2011-04 Liberečtí duchovní správci do roku 1945 (37)

V tomto pokračování našeho seriálu se vrátíme k osobě Matthäuse Josepha Schmidta, který musel v minulém díle ustoupit líčení výstavby Křížového kostela. Třebaže největší zásluhy o tento bohulibý skutek jsem přičetl hraběcí gallasovské vrchnosti, bez které by chrám nikdy nemohl být realizován, faráře Schmidta v této souvislosti čekal ještě daleko významnější úkol. Nemělo by smysl stavět kostel, pokud by do něj nechodili věřící a nemodlili se v něm k Trojjedinému Bohu. Duchovní péče o věřící – to byla a i v současnosti by měla být hlavní náplň práce každého kněze, jakkoli je zejména dnes na kněze kladeno mnoho dalších požadavků.¹

Jak jsem se již zmiňoval, obstarával farář Schmidt duchovní služby pro libereckou farnost ještě s kaplanem Franzem Richterem. Velký význam pro šíření zbožnosti mělo nepochybně škapulířové bratrstvo, první z trvalejších výsledků probouzejícího se barokního katolicismu. Není možné na tomto místě v úplnosti vypsat celou historii tohoto společenství, jistě by si zasloužilo samostatné zpracování. Bude ale zajímavé nastínit alespoň základní obrysy jeho fungování, konečně členy bratrstva byli právě liberečtí farníci.

Pokud chtěl někdo sloužit Bohu v rámci bratrstva, musel přijmout od kněze požehnaný škapulíř hnědé barvy a tento stále nosit. Vstupní proces byl zakončen zápisem dotyčného do matriky, bohatě zdobené knihy věnované vrchností. Jednoznačným požadavkem bylo zachovávání „osobní a stavu přiměřené cudnosti“. Poměrně zajímavým způsobem řešili zakladatelé bratrstva rozdílnou intelektuální kapacitu členů, nezapomínejme, že se pohybujeme v období celého století před zavedením povinné školní docházky. Ti, kteří neuměli číst (vyjímaje nemocné a slabé), se zavazovali k zachovávání všech církevně přikázaných postů, každou středu a sobotu se museli navíc postit od masa. Gramotní členové nebyli povinni dodržovat žádný mimořádný půst, museli se však denně modlit velké nebo alespoň malé hodinky k Panně Marii, „Naší Milé Paní“. Všichni nositelé škapulíře se jednou měsíčně účastnili slavnostního procesí, stejně byli přítomni zádušní mši a pohřebnímu průvodu při úmrtí člena bratrstva.² Doprovázeli také s hořícími svícemi kněze k nemocným a umírajícím. Finanční příspěvky ve prospěch společenství nebyly vyžadovány, záleželo to na ochotě a samozřejmě majetnosti každého jednotlivce. Nakonec mohu uvést, že zájem o členství ve Škapulířovém bratrstvu byl značný, a to nejen mezi prostými věřícími. Škapulíř nosili také zakladatelé, totiž hraběcí pár Gallasů, a dokonce i obávaná postava libereckého panství Christian Karl Platz z Ehrenthalu.

Z roku 1700 se zachoval velice vzácný dokument, zpráva o stavu liberecké farnosti. Farář Schmidt jí vyhotovil 9. června 1700, frýdlantský děkan a okrskový vikář Gottfried Franz Grieger pak zprávu zapečetil a odeslal arcibiskupské konsistoři.³ Jestliže do této zprávy nahlédneme, můžeme zároveň bilancovat působení faráře Schmidta za prvních sedm let jeho služby v Liberci. Schmidt v roce 1700 kromě Liberce spravoval dočasně také farnost v Nové Vsi, přirozeně se souhlasem církevních úřadů a vrchnosti. V obou farnostech bylo celkem 3 958 obyvatel, respektive osob, které přistupovaly k eucharistii.⁴ Liberecký farní obvod zahrnoval 3 479 duší (Liberec 1 695, Ostašov 102, Františkov 159, Ruprechtice 171, Harcov 232, Nový Harcov 198, Růžodol 143, Pavlovice 63, Nové Pavlovice 111, Rudolfov 68, filiálka Stráž nad Nisou 65, Radčice 120, Kateřinky 110, Svárov 52 a Krásná Studánka 190). Novoveský farní obvod byl podstatně menší, v samotné Nové Vsi farář Schmidt napočítal 424 duší, v Mlýnici 55, celkově tedy 479 duší. Soupis v roce 1677 (srov. Dělníci na vinici 31) se týkal pouze liberecké farnosti, za necelé čtvrtstoletí tedy v tomto farním obvodu přibylo 623 katolíků.

Další informace bohužel takovou přesnost postrádají, a tak přispívají jen k velmi povšechnému poznání života liberecké církve.

Desátky v naturální podobě získával Schmidt pouze ze Stráže nad Nisou a Liberce, Nová Ves jimi nepřispívala. Tamní farní polnosti byly totiž pronajaty za roční poplatek 15 kop grošů. Na dalších dávkách platil Liberec 163 zlatých 12 krejcarů, Stráž nad Nisou 24 zlatých 55 krejcarů, Nová Ves 30 kop grošů. Přirozeně lze na základě těchto čísel stanovit, že jednoznačně nejvýnosnějším beneficiem byl Liberec s přilehlými vesnicemi, což konečně vzhledem k velikosti není žádným překvapením. Pole označil Schmidt „za velmi neúrodná“, snad proto ležela některá již roky ladem a jiná pronajímal za relativně malou částku od 12 do 15 zlatých ročně. Po zhodnocení ekonomické stránky se Schmidt jistě raději věnoval oblasti duchovní, kde mohl se zálibou hledět na nezpochybnitelné úspěchy svého pastoračního úsilí. Na prvním místě to byla novotou zářící „kaple svatého Kříže, která je velmi dobře nadána⁵“. Farář zde dvakrát týdně sloužil mši svatou, za což ročně získával 52 zlatých. Nezapomínal ani na farní kostel Svatého Antonína Poustevníka, do kterého nechal právě roku 1700 ulít již čtvrtý zvon. Vrásky na čele naproti tomu Schmidtovi způsoboval soudobý stav školy. „Na udržování školy nejsou k upotřebení žádné nadační prostředky, proto musí být vydržována z farní pokladny. Kantor a varhaník mají mzdu od města a přilehlých vesnic, nepočítaje jisté poplatky. Učitelé na vesnicích nemají mnoho, přece to však postačuje pro nezbytnou obživu.“

Jen doplním, že Schmidt ještě zapomněl zmínit poplatky za duchovní úkony, tzv. štolu, a samozřejmě tradiční drobné pocty od městské rady, nejčastěji v podobě jídla či „truňku“.

Právě takové podmínky tedy v Liberci měli farář Schmidt a jeho kaplan. Záměrně neuvádím konkrétní jméno kaplana, neboť v roce 1701 došlo na tomto postu ke změně. Franz Richter totiž od května 1701 působil jako farář v Osečné, na jeho místo přišel Ferdinand Vetter, mistr svobodných umění a filosofie a kandidát teologie. Vetter pomáhal faráři Schmidtovi od 25. května 1701 do 23. dubna 1707. Možná se čtenář podivuje, jak je možné stanovit dobu působení jednotlivých kaplanů tak přesně, když jde o události vzdálené více než tři staletí. Přesná data jsou odvozena ze zachovaných libereckých matrik⁶, tedy od prvního a posledního zápisu jednoho každého kaplana do těchto evidenčních knih. Přinejmenším v Liberci to byli právě kaplani, kteří se o vedení matrik starali, a tak nám mimo jiné zachovali unikátní svědectví o délce svého pobytu na místní faře.

Také v příštím pokračování se setkáme s farářem Schmidtem, budeme prožívat závěr jeho libereckého působení, charakterizovaný kromě častých návštěv cizích misionářů také osobními poctami pro zasloužilého správce farnosti.

 ____________________

¹) To samozřejmě souvisí s velkým nedostatkem kněží v litoměřické diecézi, který se datuje již od odsunu německých duchovních po roce 1945. Tak například v roce 1941 působilo v litoměřické diecézi 798 kněží, zatímco v roce 2010 jich bylo pouze 111.

²) Stejně jako existovala kniha živých členů, existovala i kniha mrtvých nositelů posvěceného škapulíře.

³) Pozorný čtenář si jistě vzpomene, že podobná akce v rámci pražské arcidiecéze již jednou proběhla, a to v roce 1677. Obsah zprávy z roku 1677, kterou sestavoval farář Luzerna, jsem důkladně zmínil v Dělnících na vinici 31.

⁴) Do celkového počtu věřících tak byly zahrnuty pouze osoby starší 12 let, neboť právě takový věk pro přistoupení ke svátosti eucharistie předepisovala pražská synodální statuta z roku 1605.

⁵) Schmidt měl samozřejmě na mysli mešní nadace a stipendia, kterými zbožní a bohatnoucí liberečtí věřící vůbec nešetřili.

⁶) V roce 1706 byla například založena nová matrika zemřelých, do jejíhož záhlaví vepsal farář Schmidt krásné motto: „Soupis všech v Bohu blaženě zesnulých věřících duší zdejší farnosti města Liberec a přifařených vesnic a též připojených dobrodinců, jak ti rok od roku a den ode dne umírali, jejichž duším nechť je Bůh milostiv a v den posledního soudu jim dopřeje radostné probuzení k věčnému životu. Když jsem žil, byl jsem Tvůj, po mé smrti na mě nezapomeň.“

 Petr Kozojed