní Korea (r. 2012) 68 773

Německo (r. 2012) 76 369

USA v témže roce pouhých 45 245 a patří k tomu nikoli nepodstatná poznámka: Američané si 58,4 % patentů nechali registrovat v cizině (!)

Autor dále upozorňuje na Zprávu o stavu infrastruktury v USA, kterou každé čtyři roky vydává Inženýrská společnost Spojených států. Každé odvětví je známkováno od A nejlepší po F nevyhovující. Současná známka je D + a USA potřebují na nezbytné opravy 3,6 bilionů dolarů, které nemají. Válka v Iráku stála 6 bilionů dolarů a 1 milion životů!

Ti, kteří stále ještě „věří“ na Ameriku a hledí na ni „tradičním okem“ jako na vysoce humánní zemi (která i když bombarduje, tak humanitárně!), s nejvyšší životní úrovní, s nejvyspělejší technologií, nejskvělejší demokracií a bůhví s jakými ještě nejvyššími a nejskvělejšími nej musí, pod dojmem takovýchto stále přibývajících informací, svůj pohled zrevidovat a být připraveni i na to, že místo amerického mustanga hledí spíše na  dodělávající kobylu.

Globalisté a Nový světový řád

Když na počátku minulého století začalo být jasné, že na zvýšené požadavky „zadavatelů“ nebude velkobritský sloužící stačit, žádný velký problém to nezpůsobilo. V záloze byl americký mustang s velkým potenciálem, který měl dokončit to, co tak zdárně započal věrně sloužící „hrdý Albion“. Na začátku 21. století je ale mustang za zenitem, potenciál z velké části vyčerpán a úkol, dobytí Euroasie, není dokončen. Evropa sice, kromě Ruska dobyta je, co ale s Asií, stojí-li v cestě Rusko? Bez jeho odstranění strategická cesta do středu Asie volná nebude. Bez volné cesty není možné dobýt Asii a bez dobytí Asie, potažmo Euroasie, není možné zavedení Nového světového řádu (NWO).

Čas se krátí. Proto ten spěch – a proto i Ukrajina. Válka na Ukrajině není jako jedna z mnoha. Je to válka s předzvěstí konečného střetnutí, do kterého budou zapojeny i jiné síly, než ty, ohlašující se výbuchy granátů a střelbou ze samopalů...

Ale proč a v čím zájmu je nastolení NWO?

„A viděl jsem anděla jako hvězdu z nebe padajícího“, říká prorok. Padlý anděl se se svojí dávnou porážkou nesmířil a žádá si revanš. Zavedení Nového světového řádu je aktuálním středobodem jeho působení tady na Zemi a alespoň malou náplastí na jeho zraněnou pýchu. Nový světový řád je především proto nový, že on v něm má nyní již zcela neomezeně vládnout.

Odvěký nepřítel lidstva a Rusko

Odvěký nepřítel člověka dávno vytušil, že to bude Rusko, které mu bude stát v cestě a křížit jeho plány. Proto ta dávná nenávist k Rusku a snaha jeho a jeho pacholků zničit ho – lhostejno, zda od východu nebo od západu, z venku či zevnitř (viz. Sedmdesát roků trvající chazarsko-bolševickou genocidu). Nevyšel ani pokus vyvézt do Ruska tovar opačné kvality: liberalismus a zmutovanou demokracii. Zdegenerovaná demokracie anglosaského typu je zpuchřelý měch, do kterého se nedá lít nové víno. Rusko jej odmítlo a místo Nového světového řádu vkročilo do své vlastní Nové éry.

Zatímco na západě Evropy, jejíž kořeny tkví v křesťanství, se kostely prodávají (nezřídka na nevěstince, bary nebo diskotéky), v Rusku bylo od roku 1991 postaveno 23 000 nových pravoslavných kostelů (!), které prázdnotou nezejí. „Ať svět vidí, co dokáže pravoslavné Rusko“, řekl ruský kněz. Ať svět vidí, co dokázala kovbojská Amerika, může říct obdivovatel Bafometovy sochy v Oklahomě.

Zatímco národy na západě Evropy v relativním poklidu, měřeno hrůzami a utrpením Ruska, budovaly svoji civilizaci, na Rusko se valily vlny mongolských hord z východních stepí. Hořící vesnice i města, děti a hlavy padlých obránců narážené na kopí, „zdobená“ koňskými žíněmi, ženy znásilňované a odváděné do otroctví… (Srovnej tklivé elegie o našem utrpení pod Habsburky.)

Dvě stě padesát roků pod mongolským panstvím! Bylo to málo, či dost, aby kalich byl naplněn? Průraznost mongolské rasy byla v té době taková, že nestát v cestě Rusko, které většinu této „kinetické energie“ absorbovalo, její expanze by skončila na březích Atlantiku. Existovala by dnes západní civilizace (z jejíž podstaty dosud žijeme) potažmo i ta z ní vzniklá americká (?), nestát v cestě „překážející“ Rusko?

Napoleon, Hitler, „boží vyvolení“, gulagy – bylo to málo, či dost k naplnění kalicha? 

Rusko zrazené a opuštěně. Noci plné úzkosti a obav o jeho osud. Bylo to málo, či dost…?

Evropu, zdevastovanou materiálně i morálně První válkou, nezajímal osud obrovské země na východě. Jen tu a tam článek nebo brožurka s tématem: Umírající Rusko. To byl celý zájem Evropy o jeho osud…však i Tatíček pravili, že každý národ si musí pomoci sám a že to, co se děje v Rusku, je jeho vnitřní záležitost (Prorok!) – a jeho lobbing u „anglosaských velmocí“ za hospodářskou pomoc bolševikům a za jejich uznání jako vlády Ruska!! K tomu skromné přiznání: Mohl jsem Rusko zachránit.

A Rusko tu je i bez jeho záchrany!

Síla státu se neměří jen růstem HDP, mírou zadlužení nebo palebnou silou zbraní, ale i jeho vnitřní kompatibilitou.

Hlava Bafometa

Jsou síly, které stát formují a ty, které ho „drolí“. Stát bez národa, jen s formálními „občany“, ještě k tomu s těmi různě „multi“, je stát bez kompatibility, určený k rozdrolení. Státy Evropy, státy bez národů, na jejichž půdě si podává ruku Afrika s Asií, jsou také státy určené k „rozdrolení“. Ovšem slovo „rozdrolení“ je, vzhledem k realitě, eufemismem, protože tyto státy nebudou „rozdroleny“, ale rozstříleny, rozšlapány, rozmláceny, případně i „rozflákány“.

Taková je realita a světlá budoucnost Evropy i Ameriky. Takže NWO snad už ani nebude třeba? Vlastně ano, zapomínáme na "ruskou překážku".

Zdá se, že místo Obámy měli dosadit senátora McCaina, toho, co se zbláznil ve vietnamské kleci. On a Walesa by věc dávno vyřešili. Oba patří do party, která při zmínce o Rusku a Putinovi sliní a řinčí řetězy. Za (ne)blahé paměti Borise měli Rusko nadosah. Z té doby, pro ně tak optimistické, jim však zbyla už jen ta vodka se jménem jejich tehdejšího favorita.

Byla to ale i doba kdy Rusko, více než zbraněmi, bylo ohroženo slovy. Humanismus a liberalismus se proháněly Ruskem jako tyranosauři, pátrající po kořisti. A ovšem – lidská práva – ten falešný platinový etalón (!), kterým poměřují kdeco, kromě vlastních zločinů. Je ale slovo, které výrobci slov na seznamu nemají, starší než slovo humanismus i než onen lidskoprávní etalón, za nímž vykukuje hlava Bafometova.

To slovo je tak spjaté s Ruskem, že se dá mluvit o symbióze. Definice toho slova říká, že jde o zásah Boží svrchovanosti do přírodního řádu (i do běhu dějin): To slovo je zázrak.

Není zázrakem, že Rusko, tolikrát stojící před branami smrti, a to jak té fyzické, tak i duchovní, se po sedmdesáti letech chazarsko-bolševické vlády (těch „vyvolených“) slavně navrátilo ke svým křesťanským kořenům? Nebylo to ale zadarmo. Krev mučedníků je semenem křesťanů, řekl Tertullián.

Neprovokujte Rusko

Nikdo na tomto světě nedohledá ten bezpočet mučedníků pro víru i pro spravedlnost, kterými Rusko vykoupilo svoje obrození. Velkolepý návrat Ruska ke křesťanským kořenům mnohé signalizuje. Rusko vždy mělo blízko k mysticismu. Už jeho dávní vizionáři vytušili, snad intuicí snad osvícením, poslání Ruska i jeho úlohu v dějinách Evropy i světa. Nic na tom nezmění posměšky „pokrokářů“ o ruském mesiánství. I dnešní Rusko tuší svoje poslání a cítí ochranu a sílu, kterých se mu dostává shůry. V tom vědomí pomoci a ochrany ho utvrzuje jeho víra i pravoslavná církev, která je posilou i tmelem ruského národa.

Schizma z roku 1054 otřáslo Církví i Evropou. Víme ale, že Bůh může i špatné změnit v opak, vždyť co by dnešní západní Církev, otřásaná skandály, liberalismem a devastovaná zednářskými „monsiňóry“, mohla ruskému národu nabídnout?

Takže vlastně díky i za onen rok…

O těch, co po staletí sužovali Rusko, Dostojevskij napsal: „A teď nám prodávají mýdlo.“ Tou jednou větou vyjádřil vitalitu a nezdolnost Ruska. Možná, že s podobnou nabídkou přijdou i z druhé strany?

Proto rada americkému Bafometovi: Neprovokujte Rusko!

A nepopulární vzkaz do vlastních řad. Mají pravdu ti, kteří říkají: Buď skončíme v pekle s Amerikou, nebo se zachráníme s Ruskem.

https://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/1595-nesvata-aliance-nenavisti-hitler-polsko-amerika-proc-ma-byt-rusko-zniceno-svet-se-prepoloval-bolsevici-se-prestehovali-do-washingtonu-lavrov-prominte-ze-jsme-obkliceni.htm

https://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/1607-prepolovany-svet-bolsevismus-se-prestehoval-do-washingtonu-skoncit-v-pekle-s-amerikou-nebo-se-zachranit-s-ruskem-zazrak-ktereho-si-nevsimame-pohar-je-naplnen-po-okraj.htm