I. Úvod

„Vidím globalizaci jako nový světový řád. V tomto řádu se státy a jejich hranice stanou méně důležitými, zatímco nevládní organizace, včetně universit, firem a jednotlivců, budou schopny uplatnit více vlivu.“

Jan Švejnar; 5. září 2000, Michiganská universita, USA

 Pokusů o jednu světovou vládu bylo v lidské historii bezpočet. Nic nového pod sluncem, dalo by se říci společně s Kazatelem, když vidíme i dnes kolem sebe spoustu příkladů toho, jak se určité vlivné skupiny pokouší sofistikovaným (propracovaným) způsobem uchopit vládu nad celou planetou.

Přesto tentokrát by jim to mohlo vyjít. Úroveň technologické vyspělosti; zavedení globálních či kontinentálních institucí, které jsou mezistupněm k tomuto cíli; množství nástrojů, jak manipulovat veřejností; úpadek křesťanské víry, který tuto veřejnost tváří v tvář uchvatitelům globální moci činí zranitelnou a téměř bezmocnou; rozklad tradičních institucí a ztráta konzervativních hodnot; ale hlavně promyšlený a pozvolný způsob, který elity k zavedení nového světového pořádku zvolily a který je postřehnutelný jen pro toho, kdo věci posuzuje z dlouhodobého hlediska a dokáže si jednotlivé střípky poskládat do výsledné mosaiky – to vše dává současnému pokusu o celoplanetární totalitní systém dosud nevídanou šanci na úspěch.

Na druhou stranu roste i počet těch, kteří si přicházející nebezpečí uvědomují a nesouhlasí s ním. Především díky rozmachu internetu, s jehož účinkem elity nepočítaly (a který jim stále více vadí), se daří povědomí o věcech, které měly být skryty, šířit mezi neustále rostoucí skupinu lidí. A třebaže mainstreamová (mainstream – hlavní proud) média jsou nyní zcela v rukou těchto elit a svým způsobem jejich nástrojem, existuje velké množství alternativních (náhradních) nezávislých zdrojů, kde je i dnes možné dozvědět se pravdě-podobnější verze toho, co vidíme kolem sebe. (Ale které zdroje to jsou a jak je nalézt?)

Boj o zavedení nového světového řádu se tak stále více jeví jako závod s časem. Ačkoli se může zdát, že elitám vše hraje do karet a že vládnou nezměrnou mocí, vlivem, finančními možnostmi a technologickými vymoženostmi, které jsou běžným lidem skryty, vítězství na dosah stále nemají. Mnoho dílčích plánů jim nevyšlo (Kodaňský summit skončil fraškou, očkování proti prasečí chřipce lidé prokoukli, globální oteplování se ukázalo podvodem a příroda sama oteplovače zesměšnila) a bude-li veřejnost klást promyšlený odpor i nadále, bude takových případů přibývat.

V základech tohoto odporu musí ale stát poznání pravdy, uvědomělost, kritické uvažování v historických souvislostech. Abychom se mohli bránit, musíme vědět, proti komu. Nemůžeme bojovat proti neviditelným elitám. Potřebujeme je někam zařadit, pojmenovat je, rozkrýt jejich struktury, obnažit je.

Zaměřme se na české prostředí

Nemá také – pro nás, Čechy – žádný velký smysl bojovat proti světovým elitám typu Al Gora a dalším. To si může dovolit leda president Václav Klaus a Bohu díky za to, že tak činí.

Co ale můžeme udělat my, běžní občané České republiky? Lidé zprava, ale i zleva, kterým se globalizační plány elit zajídají a kteří se nechtějí smířit s tím, aby se jejich stát (a i region a obec) rozplynul a stal pouhou provincií budoucí světové říše a my sami bezejmenými čísly v totalitním systému, o kterém jsme si jen dosud čítávali v knihách jako 1984, My či Brave New World?

Copak můžeme bojovat proti jakési celosvětové chobotnici nového světového řádu? Zcela jistě nemůžeme.

Co ale můžeme, je co nejvíce poškodit její jednotlivá chapadla. Důvodně věřím, že chobotnice nového světového řádu má i své české chapadlo. Na toto chapadlo bychom se měli zaměřit a to bude cílem našeho nového seriálu.

Bez předsudků si posviťme na lidi typu Jana Švejnara, Jiřího Pehe, Václava Havla, Karla Schwarzenberga, Martina Bursíka či Alexandra Vondru.

Nezaujatě prozkoumejme vazby mezi různými spolky, ať už je to česká pobočka Římského klubu, Rady pro zahraniční vztahy či Havlovo Forum 2000.

Podívejme se na to, kdo stojí v popředí ale i v pozadí těchto organizací, jaké jsou jejich vazby do zahraničí, jaká je jejich agenda a co hlásají.

Řekneme si o tom, kdo a proč jezdí na Bilderberg a kdo naopak jezdí k nám. Kdo je členem Trilaterální komise, ale kdo jsou i členové různých ryze českých spolků a elitářských sdružení.

Cílem seriálu není u každého z lidí, o kterém si povíme, určit jeho míru seznámení se s agendou nového světového řádu. V institucích a organizacích, o kterých bude řeč, je mnoho lidí a ne všichni musí nutně vědět, co je pravou podstatou věcí. Dokonce i ti, kteří jsou nejhlasitějšími šiřiteli těchto myšlenek, mohou být vposledku jen pouhými „užitečnými idioty“ (Leninův termín).

Dovolil bych si naopak říci, že v našem českém prostředí neexistuje nikdo, kdo by o plánu na světovou vládu věděl do té míry, že by se dal nazvat hybatelem věcí. Mnohem spíše se na české úrovni setkáme s pouhými pohůnky těchto zahraničních elit, s nositeli vody, s pěšáky. Dokonce i takové postavy, jako je Václav Havel, který bezesporu patří v českém prostředí k nejvýznamnějším protagonistům nových pořádků, je vposledku jen jakousi figurkou, kterou zahraniční elity umně využívají, aniž by ji do celého plánu zasvětily.

Krásným příkladem je i politolog Jiří Pehe. Byl sice pozván na setkání skupiny Bilderberg, ale jen jako host – zcela jistě není Pehe někým, s kým by se světové elity přímo bavily a zasvětily ho do svých plánů. Ale byl pozván proto, aby dostal nějaký úkol, svým pozváním se cítí poctěn a jaksi zavázán těmto elitám a proto dělá to, co si ony přejí. Zcela jistě ale Pehe není součástí „(nějakého konspiračního) spiknutí“, je spíše jen někým, kdo na požádání rád a ochotně vyplodí nenávistný protiklausovský článek či oslavný prolisabonský komentářík, čímž splní úkol.

Jen proto bychom ale neměli lidi jeho typu podceňovat. Naopak. Jsou infiltrátory (působícími pronikání), důležitými spojkami, odhodlanými služebníky, nastrčenými figurkami. Jsou to lidé, kteří necítí lásku k vlasti, kteří si neváží tradičních hodnot, kteří jednají ve prospěch nadnárodních korporací, mezinárodních institucí, zahraničních bankovních domů. Lidé, kterým zrada národa nic neříká, kteří pro ni nemají svědomí, kteří se neštítí obhajovat neobhajitelné.

Jejich motivace může být různá. Mohou být jednoduše hloupí a naivní a svoji rozkladnou práci vykonávat v dobré víře, že jsou to oni, kdo jsou nositeli pokroku, zvěstovateli světlých zítřků, proroky báječného nového světa. Jsou mezi nimi fanatici, kteří svět, ve kterém žijeme, nenávidí a přejí si jeho přeměnu. Další pracují pro mrzký peníz, pro slávu, jde jim o prestiž a o potěšení z toho, že se mohou ve společnosti oněch elit blýsknout. Další svoji práci konají z nenávisti ke svému národu. A zase další proto, že jim jde jen o majetek, peníze a pozemky – nikdy nic takového jako lásku k jedné konkrétní zemi nezažili, protože to jsou lidé kosmopolitní a (světoobčanští) internacionální.

Chceme-li tedy jako uvědomělí občané říci ’ne‘ nástupu nového světového řádu, nemusíme chodit daleko. Naše pozornost by se měla v prvé řadě zaměřit na ty, kteří jsou jeho protagonisty u nás.

Neházejme všechny do jednoho pytle

Na úvod tohoto seriálu bych rád varoval ještě před tím, abychom dávali lidem nálepky a snažili se je zaškatulkovat jen na základě několika málo informací. Mým cílem bude spíše představit spolky, na které bychom si měli dát pozor, a výjimečně i některé jejich představitele, v žádném případě ale nechci vzbuzovat dojem, že každý, kdo zasedá například v české pobočce Rockefellerovy Rady pro zahraniční vztahy, je neřád a zlosyn.

Dokonce i ti, kteří dobře vědí, oč jde, nemusí být ti, kteří si novou světovou vládu přejí. Ve skutečnosti bude naopak málo těch, kteří dobře vědí, co se chystá.

Abych byl konkrétnější, uvedu příklad. V Havlově Foru 2000, což je bezesporu jedna z organizací, která v českém prostředí má za úkol infiltrovat veřejné myšlení globalizační propagandou, se kdysi angažoval i senátor Jiří Oberfalzer, který byl v závěru loňského roku velkým bojovníkem proti Lisabonské smlouvě a bojovníkem proti evropské integraci zůstává i nadále.

Jiří Pehe a Martin Jan Stránský mu tehdy napsali otevřený dopis, ve kterém ho kárají za to, jak nástup Lisabonu oddaluje a vyjadřují podiv nad tím, že tak činí právě on – jejich dávný známý z Fora 2000. Senátor Oberfalzer, kterého si nesmírně vážím, je velkým odpůrcem blížící se totality. A to i přesto, že jeho jméno najdeme ve správní radě nadace Forum 2000.

Mějme se tedy na pozoru před tím, abychom všechny házeli do jednoho pytle. Naším cílem ostatně ani není někoho očernit a učinit z něj veřejného nepřítele. Jde nám jen o to, pravdivě popsat to, co víme o souvislostech, vztazích a vazbách.

Úsudek nechť si každý už udělá sám.

(v příštím čísle: Češi na Bilderbergu)

Adam B. Bartoš pro Obrázek libereckých farností, vyšlo v roč. 8, č. 5, 25. 4. 2011

Foto

- Rub Velké pečetě USA (1776).

Latinsky je tu od r. 1782, stejně jako na rubu jednodolarovky od r. 1935, napsáno „Nový řád věků“.