13.12.2014 20:07

Čas oponou trh a změněn svět ...

Je tu národní, římsko-katolický český stát – a jako ze všech poslední to, jako obvykle, pochopí římsko-katoličtí služebníci.

 

Slovo paradigma pochází z řečtiny a znamená vzor, příklad, vzorec myšlení. Takovým paradigmatem, které dominovalo světu v posledním čtvrtstoletí, je například představa o liberální demokracii, jako o nejvyšším, nejpokročilejším a nejspravedlivějším uspořádání lidské společnosti.

Pohádka o konci dějin

Vzpomeňme na devadesátá léta minulého století. Byla to hektická doba rozkladu sovětské říše,  pádů nejrůznějších diktatur, éra rozšiřování NATO a Evropské unie. Západ triumfoval a užíval si vítězství po dlouhé studené válce. Tehdy byl liberálně demokratický, západní model uspořádání společnosti na vrcholu. Francis Fukuyama, americký filosof japonského původu tehdy psal o „Konci dějin“. Tvrdil, že „pádem Železné opony dějiny v podstatě skončily, neboť sice stále budou probíhat události a vycházet noviny, které o nich budou psát, ale demokratický a ekonomicky liberální světa řád se ukázal jako jediný možný“.

No a jestli neumřeli, tak tam takhle žijí dodnes. Dobrou noc, milé děti….

V téhle pohádce se nás babišo-bakalovský tisk a zejména pak naše milované veřejnoprávní televize snaží stále udržovat. Pohlédneme-li ale, alespoň občas, na stránky světového tisku, můžeme s tichým, překvapivým hvízdnutím zacitovat klasika, Jana Nerudu: čas oponou trhnul — a změněn svět.  

Nový vzor: Rassija

Tak třeba Financial Times píší o Izraeli a konstatují „snahy uzákonit Izrael jako židovský stát, o chybějící toleranci vůči těm, kdo si dovolí tuto situaci kritizovat, a o rostoucím odcizení od Západu“. Rakouský deník Die Presse si zase všímá chování tureckého prezidenta Erdogana a píše, že „Erdogan nemá potřebu vyhovět západním standardům a poohlíží se po ruském vzoru“.

No, upřímně řečeno, asi není sám. Těch, co se ohlížejí po ruském vzoru začalo v poslední době povážlivě přibývat. Podíváme-li se na to, co další významné státy světa, jako třeba Indie, Čína, Japonsko a snad lze jmenovat i Sísiho Egypt, mají společného s Putinovým Ruskem (a zmíněným Izraelem a Tureckem), dojdeme zhruba k šesti základním charakteristikám.

První

a nejdůležitějšíje nacionalismus. Důraz na vlastní národ, na prosazování jeho hodnot a preferencí a na usilování o jeho prosperitu. Provádění pragmatické politiky ve prospěch „našich“, bez obzvláštního respektu k celosvětovým, liberálním a tak zvaným všelidským hodnotám.

Vedoucí představitelé všech těchto zemí neváhají, je-li to třeba, velice aktivně bránit vlastní kulturu proti pronikání cizorodých a rozkladných prvků ze zahraničí. Jako typický příklad můžeme uvést  nového indického premiéra Narendra Modiho, předseda nacionalistické (a hinduistické ) strany, který měl dříve jakési potíže se vstupem do Spojených států, kvůli podpoře protimuslimských pogromů.

Druhá

je náboženství. Ve všech jmenovaných zemích je státem aktivně podporována místní, tradiční víra, od islámu v Turecku a Egyptě, až k ruskému pravoslaví. Zřejmě už všem, mimo okruh zabedněného západu došla hloubka dávného lidového moudra, že „čím více je v zemi kostelů, tím méně je potřeba věznic“.

Třetí

je tzv. sociální konzervativismus. Tedy návrat k osvědčeným a prověřeným hodnotám. Tyto státy chrání a podporují rodinu, prosazují přirozené vztahy ve společnosti a aktivně brání importu nežádoucích a pro národ a společnost rozkladných vzorců chování.

Čtvrtá

je státní kapitalismus. Jde o systém, v němž si stát ponechává jistou míru kontroly nad ekonomikou. Ne, nejde tu o nějaký socialismus, a to ani sovětského, ani bruselského střihu. To skutečně ne. I v Číně, s místní komunistickou stranou v čele země, jde o tvrdý kapitalismus se vším všudy. Úlohou státu je spíše ochrana domácího podnikatelského prostředí proti zahraničnímu dumpingu a proti pronikání cizích, nadnárodních korporací. Brání výprodeji nerostného bohatství státu a ovládnutí, či lépe nepřátelskému převzetí klíčových provozovatelů v dopravě, síťových službách, energetice a podobně. Prostě i ekonomika je vnímána jako záležitost národní, tedy taková, která slouží zájmům a potřebám vlastního národa.

Pátá

je nadvláda státem řízených medií. Ano, tohle zní opravdu nemoderně a zpátečnicky – státem řízená media. Ale, jak už jsem naznačil, tyto státy se nechtějí za každou cenu zalíbit západním demokratickým puristům. A ona státní kontrola medií má především ochranný, preventivní rozměr. Má ztížit působení nadnárodních, jistými vládami financovaných struktur, které své zájmy prosazují prostřednictvím informačního a propagandistického pronikání do medií nezávislých států a ovlivňováním jejich občanů. Vzpomeneme-li si jen, jak vznikaly a probíhaly tak zvané barevné revoluce posledních let v nejrůznějších zemích světa, ostatně i u nás se náznaky objevily, pak budeme možná na podobnou kontrolu pohlížet s větším porozuměním.

A konečně za šesté je to zavádění tvrdých opatření, směřujících k dodržování zákonů a pravidel. Pro všechny. Bez výjimek a zvýhodňování těch či oněch.

Od konce dějin zpět k tradici

Společný pak je všem zmiňovaným státům i určitý, více nebo méně zřetelně formulovaný antiamerikanismus. Ten nespočívá jen v obavách z vojenské dominance USA (do takové Číny by si asi netroufl šťourat ani ten nejbláznivější z neokonů), ale v celkovém odmítnutí hodnot, Amerikou prosazovaných.

Takže, podíváme-li se na svět z výšky či nadhledu, je tu vidět zřetelný, na mnoha místech světa pozorovatelný odklon od liberálního pojetí společnosti zpět k tradičnímu, národnímu státu. Vypadá to, jako by na globálním tržišti idejí bylo „naše“, západní ovoce ohmatáno a shledáno (pod zářivou slupkou) zcela shnilým a nepoživatelným a zákazníci se od naleštěného stánku s perfektním marketingem začínají odvracet směrem k osvědčeným dodavatelům.

Levice a pravice - nebo národ?

Tolik tedy ve světě. Ale co u nás a v našem nejbližším okolí? I tady už začíná být jakýsi posun znát. Maďarský premiér Viktor Orbán se netají představou neliberální demokracie a čile spolupracuje s Ruskem v energetické oblasti. Marine Le Penová, pravděpodobná příští presidentka Francie, své sympatie k ruskému modelu rovněž neskrývá. A k tomu Katalánci, Skotové a mnoho dalších etnik projevuje čím dál větší a zřetelnější touhu po národním sebeurčení, tedy po národním státě.

Také u lze pozorovat, že se situace změnila. Tradiční politické soupeření levice s pravicí je vytlačováno kamsi mimo střed zájmu většiny obyvatel a vede se už jen jaksi náznakem a ze setrvačnosti. Stále klesající volební účast (u celostátních voleb) dává tušit, že tahle levo-pravá dichotomie již netáhne, že už prostě nedokáže dát uspokojující odpověď na aktuální problémy lidí.

Dnešní otázka už nezní pravá nebo levá varianta (ostatně v tom v posledních letech téměř nebyl rozpoznatelný rozdíl), ale zda náš, národní nebo cizí zájem.  A politici se začínají zřetelně dělit a profilovat na ty, co slouží cizí moci (většina) a na těch pár statečných, kteří, ať už zleva či zprava zastávají zájmy našeho národa.

Zkrátka zas se to začíná lámat, ve světě, v okolí a se zpožděním i u nás. Inu zas ta dvaceti, pětadvacetiletá perioda… Mění se paradigma. A to je důvod k naději i obavám. Velikým. Protože když kobyla chcípá, nejvíc kope.

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/1397-na-poradu-dne-stavba-nove-archy-konec-dejin-nebo-konec-iluzi-ne-americkym-hodnotam-kolaboranti-a-par-statecnych-cim-vice-kostelu-tim-mene-veznic.htm

—————

Zpět


Po půl roce dokázáno
Čtěte jeho maily

Zničil Českou republiku

na příkaz shora
pomocí migrantů.

Zločince smích přejde.


Západní civilizaci nezničí ti zlí, ale dobří. Se zlými si dobří vždycky poradili. Ale s dobrými, kteří jsou v omylu a kteří si jen myslí, že konají dobro, ale ve skutečnosti konají zlo, si tato civilizace poradit neumí a tito dobří ji zničí. A nejde jen o nadpřirozené skutečnosti, kde jsou tito dobří v omylu a tak páchají zlo (Hus – husité, Luther – protestanti, Rahner – ekumenici). Předsudečné omyly dobrých se tragicky projevují i v záležitostech pozemských. Kolik je jen negativních předsudků vůči Rusku, kolik jen positivních předsudků o USA a EU! Kolik je jen negativních předsudků o katolickém státě a positivních předsudků o této atheistické civilizaci! Dobří, kteří žijí v předsudečných omylech, jsou nejnebezpečnějšími škůdci západní civilizace. I Desatero, podle svého výkladu, dodržují, a rozvracejí společnost. Dobří jsou bez hříchu a zničí svět.