2011-02 K případu bachaře Josefa Vondrušky III.

Dva světy

Soudní jednání dne 21. ledna se vyznačovalo odlišným viděním dvou skupin. Projevilo se navenek ve vystupování jednotlivých aktérů.

Ke skupině prvé patřilo vystoupení první a poslední. Nesporným kladem a dá se říci i vrcholem dne byla výpověď prvního svědka, pana Jiřího Gruntoráda, která proběhla na začátku. (Jiří Gruntorád po převratu v r. 1989 vybudoval knihovnu Libri prohibiti v Praze na Senovážném náměstí). Mluvil jasně, přesně a zřetelně, nevypustil z úst jediné slovo navíc, stejné byly i jeho odpovědi na otázky. Jeho vystoupení se odehrávalo v tichosti soudní síně a našinec si říkal: takhle by to mělo u soudu vypadat, takto by se měl svědek chovat po stránce věcné a formální. Vlastní obsah vystoupení Jiřího Gruntoráda spočíval v popisu poměrů v minkovické věznici, kde byl vězněn v 80. letech. Šikanování, včetně fysických útoků od dozorců, osobní prohlídky, svlékání do naha, prohlídky konečníku. Dozorci nepochybně dobře věděli, kdo je politický vězeň, vzpomínal svědek. Pracoval jako brusič skla, pracovní podmínky označil za „peklo na zemi“. Sál oslovila jeho vzpomínka na halu s bruskami a leštičkami, na plameny a stříkající vodu, na pracovní tempo a špinavé promáčené lidi. (Při jeho slovech se na chvíli změnila i vizáž obviněného Vondrušky.) „Pracovní normu mohl splnit zdravý muž s vypětím všech sil,“ zněla odpověď Jiřího Gruntoráda na dotaz soudce. Nesplnění přivodilo škálu trestů od odepření tabáku a kapesného po kázeňské tresty, které stanovoval „vychovatel“ – včetně umístění do samotky s prací, nebo bez ní. Dozorcem byl pan Gruntorád napaden jednou (nejednalo se o obviněného Vondrušku), bylo to popsáno ve zprávě VONSu (výboru na obranu nespravedlivě stíhaných). Stížnost vedla k obvinění z křivého svědectví, systém věřil dozorcům. Šikana v Minkovicích probíhala podle schématu: vězeň byl zbit dozorci, stěžoval si, dozorci se kryli navzájem a socialistický soud odsoudil vězně za „křivé“ svědectví. Lékařská péče byla podle Gruntorádova svědectví špatná. Měl problémy s páteří a sluchem, byl ale místním lékařem, který byl přezdíván „Mengele“, poslán do práce. Stěžoval si, ale stížnosti, ústní i písemné, neměly smysl. Ústní byly v nejlepším případě  ignorovány, písemné byly „řešeny“ pozdržením tak, že „prošel“ termín. Forma úniku z Minkovic, dle sdělení svědka, existovala. Bylo jím udavačství, za které byl takový vězeň přeřazen do „jedničky“. Minkovice byly „dvojka“ (čili druhá nápravná skupina). Jiří Gruntorád byl naopak (jako „potížista“) přeřazen do třetí, formálně nejhorší skupiny, do Valdické věznice. „Valdice byly lepší, než Minkovice,“ zazněla odpověď Jiřího Gruntoráda. Za čtrnáct valdických měsíců „dostal“ jen jeden kázeňský trest „za opomenutí“, zatímco za dva roky v Minkovicích obdržel za neexistující přestupky velké množství kázeňských trestů. Jiné poměry ukázal i valdický vychovatel slovy: „nás nezajímá, co je o vás v papírech, tady začínáte od nuly.“ První oživení v sále způsobil, po odpovědích na tresty za socialismu, dotaz soudu k svědku Gruntorádovi: „V současné době Váš rejstřík trestů je čistý?“ Odpověď zněla: „můj rejstřík trestů je čistý.“ Směrem k dalším svědkům, a zejména k obžalovanému Vondruškovi soud ale takovou otázku nepoložil. Svědek Gruntorád soudu vypověděl, že obviněný Vondruška jemu osobně neublížil. Pozoroval Vondrušku v Minkovicích jeden rok a viděl ho jako zlého člověka, který chce ublížit. Listinné doklady shrnuté ve „Zprávě o poměrech ve vězení Minkovice“ (byla sepsána asi v r. 1985, jejím základem je mj. zpráva Jiřího Wolfa) – které soudu nabízel svědek Gruntorád, soudce odmítl, aniž se s nimi seznámil, cca se slovy: „v nich není nic k napadení Wolfa.“ „Tak potom nechápu, proč se mě ptáte na poměry v NVÚ Minkovice,“ odpověděl Jiří Gruntorád.

Výpovědí svědka Kosteleckého, který byl v 80. letech dozorovým prokurátorem minkovické věznice (byla vězni nazývána „Minkau“), začala druhá, až trapně komediální část procesu. Nevím, nevzpomínám si, mohlo to tak být, ale také to mohlo být jinak, byl jeho obvyklý slovosled. Ze sálu se občas po jeho odpovědi ozýval smích. Konkrétně sdělil jen dvě věci, že se s Vondruškou stýkal, a že si vězni v Minkovicích stěžovali na pracovní zařazení. Jeho tón a způsoby ukazovaly to, co vyznělo ještě jasněji u svědka následujícího: jistý až familiární tón směrem k soudu. Soudruzi mají dosud důkladně zažitu skutečnost, že všechny represivní složky socialistického státu byly „jedna parta“, a to svým jednáním mimoděk naznačují. Také jeden z hořkých plodů polistopadové právní kontinuity. Nepřítomného Jiřího Wolfa zastupoval schopný právník, Mgr. Němec. Na Němcův dotaz, zda byl svědek Kostelecký členem KSČ, tázaný odpověděl kladně, ale až po slovní „přestřelce“ se soudcem. Šokem dne byl výstup náčelníka minkovické věznice, Šimka. Byl v této funkci devět let, končil v r. 1989. Dovoluji si hodnotit, že byl ze všech aktérů dne nejbystřejší, navíc s nepopiratelným hereckým talentem. Soud mu kupodivu umožnil dlouhé monology „o dobrých časech v jeho práci“. Šimkovo vystoupení zabralo většinu času jednání. Ve věznici prý bylo vše v pořádku, on s vězni nic neměl, vše řešili podřízení, on přece jednal se svými zástupci. Několikrát předvedl svoji výtečnou paměť, citoval neuvěřitelné podrobnosti, např. to, co dokonce kdysi řekl tchán Vondrušky proti ruským vojákům po r. 1968. Došlo-li ale na ožehavou otázku, např. zda byl u samotky katr, ihned nasadil roli nic si nepamatujícího nemocného po mrtvici. Bystře využil výše zmíněného dotazu o členství v KSČ a u několika jmen dozorců a lékařů, uváděl s neskrývanou ironií „nestraník“, popř. „straník“. Veřejného vystoupení využil také k ataku na PhDr. Aleše Kýra (dnes je vedoucím kabinetu dokumentace a historie vězeňské služby) – „byl předsedou ZO KSČ.“ Dlouhé minuty bez přerušování monotónním hlasem vzpomínal, jak bylo za jeho časů vše bezvadné. Úplně naopak, než líčil svědek Gruntorád. Společnosti prospěšná vězeňská práce, skvělí vězeňští lékaři; horlivý Vondruška snad jen trochu víc na vězně křičel. Soudce i státní zástupce zvýraznili paradoxní situaci několikrát položenou otázkou „odjinud“, zda byly ve věznici (v 80. letech) kamery.

Z hlediska práva nutně muselo při líčení dojít ke křivé výpovědi. Bude zajímavé, zda a jak s tím soud naloží.

Soudní jednání končilo věcnou výpovědí soudního znalce, která vyzněla ve prospěch nepřítomného Jiřího Wolfa.

Co dodat? Svědek Gruntorád a obžalovaný Vondruška representují dva světy, které nemají nic společného. Do podivného společenství okolo obžalovaného je potřeba (k výše jmenovaným Kosteleckému a Šimkovi) připočítat jeho obhájce, soudruha Rydvana, který byl za tehdejšího socialismu okresním prokurátorem a tedy nadřízeným dnešního svědka Kosteleckého.

Svět lidí Vondruškova typu pořád myslí a jedná „třídně“, pravda je u nich věc ohebná a relativní. Tato „parta“ ale je, aniž si to uvědomuje, v těžké posici. Jejich nemoci i věk, signalizují přibližování konce pozemského života. I tento nedokonalý soud, už jenom tím, že k němu došlo, jim dává šanci prohlédnout. Museli by ale popřít mnohé ze svého dosavadního života. Je zřejmé, že „na to nemají.“ Na poctivou reflexi historie zemí českých ve 20. století konec konců dosud „nemá“ ani velká část naší společnosti.

 Karel Korous / https://sklenenykostel.net/j15

Pozn: Tento, k danému tématu třetí příspěvek, následuje po dvou článcích, které byly uveřejněny v Obrázku libereckých farností roč. 9, č. 1, 19. 12. 2010, a na které navazuje (viz https://www.gwo.cz/pravda/pdf/1101v1.pdf). Nazývají se: Vězeňský ne-řád (M. Petrovský) a Kam jsme došli (K. Korous).