13.06.2011 15:14

Gabriel García Moreno – Ekvador, 19. stol.

Církevní dějiny znají řadu skvělých panovníků ve středověku, kteří dokázali vtělit ideály evangelia a tradice do politiky. Někteří z nich se dočkali i svatořečení, jako např. český sv. Václav, uherský sv. Štěpán nebo francouzský sv. Ludvík. Novověk jako by postrádal tyto zářivé vzory katolických politiků a státníků. Jenže oni existují, pouze se o nich nemluví z obav, aby se nenarazilo, protože tito mužové stáli v ostré konfrontaci s „duchem doby“, jako např. rakouský kancléř Engelbert Dollfuß, zavražděný nacisty. Ten měl svého skvělého předchůdce s podobným osudem v 19. století v latinskoamerickém Ekvádoru – Gabriela Garcíu Morena, jehož si vysoko cenil sám papež bl. Pius IX. García Moreno padl za oběť zločinnému atentátu svobodných zednářů, kteří se nikdy nesmířili s existencí státu, jehož zákonodárství by bylo v souladu s katolickou morálkou, a neustali ve své snaze zlikvidovat vliv Církve ve veřejném životě ani za cenu krvavé vraždy.

Boj perem a vědou

Kdo byl Gabriel García Moreno, nazývaný svými krajany přátelsky „Don Gabriel“?

Narodil se r. 1821 v ekvádorském přístavním městě Guayaquilu. Jeho rodiče pocházeli ze starého španělského rodu, otec byl obchodníkem, ale nijak zvlášť bohatým. Gabriel měl ještě tři sourozence. Atmosféra rodinného domu byla přísně katolická, avšak laskavá a především vstřícná k chudým. Jeden z jeho bratří se stal knězem a kanovníkem v rodném městě, sestra se zasvětila životu v celibátu, aby potom mohla pečovat o staré nemocné rodiče. Vzdělání získal mladý Moreno nejprve v Guayaquilu a potom na právnické fakultě university hlavního města Quito. Kromě práva byly jeho velkou láskou také chemie a horolezectví. Mladý student Gabriel projevoval už od mládí sklon k riskantnímu dobrodružství, jako dvacetiletý vyšplhal úplně sám na kráter vulkánu Sangay, kde strávil několik dní a nocí. To mohlo skončit špatně; mnozí z těch, kteří to zkoušeli před ním, zahynuli buď pádem ze skály, nebo v bouři.

R. 1845 ukončil Gabriel právnické studium doktorátem. Očekávalo se, že nastoupí jako advokátský koncipient, aby se posléze sám věnoval advokacii. To se však nestalo. Moreno poznal během studia podlé praktiky soudců, prokurátorů a advokátů, především jejich zkorumpovanost. Přičítal to liberálnímu bezbožectví, jemuž většina latinskoamerické inteligence, organizovaná v zednářských lóžích, propadla. Krom toho r. 1845 vypukla v zemi občanská válka mezi liberály a konservativci, která skončila vítězstvím těch prvních. Presidentem se stal svobodný zednář Roca, jehož vláda začala praktikující katolíky propouštět ze státních služeb a omezovat Církev v jejím pastoračním poslání. Moreno pochopil, že jeho místo není v advokacii, ale tam, kde by mohl ovlivňovat široké masy obyvatelstva v duchu obrany Církve a nadpřirozených hodnot. Přijal místo v redakci jednoho konservativního listu.

Protože uměl psát, jeho úvodníky se brzy staly známými po celé zemi. Neohroženě bránil katolický charakter republiky a odhaloval pravou podstatu svobodného zednářství. Zároveň poukazoval na všudypřítomnou korupci státních úředníků a podvody. Dostával dopisy, v nichž mu anonymní pisatelé hrozili fyzickou likvidací, nechyběly ani soudní žaloby, které však vyústily do ztracena, protože Moreno měl ke všemu podklady.

R. 1849 skončilo volební období Rocovy vlády, vyznačující se nepřátelstvím ke katolické církvi. V následujících volbách zvítězil konservativní kandidát Roboa. Zednářská lobby se však s porážkou nesmířila a zorganizovala vojenský puč. President Roboa byl svržen a na jeho místo dosazen svobodný zednář generál Urbina. Ten zavedl diktaturu a udeřil tvrdě na Církev. Jeho prvním opatřením bylo vypovězení jesuitů ze země. Tomu předcházela ostouzecí vládní kampaň proti Tovaryšstvu Ježíšovu. Vládní tisk o něm šířil ty nejhorší a nejsprostější pomluvy, země byla zaplavena brožurami o „jesuitských vrazích“ apod. Urbina sám propagoval mezi svými přívrženci Kalvínovo heslo: „Jesuité jsou naši největší nepřátelé, proto musí být buď pozabíjeni, a když to nejde, tak je nutno zneškodnit je pomluvami a lžemi.“ Gabriel García Moreno, tehdy již známý novinář, se rozhodl ke statečné obraně jesuitů otevřeným dopisem veřejnosti. Napsal tam mimo jiné:

„S největší pravděpodobností budu proto, poněvadž jsem se rozhodl otevřeně tímto dopisem bránit jesuity, označen za fanatika nebo dokonce za skrytého jesuitu. To je mi ale jedno. Já jsem katolík a jsem na to hrdý, i když se nepočítám mezi ty zbožné. Upřímně miluji svou vlast a považuji za svou povinnost přispět k jejímu blahu. Proto jsem nemohl v této věci mlčet, neboť mám povinnost bránit svou víru i svou vlast. Zde se jedná jak o obranu základů civilizace, tak i o čest Církve. Byly to můj charakter a můj způsob myšlení, které způsobily, že záležitost těchto slabých a nevinně pronásledovaných se stala i mou záležitostí. Pobuřuje mne každý násilný útlak a děsím se této surové bezcitnosti ...“

Tento dopis přivedl samotného generála Urbinu k záchvatu zuřivosti. Osobně nařídil okamžitě vypovědět Morena ze země. V Ekvádoru nastalo pronásledování Církve, většina řeholních řádů byla zrušena, mnoho kněží se octlo buď ve vězení, nebo muselo odejít do zahraničí, vláda zakázala všechny katolické organizace, školy a tisk. Náboženská výuka na školách byla zlikvidována, škola prohlášena za „laickou“. Moreno se uchýlil nejprve do Peru, kde si vydělával na chléb jako vesnický učitel v horách. R. 1852 se mu však podařilo dostat se do hlavního města Limy, kde se spřátelil s jednou zbožnou a přitom bohatou rodinou, která mu věnovala vysoký obnos peněz, aby mohl odjet do Francie a tam studovat svoji oblíbenou matematiku a chemii.

Jeho mecenáši pochopili, že vzdělání katolíků je mocnou zbraní v boji za Církev. To bylo jasné i Morenovi, proto bez ohledu na svůj věk 31 let usedl v pařížské Sorbonně opět do školních lavic. Je o něm známo, že nechyběl na žádné přednášce, ale nikdy nebyl v divadle nebo v cirkusu. Studijní pobyt v Paříži výrazně přispěl k prohloubení Morenovy víry. Napomohla tomu smrt jednoho jeho kolegy, který se před ní odmítl vyzpovídat. Moreno to v kruhu spolustudentů kritizoval. Tu se ho jeden z nich zeptal: „A kdy vy jste byl naposledy u zpovědi?“ Moreno se zarazil, skutečně už dlouho tuto svátost nepřijal. Urychleně běžel domů, aby tam provedl důkladné zpytování svědomí. Potom vykonal generální sv. zpověď. Od té doby již nemohl o sobě říci, že se „nepočítá mezi ty zbožné,“ jak napsal v protestním dopise proti vyhnání jesuitů z Ekvádoru, pravý opak byl pravdou. Až do své smrti chodil denně do kostela na mši sv. a měsíčně přistupoval ke sv. zpovědi a sv. přijímání.

V jeho vlasti zatím generál Urbina za pomoci krvavého teroru likvidoval veškerou oposici. Popravy z politických důvodů byly na denním pořádku, žaláře přeplněné. Když r. 1856 vypuklo proti Urbinovi povstání, k němuž se přidala i značná část armády, pochopil diktátor, že jeho jedinou šancí, jak uniknout spravedlnosti za své zločiny, je předat vládu některému ze svých umírněnějších stoupenců. Tím se stal generál Robles, jenž dovolil všem emigrantům návrat. To se týkalo i Morena, který přijíždí s diplomem z pařížské Sorbonny. Takových bylo v Ekvádoru jako šafránu, proto Moreno získává místo profesora chemie university v Quitu.

Situace na quitské universitě vyvolala u absolventa Sorbonny zděšení. Na její katedře chemie byly zbytečným přepychem nejen laboratoře a chemikálie, ale i obyčejná tabule na psaní. Když se Moreno dožadoval na ministerstvu výuky nápravy, vysmáli se mu a prohlásili, že peněz je nutno lépe využít. Moreno proto na své vlastní náklady a za finanční pomoci přátel nechal z Francie přivézt veškeré nutné vybavení. Velmi brzy se stala katedra chemie na quitské universitě vyhlášeným vědeckým pracovištěm i za hranicemi země. To zjednalo Morenovi velký respekt v akademických kruzích. Také u studentů byl oblíben pro poutavost a živost své výuky a pro laskavý lidský přístup. Proto ho akademický senát zvolil rektorem university.

To byl první krůček k Morenově politické kariéře. S trochou nadsázky lze říci, že vstup do politiky mu umožnila chemie. Moreno seznamoval ekvádorské průmyslníky s užitečností této vědy pro jejich podnikání. Když tito si ověřili, že má pravdu, pochopili, že právě on je schopen pozvednout zaostalý Ekvádor ekonomicky i politicky. Nabídli mu finanční prostředky, aby kandidoval ve volbách za konservativní stranu proti liberálům. Moreno byl zvolen senátorem. Stalo se tak v těžkém období, kdy Ekvádor vedl válku se sousedním Peru. Když r. 1859 president Robles abdikoval, zvítězil v presidentských volbách Moreno nad liberálním kandidátem generálem Frankem.

První presidentské období: náprava zlořádů

Liberálové však, podobně jako před deseti lety, nepřijali svoji porážku a opět sáhli k vojenskému puči. V pozadí stály zednářské lóže, k nimž patřila absolutní většina ekvádorské generality a které se mohutně rozšířily především za Urbinovy diktatury. Generál Franco, Morenův poražený protikandidát ve volbách, se zmocnil vlády a nařídil Morena zatknout. Ten ale uprchl do Peru. V Ekvádoru však vypuklo všelidové povstání proti Francovi. Obyvatelstvo žádalo návrat Morena. Ten pochopil svoji další šanci a tajně se vracel zpět přes hranice v doprovodu ozbrojených vojáků generála Florese, který mu zůstal věrný. U města Ríobamba ale Francovo vojsko rozprášilo Floresovy oddíly a Morena zajalo. Franco nařídil Morena bez soudu zastřelit.

Před smrtí ho zachránila jeho úžasná duchovní síla, jíž podlehl nakonec i voják, který měl popravu provést. Spoutaný Moreno byl odveden do sklepa. Tam na něho namířil mladý voják pušku. Moreno okamžitě vzbudil dokonalou lítost. Než ale padl výstřel, uslyšel vnitřní hlas, který mu říkal: „Ještě nepřišla tvá hodina, promluv s tím vojákem.“ Moreno se tedy ozval: „Mladý muži, ještě než mne zastřelíte, rád bych se vás na něco zeptal: Komu jste přísahal při nástupu do armády věrnost?“ On odpověděl: „Presidentu republiky.“ „Vidíte, tak jste přísahal mně, protože legitimním, řádně zvoleným presidentem jsem já. Pokud mne zastřelíte a splníte tak rozkaz, který vám dali vzbouřenci, dopustíte se těžkého hříchu křivopřísežnictví a vraždy. Za to můžete skončit navěky v pekle, tak si rozmyslete, co chcete udělat.“ Voják, který byl věřící, se zalekl a nabídl Morenovi pomoc při útěku. Využil toho, že ostatní vojáci se večer opili a tajně propustil Morena ven. Tomu se podařilo na koni dorazit k oddílům vesničanů, bojujících na jeho straně. Mohutné zástupy ekvádorských venkovanů, kteří se chopili zbraní na obranu svého presidenta, a složky armády, které mu zůstaly věrné, zvítězily nakonec nad vojenskými pučisty. Generál Franco emigroval a Gabriel García Moreno se triumfálně vrátil do Quita, kde ho parlament jednomyslně r. 1861 potvrdil v úřadě presidenta republiky.

„Happyend“ se však nekonal. Poražení pučisté se stáhli z měst do lesů. Jejich ozbrojené bandy přepadaly vesnice i města, zapalovaly kostely, vraždily civilní obyvatelstvo, vylupovaly obchody a banky. Zednářské lóže tiskly výzvy ke svržení „klerikálního presidenta, který je sluhou papeže a jesuitů“, a glorifikovaly teror Francových stoupenců. Obyvatelstvo, zvláště na venkově, se domáhalo radikálního zákroku na obranu života a majetku. Moreno jejich naděje nezklamal. Důkladně reorganizoval armádu, nespolehlivé velitele nahradil věrnými a začal s vyčišťováním území od zločineckých band, terorizujících obyvatelstvo ve jménu „svobody“ a proticírkevního boje. Zároveň vydal a nechal parlamentem odsouhlasit zákon, podle něhož každý, kdo zorganizuje ozbrojenou rebelii nebo bude loupit a vraždit, má být bez milosti potrestán smrtí. Stovky banditů byly popraveny, což bylo Morenovi v domácím i zahraničním tisku vytýkáno. Objevovaly se otázky, jestli toto je křesťanské. Na to katolík Moreno odpovídal ve svých projevech protiotázkou, jestli je křesťanské být shovívavý k vrahům a lupičům, kteří připravili mnoho lidí o život i o majetek. Taková „shovívavost“ je nespravedlností vůči obětem jejich zločinů, argumentoval president. Neustoupil ani před požadavkem milosti pro vzbouřeneckého generála Maldonalda, odsouzeného řádným soudem k smrti. Doma i v zahraničí vyvinuli svobodní zednáři obrovský mediální tlak, aby Maldonaldovi byl rozsudek smrti změněn na vyhnání ze země. Moreno však neuhnul, neboť soud Maldonaldovi prokázal mnoho příkazů k vraždám nevinných lidí, k plenění a k rabování. Neexistuje jediný případ, kdy by se před popravčí četou octl nevinný člověk, který se neprovinil vraždou, mučením a loupením. Na to Moreno úzkostlivě dbal.

V projevu k parlamentu r. 1864 mj. řekl: „Naše vláda vyhlásila neúprosný boj nepolepšitelným spiklencům, podněcovaným našimi zbabělými protivníky a ctižádostivými demagogy. Když vypuklo povstání v Guayaquilu, hlavní viníci byli přivezeni do hlavního města a omilostněni. Jakmile však vyšli z vězení, okamžitě se spojili s bandity, lupiči a soudně stíhanými vrahy. Vesnice v lesích kolem Napa jsou svědky úžasných hrůz, které tito ukrutníci napáchali. Divíte se proto, když naše vláda požaduje pro takové zločince exemplární tresty šibenice?“ Moreno sám jako president se několikrát osobně účastnil vyčišťovacích operací armády proti banditům.

Nekompromisně bojoval Moreno také proti všudypřítomné korupci a kriminalitě. V zemi fungovali provokatéři ve službách vlády, kteří usvědčovali soudce a policisty z přijímání úplatků. Delikventi byli bez pardonu trestáni vězením a na jejich místa jmenováni bezúhonní lidé. Moreno zpřísnil kontrolu nad adepty soudcovské nebo policejní profese. Každý z nich se musel podrobit tvrdým zkouškám. President nechal také schválit parlamentem nový trestní zákoník, který podstatně zvyšoval tresty za korupci, krádež, podvod, finanční zpronevěru a porušení přísahy věrnosti. Mezi trestnými činy se octla i manželská nevěra a prostituce.

Velkou pozornost věnoval Moreno sociálním problémům. Ekvádor byl zaostalou zemědělskou zemí. President požadoval, aby zejména řeholní řády zřizovaly na vesnicích školy a také aby učily rolníky nejnovějším technikám obdělávání půdy a dosahování maximálních výnosů. Jeho zákoník pamatoval i na dělnictvo. Zaměstnavatelé měli povinnost platit dělníkům mzdy, za něž by uživili rodiny. Pracující člověk měl mít ve smyslu katolické nauky právo na řádný odpočinek v neděli a ve svátek a nesměl být prací přetěžován ani ve všední den. Podnikatelé také nesměli bezdůvodně dělníky z práce vyhodit. Porušení těchto ustanovení bylo trestné. Proti všeobecně rozšířené nezaměstnanosti bojoval Moreno rozsáhlým budováním komunikací, což poskytlo práci a obživu mnoha lidem.

Morenovým heslem bylo: „Svobodu všem, jenom ne zlým. Ne těm, kteří neznají sebekázně, protože by jí zneužili ke škodě své i druhých.“ Proto Moreno, ačkoliv byl parlamentem obdařen téměř diktátorskými pravomocemi, ponechal v platnosti základní demokratické svobody, čímž se důrazně lišil od svého zednářského předchůdce Urbiny, jenž zakázal jakoukoliv oposici. Za Morena v zemi fungovaly politické strany a tisk mohl psát svobodně, ano, i kritizovat hlavu státu. Jen ozbrojená rebelie a politicky či ideologicky motivovaný teror vůči civilnímu obyvatelstvu byly stíhány nejvyššími tresty včetně trestu smrti. Také v ohledu náboženském panovala v Morenově Ekvádoru tolerance. Všechna proticírkevní opatření dřívějších vlád byla zrušena a katolické náboženství prohlášeno za státní. Náboženství se stalo ve škole povinným předmětem. Nekatolické konfese byly prohlášeny za tolerované s právem mít své bohoslužby v soukromí.

Důležitým prvkem Morenovy politiky bylo uzavření konkordátu s Římem. Vyslal delegaci k papeži bl. Piovi IX. s bianco papírem, na němž byl pouze presidentův podpis. Text vlastní smlouvy si měl papež napsat sám, tak hluboká byla Morenova důvěra k náměstku Kristovu. Pius IX. to ocenil a prohlásil Morena za vzor všech katolických politiků. V konkordátu dal presidentovi mimořádnou pravomoc zasahovat i do vnitrocírkevních záležitostí, které nebyly bezproblémové. Biskupové prožili předchozí období zednářského pronásledování a báli se cokoliv rozhodnout, mnozí vysocí církevní hodnostáři byli sami v lóžích. Řeholní život upadal, úroveň vzdělání kléru byla nízká. Moreno využil pravomocí, které mu dával konkordát, a sám nařídil reformu řeholního života. Vyhnal z klášterů mnichy, kteří působili svým životem veřejné pohoršení, povolal do země zpět jesuity a přivedl i jiné řeholní řády, především dominikány, redemptoristy, lazaristy a školské bratry, kteří dostali za úkol pozvednout v zemi základní a střední školství. Státní správa měla upozornit církevní soudy na případy kněží, kteří se dopustili kriminálního deliktu, především finančního. R. 1863 z Morenovy iniciativy svolal quitský arcibiskup provinciální synodu, která provedla očistu církevního života od zlořádů a nešvarů.

Moreno si byl vědom, že semeništěm podvratných myšlenek jsou právnické a humanitní fakulty na universitách. Nepřistoupil však k žádným čistkám, které důvěrně známe u nás z komunistické éry. Postupoval úplně jinak. Povolal z církevního státu nové profesory, kteří měli působit vedle dosavadních zednářských. Mělo jít o „souboj idejí“. Proto Moreno inicioval veřejné universitní disputace mezi domácími liberálními a italskými katolickými učiteli, které vždy končily porážkou těch prvních, jimž nakonec došly argumenty. Studenti se proto v čím dál větším měřítku přikláněli na stranu nově příchozích katolických vyučujících. Liberální profesoři postupně poznávali, že v myšlenkovém střetu s katolickými kolegy nemají šanci, proto nakonec sami z ekvádorských universit odcházeli do zahraničí. Pravda se nikdy nemusí bát disputace se lží, lež však ano, protože je-li tento rozhovor veden v atmosféře objektivity a spravedlivého zvažování argumentů, pak nepravda a blud nikdy nemají šanci zvítězit. To pochopil v plném rozsahu Moreno.

Přeměna Ekvádoru na katolický stát vyburcovala všechny latinskoamerické zednáře k protiakci. R. 1863 vyzvala sousední Kolumbie (tehdy se jmenovala Nová Granada) obyvatelstvo Ekvádoru k povstání proti Morenovi. Protože se tak nestalo a Ekvádorci naopak na veřejných shromážděních vyjadřovali svou podporu Morenovi, napadla Kolumbie Ekvádor vojensky. Jen převrat v Bogotě zabránil krvavé válce. Kolumbijská agrese poskytla r. 1865 bývalému presidentu Urbinovi, žijícímu v peruánském exilu, impuls k vojenskému vpádu do Ekvádoru s cílem zmocnit se opět vlády. Vládnímu vojsku se to ale podařilo odrazit.

Moreno však pochopil, že „kamenem úrazu“ pro domácí i zahraniční zednářské vlády je jeho osoba. Proto se rozhodl pro blaho země r. 1865 abdikovat na úřad presidenta. To opět ukazuje pravý charakter tohoto katolického politika, který nelpěl na svém postu a moci, jen na blahu země a jejich občanů. Doporučil za svého nástupce Jeronima Carriona a vrátil se zpět na universitu jako profesor chemie.

Druhé presidentské období: rozkvět země

Teď teprve se mohl více věnovat sám sobě. Ve svých 45 letech se oženil. Jeho manželka pocházela z měšťanské rodiny z hlavního města. Její rodiče podléhali vlivům protikatolické propagandy a bránili dceři, aby se provdala za hluboce věřícího katolíka Morena. Svatba se uskutečnila proti jejich vůli. Moreno svou ženu velice miloval, jejich krásné harmonické manželství bylo příkladné. Měli dvě děti, syna a dceru. Děvče krátce před otcovou smrtí zemřelo, což Morena citelně zasáhlo. Na jejím pohřbu hořce plakal. Se svojí ženou si Moreno rozuměl zejména v otázce dobročinnosti. Manželé Morenovi, i když nebyli příliš majetní, ze svých skromných finančních prostředků podporovali především vdovy a sirotky. Chudí v Quitu k nim vzhlíželi jako k opravdovým andělům z nebe, nikdy se nestalo, že by někdo od nich odešel neobdarován.

Další vývoj státu opět změnil Morenovy plány. Nepočítal s návratem do politiky, byl šťastný ve svém universitním a rodinném zázemí. Jenže po jeho abdikaci se krise v zemi prohlubovala čím dál víc. Carrion, Morenův nástupce v presidentském úřadě, psychicky nevydržel nátlak ze strany oposice a po dvou letech odstoupil. Novým presidentem byl zvolen Javier Espinoza, praktikující katolík a stoupenec Morenův, ale slabý a bez potřebného charismatu. Toho obratně využila liberální oposice, která mu předhazovala, že je „Morenovou loutkou“ bez vlastní vůle. Tím zahrála na strunu jeho ješitnosti. Espinoza, aby „dokázal“, že je „samostatný“, začal před liberály ustupovat. Korupce přestala být stíhána, a proto se opět začala rozmáhat, vláda dosazovala do státních úřadů zednáře a odpůrce Církve. Espinozova neschopnost se markantně projevila při zemětřesení r. 1868 v provincii Imbabura, kde řada měst a vesnic byla zničena. Vláda se nezmohla k jediné humanitární akci pomoci. Moreno, když to pozoroval, se rozhodl sám jednat. Ač neměl žádnou veřejnou funkci, dokázal dát dohromady tým ochotných dobrovolníků, kteří přes rozvodněné řeky dopravili postiženým spoluobčanům balíky potravin a dalších nezbytností. Tím opět na sebe upozornil. Obyvatelstvo se na veřejných shromážděních dožadovalo jeho návratu do presidentského úřadu. Parlament tomuto volání vyhověl. R. 1869 sesadil Espinozu a po delších tahanicích zvolil Morena na dalších šest roků presidentem republiky.

Nová vláda začala opět uplatňovat dřívější důslednost při prosazování zákonnosti. Moreno nechal schválit novou ústavu, zahrnující všechny body předchozího zákoníku ze své první presidentské éry. Odvolávala se na Boha a křesťanství. Na Morenovo naléhání obsahovala také ustanovení, že zednáři nesmějí zastávat vysoké státní úřady, čímž nenávist lóží vůči jeho osobě dosáhla svého kulminačního bodu.

Druhé funkční období Morenovy vlády je charakteristické především rozsáhlým zřizováním škol i na nejzapadlejších vesnicích. Přes tři sta nových lidových škol, vedených převážně řeholníky, je úspěchem, na který může být Morenova vláda právem hrda. Tím se v tehdejší době nemohl pochlubit žádný latinskoamerický stát. Léta 1869 – 1875 představují po všech stránkách obrovský hospodářský a kulturní rozmach, jaký Ekvádor nikdy předtím ani potom nezažil. Civilizační i životní úroveň obyvatelstva stoupala. Také vnitřní situace se uklidnila, za celou dobu šesti let Morenovy vlády nevypukla jediná ozbrojená vzpoura. Pouze r. 1871 povstali Indiáni v provincii Chimborasso. Moreno však, když se seznámil se skutečnou příčinou povstání, se postavil nakonec na jejich stranu. Šlo o to, že bílí latifundisté je tvrdě vykořisťovali při práci na plantážích a nedodržovali pracovní zákonodárství. Moreno nařídil, aby byli potrestáni, a zpřísnil v trestním kodexu sankce za nerespektování práv zaměstnanců.

Do druhé periody Morenovy vlády spadá též průběh 1. vatikánského koncilu v letech 1869 – 1870, který slavnostně proklamoval dogma o papežské neomylnosti. Moreno při té příležitosti uspořádal veřejné oslavy na počest Sv. otce a koncilu. Když za několik měsíců Garibaldiho vojsko obsadilo Řím a zlikvidovalo církevní stát, byla vláda Ekvádoru jedinou na světě, která toto hanebné svatokrádežné bezpráví energicky odsoudila. President Moreno vyslal ihned k papeži bl. Piovi IX. deputaci a navázal s ním osobní písemný kontakt. Prohlásil dokonce Ekvádor za „náhradní“ církevní stát a nabídl papeži, aby tam přesídlil. Pius IX. to však s díky odmítl, považoval za důležitější zůstat v Římě, městě svatých mučedníků Petra a Pavla. R. 1871 udělil Pius IX. Gabrielu Garcíovi Morenovi jedno z nejvyšších papežských vyznamenání, tzv. Piův řád I. stupně. R. 1874 Moreno spolu s quitským arcibiskupem Checou zasvětili Ekvádor Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu.

Mučedníkem pro Církev a vlast

Liberálové, organizovaní v zednářských lóžích, sáhli opět k nové taktice. Oni, velcí odpůrci Církve, rozvinuli v tisku kampaň, že prý president svévolně omezuje její práva a činí z ní pouhý nástroj své politiky. Toto bylo vyvráceno otevřeným dopisem quitského arcibiskupa i nuncia. Popularita presidenta neustále vzrůstala, neboť se nedalo upřít, že Moreno je nejen charismatickým politikem, který dokáže zemi povznést a zvelebit, ale také mužem vysokých morálních kvalit: spravedlivý, neúplatný, nezištný a vždy připravený pomoci trpícím a lidem v nouzi. Liberální ideologie za vlády takové osobnosti rychle ztrácela na přitažlivosti, zejména když r. 1875 byl Moreno zvolen na další šestiletí období. Proto zednáři museli jednat rychle. Jedinou účinnou metodou se jevil atentát, zákeřná vražda.

O tomto zločinu rozhodli na tajné poradě v peruánské Limě na jaře r. 1875 zástupci tzv. Velkých lóží z Kolumbie, Ekvádoru, Peru a Chile. Tam padlo rozhodnutí: Moreno musí být zabit! O poradě existuje písemná zpráva samotného Morena papežskému nunciovi Bannutellimu. Moreno se odvolává na informace svých tajných agentů. Limské porady se účastnil za ekvádorské zednáře majitel továrny na sedla v Quitu Rayo, jemuž byl svěřen tento úkol. Rayo měl k tomu své osobní důvody. Sloužil nejprve jako důstojník ve vládním vojsku v prvním období Morenova presidentství, byl však pro porušení přísahy své hodnosti zbaven. Začal tedy podnikat a stal se jedním z nejbohatších mužů Quita, současně ale též aktivním členem místní zednářské lóže, kde postupoval ve stupních zasvěcení.

6. srpen 1875 byl vybrán jako datum atentátu. Tentýž den ráno dostal Moreno dva dopisy s naléhavým varováním, že zednářská lóže ho chce zavraždit a aby nevycházel z domu. President ale odpověděl, že nechce být zbabělcem. V doprovodu svého ozbrojeného adjutanta šel dopoledne do katedrály na mši sv., po níž ještě setrval v dlouhé modlitbě před vystaveným Sanctissimem. Byl totiž první pátek, zasvěcený Nejsvětějšímu Srdci Ježíšovu. Když vyšel ven a sestupoval po schodišti na prázdné náměstí (začínalo totiž polední vedro, kdy většina lidí se uchyluje někam pod střechu), přistoupil k němu náhle Rayo s jedním svým komplicem. Číhali na Morena v kavárně vedle katedrály. Rayo nejprve Morena pozdravil. Ten odpověděl a sestupoval níž po schodech dómu. Tu Rayo vytáhl nůž a vrazil ho presidentovi do zad. Moreno se obrátil. Proti němu stál Rayův pobočník s revolverem. Padl výstřel. Tu se vynořili další Rayovi spolupracovníci a začali do presidenta pálit z pistolí, dokud nepadl k zemi. Jeho poslední slova zněla: „Diós no muerea – Bůh neumírá.“ Rayo umírajícímu uštědřil ještě několik ran nožem. Záhadou je, kde byl presidentův ozbrojený adjutant. Proč nezasáhl? Nelze vyloučit, že byl se spiklenci ve spojení. Jsou zde i další otazníky. Když už bylo po všem, objevil se teprve důstojník s vojáky a začali atentátníky pronásledovat. Rayo byl dopaden a dovlečen k mrtvému Morenovi. Drze zapíral, i když ho viděli i lidé bydlící na náměstí, kteří, když slyšeli výstřely, se dívali z oken. Teď vyběhli ven a usvědčili Raya jako Morenova vraha. Tu se zčista jasna objevil jakýsi černoch, který Raya zastřelil a zmizel. Dva Rayovi společníci byli dopadeni a popraveni, ostatní unikli.

O tři dny později se konal slavnostní pohřeb z katedrály. Plačící zástupy zaplnily chrám i náměstí. Na náhrobní kámen byl vyryt nápis „Obnoviteli Ekvádoru a vroucímu obránci katolické víry – Donu Gabrieli Garcíovi Morenovi – na věky vděčná vlast“. Pohřební obřady vedl quitský arcibiskup a účastnil se jich také papežský nuncius. Pius IX. ihned po zprávě sloužil za zavražděného presidenta, jehož pokládal za svého oddaného přítele, mši sv. a v poselství ekvádorskému lidu ostrými slovy odsoudil tento zločin.

Zavraždění presidenta Gabriela Garcíi Morena je mimo jakoukoliv pochybnost dílem svobodných zednářů – a to nikoliv nějakého vyšinutého jednotlivce. Atentát byl připraven na nejvyšší úrovni, na poradě Velkých lóží v Limě. Zabili muže, který se provinil pouze tím, že chtěl vybudovat stát na katolických principech, a dařilo se mu to. Muže čistého ve víře a pevného v naději a lásce, který vždy zastával právo a spravedlnost a bránil ve smyslu katolické nauky ty nejchudší a nejbezbrannější. Muže, jenž nemínil trpět ve své zemi zlořády korupce, podvodu a banditismu. Muže, který sám žil podle evangelia. Muže, jenž Ekvádor zvelebil a povznesl kulturně i ekonomicky. Po jeho smrti se opět vrátily staré nešvary, země upadla a dnes patří mezi zaostalé latinskoamerické státy.

Zednářský zločin Morenovy vraždy se nezrodil přes noc. Má svou genesi v historii Latinské Ameriky. Dodnes se zednáři chlubí tím, že oni stáli v čele národně osvobozeneckého boje latinskoamerických národů proti Španělům. Mají pravdu. V jihoamerických španělských koloniích se v průběhu osmnáctého století konstituovala vrstva kreolských1 zbohatlíků, kteří se cítili ve svých podnikatelských aktivitách silně omezováni korunou i Církví. Již ve třicátých letech 16. století král a císař Karel V. zrovnoprávnil Indiány se Španěly, což znemožnilo bílým latifundistům nakládat s nimi jako se zvěří. Byla zde přítomna Církev s Božím zákonem, jenž v mnoha bodech upozorňoval: Není ti dovoleno. Proto tyto kruhy zámožných podnikatelů usilovaly o osvobození od závislosti na Bohu a králi. S nadšením přijímaly osvícenskou filosofii a zakládaly zednářské lóže.

Když vybojovaly nezávislost na slabé španělské koruně, začaly omezovat a často i tvrdě pronásledovat Církev. Současně s tím uplatňovaly bezohledné, tvrdě kapitalistické praktiky v zemědělském i průmyslovém podnikání: žebrácké mzdy, neomezená pracovní doba, korupce, podvody, často i organizování banditských nájezdů a vyvražďování civilního obyvatelstva, když nešlo jinak prosadit své záměry. To všechno se dělo ve jménu „svobody“, „tolerance“ a „humanismu“, což jsou ústřední ideová hesla svobodného zednářství. Historie latinskoamerických států v 19. století je nejmarkantnějším příkladem toho, jak liberálové těmto vznešeným teoriím rozuměli. „Svoboda“ – tj. právo dělat si, co chci, bez ohledu na práva druhých. „Tolerance“ – legalizovat všechny delikty, které umožňují zbohatnout. „Humanismus“ – napadnout jako tyrana každého, kdo by chtěl korupci, podvody a banditismus stíhat a trestat. Katolická církev s touto morálkou nemohla souhlasit a ozývala se proti ní, opírajíc se o masovou religiositu prostého obyvatelstva. Proto byla pronásledována, a když se vyskytl politik jako Moreno, jenž chtěl křesťanské ideály vtělit do státního života, musel být odstraněn za každou cenu, i za cenu zločinné vraždy.

Odkaz Gabriela Garcíi Morena je aktuální i dnes – a to ne pouze pro Latinskou Ameriku. Vždyť zlořády, které potíral, jsou nám důvěrně známy, neboť sužují i naši zemi a její politickou scénu! Kéž příklad jeho osobnosti je inspirací pro katolické duchovní i laiky České republiky a vůbec dnešní Evropy! Svět potřebuje státníky jeho formátu, aby mohlo dojít alespoň k částečné nápravě mravů, které jsou čím dál horší. Ctihodný mučedníku Gabrieli Garcío Moreno, přimlouvej se za to a pros za nás!

 ____________________

1 Kreolové byli potomky španělských přistěhovalců.

Radomír Malý / Převzato z Te Deum 4/2007 / Čerpáno z knihy
Adolfa von Berlichingena: Gabriel García Moreno. Ein Leben im Dienst des Königtums Jesu Christi.
Pozn. VeB: Ke konsultaci doporučujeme i stránku http://vendee.cz/texty/moreno.html

—————

Zpět


Po půl roce dokázáno
Čtěte jeho maily

Zničil Českou republiku

na příkaz shora
pomocí migrantů.

Zločince smích přejde.


Západní civilizaci nezničí ti zlí, ale dobří. Se zlými si dobří vždycky poradili. Ale s dobrými, kteří jsou v omylu a kteří si jen myslí, že konají dobro, ale ve skutečnosti konají zlo, si tato civilizace poradit neumí a tito dobří ji zničí. A nejde jen o nadpřirozené skutečnosti, kde jsou tito dobří v omylu a tak páchají zlo (Hus – husité, Luther – protestanti, Rahner – ekumenici). Předsudečné omyly dobrých se tragicky projevují i v záležitostech pozemských. Kolik je jen negativních předsudků vůči Rusku, kolik jen positivních předsudků o USA a EU! Kolik je jen negativních předsudků o katolickém státě a positivních předsudků o této atheistické civilizaci! Dobří, kteří žijí v předsudečných omylech, jsou nejnebezpečnějšími škůdci západní civilizace. I Desatero, podle svého výkladu, dodržují, a rozvracejí společnost. Dobří jsou bez hříchu a zničí svět.