30.1 Civilní manželství

Ukázky občanského práva manželského

Na zavádění občanského práva manželského působilo přímo náboženské smýšlení, panující v národu. Nucený sňatek civilní bývá výrazem nepřízně k církvi a podstatným článkem odluky státu od církve.

A. STŘEDNÍ EVROPA

1. ZEMĚ RAKOUSKÉ. Původně platilo kanonické právo manželské v celém svém rozsahu. Také občanské účinky spravovala, za souhlasu státu, církev.

a) Císařovna Marie Terezie (1740 – 1780) zasáhla první rušivě do jurisdikce církevní. Proti velmi důraznému usnesení tridentského sněmu prohlásila císařovna patentem ze dne 12. dubna 1753 manželství nezletilých za neplatné, nesvolil-li k němu zákonný zástupce. Jiným dekretem ze dne 20. října 1753 zapověděla vladařka státním úřadům, aby neprováděly rozsudky církevních soudů o věnu neb hmotné sustentaci (podpoře) manželů.

b) Císař Josef II. (1780 – 1790) zmocnil se manželského práva v plném rozsahu. Nařízením ze dne 30. srpna 1782 prohlásil snubní smlouvu (sponsalia) za škodlivou, poněvadž nutí snoubence k svatbě a odňal jí jakoukoli právní závaznost. Brzy na to vyhlášen celkový manželský zákon, císařským patentem ze dne 16. ledna 1783. »Z plnosti zeměpanské moci« přenesl císař veškeru pravomoc od církevních orgánů na úřady státní. Manželství prohlášeno za občanskou smlouvu. Proto čerpá manželství svoji platnost a závaznost jen ze zákonů zeměpanských.

Z manželských překážek podržel císař: nezletilost, různost náboženství, svazek manželský, pokrevenství, švakrovství, únos, zločin, vyšší svěcení a řeholní sliby.¹ Novinkou je překážka stavu vojenského. Mimo to uznány za vady svatebního souhlasu: rozumová nepříčetnost, omyl, bázeň a násilí.

Josefinské právo nechalo v platnosti způsob konati ohlášky i formu tridentskou i přísnou nerozlučnost manželské smlouvy. Farář byl však pouhým státním zřízencem. Císařské právo zavazovalo i ve svědomí, aspoň podle výroku zákonodárcova. Věcně máme před sebou občanské právo manželské, maskované účastí farářovou.

Mimo zeměpána nemůže nikdo od manželských překážek dispensovati. Psáti do Říma o dispensi bylo zakázáno.

Manželské právo josefinské přešlo skoro beze změn do obecného zákoníku občanského, který počal zavazovati počátkem r. 1812. R. 1814 vsunuta byla do zákoníku překážka katolicismus mající význam při smíšených sňatcích (tj. když katolická strana chtěla uzavřít sňatek např. s evangelickou).²

c) Manželské právo Josefa II. zůstalo v užívání jen do ratifikace konkordátu dne 18. srpna 1855. Článek desátý této smlouvy vrátil v duchu nové doby církevní vrchnosti moc zákonodárnou i soudní na záležitosti víry, svátostí i liturgických úkonů. Manželství se má říditi: »iuxta sacros Canones et Tridentina cumprimis decreta (posvátnými kánony a především tridentskými dekrety)«. Úřadům světským se poukazují civiles tantum matrimonii effectus (jen občanské účinky manželství). Též zásnub se přičítá do oboru církevních zájmů. Občanský zákoník pozbyl platnosti vzhledem na manželství katolíků, pro něž bylo kanonické právo jedinou normou.

Počátkem r. 1857 zahájily činnost diecésní manželské soudy. Jednotnou a společnou směrnicí byla jim nově pořízená »Instructio pro iudiciis ecclesiasticis imperii austriaci quoad causas matrimoniales (Instrukce církevním soudcům mocnářství rakouského ohledně manželských kauz)«. Instrukce obsahuje nemálo ustanovení podle partikulárního práva domácího, bere ohled na státní zákonodárství a nařizuje, aby každý rozsudek biskupského soudu o platnosti manželství byl sdělen zemské vládě.

Jest třeba zdůrazniti, že konkrétní právo manželské se omezovalo na katolíky. Pro jinověrce nenastala žádná změna a řídili se nadále občanským zákoníkem, kdežto židům (překládáme s malým ž, i když je těžko představitelné, že tehdy existoval Žid, který by nebyl vyznáním židem a naopak, jako je tomu často dnes) vycházelo občanské právo vstříc »výjimkami pro židovstvo«. Překážky příbuzenské vzaty z práva Mojžíšova a dovolena rozluka propustným listem (libellus repudii – též rozlukový list Mt 19, 7, 5 Mojž 24, 1).

d) Jednostranným porušením desátého článku konkordátního byl nový manželský zákon ze dne 25. května 1868 (za Františka Josefa I. – od r. 1948). Po přání panujícího liberalismu odstraněno veškeré právo manželské, zavedené pod vlivem konkordátu, a obnoven status quo ante (předchozí stav) i s občanským zákoníkem.

Nebezpečí všeobecného občanského manželství obligátního (povinného) bylo (však) odvráceno. Povolen jen nouzový sňatek (matrimonium necessitatis) pro případ, že církevní úřad odmítl snoubence z důvodů, které zákon státní neuznává.

Sňatky snoubenců různého náboženského vyznání upraveny zákonem ze dne 31. prosince 1868. Obligátní občanský sňatek vyhrazuje zákon ze dne 7. dubna 1870 pouze těm snoubencům, kteří nenáleží žádnému ve státu uznanému náboženství. Do manželského práva náleží také článek prvý mezikonfesního zákona ze dne 25. května 1868, pokud upravuje náboženství dítek ze smíšených manželství odlišně od práva kanonického.

Papež Pius IX. odsoudil porušení práva konkordátního v alokuci (veřejné slavnostní vyhlášení) 23. června 1868, označiv nové zákonodárství za: »irrita nulliusque roboris fuisse et fore (byl a bude od základu neplatný a nulitní«. Biskupské ordinariáty vydaly hbitě příslušné pokyny věřícím i kleru.

2. SLOVENSKO (ZEMĚ UHERSKÉ). Na rozdíl od Předlitavska spravovala v Uhersku církev až po rok 1868 manželství katolíků svobodně, podle vlastních norem. Také veškeré soudnictví manželské spadalo pod pravomoc biskupskou. Přátelské poměry mezi obojí mocí působily, že církevní soudce vyřizoval i spory o civilních důsledcích sňatku. Manželský patent císaře Josefa II. narazil v Uhrách na odpor. Článek 10. konkordátu z r. 1855 nepřinášel církvi v uherských zemích žádných výhod.

Teprve zákon z r. 1868, čl. XLVIII. zasahuje do práva manželského, ale nový civilní řád soudní ponechává spory o platnost manželství, dočasný rozvod neb trvalou rozluku³ v kompetenci příslušné náboženské společnosti.

Velké obtíže působilo ustanovení o smíšených sňatcích, aby dítky následovaly v náboženství vyznání rodičů podle pohlaví, s vyloučením jakékoli jiné úmluvy neb reversu. Vláda byla nucena ustoupit.

Mnohem radikálněji vedli si zákonodárci r. 1894. Zákonem ze dne 9. prosince zabírá stát celý komplex manželského práva, takže ohlášky budoucího sňatku, správa snubních matrik i přijetí manželského souhlasu jsou přikázány civilnímu matrikáři, s vyloučením duchovní správy církevní.

Zápisům matrikářů, kteří byli jmenováni většinou z kategorie veřejných notářů, příslušela a přísluší výlučně průkazní moc. Zákon zavádí povinný civilní sňatek. Při něm asistují platně: matrikář, čelný úředník municipální, vrchní župan, soudce, starosta svobodného města, v zahraničí vyslanec neb konsul.

Kněžím bylo pod citelnou trestní sankcí zakázáno vykonávati obřady kopulační (míněno svatební) dříve než si opatřili jistoty, že snoubenci dali již své prohlášení před státním úředníkem.

Zákon prohlašuje, že náboženské povinnosti nejsou civilním sňatkem nijak dotčeny. Asistující úředník upozorňoval dle předpisu přítomné snoubence, že občanským úkonem neučinili zadost svým náboženským povinnostem.

Za určitých, v zákoně samém vytčených podmínek připouští občanský soud netoliko rozvod od stolu a lože, ale i rozluku samé smlouvy manželské. Oběma rozvedeným příslušelo právo žádati, aby soudce výrok na rozvod proměnil po dvouletém trvání na úplnou rozluku.

Papež Lev XIII. příkře odsoudil tento uherský zákon o manželské smlouvě v alokuci dne 8. března 1895. Kardinál Graniello obviňoval dvojím spisem katolické poslance, že pomohli úmyslnou nepřítomností nepřátelům k parlamentní většině čtyř hlasů.

3. POLSKO. Pokud je známo, nejméně od roku 1197 bylo v Polsku nařízeno používat výhradně církevní formu sňatku. Církevní překážky manželství jsou doloženy od r. 1215. Svatba se konala v kostele. Tridentský koncil zastihl polsko-litevský stát v době velkého rozkvětu. Negativní stránkou bylo přílišné oslabování moci panovníka a velký růst vlivu početné šlechty. V důsledku toho začal být tento stát nazýván Rzecz Pospolita (věc veřejná, lat. res publica). To během 17. století oslabilo zemi natolik, že v letech 1772, 1793 a 1795 si Rusko, Prusko a Rakousko v trojím dělení Polsko rozdělily. Roku 1831 vybuchlo ve Varšavě a dalších místech obrovské, tzv. Listopadové povstání, které však bylo carskou armádou potlačeno. Podle tendencí v okupačních mocnostech se faráři stali úředníky občanského stavu (v rakouské části od roku 1782, v pruské části od roku 1794, v ruské od roku 1825). Polsko opět získalo skutečnou suverenitu až v roce 1918 po porážce Centrálních mocností, ale občanský sňatek přetrval v podobě, jak byl předtím zaveden na okupovaných územích.

B. STÁTY OSTATNÍ

1. NIZOZEMÍ. R. 1580 dán první příklad fakultativního sňatku v tom smyslu, že bylo ponecháno na vůli oddavky slaviti před civilním magistrátem neb před reformovaným predikantem. Katolický kněz oddávající podléhal trestu vyhnanství. Od r. 1795 (francouzská okupace) platí nucený sňatek občanský.

Sv. Stolice opětně prohlásila, že nucený sňatek před náboženským zřízencem nekatolickým není porušením církevních předpisů o communicatio in sacris, když si predikant vede jako pouhý representant státního úřadu.

2. ANGLIE. R. 1653 zaveden byl povinný občanský sňatek. R. 1753 odkázány veškeré oddavky anglikánskému duchovnímu, pod trestem ztráty civilních důsledků manželství. Židé a kvakeři byli od zákona vyjmuti. Katolíkům dostalo se až r. 1836 výhody, že slaví sňatky před svým duchovním, dvěma svědky a občanským registrátorem neb před samým registrátorem. V Irsku a ve Skotsku činí zákonu zadost, kdo si dá církevní sňatek zanést do státních seznamů.

3. SPOJENĚ STÁTY SEVEROAMERICKÉ. Snoubencům dávají zákony na vůli voliti si náboženský sňatek či na úřadě (iustices of the peace). Ve státě New York jsou podle zákona z r. 1901 oprávnění k asistenci i duchovní (minister of religion), smírčí soudce (court of record or municipal court), starosta (mayor) neb jiný úředník. V nouzi mohou si snoubenci slíbiti manželství před dvěma svědky a listinu se všemi podpisy odevzdají úřadu. V Americe převládá náboženský sňatek.

4. FRANCIE. V náboženských bouřích století 16. a 17. zasáhl stát do manželského práva hugenotů. Sňatku nekatolíků mohl žehnati predikant jen za přítomnosti královského soudce. Ludvík XVI. udělil r. 1787 protestantům právo na sňatek buď před katolickým farářem neb před královským justiciářem fakultativně.

Revoluce zrodila obligátní sňatek občanský. „Ústavní shromáždění prohlásilo r. 1791 manželství záležitostí občanskou (contrat civil, contrat social), nemající vztahů k náboženství. Ani konkordát Napoleonův r. 1801 nic na věci nezměnil. Občanský sňatek musí předcházeti oddavkám církevním.

5. ŘÍŠE NĚMECKÁ. Tam panovala pestrá rozmanitost ohledně závaznosti formy tridentské. Praktickým obtížím a nejistotám učinila přítrž bula sv. papeže Pia X. »Provida sapientique«, ze dne 8. ledna 1906. Papež rozšířil tridentský článek »Tametsi«) na celé území říšské, kdykoli dva katolíci spolu uzavírají manželskou smlouvu. Z povinnosti byla vyňata manželství smíšená i sňatky nekatolíků. Je tedy od r. 1906 v Německu zákonem, stejně jako v zemích katolických, že se katolické sňatky uzavírají jedině před farářem a dvěma svědky.

Konstituce »Provida« byla však pozměněna kodifikací, nikoli již dekretem kongregace koncilu »Ne temere«, ze dne 2. srpna 1907 v tom směru, že nápadná výjimka o smíšených sňatcích byla odvolána, takže také matrimonia mixta (smíšená manželství) i v Němcích podléhají formě zákonné. Nadto utužilo kodifikované právo kázeň co do rozsahu jména »katolík«.

Manželství civilní nebylo v Němcích v oblibě, ani když frankfurtský parlament zavedl r. 1850 povinný občanský sňatek. Zemské vlády spokojily se skoro vesměs manželstvím fakultativním.

Obligátní civilní sňatek nařízen říšským zákonem ze dne 6. února 1875 a zostřen občanským zákoníkem, platným od 1. ledna 1900. Je trestné oddávati církevně, dokud snoubenci nepředložili výkaz o občanském obřadu. Výjimku připouští zákon pro případ smrtelné nemoci jednoho ze snoubenců.

Na osobní zásah císaře Viléma I. (1861 – 1888) byla vsunuta do zákona z roku 1875 smírná věta, že náboženské povinnosti nejsou státním manželským zákonem nijak dotčeny (císařský paragraf).

6. ITALIE. Civilní sňatek, zavedený již r. 1865, ponechával snoubencům volnost ucházeti se dříve o církevní oddavky. Zasluhuje povšimnutí, že Codice civile (Občanský zákoník) nepřipouštěl vůbec manželskou rozluku.

Konkordát ze dne 11. února 1929 přiznává církevnímu sňatku všechny důsledky občanské. Následování hodno je toto prohlášení: »Italský stát, zamýšleje vrátiti stavu manželskému, který tvoří základy rodiny, důstojnost shodnou s katolickou národní tradicí, přiznává svátosti manželské, zřízené podle práva kanonického, občanské důsledky.«

Civilní sňatek zůstává po konkordátu pro katolíky pouze fakultativním. Manželské ohlášky konají se ve farním chrámu i na úřadě. Po církevním obřadu podává farář novomanželům vysvětlení o občanských důsledcích manželství a předčítá jim z Codice civile články o právech a povinnostech manželů. Zápis do církevních matrik má farář hlásiti komunálnímu úřadu do pěti dnů za účelem registrace.

Výroky církevních soudů, znějící na neplatnost sňatku neb dispensi od manželství nedokonaného (matrimonium ratum non consummatum), jest nutno předložiti k revisi nejvyšší papežské Signatuře a odevzdati státním úřadům. Manželský rozvod vykonává za souhlasu Sv. Stolice soud civilní.

7. ŠVÝCARSKO. Občanské povinné manželství předepsáno od 1. ledna 1876. Civilní akt musí předcházeti církevním obřadům. Též nový občanský zákoník z r. 1907 výslovně upozorňuje, že státní normy nejsou na překážku církevnímu sňatku.

8. STÁTY SEVERSKÉ. Pouze fakultativní sňatek občanský zavedly: Finsko (1917), Norvéžsko (tj. Norsko) (1918), Švédsko (1920), Island (1921), Lotyšsko (1921), Dánsko (1922), Estonsko (1922).

 ____________________

^{1, 2, 3} Pokud si bude některý čtenář psát, doplníme rádi vysvětlení – napište nám!

 P. prof. Dr. Josef Pejška CSsR: Církevní právo se zřetelem k partikulárnímu právu československému. Svazek třetí. Manželské právo kanonické. 1934. Nákladem theol. ústavu CSSR. V Obořišti vydala českoslovanská akc. tiskárna v Praze. Cena neudána.