24.05.2011 13:12

Katolická církev a autoritativní režimy proti totalitním tyraniím i proti liberálním demokraciím

Pojem „autoritativní režimy“ je pro dnešní média nejasný, nebo je až příliš jasný, jenomže média ho záměrně zkreslují.

Co to znamená „autoritativní režimy“? Původ tohoto výrazu je odvozen od slova „autoritas, autorita“, čili moc. Vidíme, že každý politický režim se opírá o nějakou autoritu, o nějakou moc v širším slova smyslu. Tak tomu bylo zvláště v dobách, kdy ještě byl evropský prostor prostorem víry, kdy se tedy moc opírala o autoritu nadpřirozenou, o autoritu Boží, proto také králové měli titul „Dei gratia“, z Boží milosti. Jenomže tyto časy jsou už dvě staletí pryč.

Panovník už od osvícenských dob je panovníkem z vůle lidu, stejně tak i každý jiný státní představitel. Vzpomeňme, že v 18. století Jean Jacques Rousseau, stejně jako Charles Montesquieu formulovali thesi o tom, že veškerá moc pochází z lidu. Nikoli od Boha, nikoli shůry, nikoli tedy od nadpřirozené moci. Z toho potom vyplývá, že moderní státní moc není odpovědná žádnému nadpřirozenému řádu, žádné morálce, která by pocházela seshora, ale že je odpovědná svým voličům, respektive lidu, který jí ve volbách nebo třeba i revolucí propůjčil svůj mandát. Co z toho potom vyplývá, je zřejmé. Taková státní moc musí potom plnit požadavky lidu, čili neplatí žádná morálka, žádné nadpřirozené mravní hodnoty, ale platí vůle lidu. Čili, jestli vůlí lidu je v určitém okamžiku, ať už skutečně, nebo fiktivně, že je zapotřebí legalizovat interrupce a euthanasii (či genocidu), tak státní moc to musí provést, neboť je právě tomuto lidu odpovědná.

Jestliže tedy hovoříme o autoritativních režimech, tak v pravém slova smyslu se jedná o takové, které si jsou vědomy, že mají svou moc shůry. Zároveň si i uvědomují to, co si neuvědomoval Pontius Pilatus, když mu Pán Ježíš řekl: „Neměl bys žádné moci nade mnou, kdyby ti nebyla dána shůry.“ Mocnář a politik, který tyto skutečnosti reflektuje, musí logicky spolu s tím reflektovat i svou závislost na morálním řádu, který přichází shůry a svou odpovědnost vůči němu. Pokud si to neuvědomuje a naopak to zcela vědomě popírá v duchu osvícenských státoprávních thesí, pak nemůžeme mluvit o žádných autoritativních režimech. Proto také můžeme říci, že od osvícenské éry, od Velké francouzské revoluce (pozn. red.: tento proces ale začal, zpočátku pomalu, hned zánikem středověku a zlomovým bode bylo vítězství Filipa Sličného nad Bonifácem VIII.), žádné autoritativní režimy v pravém slova smyslu neexistují. Existují pouze pokusy, které se tu středověkou závislost moci na nadpřirozenu, tedy na Bohu, snaží znovu nastolit, znovu oživit toto povědomí. To se týká takových režimů, jako byl Dollfussův v Rakousku mezi dvěma světovými válkami nebo Salazarův v Portugalsku a Francův ve Španělsku.

Když slyšíme o těchto režimech, tak se vybaví mnoha lidem termín „fašismus“. Je to velmi scestné a jde o pozůstatek komunistické propagandy (pozn. red.: nelze říci o pozůstatek, ale jen to, že komunisté to dovedli k dokonalosti – dnešní architekti novověku si s komunisty nezadají), protože komunisté označovali termínem „fašismus“ absolutně všechno (pozn. red.: – co se jim k propagandě hodilo; i v tom jsou dnešní protagonisté lidové moci stejní). Nerozlišovali mezi německým nacismem, italským fašismem a tzv. autoritativními režimy Salazara, Franca nebo Dollfusse. Pro ně byl všechno fašismus a je přímo ahistorické, jestliže jsme měli tzv. Svaz protifašisických bojovníků, který sdružoval vězně bývalých nacistických koncentráků. Mezi nacismem a fašismem Mussoliniho typu je přímo diametrální rozdíl. Ten je třeba vysvětlit.

Nacismus

Nejprve nacismus. Tento termín není přesný, protože vlastní název politické strany, která ho representovala, zní „Nazional sozialistische Deutsche Arbeiter Partei“ (NSDAP), čili Nacionálně socialistická německá dělnická strana. V názvu tedy slyšíme slovo „socialismus“. To se ovšem nesmělo za komunistické éry nikde objevit, aby někdo nesrovnával, aby se někomu nepropojilo v hlavě, že mezi tehdejším stávajícím socialismem a hitlerovským režimem je značná podobnost (pozn. red.: což popírají i dnešní pseudopravičáci; známý je v tomto bývalý ministr vnitra Ivan Langer, který nutil novinářům stejnou terminologii: neonacisté jsou ultrapravičáci). Ona to není jen podobnost, ale v mnoha směrech i totožnost.

Jediný rozdíl je v tom, že německý nacismus nevycházel z marxismu, ale byl to socialismus, právě tak jako socialismus tehdejšího komunistického tábora nebo i socialismus tzv. socialistických stran v západní Evropě a jinde ve světě. Cíl byl stejný. Socialistický ekonomický a také společenský řád.

Nacismus vycházel filosoficky z Hegela a Nieztscheho. Když si přečteme od hlavního ideologa strany Rosenberga „Mýtus 20. 1století“, zjistíme, že on obdivuje všechny předmarxovské socialistické myslitele, jako byli Saint-Simon, Owen, Proudhon aj. Netají se určitým obdivem k těmto filosofům. Neskrývá, že tento pořádek je v pravém slova smyslu socialistický. Je skutečností, že nacismus během své krátké existence nelikvidoval kapitalistický společenský řád, soukromé vlastnictví, ale přesto i tady docházelo k určitým pokusům v tomto směru. V tom se liší nacismus od komunismu. Pro komunismus byla socializace výrobních prostředků nástrojem třídního boje a nástrojem likvidace tzv. nepřátelských nebo méněcenných tříd, kdežto nacismus byl zaměřen na likvidaci nikoli prioritně nepřátelských tříd, ale nepřátelských etnik a národů a k tomu nebyla socializace nezbytným prostředkem.

Proto také k socializaci nebylo v Hitlerově panství přistoupeno hned, nicméně socializace měla být jedním z konečných cílů Hitlerových plánů. K tomuto cíli si nacisté připravovali půdu. Tyto spojitosti málokdo vidí. R. 1939 byl odvolán z funkce nejvyššího šéfa německé ekonomiky známý bankéř Hjalmar Schacht, aby byl nahrazen Hermannem Göringem. Schacht byl Žid a vysoce postavený svobodný zednář, který lpěl na tradičním starém kapitalismu. Samozřejmě Hitlerovi velice posloužil, byl zpočátku jeho příznivcem. Bez něho a jeho peněz by se Hitler těžko dostal k moci. Jenomže on trval na tom, aby v ekonomické sféře byl v nacistickém Německu zachován kapitalismus. Toto ale Hitler a nacisté nemohli potřebovat, proto byl Schacht odstraněn a na jeho místo nastoupil Hermann Göring.

U Göringa už vidíme rafinovanou socializaci. Byl stanoven hospodářský plán - vzpomeňme na plánované hospodářství jako hlavní symptom socialismu. Potom začala ekonomická likvidace malých a středních podnikatelů a konečně v další fázi Hermann Göring skupoval, lépe řečeno vykrádal u většiny velkých podniků jejich akcie, takže vznikal mamutí koncern Hermann Göring Werke. Göring a stát byli ve skutečnosti jedno a totéž. Zde se projevovala jasná snaha, aby Hermann Göring Werke se stala jediným koncernem v celém Německu. Co je to jiného než socializace! Socializace pomocí ekonomického tlaku. Pomocí vykrádání neboli tunelování, nebo i legálního skupování akcií. Tímto způsobem mělo být socializace dosaženo, nebo alespoň měl být vytvořen základní precedens.

Zkusme nyní tyto poznatky transformovat do dnešní doby. Proces globalizace, tak jak dnes probíhá, se děje tímtéž způsobem. Nějaké nadnárodní koncerny chtějí utvořit z celého světa jeden veliký koncern, koncentrovat světové bohatství v několika málo rukou. Globalizace sama o sobě není nic jiného než socializace celého světa. Socializací po vzoru Hermana Göringa, čili nacistického Německa. To, co provádějí současní globalizátoři, to už vlastně prováděl, byť v menším měřítku, v měřítku německém, nebo později celoevropském, když Německo ovládalo za války značnou část Evropy, Hermann Goring a nacistické Německo.

Nacistický režim v Německu v daném případě nelze přiřazovat k tzv. autoritativním režimům, o kterých chceme mluvit, jak by rádi přiřazovali nepřátelé těchto autoritativních režimů, ať už z komunistických nebo liberálních kruhů. Samozřejmě je třeba se zmínit, jaký byl vztah katolické Církve k nacismu. Je třeba říci, že byl jednoznačně negativní. Lze uvést celou řadu dokumentů. Nejmarkantnější je německy psaná encyklika papeže Pia XI. z roku 1937 „Mit brennender Sorge“, tedy česky „S palčivou péčí“. Tolik k nacismu a nyní bych pohovořil o italském fašismu. Znovu zdůrazňuji, že mezi italským fašismem a německým nacismem je principielní rozdíl, na kterém nic nemění skutečnost, že hlavní protagonisté obou těchto protikladných systémů, tedy Adolf Hitler a Benito Mussolini, se stali v jistém období historie spojenci, i když spojenci utilitárními.

Fašismus

Co to byl fašismus? Celé toto ideologické a potažmo i politické hnutí vzniklo z toho, že se hledala nějaká třetí cesta mezi liberálním kapitalismem a socialismem a komunismem. Nějaká třetí cesta, protože kapitalismus, zvláště v 19. 1století, který vyrostl z osvícenských kořenů a byl úzce spojen s mravním relativismem, jenž vzešel z osvícenství a byl charakteristický pro liberální ideologii jako takovou i pro liberalismus jakožto hnutí, byl asociální a po stránce vztahu k zaměstnancům velmi necitelný, což samozřejmě plodilo pauperizaci na jedné straně a bohatství na straně druhé.

Marxismus byl jakousi reakcí na tento stav, reakcí, která byla samozřejmě zvrácená, reakcí, jež vyústila nakonec v krvavou totalitu, jak se projevilo již roku 1871 za Pařížské komuny a co následovalo po Leninově a Trockého říjnové revoluci roku 1917, to tady nemusím říkat. Komunismus a socialismus byl tedy nepřijatelný. Otázku, jaké je tedy řešení, si kladla samozřejmě i katolická Církev, ale nejen ona, kladla si ji i celá řada lidí, kteří hledali nějaké jiné východisko než socialisticko-komunistické. Tady se objevil požadavek návratu k cechovnímu zřízení, který byl formulován již bezprostředně po Velké francouzské revoluci de Maistrem, známým romantikem a velkým kritikem Velké francouzské revoluce.

Potom přišel vynikající španělský myslitel Donoso Cortés, který je neprávem hodně zapomenut, ten je podle mého názoru jakýmsi původcem myšlenky korporativismu. On, i když působil ve třicátých letech 19. 1století, byl zároveň i politicko-sociální teoretik. Žil už v době, kdy cechovní zřízení buďto už vůbec neexistovalo, nebo bylo pouze dekorativní institucí. Navrhuje návrat k němu, ovšem v té formě, že by cechy měly zároveň i jakýsi politický vliv ve státě, že by sdružovaly jak zaměstnavatele, tak zaměstnance a oba dva že by společně prosazovali zájem své profese. Prosazovali by to ovšem ve spolupráci s jinými cechy neboli korporacemi. Cortés nerozlišuje mezi cechy a korporacemi, neboli stavy. Korporace znamená doslova stavy. On právě v tomto vidí jakési positivní řešení. Uvažuje takto: jestliže zaměstnavatelé budou chtít prosadit něco pro svoji profesi, řekněme například kovářskou, budou k tomu potřebovat podporu svých zaměstnanců. Právě proto, že budou tuto podporu vyžadovat, tak budou nuceni se k nim také jiným způsobem chovat, než se dosud chovají.

Samozřejmě, že se také zaměstnanci musí sdružovat, aby svá práva proti zaměstnavatelům hájili, ale také, aby se s nimi dokázali sjednotit v případě společného postupu, kde půjde o zájem jednotlivé profese. A samozřejmě toto by se mělo řešit na nějakém sněmu korporací. Čili zájmy lidí určité konkrétní profese by se měly v těchto korporacích řešit a potažmo korporace by měly mít také vliv na řešení takových otázek, jako je zabezpečení rodin atd.

Korporace by také měly uplatňovat vliv ve státě a měly by vytlačit vliv a pozice dosavadních politických stran. Toto Cortés zatím jenom naznačuje, ale dá se říci, že je průkopníkem tohoto stavovského neboli korporativního řešení, které se u něho objevuje právě jako alternativa vůči liberalismu a vůči liberálnímu parlamentně demokratickému řešení, potažmo vůči politickým stranám, které by měly být jediným representantem.

K této korporativní myšlence, která byla v průběhu 19. 1století ještě dále rozpracována, se přihlásil francouzský teoretik George Sorell, který je považován za faktického zakladatele fašismu. Sorell nebyl žádným křesťanem, narozdíl od Cortése, který byl praktikujícím katolíkem, který vycházel výhradně z katolických pozic. Ovšem Sorell ne, Sorell byl hegelovec, který vystoupil s požadavkem silného státu. Pro něho tím, kdo je schopen řešit protiklad mezi bohatstvím kapitálu na jedné straně, a bídou zaměstnanců na straně druhé, je stát. Ovšem tento stát se musí o někoho opřít. Právě tím, o koho se opře, jsou korporace, tedy stavy.

Korporace musí mezi sebou navzájem, ale nejen mezi sebou, ale i s ostatními organizacemi, ať už politického nebo kulturního a dalšího charakteru, vytvořit určitou jednotu na způsob starého římského impéria, čili musí vytvořit jakési fasci, čili svazky a tím vlastně být v jednotě. Tuto jednotu má zaštiťovat nějaký vůdce. Nějaká všeobecně uznávaná autorita, která má nejvyšší pravomoc. To jsou myšlenky Sorellovy, kterými se nechal fascinovat Benito Mussolini, jenž byl původně socialista, dokonce ještě před první světovou válkou osobní přítel Leninův. Po první světové válce, když poznal, že přes socialismus jeho cesta k moci nepovede, se připojil ke vznikajícímu fašistickému hnutí, které ovládl.

Mussolini sám přispěl k dějinám fašistického hnutí i jako teoretik, ale hlavně jako praktik. Teoretikem byl Giovanni Gentile, jenž byl hegelovec a také nietzscheovec. Gentile postavil myšlenku fašismu jednoznačně na návratu k římskému impériu, k jeho bývalé slávě a moci, a na tom, aby nový fašistický vůdce byl nějakým způsobem podoben římskému císaři. Gentile odmítá křesťanství jako určitý retardující činitel, protože nový vůdce musí být především silný a musí být nevybíravý v prostředcích. Gentile se zde opírá o Machiavelliho. Machiavelli jak známo oddělil politiku od morálky a ve svém „Vladaři“ tvrdí, že politik naopak musí být v mnoha případech nemorální a nesmí se na žádnou morálku ohlížet.

To inspirovalo Gentileho a také Mussoliniho. Mussolini napsal také spis o Machiavellim, kde právě slibuje, že se bude ve své politické praxi machiavellismem řídit a také se skutečně řídil. Fašismus je tedy systémem, jenž nevychází z křesťanských kořenů, naopak protikřesťanských, proto také spisy Gentileho byly dány katolickou Církví na index zakázaných knih.

Nicméně fašismus přece jenom dokázal být vůči katolické Církvi vstřícnější než nacismus nebo komunismus. Jak Gentile, tak i Mussolini zároveň upozorňují na positivní vliv katolické Církve na rodinu, na manželství a vůbec na stabilitu ve státě. Oni uvažují takto: „Katolická církev sehrála v dějinách velmi retardující vliv svým učením o lásce a milosrdenství, což není akceptovatelné, ale ona má přece jen nějakou pevnou morálku a to je zapotřebí ve fašistickém státě využít.“

Proto také Mussoliniho režim po tom, co se Mussolini známým pochodem na Řím v roce 1922 zmocnil vlády a postupně konstituoval fašismus, se choval vůči katolické Církvi vstřícněji, než předcházející liberálně-zednářský královský režim. Proto také i katolická Církev toto nemohla jinak než s uznáním kvitovat, což vyústilo v roce 1929 v uzavření známých Lateránských dohod, kdy Mussoliniho vláda vyhradila papeži nynější stát Vatikán. Tím ovšem není řečeno, že nedošlo ke konfliktům v pozdějších obdobích. V roce 1931 Mussolini zcela proti duchu Lateránských dohod, které se týkaly nejen zřízení Vatikánského státu, ale také postavení katolické Církve v Itálii, kde bylo stanoveno, že katolická Církev bude mít naprosto neohraničenou možnost svého působení, zavádí povinné cvičení fašistické mládeže, v níž byla většina dětí organizována, v neděli dopoledne, kdy by měly být děti na mši svaté. To vyvolalo samozřejmě konflikt jak mezi Papežem Piem XI. a Mussolinim osobně, tak celkově mezi fašistickým státem a Církví. Papež Pius XI. na to musel reagovat italsky psanou encyklikou „Non abbiamo bisogno“, kde fašismus odsuzuje jako protikřesťanský systém.

K těm konfliktům docházelo ještě i později. Nicméně je třeba říct, že Mussoliniho režim nikdy nesáhl k pronásledování katolické Církve. Nebylo to ani dost dobře možné, protože většina obyvatelstva se hlásila ke katolicismu a viděla v katolické Církvi svoji oporu. Takže jestliže Mussolini nechtěl u italského národa narazit, musel katolickou Církev v určitých mezích respektovat.

Jak vypadalo vlastně fašistické zřízení v Itálii? Mussolini měl absolutní moc jako diktátor. Ústava z roku 1928 stanovila, že Duce (vůdce) má absolutní moc. Král sice fungoval, byl sice formálně hlavou státu, ale neměl dohromady žádnou pravomoc. Veškerá pravomoc spočívala v rukou Duceho, který měl k ruce tzv. Velkou fašistickou radu, 23 člennou, kteří byli všichni jmenováni. Většinou to byli jeho nejbližší spolupracovníci z roku 1922, kdy se Mussolini pučem zmocnil vlády. Dále je třeba říci, že existoval sice parlament, ovšem měl velmi omezenou pravomoc. Navíc existovala pouze jedna jediná politická strana a sice fašistická.

Ale existovaly korporace. Byla zřízena tzv. korporativní komora. Tady se Mussolini pokusil uplatnit myšlenku korporativního zřízení. Každá profese měla svůj svaz a v tomto svazu byli paritně zastoupeni jak zaměstnavatelé, tak zaměstnanci. Veškeré spory mezi nimi se řešily přímo v nejvyšším orgánu korporativní komory. A když ani tam nedošlo k žádnému řešení, tak to přecházelo do Velké fašistické rady, která potom rozhodla.

Je třeba popravdě říci, že Mussoliniho režim byl pouze částečně korporativním čili stavovským zřízením. Pravomoc stavů byla omezená. U Salazara v Portugalsku nebo u Dollfusse v Rakousku tomu tak nebylo. V Itálii to bylo omezeno a podřízeno diktátu Mussoliniho. Přesto Mussoliniho fašistický režim představoval jakousi alternativu pro mnoho lidí, včetně katolíků, kteří byli znechuceni parlamentní demokracií a liberalismem. Zvláště když byli svědky toho, že liberální demokracie se dovede chovat vůči katolické Církvi stejným způsobem jako diktatura, že ji dovede administrativně omezovat, že ji dovede pronásledovat, jak dokázal zejména v 19. 1století kulturní boj v Německu ve Francii a i v samotné Itálii. Proto také mnoho katolických intelektuálů i církevních hodnostářů vidělo v italském fašismu přinejmenším menší zlo než v liberální parlamentní demokracii.

Tato situace byla i u nás. Známá je kniha od lékaře a badatele v oboru Turínského plátna R. V. Hynka, který napsal dvojsvazkovou knihu „Obrození Římem“, která je téměř apoteozou Mussoliniho a jeho režimu. Stejně tak bych mohl uvést i žurnalistu Alfréda Fuchse, konvertitu ze židovství, který byl jinak stoupencem Masarykovy demokracie, ale přesto ve své knize „Propaganda v demokraciích a diktaturách“, se vyjadřuje o Mussoliniho diktatuře velmi positivně. Dokonce píše, že tento režim má v sobě vysoký mravní náboj. A ještě jeden hlas nekřesťana. Spisovatel Jaroslav Maria, který byl židovského původu a zahynul za druhé světové války v Osvětimi v plynové komoře, dokonce napsal tato slova: „Hnutí italského fašismu je navýsost ideové a hrdinské. Já jsem se cítil úžasně mravně povznesen, když jsem viděl tu velikou sílu černých košil, jak pochodují ulicemi. Opravdu, toto je mravní obroda Evropy.“ Takto psal Jaroslav Maria, když navštívil fašistickou Itálii.

Je třeba ještě poznamenat, že Mussoliniho fašistická Itálie byla sice diktaturou, ovšem nebyla to v pravém slova smyslu totalitní diktatura, protože Mussoliniho režim se nesnažil na rozdíl od diktatury komunistické nebo od diktatury nacistické reglementovat školství. Nesnažil se bránit rozvoji vědy a umění. Období dvacátých a třicátých let, znamenalo neobyčejný kulturní a vzdělanostní rozkvět Itálie. Navíc v Itálii nebyl žádný teror. Nebyly tam koncentrační tábory, jako tomu bylo v hitlerovském Německu nebo v Leninově a Stalinově Sovětském svazu. Nedocházelo tam k žádnému vyhlazování určitých skupin obyvatelstva. Političtí vězňové, pokud byli, tak měli svůj zvláštní statut jako v kterékoliv jiné tehdejší civilizované zemi. Toto přispělo i k určité popularitě Mussoliniho režimu, jíž se tento politický systém těšil, zvláště v intelektuálních kruzích. Ale i politikové demokratického liberálního světa se mu snažili nějakým způsobem nadbíhat (např. Winston Churchill).

Stejně tak je třeba poznamenat další paradox, že Mussoliniho fašismus nejenže nebyl antisemitský, ale naopak přímo filosemitský, protože nikde jinde nebylo tak přáno Židům jako v Mussoliniho Itálii, specielně ve dvacátých letech, a to až do první poloviny třicátých let. Když si vezmeme nejbližší spolupracovníky Musoliniho, tak většina z nich má židovský původ. Jenom namátkou stačí zmínit jméno šéfa Italské fašistické mládeže d´Anunzia. Nebo šéf italské fašistické policie, tedy pořádkové policie, nikoli tajné, Dante Amalsi, byl nejen židovského původu, ale dokonce předsedou židovské náboženské obce v Římě. Stejně tak v žádné jiné evropské zemi neexistovala vysoká rabínská škola, která by byla fakultou státní univerzity, jako byla v Itálii v Terstu vysoká rabínská škola, která byla zařazena jako židovská teologická fakulta státní univerzity.

Jediné co Mussolini po Židech požadoval, bylo to, aby neuváděli národnost židovskou, nýbrž italskou, ale samozřejmě židovské náboženství. Židovství bylo chápáno jako náboženství, ale nikoli jako národnost. Samozřejmě i Židé, kteří se v té době do Itálie přistěhovali, si museli poitalštit svoje jméno. Klasickým příkladem je vrchní rabín Říma, který později konvertoval ke katolicismu a který se jmenoval Izrael Zoli, pocházel z Polska a jmenoval se původně Zolner. Přednášel nejprve v Terstu na vysoké rabínské škole. Aby tam mohl působit, musel si nechat přepsat své jméno na italské Zoli. To jediné po Židech Mussolini vyžadoval, protože fašismus bděl nad otázkou národa a jeho heslem bylo „jeden národ v jednom státě“. Stejně tak stát byl zbožštěn. Je znám Mussoliniho slogan „Vše ve státě, nic proti státu, nic mimo stát“.

Ovšem od roku 1935 začíná tuto svoji politiku Mussolini měnit. Zvláště potom, co v roce 1936 nastoupilo spojenectví s Hitlerem a vytvořilo se spojení Osy. Mussolini učinil obrat o 180 stupňů. Ještě začátkem třicátých let se vyjadřoval velmi negativně o Hitlerově antisemitismu, který nazval ve svém velkém projevu na Benátském náměstí v Římě stupiditou. Potom najednou sám se podrobuje Hitlerovi a v roce 1938 vydává antisemitské zákony, které samozřejmě nejdou vůbec tak daleko jako v nacistickém Německu, protože byly zaměřeny pouze proti některým typům Židů.

Mussolini si tím rafinovaně vyřídil svoje účty s levicovými intelektuály, kteří byli židovského původu. Jinak Židům nebylo sáhnuto vůbec na nic. Tento ústupek přece jenom o čemsi svědčil. O určité bezcharakternosti Duceho. Zároveň roku 1938 vyhlašuje Mussolini novou ústavu, která je i jakýmsi mazaným ústupem od korporativního systému. Mussolini s velkým propagandistickým humbukem prohlašuje korporativní komoru za součást parlamentu a přiřazuje ji k němu jako druhou komoru. Ve skutečnosti to pro korporace znamenalo velké mínus, protože parlament neměl žádnou pravomoc. Doposud korporace měly větší pravomoc než parlament. Jenomže Mussolini z nich udělal pouze lidově řečeno „odkejvávací“ zařízení.

Mussolini byl velmi nespokojen, že korporace ve fašistickém systému mluvily do politiky a měly jakousi rozhodovací pravomoc. Takže když bychom toto měli shrnout, je třeba říci jedno; Italský fašismus měl ve dvacátých a ještě částečně ve třicátých letech šanci být jakousi positivní protiváhou jak dekadentního liberalismu a zkorumpované parlamentní demokracie, tak i komunismu a potažmo i nacismu. Žel tuto svou šanci nevyužil a nemohl ji využít, protože nebyl postaven na křesťanských principech, naopak na principech protikřesťanských.

Dalším faktorem byla osobnost samotného Duceho, který rozhodně nebyl žádným mravním vzorem, naopak byl to typ komedianta a pozéra, člověka, který byl nevybíravý v prostředcích a nedělal si žádné skrupule. Korporativní systém čili stavovské zřízení zde bylo obsaženo jenom částečně. Neprosadilo se v Mussoliniho fašistickém systému plně, ale zato se prosadilo v Portugalsku, ve Španělsku a v Rakousku, byť jen na časově omezenou dobu.

Portugalsko a Antonio Salazar de Oliveira

V Portugalsku působil mladý ekonom Antonio Salazar de Oliveira, který přednášel na staroslavné univerzitě Coimbře a vytvořil kolem sebe tým profesorů, kteří rozpracovávali myšlenku korporativního neboli stavovského zřízení. V Portugalsku to bylo velmi aktuální, protože v roce 1910 tam byla svržena převratem monarchie a vládnoucí liberální parlamentarismus se dostal do těžké krize, kdy nebyl schopen vládnout. Došlo tam k vyložené anarchii, ze které Portugalci nakonec hledali východisko ve vojenské diktatuře Carmonově, jenomže generál Carmona nakonec předává vládu v roce 1928 Antoniu Salazarovi a Salazar roku 1932 vytváří tzv. Estado Nuovo, čili nový stát, který byl založen na korporativních principech.

Rozdíl proti fašistické Itálii byl velmi zásadní. Salazar se nikdy neprohlašoval za diktátora, ani jako diktátor nikdy nevystupoval. Byl to normální předseda vlády jako kterýkoliv jiný. Nikdy si nedával říkat vůdce. Rozhodující slovo v tomto státě neměl ovšem parlament, který také existoval, ale jeho pravomoc byla velmi omezená, nýbrž právě korporace. Přitom korporace neboli stavy v Portugalsku byly rozděleny a přesně strukturovány. Existovaly zde tzv. syndikáty a grémia. Syndikáty sdružovaly zaměstnance a grémia zaměstnavatele. To bylo v každé profesi. To se týkalo rolníků, řemeslníků i lidí zaměstnaných v průmyslové výrobě atd. Všude existovala nějaká korporace, kde byli lidé sdruženi a volili si sami do čela své představitele, k nimž měli důvěru. Když zklamali, tak je jednoduše odvolali. Tito lidé mluvili jejich jménem a plnili jejich požadavky a také skutečně něco prosadili.

Korporativní komora měla rozhodující slovo. To byl faktický parlament. Politické strany byly v salazarovském Portugalsku silně omezeny. Salazar rozhodl zakázat extremistické politické strany, to znamená socialistickou, komunistickou a strany orientované na Hitlera. Ostatní sdružil v Národním svazu, což byla jediná politická strana. Uvážíme-li, že politické strany měly slabou pravomoc, tak to nebylo pociťováno jako veliké mínus. Rozhodující slovo měly právě korporace.

Salazarovo Portugalsko bylo skutečně v pravém slova smyslu stavovským státem. Tomu odpovídala nová ústava, která vešla v platnost v roce 1933. Na ní je právě vidět změnu proti dosavadnímu pojetí, že moc pochází z lidu. V této ústavě byla formulace, že moc pochází od Boha. Ten, kdo je nositelem moci, je odpovědný na prvém místě Bohu. Toho si byl Salazar, který byl praktikující katolík, velmi dobře vědom.

Salazar byl velmi zbožný. Žil příkladným životem. Z něho by si měli naši potentáti vzít příklad. Salazar nebydlel v žádné vile, ani žádnou neměl. Bydlel v obyčejném městském bytě. Podotýkám jenom, že se neoženil a žil v celibátu. Nenechal se vozit autem ani kočárem do práce a chodil dennodenně každé ráno s aktovkou jako kterýkoli občan hlavního města Lisabonu. Cestou se ještě stavil na mši svaté a po cestě komunikoval s lidmi. To byl státník, který si tímto svým vystupováním získal maximální důvěru. Nežil v žádném přepychu, nežil nad poměry svých současníků. To byl skutečně státník v pravém slova smyslu. Byl to muž, který se o Portugalsko opravdu staral a Portugalsko za jeho vlády vzkvétalo.

Nepřátelská propaganda zatemňuje a hovoří o údajné zaostalosti Salazarova Portugalska. Jistěže, Portugalsko bylo zaostalé, jenomže bylo zaostalé ještě z dřívějších let. Je třeba vidět, nakolik Portugalsko Salazar pozvedl. On vydržel od roku 1928 až do své smrti v roce 1968 u moci. Jestliže v době, kdy Salazar nastupoval, mělo Portugalsko 70 až 80 % analfabetů, tak v roce 1968, kdy Salazar umírá, jich bylo jen 20 %. To je velký pokrok, protože Salazarův režim se staral o budování škol v každé vesnici, školy byly skutečně v naprosté většině vesnic za jeho vlády postaveny. Korporace si vymohly odpovídající sociální zákonodárství.

Samozřejmě, že životní úroveň Portugalců nebyla srovnatelná s životní úrovní Švýcarů nebo západních Němců. V Portugalsku bylo velmi málo lidí, kteří měli osobní auto nebo automatickou pračku. Ale nikdo netrpěl hladem a rodiny, zvláště na venkově, žily spořádaným způsobem života. Nikdo neměl bídu a nehladověl. Sociální síť byla v Portugalsku skvělá jako málokde. To byla jedna z výhod korporativního zřízení, neboť korporace toto prosadily.

Náboženská otázka byla řešena následujícím způsobem. Salazar jako pravověrný katolík zastával názor, že pravda je v katolické Církvi a mimo ni je blud. A proto státní ochrana náleží katolické Církvi, ale katolicismus nemůže být nikomu násilím vnucován. Proto platila náboženská svoboda. Ovšem státní ochrana náležela jenom katolické Církvi.

Školský systém byl následující. Kromě rozvinutého církevního školství tam existovaly většinou státní školy. Na vesnici, kde bylo převážně katolické obyvatelstvo, měl automaticky dozor nad její školou místně příslušný katolický farář. Ve škole musel být pověšen kříž a vyučovalo se tam také katolické náboženství.

V židovských čtvrtích, kde byla postavena státní škola, měl z titulu státu dozor místně příslušný rabín. Na jihu v mohamedánských vesnicích platilo totéž o nich. Takto salazarovský režim respektoval svobodu svědomí. Respektoval ji i pro ateisty, rodiče, když se nechtěli smířit s ideovou náplní školy, mohli své dítě posílat do okresního města, kde fungovala světonázorově neutrální škola.

O veliké toleranci Salazarova režimu svědčí také to, že presidentem v roce 1958 by zvolen ateista Americo Tomas, který se netajil svým přesvědčením. Co se týkalo vztahu k člověku, měl k němu Salazarův režim jednoznačný respekt. Co se ovšem týkalo stanovení pravdy a bludu, tak tady panovala jednoznačná intolerance. To znamená, že státní ochrana přísluší pouze katolické Církvi a pouze katolická Církev má nárok na to osobovat si označení pravá Církev, neboť v ní je pravda. Proto také i katolická Církev měla pravomoc vyjadřovat se i k určitým legislativním předlohám morální povahy. Toto muselo být respektováno. Už z tohoto důvodu bylo prakticky nemožné, aby v Portugalsku byl legalizován například potrat, nebo aby se prosadila pornografie, euthanasie, registrované partnerství atd. To bylo naprostým nonsensem.

Samozřejmě, že tento režim si vysloužil celou řadu pomluv, zvláště z komunistického bloku, protože Salazar považoval komunismus za velký blud a velké zlo současné doby. Proto také komunistická strana byla zakázána a veškerá komunistická aktivita byla zákonem stíhána jako podvratná činnost. Pokud šlo přímo o činnost teroristickou, tak byli odsouzení zařazeni přímo mezi kriminální vězně. Pokud šlo o činnost ryze politickou, měli status politických vězňů.

Neexistovaly žádné koncentrační tábory, zvláště ne tábory vyhlazovací. Za salazarovské éry nebyl z politických důvodů nikdo odsouzen k trestu smrti, což také o něčem svědčí. Samozřejmě, že trest smrti pro kriminální zločince existoval a byl uplatňován, ale z politických důvodů nebyl odsouzen nikdo. Objevily se také pomluvy, že salazarovská tajná policie PIDE mučila při vyšetřování. Ovšem nikdo to nedokázal. V roce 1976, když už nebyl u moci Salazar, ale jeho nástupce Marcelo Caetáno, došlo k liberálnímu převratu. Důstojníci PIDE byli uvězněni a byli podrobeni vyšetřování. Všichni do jednoho byli propuštěni, protože jim nebylo dokázáno, že by někoho mučili či se dopouštěli násilí.

Samozřejmě netvrdím, že by v Salazarově Portugalsku byl ráj na zemi, protože to není v žádném, byť v sebelépe uspořádaném státě, ale přece jen to byl systém, který se stal protiváhou jak totalitním diktaturám, tak parlamentní demokracii.

Stejně tak je Salazarovi vytýkáno, že vedl vyhlazovací válku v portugalských koloniích proti vzbouřencům v Angole a v Mozambiku. Nebyla to žádná vyhlazovací válka. Byla to válka proti povstalcům. Faktem je, že Portugalsko nechtělo poskytnout nezávislost koloniím, protože Salazar věděl velmi dobře, proč. K tomu bych připojil názor našeho českého cestovatele a novináře Zdeňka Němečka, který byl masarykovského smýšlení, a napsal zajímavou knihu „Vějíř z poledníků.“ Tam doslova píše: „Děsím se situace až jednou Francouzi, Angličané a další kolonizátoři odejdou z Afriky, protože to bude pro tamější národy opravdové peklo. Civilizovaní Evropané bránili tomu nejhoršímu násilí. Pak bude obyvatelstvo vystaveno nekontrolovatelnému násilí svých vlastních vůdců.“

To, co se dnes děje v Africe, Němečkovy obavy plně potvrzuje. Tzv. dekolonizace, kterou horlivě prováděly jak Anglie, tak Francie, byla ze strany těchto velmocí kamufláží vlastních sobeckých zájmů. Právě oni potřebovali, aby tam došlo k nadvládě místních zkorumpovaných kmenových náčelníků a dynastií a různých samozvaných dobrodruhů a oni je tajně finančně podporovali a mohli tajně využívat bohatství jejich země. Ale když se tam bude dít něco nezákonného, aby byli kryti, my jsme z obliga, to je samostatný stát, to už není naše kolonie. Ale že na to obyvatelstvo těchto zemí škaredě doplatilo a doplácí dodnes, to je jiná stránka. Toho si byl Salazar vědom a toho chtěl Angolu a Mozambik ušetřit. Proto nechtěl dát koloniím nezávislost.

Dollfussovské Rakousko

Myšlenky Salazarovy nalezly uplatnění roku 1932, když se v Rakousku stal kancléřem křesťanskosociální politik Engelbert Dollfuss. Jeho systém byl věrnou kopií salazarovského modelu. Dollfuss v tamějším Rakousku velmi tvrdě zakročil jak proti socialistům a komunistům, tak i proti nacionálním socialistům, tzv. hacken-krojclerům. Dodnes je památka tohoto velkého kancléře a praktikujícího katolíka záměrně uváděna v zapomenutí, stejně tak i jeho nástupce Kurta Schuschnigga. Oba dva mužové mají velkou zásluhu na tom, že jako první v době, kdy Hiterův nacionální socialismus byl běžně na Západě považován pouze za výstřelek nějakého bláznivého muže s knírkem a převažoval názor, že i s tímto ztřeštěným potentátem se dá nějakým způsobem jednat, měli odvahu proti tomuto zlu vystoupit.

Byl to právě Dollfuss, který poukazoval na nebezpečí tohoto ideového hnutí pro západní a vůbec světovou civilizaci jako takovou. Proto také on uplatnil vůči rakouským nacistům ty nejtvrdší metody a samozřejmě za to zaplatil životem. V létě 1934 se stal obětí atentátu nacisty Planety, tak se jmenoval jeho atentátník.

V pamětech esesáka Otty Skorzenyho, který pocházel z Rakouska a po Dollfussově uchopení moci emigroval do Hitlerova Německa, kde napsal také svoje paměti, říká následující: „Koho jsme my nacisté, nenáviděli, to byl Dollfuss. Nenáviděli jsme ho proto, že vycházel z katolických pozic, které nám byly nejvíce nebezpečné.“ Jeho stavovský stát, který vytvořil podle Salazarova vzoru, byl pro nacisty nejnebezpečnější. Skorzeny ve svých Pamětech dále říká: „V letech 1933 – 1936 v době olympiády v Berlíně se k nám svět stavěl příznivě a sympaticky, jediné Rakousko se vůči nám stavělo nepřátelsky a pronásledovalo nás.“

Schuschnigga považoval Skorzeny za politika slabšího formátu, ale Dollfusse za velmi schopného, a proto bylo podle něho správné, že byl zlikvidován, protože představoval největší nebezpečí pro nacistický režim. Taková je tedy skutečnost, taková je pravda. Čili Dollfuss byl jakýmsi prorokem, který viděl jako první to velké nebezpečí nacismu pro celý civilizovaný svět. Rakouský stavovský experiment trval velice krátce, protože v r. 1938 bylo Rakousko zabráno nacistickým Německem, tedy v březnu, kdy byl proveden tzv. anschluss, tedy připojení Rakouska k Německu.

Závěr

Co se týká Francova Španělska, tak tam byla situace složitější, ovšem Franco následoval svůj salazarovský vzor. Ovšem Francovo Španělsko, jakož i celá španělská občanská válka, si zasluhuje samostatný výklad, to by bylo téma na jednu celou přednášku. Stavovství jako takové se ukázalo v pojetí Salazara, Dollfusse a v mnohém také Franca opravdovou alternativou vůči totalitním systémům, jak vůči těm zkorumpovaným liberálně-parlamentním, založených na mravním relativismu a na tzv. vůli lidu, která měla nahradit vůli Boží, tak i vůči komunismu a nacismu.

Dnes neexistují, ale já si přesto troufám tvrdit, že i dnes jsou východiskem. Zvláště tváří v tvář všeobjímající globalizaci a jejímu nebezpečí, tváří v tvář tomu, že demokracie se stává čím dál více totalitou vůči všem lidem, kteří mají odvahu stát na určitých neměnných mravních hodnotách. Potom je skutečně korporativní stavovský systém řešení. Samozřejmě nelze aplikovat Salazarův a Dollfussův model, protože jsme vědecko-technicky o hodně dál.

Ale ta zásadní myšlenka omezit vliv politických stran, které, jak dnes víme, ve skutečnosti nezastupují mínění svých voličů, protože voličstvo je velmi široké a nemohou jim ani všem vyhovět, čímž dochází i k tomu, že se politik necítí de facto odpovědný nikomu, což ho svádí k tomu, aby se věnoval jenom, když to řeknu poněkud vulgárně, svojí kapse a tomu, aby co nejvíce hrabal, a nahradil ho systémem korporativních komor, je skutečně lepším řešením.

Ovšem jak to provést v praxi, v této nové podobě, tak to je věc, kterou tady nevyřeší nikdo z nás. Akorát bych si troufal věřit, že to řešení v každém případě tady je, jenom je zapotřebí to promyslet a aktualizovat do současných poměrů, tedy vědecko-technických, počátku 21. století.

Katolická Církev se vyjádřila k tomuto stavovskému zřízení kladně. Já si vám dovolím přečíst encykliku Pia XI. „Quadra-gesimo anno“, jedná se tedy konkrétně o paragraf 81 až 93, který je věnován právě výkladu stavovského zřízení: „Ze zástupců odborové organizace, totiž dělníků a zaměstnanců téhož stavu nebo povolání, se tvoří kolegia neboli korporace. Ty potom jako skutečné a v plném smyslu slova státní orgány a státní instituce řídí odbory a v záležitostech týkajících se společenských zájmů vytvářejí mezi nimi vzájemný soulad“. Pius XI. v této encyklice toto stavovské zřízení skutečně považuje za vhodnou alternativu vůči stávajícímu politickému systému.

Samozřejmě teď po Druhém vatikánském koncilu se adoruje i v církevních kruzích demokracie. Nicméně úskalí tohoto si uvědomoval i papež Jan Pavel II. v encyklice „Evangelium vitae“. Když si ji přečtete, tak tady vidíte, jak nemůže popřít a samozřejmě nemá nejmenší zájem popřít, že je to současné zlo. Zlo vražd nenarozených dětí a hrozící další zlo euthanasie a vůbec rozpad rodiny a toto všechno je vlastně důsledkem demokratického systému, který spočívá na mravním relativismu a na žádných etických hodnotách, které by byly sankcionovány nadpřirozenou osobností, to jest Bohem.

Právě tady v opoře o encykliku „Evangelium vitae“ je možno vznést požadavek, který je samozřejmě dlouhodobý, ale je zapotřebí, abychom my si tady toho byli vědomi, že to stavovství, ten korporativismus přeci jen je nutno postavit jako alternativu, byť je třeba tu ideu úplně přepracovat jinak, nelze kopírovat vzor Salazara, Dollfusse nebo Franca.

Přednáška PhDr. Radomíra Malého přednesená v červnu 2001 v Praze,
Výběr č. 4; zde citujeme euportal.cz včetně zvýraznění

—————

Zpět


Po půl roce dokázáno
Čtěte jeho maily

Zničil Českou republiku

na příkaz shora
pomocí migrantů.

Zločince smích přejde.


Západní civilizaci nezničí ti zlí, ale dobří. Se zlými si dobří vždycky poradili. Ale s dobrými, kteří jsou v omylu a kteří si jen myslí, že konají dobro, ale ve skutečnosti konají zlo, si tato civilizace poradit neumí a tito dobří ji zničí. A nejde jen o nadpřirozené skutečnosti, kde jsou tito dobří v omylu a tak páchají zlo (Hus – husité, Luther – protestanti, Rahner – ekumenici). Předsudečné omyly dobrých se tragicky projevují i v záležitostech pozemských. Kolik je jen negativních předsudků vůči Rusku, kolik jen positivních předsudků o USA a EU! Kolik je jen negativních předsudků o katolickém státě a positivních předsudků o této atheistické civilizaci! Dobří, kteří žijí v předsudečných omylech, jsou nejnebezpečnějšími škůdci západní civilizace. I Desatero, podle svého výkladu, dodržují, a rozvracejí společnost. Dobří jsou bez hříchu a zničí svět.