Kapitoly ze sebevýchovy Kardinální ctnosti (2) Moudrost

Avšak první ze všech (láska jsme řekli je korunou všech a vytrvalost zase nutným prostředkem vůbec k jejich získání) – první ze všech je moudrost. Vidíme to nejlépe na začátečnících v duchovním životě, jak nutně potřebují moudře usměrňovat. Ještě potřebují (jak říká sv. Pavel) mateřské mléko, ale už by chtěli číst sv. Teresii Velikou, sv. Jana od Kříže a já nevím, co ještě. Potřebují moudře usměrňovat a vést. Jinak bude jejich nadšení jako bublina, která brzy splaskne.

Tak tedy moudrost, první ze všech ctností. „Buďte opatrní jako hadi,“ říká Pán apoštolům.Tím ale nechce po nich lidskou vychytralost, která třeba potom v nestřeženém okamžiku uštkne. Sv. Tomáš z Aquina vidí opatrnost hada v tom, že svléká svou starou kůži a odívá se novou. A tak podobně má Kristův učedník svlékat starého člověka (míněno když byl ještě v hříchu, ne starého vybaveného zkušenostmi minulosti – tradicí) s jeho skutky a odívat se v nového člověka (obdařeného právě tou tradicí), v Ježíše Krista. Tak, jak to říkal sv. Pavel v listě Efesanům: „Vy jste přece o něm (o Kristu) slyšeli a jako křesťané jste byli poučeni podle pravdy, která je v Ježíšovi, že máte odložit starého člověka s dřívějšími (rozuměj: starými, ne dobrými) způsoby života, který je chtivý rozkoší a. žene se do zkázy (bylo by nejvýš špatné, kdyby tento nový člověk naopak opustil to dobré, co bylo a hnal se do zkázy). Stále si obnovujte mysl po její duchovní stránce (tj. směrem od špatného k dobrému, ne „obnovovat“ se naopak!) a oblečte člověka nového, který (lépe: pokud) je stvořen podle Božího (vzoru) jako skučně spravedlivý a svatý. (Vysvětlení v závorkách jsme museli doplnit, protože je dnes mnoho lidí – i v církvi – kteří se sice pošetile, nemoudře, ženou k novému, ale horšímu).

– To je tedy pravá křesťanská moudrost.

A jak vypadá člověk křesťan, bez ní? Její nedostatek mívá nejednou neblahé následky. Člověk může mít krásné úmysly a velké ideály, může být i horlivý v jejich uskutečňování, ale jeho horlivost bývá nejednou nerozumná, ukvapena a nestálá. Proto nedojde daleko. Nedostatek moudrosti právě působí, že horlivost nedochází svého cíle protože je nerozumná. (Na to mysleme vždy, když slyšíme výzvy k horlivosti kohokoliv.)

Člověk ovšem musí mít ideály. a1e ty mají zůstávat v mezích skutečna, vedeny moudrostí. Ta právě ukazuje, jak daleko může. své touhy zamířit, kam až se může odvážit a jakých prostředků užít, aby dosáhl cíle. Nejednou se duchovní snažení zhroutilo a horlivost rozplynula, protože byly postaveny na ne zdravém idealismu. A taková bývá nejednou snaha začátečníků. pokud nejsou dobře vedeni anebo dokonce pohrdají radou moudřejších a zkušenějších; pak jim bývá těžko pomoci.

Kdo nedbá rozumu při svém výstupu k Bohu a chce přeskakovat celá období duchovního života, udělá nejednou chybný krok a ten ho vrátí zpět. Přitom ovšem se zraní duše. A je-li takových poranění více, stává se duše skleslou a nakonec ustupuje z cesty za svými idoly. A takový pak – po této neblahé zkušenosti – se bude jen těžko na cestu k Bohu vracet. Nehledě k tomu, že taková nerozumná a ukvapena horlivost bývá nestálá. Pro co včera hořel, o to dnes nestojí, a co jej včera pohánělo k vypětí všech sil, je mu dnes lhostejné. Od započatého díla ustupuje a dává se do jiného, k němuž se cítí přitahován. Ale toho zanechá zítra také. Je jako včelka, která přelétá z květu na květ; ona z toho ovšem vybuduje snůšku medu, ale on z toho nevybuduje zhola nic.

Člověk vedený moudrostí ví naopak, co chce, zná svůj cíl, volí správné prostředky, nepředbíhá, nechce víc, než může chtít, a tak jde pevně a vytrvale vpřed. Na úkony denního života hledí jako na povinnost, jíž se dostává blíže k Bohu. I každou maličkost takto chápe. Celý život je mu povinností a povinnost službou Bohu. Proto je věrný i v nejmenším. Proto tvrdí jeden moudrý karmelitán, že kdo dosáhl vysokého stupně moudrosti, dosáhl také vrcholu štěstí. S jistou snadností totiž tíhne k pravému dobru, k Bohu. Proto je moudrost jaksi souhrnem veškeré dokonalosti a obsahuje všechno štěstí člověka. Odstraňuje z jeho životní cesty všechno marné a zbytečné, učí na všechno hledět ve světle Božím, a tak dělá pořádek v duši i všech jejích schopnostech. A v duši tak nastává klid, který je živnou půdou pro hluboký život s Bohem.

Cesty k získání moudrosti: Jako nadpřirozená zběhlost je moudrost majetkem všech spravedlivých, kteří žijí v (Boží) milosti. Ovšem i takoví nemusí být ještě v praktickém životě moudří. K tomu je potřeba zkušenosti, i toho, aby měl člověk v moci své vášně a nižší sklony, které snadno zatemňují rozum a překáží vůli. Přece však trojí cesta vede k získání moudrosti: cesta vlastní prozíravé úvahy, cesta učenlivosti vzhledem ke zkušenostem vlastním i cizím, a cesta modlitby k Duchu svatému.

Cesta vlastní prozíravé úvahy: Pán Bůh nám dal rozum, abychom ho užívali. Náš tatínek byl obyčejný venkovský člověk, ale vždy říkával: „Při všem se musí myslet.“ Bohužel to však někdy právě těm moderním lidem chybí, jakoby o nich spíše platilo stejně tak moderní: „Myslet bolí.“

Moudrost se týká jednotlivých úkonů lidského života. A tu je třeba posoudit skutek sám i okolnosti skutku, které mohou měnit jeho mravní:hodnotu. Proto má všemu jednání člověka předcházet úvaha rozumu, a dnes zvláště musíme zdůraznit: rozumu podporovaného vírou. A když člověk při takovéto úvaze nehledá jen sebe a jen své vlastní zájmy, nýbrž zájmy Boží (a zjišťuje že právě Bůh to i s ním myslí nejlépe) anebo aspoň hledí i na dobro druhých (čímž se přibližuje k nalezení zájmů Božích), bude jistě uvažovat správně. Už touto zdrženlivosti spojené s úvahou předejde výstřelkům nezdravé horlivosti, bude rozvážně í shovívavě přihlédat k okolnostem a naučí se i čekat. A už tím jaksi napodobuje samého Boha v jeho odvěkém klidu, s jakým na vše mocně pohlíží, vše soudí a ve všem bezustání působí.

Prozíravost odstraňuje nebezpečí nerozumné horlivosti. Učenlivost zase brání člověku jednat ukvapeně. nepředbíhá, hledá radu u zkušených, starších – což je dnes pro mladé horlivce záležitost k nezaplacení. A tak se člověk uchrání před nejedním pádem, omylem, chybou. I když moudrá rada mnohdy působí nepříjemně na duši, přece kdo se jí podrobí,. nebude litovat a časem mu to přinese velkou radost.

Ještě nikdy se však nestal moudrým, kdo nebyl učenlivý. Kdo si myslí, že je „mistr světa“, a o radu starších a zkušených nestojí (ba jí třeba i opovrhuje), ten se nikdy moudrým nestane, ten jím nikdy nebude – spíše bude lidem k smíchu.

Konečně modlitba k Duchu svatému je.dalším prostředkem k získání moudrosti. M o d l i t b a : Jsou známa slova z 1 Král 3, 7.9 – 14: „Hospodine, můj Bože, ustanovil jsi mě za krále namísto mého otce Davida, svého služebníka, a já jsem zcela mladý muž, neumím si počínat vladařsky ... Dej (proto) svému služebníku srdce plné rozvážnosti, aby vládl tvému lidu, aby rozlišoval mezi dobrem a zlem.“ Očím Pána se zalíbilo, že Šalomoun vznesl tuto žádost, a Bůh mu řekl: „Protože jsi žádal o toto a nežádal sis pro sebe ani dlouhý život ani bohatství ani život svých nepřátel, nýbrž sis pro sebe vyžádal schopnost rozvážného rozlišování, udělám, co jsi řek1: dávám ti moudré a rozumné srdce, jaké neměl nikdo před tebou a jaké nebude mít nikdo po tobě. A dokonce i to oč jsi nežádal, ti dávám také: bohatství a slávu jako nikomu z králů.“ Tak úpěnlivě prosil Šalomoun o vladařskou moudrost a takové odpovědi se mu dostalo.

Ke stáru však, bohužel ztratil moudrost danou mu Bohem, hluboce kles1 a vzdálil se od Hospodina – k posměchu ode všech. Povolil totiž nízkým vášním těla. Bohatství u něho zplodilo přepych a přepych neřest, a ta rozhlodala moudrost. Proto dokazuje sv. Tomáš z Aquina, že zvláště hřích nečistoty připravuje člověka o rozvahu a úsudek rozumu, a porušuje moudrost. A přidá-li se k tomu ještě lakomství, které upoutává člověka k pozemským věcem a brání mu pozvedat se nad ně, odchází moudrost z duše a člověka opouští docela. Takový je pak posměšně vláčen pavlačí, sousedkami a dnes médii, po smrti zlým duchům.

Moudrý však zná svou slabost a modlí se, aby ho Pán při moudrosti a v rozumu zachoval. Zná Boží zákon a plní ho. Jít cestou Boží moudrosti znamená totiž právě jít cestou v pravém slova smyslu Božích přikázání, protože ona jediná vedou k Bohu.

A tak, co k tomu ještě říci? – „Dej mi, Pane, rozum ten, – bych tak činil každý den, – sloužil tobě upřímně, – svou práci konal věrně“ (hymnus z breviáře, dopoledne o slavnostech).

P. František Opletal