90 Euthanasie

Také tento článek je předběžný, má podobné charakteristiky jako zdejší články o potratech: zaujetí pro věc spíše než historická strohost, postoj Církve, zejm. Svatého stolce není komplexně popsán. Přesto pro začátek může posloužit.

Úcta k životu aneb kdo vlastně zvítězil? Eutanasie včera a dnes
Ve 20. století žila významná část Evropanů v zemích kde vládly totalitní režimy. Nacismus a komunismus. Boj s nimi byl bojem za záchranu civilizace. Obecně se míní, že byly poraženy. Každé dítě přece ví, že ve 2. světové válce zvítězili spojenci a nacisté prohráli. Postupně se ale s některými Evropany něco stalo, změnili se. Dvě členské země Evropské unie, Nizozemí a Belgie zavedly zákony, které připouštějí úmyslné ukončení života, tj. eutanasii. Před několika lety jsme viděli v televizi seriózně vyhlížejícího ministra Vodičku, který eutanasii hájil, patrně chtěl být „moderní“. Ve Francii a Švýcarsku se politici rozhodují. Holanďané a Belgičané ale nebyli v Evropě první.
První v dějinách lidstva bylo nacistické Německo. Zde byla eutanasie zavedena stručným vůdcovým výnosem s platností zákona na podzim roku 1939:
„Příkaz k euthanasii. Říšský vedoucí Bouhler a MUDr. Brandt jsou pověřeni odpovědností rozšířit oprávnění jmenovitě určeným lékařům, že při kritickém posouzení stavu nemoci mohou poskytnout milosrdnou smrt.
Adolf Hitler“
(Karl Brandt zastával funkci vůdcova generálního komisaře pro zdraví a zdravotnictví). Ve výnosu Hitlera, hromadného vraha, se nevyskytuje slovo vražda. Výnos vypovídá o euthanasii duševně, či tělesně postižených jako o určité službě, o udělení smrti z milosti. Euthanasie postupně začala být občany Německa považována za humánní lékařské opatření. Zvykli si na ni – v Německu se začala šířit smrt. Tato „akce“ si vyžádala více než 75 000 obětí. Dětí i dospělých. Vypuknutím války došlo ponenáhlu k rozšíření i na zdravé jedince: na děti ze smíšených árijsko-židovských manželství, asociály a tzv. nepřizpůsobivé lidi. Oficiálně byla (po protestech duchovních) ukončena v roce 1941, ale tzv. „skrytá eutanasie“ probíhala dále s mlčenlivou podporou zodpovědných institucí. Bylo tak zmařeno dalších 70 000 lidských životů. Vraždy duševně nemocných byly součástí přípravy německé společnosti na „konečné řešení židovské otázky“. První plynové komory byly zbudovány pro duševně nemocné. Nacisté tedy stihli vyvraždit pomocí eutanasie asi 145 000 lidských bytostí. Následoval úděsný počet šesti miliónů přímých vražd evropských Židů, došlo i na středoevropské Cikány. Byla připravována selekce Slovanů na schopné arizace a na ty ostatní. Ti by šli „do plynu“ po předpokládané vítězné válce. Potom měli přijít na řadu geneticky nevhodní Němci. Heydrich, hromadný vrah, totiž připravil zákon o napomáhání k smrti osobám života neschopným, povalečům, alkoholikům, prostitutkám a recividistům. Hitler tuto verzi zákona do doby po předpokládané vítězné válce pozastavil. Mezitím probíhalo shromažďování seznamů těchto osob. V prvé fázi se jednalo o 1,6 miliónu nepřizpůsobivých Němců, v druhé fázi se jednalo o 50 milionů Němců geneticky nevhodných. (To představovalo asi 2/3 tehdejšího německého obyvatelstva tzv. 3. říše).
V roce 1991 byla v Holandsku provedena tzv. Remmelingova studie. Přinesla  překvapivé výsledky. Každoročně je v Holandsku usmrceno formou zákonem povolené eutanasie celkem 2 300 lidí! (Jsou to asi 2 % všech úmrtí v daném roce). Více než polovina holandských lékařů toto usmrcování pacientů provádí. V počtu těch 2 300 zabitých pacientů je zahrnuto i 1 000 těch, co byli zabiti, aniž by předtím někdy o eutanasii žádali. Lékaři přiznali, že falšují úmrtní listy tak, aby to vypadalo, že pacienti zemřeli přirozeně. Tento problém se v Holandsku rozhodli vyřešit tím, že i tato usmrcení prohlásí za zákonné!
Hitlerův výnos a holandský i belgický zákon mají to hlavní společné: Nenazývají věci pravým jménem. Současní „Evropané“ se ohánějí soucitem s trpícím a jeho souhlasem. Lékař má se souhlasem státu ukončit život člověka, který prý není společnosti k užitku. Jeho život prý zatěžuje příbuzné jen napětím. Smrtící podání jedu je pojmenováno jako „lékařský úkon“. Ani tady se nevyskytuje slovo vražda. Eutanasie je předkládána jako „pomoc bližnímu“ a usmrcení je prý něco „humánního“, něco jako „léčba“.
Veřejnost je zastánci eutanasie záměrně matena používáním zastaralého členění eutanasie na aktivní a pasivní. Pojmem eutanasie se v tomto článku rozumí úmyslné ukončení života pacienta na jeho vlastní žádost za přesně vymezených okolností, a to aktivně – lékařem. K čemu tento postup vedl (v nacistickém Německu i v „evropském“ Holandsku) bylo uvedeno v předchozích odstavcích. Vysazení nebo nenasazení zbytečné léčby není ale totéž, jako aktivní záhuba pacienta. Pečovat o umírajícího pacienta a ponechat ho přirozeně zemřít, když už je léčba neúčinná, je úplně jiná situace, než pacienta usmrtit.
Lékaři jsou dnes uznávanou skupinou ve společnosti. Zařadí-li fungující politická strana na přední místo své kandidátky oblíbeného (ba i neznámého) lékaře, je téměř jisté, že bude zvolen. Jak tomu bylo za nacistické totality? I tehdy byli lékaři uznávanou složkou společnosti. Něco o lékařské etice (za tzv. 3. říše) vypovídá statistika o členství. V NSDAP bylo 45 % německých lékařů, 6 % jich bylo v jednotkách SA a dokonce 7 % v SS. Bylo jich tam mnohem více než jiných profesních skupin. Např. učitelů bylo v NSDAP „jen“ 35 %. Ti byli systémem ke členství nuceni. Lékaři ne, vstupovali do strany i do oddílů SS většinou dobrovolně. Zde by bylo potřeba pro porovnání doplnit procenta lékařů -– členů KSČ a tzv. Lidových milicí a srovnat je s jinými profesními skupinami, např. také s učiteli.
Jsou ale i jiné příklady. MUDr. Marie Svatošová v článku „Eutanasii se neubráníme slovy, jsou nutné činy“ (Lékařské listy ze 4. 7. 2002) poutavě napsala o manipulaci TV Prima v pořadu Sauna na toto téma, o nesmyslnosti a nepotřebnosti zákona o eutanasii a o tom, co je potřeba udělat:
„- Nepotřebujeme zákon o eutanasii, ale o dobrou paliativní medicínu a péči.
- Potřebujeme více a lépe s nemocnými komunikovat a pomáhat jim překlenout krizi.
- Nelze vynášet soudy o kvalitě života druhých.
- Život je úkol, nemoc je příležitost a výzva.
- Pracujme společně (sestry, psycholog, sociální pracovnice, duchovní).
- Nepodceňujme roli rodiny nemocného.
- Společnost je nemocná, snažme se o její ozdravění.
- Ti kdo se chtějí postarat o nesoběstačné lidi, potřebují k tomu podmínky.
- Nespoléhejme na média, mohou nás zradit – slova nestačí, jsou nutné činy.
Uvažování o své eutanasii znamená zoufalství. Je to volání S. O. S. – jsem pro někoho důležitý, důležitá? Nejvíc spirituální péči potřebují ti, kteří ani nevědí, že nějaké spirituální potřeby mají a tudíž je nesignalizují. Jsou-li uspokojeny všechny tělesné, duševní, sociální i duchovní potřeby nemocného, o eutanasii nepožádá. Láskou proti eutanasii.“

br. Felix OFM, Karel Korous / Obrázek libereckých farností roč. 2, č. 11, 28. 9. 2004

I když někteří novověkou civilizaci obhajují s tím, že nacismus a komunismus do ní vlastně nepatří, ale jsou jakýmsi snad asijatským importem,  je třeba přece jen ohledně nacismu uvést, že v tomtéž časopise (roč. 5, č. 8, 5. 7. 2007) píše Msgre. prof. ThDr. Jaroslav V. Polc toto:

Na podzim roku 1940 došly do Vatikánu, zprávy o tom, že se v Německu ve velkém provádí euthanasie duševně chorých. Dne 2. prosince vydalo Svaté oficium k věci prohlášení, kde se mj. stanoví:
„Je zakázáno usmrtit na příkaz státní moci osoby, které se nedopustily zločinu, jemuž odpovídá trest smrti, které však nemohly být dále prospěšné národu vzhledem ke své fyzické nebo psychické chorobě a na něž se dokonce pohlíží jako na přítěž a překážku zdárného rozvoje společnosti.“²⁶
Text nebyl otištěn ani ve vatikánském deníku L´Osservatore Romano, ani o něm neinformoval vatikánský rozhlas. Von Bergen 6. prosince informoval o tom svou vládu.
24. března 1941 psal Bergen na Wilhelmstrasse:
Vlivní italští přátelé mě stále naléhavěji upozorňují na pověsti, které se tu rozšiřují údajně na základě londýnského vysílání, že v Německu jsou likvidováni chovanci blázinců a starobinců uspávacími prostředky nebo omezováním přídělu. potravin a že se stávají pokusnými králíky při zkoušení bojových plynů. Rodinní příslušníci dostávají buď urnu s popelem, nebo dojemný dopis, že sebelepší péče a lékařské umění nedokázaly bohužel pacienta zachránit. Počet dosavadních obětí činí prý mnoho tisíc . . .
Začátkem prosince 1940 uveřejnilo Svaté officium rozhodnutí, o němž jsem podal zprávu 6. prosince 1940 A 848, podle něhož není dovoleno ’usmrtit na příkaz nejvyšších míst ... lidi, o nichž se soudí, že ztratili síly a vládu nad sebou a jsou pro společnost přítěži.‘ Je jasné, že příčinou tohoto rozhodnutí byly události v Německu. Když jsem vyjádřil námitky proti určitému vysílání vatikánského rozhlasu, setkal jsem se v odpověď s nápadnou poznámkou vyslovenou na příslušném místě, že prý mají k disposici mnohem závažnější zprávy, které s ohledem na Německo nezveřejnil ani vatikánský rozhlas, ani vatikánský tisk.“²⁷
Němečtí biskupové se o rozhodnutí Svatého officia mohli dovědět buď přímo z „Acta Apostolicae Sedis“, které má každý biskupský úřad, nebo jiným způsobem, i přes berlínského nuncia. V srpnu 1941 protestoval třemi dlouhými kázáními münsterský biskup von Gallen proti usmrcování duševně chorých a naléhal na Hitlera, aby tuto akci ukončil.
____________________
²⁶ AAS 1940, s. 553.
²⁷ Bergenův telegram č. 19 24. 3. 1941, DGFP, D XII., s. 347. V. Sr. Friedländer, s. 64-65.