Papež Innocenc III. – šlo ve vztahu církevní a světské moci o totalitu?

Již od osvícenských dob je neustálým předmětem útoků protikatolických kruhů středověký papež Innocenc III. (1198 – 1216; poznamenejme, že dokumenty tohoto papeže patří do období, které zde popisují Odkazy VeBu - Ostatní tradiční církevní dokumenty). Právě za jeho pontifikátu se octlo papežství na vrcholu své moci a slávy a spolu s ní i církevní kontrola občanského života. Zákony, které by odporovaly Zjevení, byly v celé katolické Evropě nonsensem (nesmyslem) a papež právě tento stav nekompromisně hájil. Proto se stal nepohodlným a neoblíbeným již za svého života.

Pravdou je, že Innocenc III., občanským jménem Lothar ze Segni, vznášel vůči panovníkům nároky, při nichž musí dnešním liberálům (pozn. red.: i církevním) vstávat hrůzou vlasy na hlavě: papež prý je sluncem, kdežto císař pouhým měsícem, jenž nemá své světlo ze sebe, ale ze slunce, tj. od papeže, náměstka Kristova na zemi. Ve smyslu zásady „plenitudo spiritualium“ (plnost duchovních záležitostí) uplatňoval svoji autoritu nad všemi katolickými panovníky Evropy (pozn. red.: jiní byli jen muslimští) a plnil svým způsobem úlohu nadnárodního vládce a soudce. Proticírkevní bojovníci toho používají jako argumentu: Vidíte, o to Církvi ve skutečnosti vždycky šlo, o světovládu, moc a kontrolu nad lidmi.

K tomu můžeme dodat to, co bude pro mnohé čtenáře šokující: Ano, o to Církvi vždycky šlo a jde jí o to (nebo by mělo jít; pozn. red.: církevní liberálové k tomu buď mlčí nebo otevřeně protestují) i v současnosti. Nebyl to přece nikdo jiný než sv. Pavel, kdo napsal o Ježíši Kristu: „On musí kralovat, dokud nepoloží všechny nepřátele pod své nohy ... (1 Kor 15, 25; církevní liberálové k tomu opět buď mlčí nebo to vztahují jen na osobní duchovní sféru člověka). A dále je v Písmu psáno: „On obětoval jednu oběť za hříchy a pak se posadil navždy po Boží pravici. Od té chvíle očekává, až jeho ´nepřátelé budou dáni za podnož jeho nohám ... (Žid 10, 12). Papež Pius XI. vydal r. 1925 velmi důležitou encykliku „Quas Primas“, jíž ustanovil celocírkevní svátek Ježíše Krista Krále, jehož království není pouze duchovní, On chce vládnout i na této zemi, žádá, aby byla v úctě Boží přikázání a světské zákony nebyly s nimi v rozporu.

Za pontifikátu Innocence III. byl tento stav z valné části existující. Tento významný církevní právník, asketa a mystik, jehož ani ti největší proticírkevní štváči nejsou schopni obvinit z nemravného nebo rozmařilého způsobu života, protože pravý opak byl pravdou, přivedl k vítězství zápas, který zahájil už na sklonku 11. stol. jeho předchůdce sv. Řehoř VII. Ten požadoval absolutní nezávislost duchovní moci na světské a domáhal se církevními tresty toho, aby panovníci přestali dosazovat na církevní stolce osoby, které jim vyhovovaly proto, protože mlčely k jejich hříchům. Papež Řehoř narazil u německého císaře Jindřicha IV. a zemřel ve vyhnanství v Salernu. Jeho idea nezávislosti církevní moci na státu však žila a Innocenc III. ji transformoval do polohy absolutní podřízenosti světských panovníků papeži ve věcech, týkajících se víry a morálky. Toto bylo nerozlučnou součástí tzv. Christianitas, středověké křesťanské společnosti.

Ptejme se, jaké praktické důsledky to mělo v občanské rovině. Positivní nebo negativní? Francouzský král Filip II. August vyhodil ze svého hradu řádnou manželku Ingeborgu a nastěhoval si tam metresu Anežku z Meranu. Zoufalá Ingeborga, zbavená všeho majetku, se utekla k papeži Innocencovi, kde žádala zastání. Král Filip August se také obrátil do Říma, a sice se záměrem anulace sňatku s Ingeborgou. Innocenc podle práva nesměl rozhodnou jinak, než ve prospěch nešťastné Ingeborgy a pohrozil králi interdiktem, jestliže ji nepřijme zpět. Zcela stejně si papež počínal v totožném případě portugalského krále Petra II. a španělského Alfonse IX. Stal se obhájcem nerozlučitelnosti manželství a ochráncem podvedených a zapuzených žen, což byla nejen jeho povinnost, ale bylo to jistě i vysoce ušlechtilé. Nemlčel.

V Anglii v té době vládl krutý král Jan Bezzemek, který nejenom plenil kláštery a církevní statky, ale zároveň i týral obyvatelstvo při svých jízdách krajinou a znásilňoval ženy. Innocenc III. uvalil na Anglii (pozn. red.: tedy na celou zemi, šlo o jejího krále) interdikt, jestliže panovník v této své činnosti nepřestane. Jeho zásluhou byla vydána r. 1215 Magna Charta libertatum, výrazně omezující panovnickou moc ve prospěch šlechtického parlamentu, což podpořili i angličtí církevní hodnostáři na přání papeže (pozn. red.: bylo by ovše třeba se zabývat i negativními důsledky této Charty). Absolutní moc římského pontifika tak posloužila k ochraně bezbranných proti panovnické zvůli.

O tom, že papež Innocenc měl obrovský smysl pro spravedlnost a zároveň dokázal být i milosrdný, svědčí jeho zákony proti kacířům v Církevním státě (pozn. red.: pro poznání středověké Christianitatis by bylo třeba se fungováním Církevního státu zabývat hlouběji). Marně bychom tam hledali trest smrti, pouze vyhnanství jakožto maximálně tvrdé opatření. Když křižáci při 4. křížové výpravě r. 1201, vedené Benátčany, napadli Cařihrad, který dobyli a vyplenili, byl to papež Innocenc, jenž toto plenění jednoznačně odsoudil zvláštní bulou. Zřídil v Cařihradě samostatný latinský patriarchát s tím, že pravoslavní Byzantinci nesmějí být násilím nuceni k přestupu na katolicismus. Innocenc III. se též radikálně zastal židů bulou „Licet perfidia“ r. 1198, jíž uvalil klatbu na každého, kdo by se účastnil protižidovského pogromu nebo jakéhokoliv jiného násilí na vyznavačích judaismu a odvolal se přitom na řadu usnesení předchozích papežů.

A konečně nelze zapomenout, že bez Innocence III. bychom asi těžko dnes věděli o sv. Františkovi a sv. Dominikovi a měli v Církvi jejich řeholní řády. Právě tento velký papež, sám asketického života, pochopil především u charismatické osobnosti Prosťáčka Božího, že právě tudy vede cesta k obnově a obrodě Církve, na kterou se papež zaměřil. Značná část tehdejších církevních hodnostářů (pozn. red.: rádoby kritici Církev by si měli všimnou slova „část“ – než začnou odsuzovat šmahem) totiž vězela v pozemském blahobytu a ekonomických zájmech a potřebu své nápravy odmítala. V ryze církevním ohledu je pak největší zásluhou Innocence III. 4. lateránský koncil, jenž ustanovil povinnost katolíka minimálně jednou za rok, a to o Velikonocích, přistoupit ke sv. zpovědi a následně ke sv. přijímání.

Ať si čtenář sám odpoví na otázku, zda tato liberály proklínaná „nadvláda Církve nad panovníky“ znamenala klad nebo zápor, nebo zda byla zbytečná. Innocencem III. tato supremace (= nadřazenost) papeže nad světskými vládci vrcholila, po něm už slábla (pozn. red.: bylo by třeba se i zde zabývat příčinami jejího oslabení), až nakonec počátkem 14. stol. skončila smrtí Bonifáce VIII., jenž prohrál svůj zápas s francouzským králem Filipem IV. Sličným. To už je ale jiná kapitola církevních dějin. Pontifkát Innocence III. jednoznačně dokládá, že moc Církve nad světskými vladaři není něčím, zač by se měla Církev stydět a omlouvat. Je tomu totiž právě naopak: Papež jako nejvyšší odvolací autorita byl poslední nadějí pro všechny, kteří trpěli svévolí, hamižností a krutostí knížat, králů a císařů. Vzdělání tehdejších papežů a jejich vysoká mravní úroveň ve srovnání se světskými vladaři byly tehdy dostačující zárukou. Ideál jednoty a kompatibility (= slučitelnosti) světské legislativy s katolickou etikou, jak byl realizován právě za papeže Innocence III., nepřestal být v katolické církvi aktuální. Vzhledem k dnešnímu zoufalému stavu morálky většiny společnosti je naopak aktuálnější než kdykoliv předtím.

PhDr. Radomír Malý pro Verum et Bonum