K0.1 Náboženská svoboda, Moderní pohled

Právo na náboženskou svobodu – Je už i v lůně Církve

„Skutečný pokoj je třeba vytvářet obranou náboženské svobody“ (Benedikt XVI.).

Odchýlila se katolická církev od své nauky v otázce práva na náboženskou svobodu?

Ve vícero souvislostech se dnes hovoří o právu na náboženskou svobodu. V západním světě je považováno za jedno z nejdůležitějších přirozených práv, vyjadřujících lidskou důstojnost. Vnímáme ohrožení tohoto (pozn. red.: údajného) práva ze strany postupující ideologie laicismu v Evropské unii. Jsme svědky masivního a mnohdy krvavého porušování náboženské svobody v mnoha zemích světa. V neposlední řadě je právo na náboženskou svobodu jednou z věcí, na kterou poukazují někteří členové Bratrstva sv. Pia X. jako na věc nepatřičnou, neboť se v ní katolická církev údajně odchýlila od své nauky. Rád bych svým článkem přispěl k vyjasňování tohoto naposled zmíněného sporu.

Syllabus Pia IX.

Blahoslavený papež Pius IX. vydal 8. prosince 1864 tzv. Syllabus, což je soubor omylů tehdejší doby. Osmdesát vět uvedených v Syllabu bylo již dříve v různých alokucích, encyklikách a listech bl. Pia IX. odmítnuto coby bludných.

Práva na náboženskou svobodu se týkají následující tři věty ze zmíněného Syllabu:

15. Každý člověk může svobodně přijmout a vyznávat náboženství, které svým lidským rozumem uzná za pravé a pravdivé.

77. V této dnešní době již není vhodné považovat katolické náboženství za jediné státní náboženství, a tak vyloučit všechny ostatní kulty.

78. Proto je chvályhodné, že v některých zemích katolického jména bylo zákonem zajištěno, aby přistěhovalci směli veřejně vykonávat jakýkoli vlastní kult.

Deklarace Dignitatis humanae

2. vatikánský koncil přijal 7. prosince 1965 Deklaraci o náboženské svobodě Dignitatis humanae. Klíčová formulace koncilu se nachází ve 2. článku Deklarace:

„Tento vatikánský sněm prohlašuje, že lidská osoba má právo na náboženskou svobodu. Tato svoboda záleží v tom, že všichni lidé musí být prosti nátlaku jak ze strany jednotlivců, tak ze strany společenských skupin a jakékoli lidské moci, takže nikdo ani nesmí být donucován jednat v oblasti náboženství proti svému svědomí, ani mu nesmí být zabraňováno jednat podle svého svědomí soukromě i veřejně, buď sám, nebo spolu s jinými, v náležitých mezích. Mimoto koncil prohlašuje, že právo na náboženskou svobodu je skutečně založeno na důstojnosti lidské osoby, jak nám ji dává poznat i zjevené Boží slovo i sám rozum. Toto právo lidské osoby na náboženskou svobodu má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se stalo občanským právem … Právo na tuto svobodu patří i těm, kdo neplní povinnost hledat pravdu a přidržet se jí. Jejímu uplatňování se nesmí bránit, pokud se zachovává spravedlivý veřejný řád.“

Co s rozporem?

Spatřuje-li věřící (pozn. red.: ?) katolík v obou vyhlášeních magisteria rozpor, mělo by ho to, domnívám se, vést k následující úvaze: Buď je ten rozpor skutečný, a pak se nejedná o Bohem zjevený, a tudíž neměnný článek víry, ale o dobově podmíněnou, a tudíž měnitelnou směrnici Církve, anebo je ten rozpor jen zdánlivý, daný například nedostatečně rozlišenými pojmy.

Pro úplnost bychom ještě měli připustit možnost, že se jedna strana v něčem mýlí. To proto, že ani Syllabus bl. Pia IX., ani Deklarace Dignitatis humanae 2. vatikánského koncilu nebyly vyhlášeny tak slavnostním způsobem, aby si nárokovaly neomylnost a závaznost pro katolickou víru ve všech svých tvrzeních. Domnívám se však, že v případě otázky práva na náboženskou svobodu se nemusíme k tomuto krajnímu řešení uchylovat.

Pokusme se raději vyjádřit positivně tehdejší postoj bl. Pia IX. Jsou-li výše uvedené věty Syllabu mylné, pak by jejich opak měl být pravdivý:

Některý člověk nemůže svobodně přijmout a vyznávat náboženství, které svým rozumem uzná za pravé a pravdivé.

V této dnešní době je stále vhodné považovat katolické náboženství za jediné státní náboženství, a tak vyloučit všechny ostatní kulty.

Není chvályhodné, že v některých zemích katolického jména bylo zákonem zajištěno, aby přistěhovalci směli veřejně vykonávat jakýkoli vlastní kult.

Právo bytostné a právo morální

Pokud jde o větu č. 1 a vlastně o jádro problému práva na náboženskou svobodu, domnívám se, že je třeba rozlišovat právo na svobodnou volbu v rovině bytí a právo na svobodnou volbu v rovině mravní. Bytostná svoboda znamená, že nás Bůh skutečně stvořil jako autonomní bytosti. Existenčně na něm závisíme, ale se svou svobodou může člověk naložit jakkoli, dokonce ji použít i proti Bohu. O tom vypovídají celé dějiny lidských selhání počínaje prvotním hříchem. V citovaném 2. článku Dignitatis humanae jde právě o toto bytostné právo na svobodnou volbu ve věci náboženství. Jestliže nám sám Bůh tuto možnost volby ponechává, kdo by si mohl dovolit ji člověku nepřiznat?

A pak je tu právo na svobodnou volbu ve smyslu mravním, které znamená, že mohu svobodně volit jen to, co je pravdivé a dobré. Toto právo je spojeno i s morální povinností hledat pravdu a podle poznané pravdy žít. Myslím, že tuto mravní svobodu má na mysli bl. Pius IX. v 1. větě, jež je směrována ke katolickým věřícím. Katolík, který od Pána obdržel a přijal milost víry, je mravně zavázán, tj. má morální právo se této víry držet a morální povinnost neodpadnout k jinému křesťanskému vyznání nebo dokonce k jinému náboženství. V Deklaraci Dignitatis humanae je tato mravní povinnost vyjádřena v 1. článku: „... Všichni lidé pak mají mravní povinnost hledat pravdu, především o Bohu a o jeho Církvi, a poznanou pravdu přijmout a zachovávat …“, a také ve 2. článku: „… Všichni lidé, protože jsou osoby, jsou v souladu se svou důstojností pobádáni vlastní přirozeností a zároveň i mravně hledat pravdu, především náboženskou. Jsou též zavázáni přidržet se poznané pravdy a podle jejích požadavků zařídit celý svůj život. Lidé však nemohou splnit tuto povinnost způsobem přiměřeným své přirozenosti, nemajíli psychologickou svobodu a nejsouli zároveň prosti vnějšího útlaku …“

Abych ilustroval výše řečené na příkladu: Adam a Eva měli bytostné právo volit cokoli včetně zakázaného ovoce (což žel Bohu učinili) a zároveň měli morální právo jíst ze všech stromů v zahradě, kromě toho jediného. V Syllabu jde tedy o náboženskou svobodu ve smyslu mravním, zatímco Deklarace vyhlašuje právo na náboženskou svobodu ve smyslu bytostném. Proto se spor nekoná.

Dobové okolnosti

Mám za to, že 2. a 3. věta odvozená ze Syllabu, v nichž se hovoří o tradičně katolických zemích, jsou dobově a církevně politicky podmíněné. Neznám všechny okolnosti a souvislosti tehdejší doby, ale věřím, že když bl. Pius IX. Syllabus vyhlásil, bylo to pro spásu lidí lepší a bylo správné se tím řídit. Stejně tak věřím, že dnes po dvou světových válkách, po zkušenostech s mnoha typy totalit a v době narůstajícího islámského fundamentalismu (pozn. redf.: předtím však ještě sekulárního fundamentalismu, jakožto příčinou obou válek) na jedné straně a sekulárního laicismu na straně druhé je pro spásu lidí lepší a je správné přijmout požadavek Deklarace: „Právo lidské osoby na náboženskou svobodu má být uznáno v právním uspořádání společnosti tak, aby se stalo občanským právem.“

I zde však také můžeme zahlédnout jistou shodu mezi Syllabem a Deklarací.

Bl. Pius IX. píše o všech resp. jakýchkoli náboženských kultech stojících vně katolického náboženství. Mezi těmito kulty jsou zajisté i kulty destruktivní, které pošlapávají přirozená práva svých členů a mohou ohrožovat i přirozená práva ostatních lidí ve společnosti (pozn. red.: nejdestruktivnějším nám známým kultem není islám, ale sekularismus, mající na „svědomí“ už asi miliardu vyvražděných nenarozených dětí). Veřejnému působení a šíření takovýchto kultů je třeba v zájmu bezpečnosti a uchování lidské důstojnosti přiměřenými prostředky čelit. Kult, který omezuje přirozená práva člověka, musí být sám omezen popř. vyloučen.

Deklarace Dignitatis humanae vyjadřuje tentýž požadavek, když pro náboženské jednání stanovuje omezující podmínky „v náležitých mezích“ či „pokud se zachovává spravedlivý veřejný řád.“ Konkrétněji upřesňuje meze náboženské svobody v článku 7.

Náboženská svoboda, cesta k míru

Pro Svatého otce Benedikta XVI. je přirozené právo na náboženskou svobodu jedním z důležitých témat posledních měsíců. Vidí, jak je ohrožováno, jak ze strany fanatismu náboženského, tak ze strany fanatismu protináboženského. Svůj novoroční list nazval: Náboženská svoboda – cesta k míru a v novoročním projevu k členům diplomatického sboru při Svatém stolci uvádí: „Skutečný pokoj je třeba vytvářet obranou náboženské svobody.“

Spolu s právem na život tvoří právo na svobodu myšlení (pozn. red.: nejsou přece jen obě práva v rozporu vzhledem k celozápadní potratové katastrofě?), svědomí a náboženství základní jádro přirozených lidských práv. Zajištění těchto základních práv je předpokladem pro integrální rozvoj všech členů společnosti a celé lidské rodiny.

fr. Pavel M. Mayer OP / https://res.claritatis.cz/download/MONITOR-2011-6.pdf