Ve škole nás učili definici (etnickou) národa. Mít vlastní území, mít bohatou kulturu, jazyk s tisíciletou literaturou, originální civilizační zvyky atd... Podmínka území se nevztahuje na Židy a cikány. Ani kultura a civilizace nemusí být vždycky bohatá či originální, například v Africe. Rozhoduje o tom politika.

S jazykem je to ošemetné. Jak rozeznat jazyk od nářečí? V lašštině i v slovenštině existují knihy, proč jedna je slezským folklórem a druhá úředním jazykem národa? Proč ukrajinštinu vnutili teprv komunisti, zatímco rusínština není dodnes uznána za jazyk? Na západě také existují regionální jazyky, jsou však dobrovolné. Moje vnoučata rozumí bretoňsky, ale radši mluví francouzsky.

Studoval jsem společně s německými studenty v Rakousku - některé rakouské výrazy jim byly vyloženě k smíchu. V Quebecu jsem ze začátku špatně rozuměl místní francouzštině, než jsem si zvykl. Proč není rakouština či quebečtina uznána za jazyk? Snad proto, že o to žádný politik nepožádal. Zato stává se jazykem chorvatština, která se od srbštiny liší jen abecedou.

Andrej Važdra (pseudonym) na serveru Ruská Pravda odmítá ukrajinský stát i ukrajinský národ, který byl uměle vytvořen bolševiky. Prozápadní inteligence dnes s pěnou na rtech řeční o zločinech Lenina a Stalina vůči "ukrajinskému národu", popravách, o smrti milionů Ukrajinců hladem. Veřejnost se tedy domnívá, že komunistický režim byl nepřítelem Ukrajinců.

Zapomíná se při tom, že obrovský teror a hladomor byly i v Rusku. Vinou byla občanskou válkou rozrušená země, roky sucha, násilná kolektivizace a export obilí, zabaveného vesničanům. Někteří historikové viní sionistu Trockého v cílevědomém vraždění.

Počínaje rokem 1925 bolševici začali s industrializací země. Vláda prodávala obilí, dřevo, trochu ropy a hlavně zlato. A jako náhodou, toho roku západ zavedl "zlatou blokádu". Neslýchané v dějinách - platbu zlatem odmítal!!

Roku 1929 začala kolektivizace. Brzo poté USA, Francie, Anglie zavedly embargo na všechny sovětské produkty. S výjimkou obilí! Na svou industrializaci a elektrifikaci Stalin potřeboval devizy. Prodával tedy obilí, na lidi ohled nebral: "Když se kácí les, létají třísky. Nás mnoho!" Američani by řekli ještě stručněji : "kolaterální škody".

Bez Lenina a Stalina, bez sovětského režimu a "národnostní politiky" bolševiků, nikdy by se nezrodili Ukrajinci a Ukrajina tak, jak je známe. Byli to bolševici, kdo z obyvatelů Jihozápadního kraje Ruska udělal Ukrajince, a potom k této nové zemi připojili území, která nikdy nenáležela ani k Malé Rusi, ani k Hejtmanátu, ani k Jihozápadnímu kraji.

Dnešní ukrajinizátoři, které Važdra nazývá "svidomisti" jsou sekta, zastávající nacistické myšlenky: Ukrajincem je člověk v jehož žilách teče ukrajinská krev, to je materiální základ ukrajinské duše, jazyka a kultury. Obyvatelé Ukrajiny budou mluvit výhradně ukrajinsky, rodilí Ukrajinci též myslet v tomto jazyku, vládnout bude ukrajinská kultura. Výskyt v zemi čehokoliv ruského je nebezpečím - nebezpečím je i existence Ruska. Ukrajina je výlučně evropský stát a usiluje o vstup do EU.

LP

Proč bolševici organizovali masovou výrobu "Ukrajinců"

Bolševici v začátku 20. století měli dvě vlastnosti společné s haličskými nacionalisty, kteří si říkali "Svidomí ukrajinci": Jednak nenávist k ruskému národu, jednak snahu zničit Rusko. Silnou nenávist a velký strach z Ruska. Kromě toho, podporovala a řídila je tatáž síla, která usilovala o smrt carství - sionismus.

Počínaje r. 1914 jak "Svaz pro osvobození Ukrajiny", který vedl D. Doncov, tak i soc-dem. strana vedená Leninem, měly společný zdroj financování - kaiserovo Německo. Společným byl i německý kurátor - Izrael Gelfand (Parvus), učitel a inspirátor Lva Trockého.

Halič ještě v začátku dvacátého století byla rozervaná mezi Polskem, Maďarskem a Rumunskem a nebýt Stalina, zůstala by tak. Vzhledem k talentu těchto národů asimilovat své sousedy, o Podkarpatí i Zakarpatí by už dnes možná ani pes neštěkl.

Ještě v době říjnové revoluce ukrajinský národ prakticky neexistoval. Existovala pouze jiho-západní větev ruské etnické skupiny a nicotná skupinka "uvědomělých" maloruských a haličských inteligentů, kteří nepředstavovali prosté lidi. Sám Lenin píše (dopis Armandovi 30. 1. 1917), že Němci do zajateckých táborů posílají učitele z Haliče přemlouvat zajatce k odtržení od Ruska a navzdory tomu z 27000 Ukrajinců jen 2 tisíce jsou pro samostatnost...

Rosa Luxemburgová psala, že Ukrajina nikdy nebyla národem, nikdy neměla svůj stát, a kromě reakčně-romantických básní Ševčenka neměla ani národní kulturu. Ukrajinský nacionalismus podle ní je zcela jiný, než byl český, polský nebo finský. Je to směšný pokus hrstky profesorů a studentů. Lenin a soudruzi agitují pro vytvoření umělého "národa".

Podle bolševiků neměla v budoucím komunistickém ráji ruská kultura převládat, protože ruský národ byl dříve utlačovatelem a ruskou kulturu tvořila šlechta, kterou bylo nutno zničit. Rusko mělo být pouze první etapou ve světové revoluci.

Také internacionalismus bolševiků nedovolil zachovat ruské etnické jádro impéria. To vše vedlo k rozseknutí ruského monolitu na "tři bratrské národy". Přišla vhod polská ideologie zvláštního ukrajinského jazyka a samostatné ukrajinské kultury. Idea Rusi antiruské byla tedy dílem polského tvůrčího génia; pracovní prototyp vykonstruovaný Rakušany a hejtmany Východní Haliče byl uveden v provoz Leninem a Stalinem.
Aby uchopili v Rusku moc, byli bolševici ochotni ke všemu. Roku 1914 se jako Jidáš domluvili s nepřítelem - Německem. Ve svých pamětech gen. Ludendorf píše: "Z vojenského hlediska dovolit průjezd Lenina Německem mělo své oprávnění. Rusko bylo nutno svrhnout do propasti." Tak soudili i bolševici.

V červnu 1914 Lenin jel do Berlína a navrhnul rozkládat ruskou armádu zevnitř a vyvolávat nepořádky v týlu. Němci dvakrát odmítli, nakonec pod vlivem sociálního demokrata Parvuse byl vypracován plán války v týlu proti Rusku a Francii. Němci slíbili 70 milionů marek.

28. prosince téhož roku M. Melenevskij, jeden z hlav Svazu za osvobození Ukrajiny, nabízí v dopise Leninovi spolupráci, což Lenin na veřejnosti hystericky odmítá, neboť "berou peníze od Hohenzollerů a Habsburků a jejich bratrů", ačkoliv sám měl stejného chlebodárce.

Jak bolševici organizovali masovou výrobu "Ukrajinců"

Ukrajinizace se vedla a bude vést co nejrozhodněji. Ten, kdo tohle nechápe nebo nechce chápat,
nemůže být neoznačen vládou za kontrarevolucionáře a vědomého či nevědomého nepřítele sovětského zřízení.

N. Skrypnik

V dubnu 1923 na 7. konferenci komunistické strany (bolševiků) byl vyhlášen začátek politiky "ukrajinizace". Komunisté prakticky z ničeho museli vytvořit ukrajinský národ, ukrajinský jazyk, ukrajinský stát, ukrajinskou kulturu atd. Ukrajinizovalo se vše. Státní úřady, průmysl, školy, university, tisk, divadla atd. Ten, kdo se nechtěl učit či neuspěl na zkouškách z ukrajinštiny, byl vyhozen z práce bez práva na pomoc v nezaměstnanosti. S každým, kdo byl obviněn v "negativním postoji k ukrajinizaci", bylo nakládáno jako s kontrarevolucionářem a nepřítelem režimu.

Také boj s negramotností se vedl jen v ukrajinštině. Existovaly kurzy jazyka a kultury povinné pro všechny. Proces ukrajinizace neustále kontrolovaly spousty komisí. Byl úkol v co možná nejkratší době stát se ukrajinským národem, všechna moc partajního aparátu se naň vrhla. Šlo to velmi těžko, navzdory metodám typu čekistů (tajné policie). Ještě div, že nikoho nezastřelili za to, že nechtěl měnit národnost, jako to dělali Rakušáci v Haliči.

Podle ideologů snil maloruský národ celá tisíciletí o všem ukrajinském, chtěl mluvit rodným jazykem, kochat se ukrajinskou kulturou, ukrajinizace tedy měla jej naplnit štěstím. Avšak realita dvacátých let byla jiná. Ukrajinofilové byli orientovaní na Německo, národ je nemiloval, reptal, vzpíral se, sice jen pasivně, ale mluvit ukrajinsky nechtěl. Docházelo i k sabotáži partajních instrukcí.

Proto Moskva dovolila vstoupit do strany i bývalým protivníkům bolševiků - socialistům z Centrální rady a z Direktoria, nacionalistům ze západu, jejichž názory byly prakticky shodné s ideologií bolševiků. Dnešní ukrajinská propaganda je kreslí jako velké nepřátele bolševizmu, ve skutečnosti se s nimi přeli jen o to, kdo bude u moci. Gruševskij a Vinničenko a celá řada vlivných osobností Direktoria se po občanské válce šťastně vrátila do lůna sovětského režimu.

V této společnosti smůlu měl jediný Petljura. Ten byl zabit v Paříži r. 1926, ale nikoliv proto, že bojoval se sovětským režimem, nýbrž kvůli masovým židovským pogromům, které zachvátily celý Jihozápadní kraj v době jeho vedení ukrajinské armády. Zabil ho Samuel Schwartzbart a francouzský soud ho osvobodil. Šlo o pomstu - Petljurovci vyhladili okolo 25 tisíc židů.

Mezi navrátilci byla i četná skupina "ukapistů" (levičáci a sociální revolucionáři, na stejné platformě jako bolševici), dále emigranti z Haliče, kteří také chtěli budovat ukrajinskou sovětskou republiku. V jejich řadách bylo okolo 400 důstojníků Poláky poražené haličské armády.

Kolosální vklad do založení ukrajinského jazyka a literatury vnesli židé. Jestliže nenávist "uvědomělých" Ukrajinců k "moskalům" má ještě jakési důvody, jejich nenávist k "židům" je nepochopitelná. Kdyby měli aspoň kapku vděku, postavili by na majdaně Nezávislosti gigantickou sochu Stalinovi a na Evropském náměstí památník židovi Lazaru Kaganoviči.

Pod vedením Kaganoviče se totiž odehrávalo nejintenzivnější období sovětské ukrajinizace. Plamennějšího ukrajinizátora na světě nebylo. Vše, co dělali jeho následníci po roce 1991 je hračkou v porovnání s ním. Přesto ani takoví vrahové, jako Stalin a Kaganovič, nedokázali zlomit hřbet malorusů. Po 10 letech řádění proces ukrajinizace potichu zanikl.

Příčinou byl nejen pasivní odpor národa, nýbrž i změna strategických plánů bolševiků. Počátkem 30. let Stalin ustoupil od Leninem milované myšlenky světové revoluce, která by zachvacovala postupně všechny zotročené národy a připojovala je k SSSR. Proti zrádným imperialistům Stalin chtěl přestavět SSSR v komunistickou pevnost. Za tím účelem potřeboval silný, monolitní, centralizovaný stát.

Ukrajinský národ tedy nevznikl, ale "ukrajinská mluva" po Stalinovi zůstala. Chyběla myšlenka národa, kterou se pokusili dodat v 30-40 letech ideologové Ukrajinské Povstalecké Armády (UPA) a podobných organizací, v 60-70 letech pak hrstka disidentů-ukrajinofilů. UPA, vedená Banderou, za války bojovala proti Němcům i Sovětům, proti těm až do let 1950. Pamatuju, jak se banderovci skrývali i v českých lesích a my jsme se jich báli.

Po osamostatnění v roce 1991 bývalí komunisti a komsomolci uměle vzkřísili ukrajinizaci v původní polsko-rakousko-německé karikaturní verzi, žádné nové myšlenky nepřinesli. Proto za necelé desetiletí byly z nich už jen marginální nacionálně-demokratické strany a skupiny.

Dostali se však k moci roku 2004 díky Amerikou připravenému a financovanému "oranžovému" puči. Juščenko rehabilitoval Banderu a zavedl ukrajinizaci soft, účinnější, neboť orientovanou na školy a mladší generace. V Krymu však dochází k odporu k násilné ukrajinizaci. Píšu o tom zde.

Od národa, který byl prý dlouhá staletí utiskován, by se čekalo pochopení pro četné národnostní menšiny na svém území. Kromě jazyků sousedních států jsou na Ukrajině oblasti, kde se mluví ukrajinským suržikem nebo rusínsky, ale těm vláda status národa neuznává, ač Podkarpatská Rus, Rusiči, Lemki a jiní existují už tisíciletí. zde

Překlad a adaptace článku z : www.ruska-pravda.com, Andrej Vadžra, 14.5.2009

Zdroj: Trampská nit, 1. 5. 2009

https://monarchista.cz/clanky/souhlasime/608-jsou-ukrajinci-narod