2011-05 Liberečtí duchovní správci do roku 1945 (38)

V minulém pokračování našeho seriálu jsme bilancovali poměry v liberecké farnosti na samém sklonku 17. století, relace o stavu duchovní správy nám k tomu poskytla znamenitý podklad. Je možné konstatovat, že výsledky působení faráře Schmidta byly veskrze positivní, a tak se mohl tento kněz do budoucnosti liberecké církve dívat s opatrným optimismem. Zda jeho předpoklady došly naplnění, o tom se přesvědčíme na následujících řádcích.

Protože osmnácté století bylo věkem, v němž vrcholila barokní zbožnost, nebude na škodu libereckou farnost navštívit o Velikonocích roku 1703. Velkopátečním obřadům totiž pravidelně předcházelo pašijové procesí, směřující od farního kostela Sv. Antonína Velikého na Keilův vrch. Vybraní farníci¹ zpřítomňovali přihlížejícím velký příběh Ježíšova ukřižování, a částečně tak navazovali na místní, více než sto let starou tradici představení s náboženskou tématikou. Byla to dlouhá a krásná tradice, na kterou se bohužel prozatím v Liberci nepodařilo navázat.² V květnu o tzv. křížových dnech³ chodívala procesí věřících do Stráže nad Nisou, v červenci⁴ o svátku Navštívení Panny Marie putovali farníci do Hejnic. Tyto události se ovšem odehrávaly bez přímého vlivu faráře Schmidta, který iniciativu věřících doprovázel nanejvýš duchovní podporou.

Sám měl na starosti duchovní správu stále větší a lidnatější farnosti, od roku 1704 administroval také nově založenou vesnici Janův Důl.⁵ Že toto jeho úsilí oceňovali nejen liberečtí farníci, dosvědčuje i pocta od císařského dvora. 15. března 1707 byl Schmidt jmenován císařským dvorním kaplanem. Vyznamenání⁶ zařídil ve Vídni vrchní hejtman libereckého panství Christian Karl Platz z Ehrenthalu, možná jako prostředek zvýšení vlastní prestiže, možná jako opravdové uznání nezpochybnitelných Schmidtových kvalit.

Aby nabídl svěřenému lidu možnost prohloubení náboženského života a zároveň mu umožnil poznat i jiné metody pastorace, nebránil se liberecký farář návštěvám cizích duchovních. Od 9. do 16. září 1709 pobýval v Liberci papežský misionář⁷, italský kapucín Joannes Antonius de Lucca. Městská rada vzácného hosta „za velké tlačenice lidu“ náležitě uvítala a ubytovala jej na faře. Lucca kázal každý den pod širým nebem, neboť farní kostel v žádném případě nemohl pojmout mnohatisícové zástupy Liberečanů i věřících ze širokého okolí. Každý den shromážděnému lidu udílel jménem papeže Klementa XI. (1700 – 1721) svátostné požehnání. Přestože latina byla tehdy výhradní řečí církevní liturgie, přece využíval de Lucca služeb tlumočníka, který jeho latinské promluvy převáděl do lidem srozumitelnější němčiny. V neděli 15. září 1709 kázal o posledním soudu zřejmě velice výmluvně, neboť i jindy úředně strohý⁸ městský písař poznamenal: „S tím nám a všem v Krista věřícím dobrotivý Bůh uděl zde časně svou milost a působením prve řečené milosti k tomu dopomoz, abychom všichni jednou skončili v nebeském království.“ Písař dále pečlivě shrnul, že za týdenního pobytu misionáře na 11 000 duší vykonalo zpověď a přijalo svaté přijímání.

Další průběh Schmidtova působení ilustrují již jen střípky informací, které nám neumožňují poznat závěr jeho života v úplnosti. V roce 1713 uskutečnili dva liberečtí farníci, řezník Johann Friedrich Lendorff a Christoph Völkelt, pouť do Říma a do Santiaga de Compostela.⁹ Tento jistě úctyhodný výkon může být dokladem o skutečné, nikoli jen předstírané či vynucované zbožnosti. Ostatně zdaleka nešlo jen o tuto výjimku, věřících v Liberci přibývalo stále více a brzy nestačila Schmidtovi ani pomoc jednoho kaplana. V roce 1714 se podařilo dosáhnout zřízení druhého kaplanského místa, městská rada dotovala toto beneficium ročně 50 zlatými. Kromě toho tu přirozeně byly požitky z přifařených farností, polností a určitý podíl na štole.

Farář se nadále snažil zvelebovat farní chrám, v roce 1713 jej nechal nově vydláždit 101 kamennými deskami z grabštejnského lomu. Ne všechny stavební akce však byly provedeny kvalitně, 21. července 1715 se během mše při předčítání evangelia zřítila nově vybudovaná empora a zranila 20 lidí.

Postupně se ukazovalo, že Schmidt, jemuž se blížila sedmdesátka, již není ze zdravotních důvodů schopen vykonávat všechny povinnosti administrátora farnosti. Stále častěji se nechal zastupovat kaplany, zejména při vedení matrik. V roce 1716 oslepl, vysvěcení janovodolského kostela Sv. Jana Nepomuckého tedy mohl spatřit již pouze duchovním zrakem. U arcibiskupské konsistoře si proto vyžádal povolení, aby směl při liturgii užívat textů votivní mše o blahoslavené Panně Marii a zádušní mše, neboť tyto znal zpaměti. I přes špatný zdravotní stav neztratil Schmidt nic ze svého laskavého humoru. Když ministrant zapomněl po přečtení epištoly odpovědět „Deo gratias“, upozornil ho na to farář slovy: „Čtveráku, řekni: Deo gratias!“

Matthäus Joseph Schmidt zemřel 14. května 1718, pohřben byl za veliké účasti významných osobností i prostých věřících před bočním oltářem Všech Svatých v Křížovém kostele. Za jeho působení výrazně vzrostl počet věřících¹⁰, byl postaven Křížový kostel, opraven farní kostel i fara samotná, definitivně zřízena kaplanská místa a dosaženo mnoho dalších trvalých výsledků. Ve Schmidtovi odešel jeden z nejvýznamnějších duchovních správců libereckých dějin¹¹, muž, který dokázal spojit pastorační schopnosti, praktické dovednosti i diplomatické umění v harmonii znamenité kněžské osobnosti. Právě svou schopností synthese všech dobrých a potřebných vlastností může být i téměř tři staletí po své smrti vzorem pro dnešní kněze, kteří stejně jako on musejí zabezpečit duchovní správu věřících, údržbu kostelů a zároveň být partnery v dialogu s představiteli místní správy.

V příštím pokračování se vrátíme zpět v čase, abychom si přiblížili osud některých Schmidtových kaplanů. Přestože jeho osobnost je monumentálním a nepřehlédnutelným representantem celého čtvrtstoletí libereckých duchovních dějin, neměli bychom zapomenout na ty, kteří mu v jeho poslání pomáhali a kteří jako on nesli tíhu dne a horka.

____________________

1) Největší pozornost přihlížejících na sebe překvapivě poutal nikoli představitel Pána Ježíše, ale muž, který – a to bylo jisté liberecké specifikum – nosíval kříž. Většinou tuto roli zastával farník, který chtěl vykoupit svou vinu, který chtěl tímto způsobem vykonat pokání. Nosíval při této příležitosti na obličeji škrabošku, snad aby se nedostal do lidských řečí. Ostatně když jednomu hrnčíři škraboška nedopatřením spadla, získal si mezi farníky laskavou přezdívku „Boží hrnčíř“.

2) Výzkumu tradic pašijových her a lidového divadla vůbec se věnovala mimořádná osobnost liberecké církve a kultury, nedávno zesnulý Vojtěch Ron (* 1930 – † 2007). Z jeho díla bych čtenářům doporučil především publikaci bilancující dlouholetý výzkum, Lidové pašijové divadlo v českých zemích.

3) Křížové nebo prosebné dny bylo období od páté neděle velikonoční (křížové, Rogate) do slavnosti Nanebevstoupení Páně, tedy pondělí, úterý a středa. Své jméno získaly od toho, že věřící v průvodu s křížem prosili Boha o milosrdenství. (Pozn. red.: pro tradiční katolíky zde ovšem neplatí „bylo období“, nýbrž „je“.)

4) Svátek Navštívení Panny Marie se slavil až do roku 1969 2. července, při úpravě liturgického kalendáře po 2. vatikánském koncilu byl přesunut na 31. května. (Pozn. red.: Také toto platí pro moderní katolíky – ti, kdo mají zájem, mohou tento svátek slavit jako dříve 2. července.)

5) V Janově Dole byl již roku 1716 vybudován kostel, zasvěcený svatému Janu Nepomuckému. Zajímavostí jistě je, že tento světec byl v Čechách uctíván dávno před svou oficiální kanonizací v roce 1729.

6) Aby čtenář toto vyznamenání příliš nepřeceňoval, uvádím, že dvorním kaplanem se v roce 1708 stal také frýdlantský děkan a okrskový vikář Gottfried Franz Grieger.

7) Působení misionáře v dědičných habsburských zemích bylo umožněno dohodou císaře Josefa I. a papeže Klementa XI. De Lucca pokračoval z Liberce do Frýdlantu.

8) Jeho strohost byla pochopitelně dána charakterem funkce, jíž vykonával. I po tak úžasném duchovním zážitku musel myslet především na to, aby správně vyčíslil náklady na misionářův pobyt v Liberci. Městská rada uhradila 38 zlatých 30 krejcarů, další výdaje platila také vrchnost, takže celková částka dosáhla výše 66 zlatých 24 krejcarů.

9) Oba poutníci po návratu domů přiznali, že na své cestě vícekrát zakusili ochrany Panny Marie Bolestné z Křížového kostela.

10) V roce 1717 přijalo jen v liberecké farnosti eucharistii na 30 000 komunikantů.

11) Že jeho význam nebyl zdaleka omezen jen libereckým regionem, dosvědčuje i latinská orace s názvem Tragicum humani generis cum morte Epithalamium, kterou sepsal o prvním výročí Schmidtovy smrti únětický farář Johann Wenzel Steydl von Greifenwehr.

Petr Kozojed