06.04.2015 20:36

USA – Rusko: buď remíza a přiznání vyzyvatele, že nevyhraje, nebo 3. světová válka

Rostislav Iščenko vysvětluje skryté motivace i strategické paradoxy nové studené války a zjišťuje, že tentokrát americká koncepce postupného zvyšování "sázek" narazla a její alternativou může být pouze válka naostro

V březnu 2014 Moskva poprvé za celou dobu konfrontace s Washingtonem převzala iniciativu a zvýšila sázky v geopolitickém pokeru o naši budoucnost. Do té doby přihazovaly pouze Spojené státy. Nepodařený převrat na Ukrajině v letech 2000-2002 (akce „Ukrajina bez Kučmy“), další převraty v roce 2003 v Gruzii, v roce 2004 na Ukrajině, v roce 2005 v Kyrgyzstánu, válka 08.08.08, převrat roku 2009 v Moldávii, občanská válka a převrat v roce 2011 v Libyi, občanská válka od roku 2012 v Sýrii, převrat a občanská válka v roce 2014 na Ukrajině, to vše jsou etapy amerického plánu.
Past na Rusko

S každou podobnou akcí se nestabilita více a více přibližovala k ruským hranicím, přičemž úkol byl stále týž a pokaždé jasněji viditelný: diskreditace, destabilizace Ruska a jeho odstranění jako velkého geopolitického hráče. Američané nakonec otevřeně přiznali, že vedou válku proti Rusku, přičemž požadují minimálně výměnu vedení země a změnu zahraniční politiky, a "domorodci" z jimi využitých zemí jsou pro ně jen spotřební materiál.

Na začátku roku 2014 USA vyhnaly sázky opravdu vysoko. Na Ukrajině sponzorovaly uchopení moci otevřeně nacistickými pučisty a připravily tak na Rusko past. Nezapojit se nemohlo, protože vedení, které by ochotně spolklo takovou pilulku, by pod sebou podřezalo větev, přišlo by o vnitřní podporu, stalo by se krajně zranitelným. Takový postup by otevřel dveře „majdanovským“ technologiím i v samotném Rusku. Změna režimu by se pak stala otázkou času, ne principu.

Jenže zapojit se také nešlo. Zásah by prakticky nevyhnutelně vedl k ozbrojenému střetu s ukrajinskými nacisty, vlekl by za sebou nutnost okupace území Ukrajiny a vytvářel by Rusku ohromné politické problémy: Nejen tvrdé a otevřené nepřátelství EU, která by byla nucena zapojit sankční mechanizmy mnohem dříve a naplno, ale i klín, vražený mezi Rusko a jeho partnery v EAES, SNG, ODKB a dalších integračních projektech, které by vnímaly ruské kroky jako start obnovy SSSR silou.
Poziční hra na Krymu

Ruské vedení ovšem našlo třetí variantu. Dávala možnost nejen uspokojit na čas vlastní patrioty (připojením Krymu), ale také nedopustit velkou roztržku s Bruselem (vzhledem k projevené umírněnosti), a vlastní spojence příliš nepostrašit (tankové armády se nikam nesunuly).

Rusko zkrátka přeneslo hru na jinou úroveň a jiné pole. Strkat se s Američany na Ukrajině by pro ně bylo krajně nevýhodné. Kvůli vzniklé situaci by muselo vystupovat jako reagující strana, reflektující, nevedoucí partii, ale pokoušející se odrážet iniciativu protivníka. To je ve hře vždy slabší pozice. Alternativou však byla jen válka, a to válka ve špatnou dobu. Rusko tedy, aby nehrálo na Ukrajině roli reagujícího, začalo boj o Evropu.

Celkově se USA ocitly v logické pasti, podobné těm, které se samy nejednou pokoušely políčit na Rusko. Nyní je libovolný jejich krok špatný pro ně samotné.

V USA zjevně nepočítali s tak „drzým“ jednáním a nebyli připraveni na přenesení hry. Nečekali, že Rusko, kterému podpálili přední dvorek – Ukrajinu, kterou ovládá nacistický kyjevský režim, beztrestně provádějící genocidu "ruských" lidí – se zaměří na EU, tradiční americkou zónu vlivu. Spojené státy udeřily Rusko na nejbolestivějším místě. Jako odpověď dostaly ránu, která také bolela. V to, že se Rusko rozhodne k tak složité a nejednoznačné hře v podmínkách nedořešené ukrajinské krize, totiž předem zjevně nikdo nevěřil. Anglosasové rádi dělají věci „step by step“. Ne tak Rusko. Tak došlo na první, nikoliv však poslední, zvýšení sázek Ruskem v dané partii.

USA se rozhodly hrát na všech deskách zároveň. Ne nadarmo se liberální ekonomové učili, že kdo má vyšší HDP, ten je vítěz. Srovnáním amerického a ruského HDP došli k závěru, že mohou, neopouštějíc syrskou, iráckou, íránskou a ukrajinskou partii, provést zároveň i tu evropskou. Síly a zdroje měly stačit na vše. Tím spíše, že na evropském jevišti válečných operací obecně, a na ukrajinském konkrétně, se USA chystaly zapojit hlavně evropské zdroje. To jinými slovy znamená, že americké vítězství měla zaplatit Evropská unie.

Poslední rok ale ukázal chybnost těchto výpočtů. Ukrajinská krize udeřila na Evropu silněji, než čekali sami Evropané. Už ke konci podzimu, k začátku zimy 2014 bylo jasné, že hospodářské ztroskotání Ukrajiny je tak vážné, že ohrožuje nejen prosperitu Evropy, ale i budoucí existenci EU. Evropa se zatřásla v základech. Pokračovat bezvýhradně v proudu americké politiky chtěli už jen Poláci (ani u nich není však jasné, jak dlouho jim nadšení vydrží) a Pobaltí (z čehož USA moc užitku nemají).
Sázka na špatnou kartu

Dokonce i Británie, ačkoliv zachovává vnější loajalitu své bývalé kolonii, vede samostatnou hru, která se ne vždy líbí USA. Navíc se v EU rozšiřuje klub států, které si přejí orientaci evropské politiky směrem ke sblížení s Ruskem.

Česko, Maďarsko, Slovensko, Řecko nebo Itálii je možné ignorovat. Pokud ale všechny tyto země vystupují společně a začínají se k nim připojovat další, protiruské mechanismy EU jsou paralyzovány. Nakonec už i Německo a Francie začínají hledat způsob, jak se vymanit z nevýhodné situace, ovšem pokud možno bez roztržky s Washingtonem. Čím dále tím více je však zřejmé, že roztržka každopádně bude. Je třeba si na tu myšlenku jen dobře zvyknout.

Prezident Ruské federace se odhodlal k narušení diplomatické praxe, podle které politici neříkají veřejně, čím si navzájem vyhrožují za zavřenými dveřmi. Tím si demonstrativně odřízl cestu zpět.

Celkově USA tím, že do Kyjeva dosadily loutkovou vládu, za rok v ruském směru ničeho nedosáhly a ztratily Evropu. Ztráta je to jednoznačná a jistá. Různé politické procesy v EU sice ještě běží a zdaleka nejsou završeny a dost možná uvidíme ještě různé výkyvy, ale jedno je jasné: EU už není monolitním americkým spojencem a v dohledné perspektivě nebude. A to zpochybňuje jednotu a možnosti NATO.
Dvojí cíl Washingtonu

Je očividné, že v USA situaci dobře pochopili, protože poslední dobou se Washington pokusil aktivovat právě mechanismy NATO – jak v souvislosti se situací na Ukrajině, tak i v rámci upevnění euro-atlantické jednoty. Posílení jednotek v Polsku a v Pobaltí se předkládalo jako reakce na nebezpečí ruské agrese. Posiluje se i vojenská aktivita NATO na jižním křídle – v Černém moři – a Rumunsko ponoukají k „rozmrazování“ podněsterského konfliktu.

Washington se těmtito kroky pokouší řešit najednou dva problémy. Za prvé, stmelit Evropany skrze obranu před „ruským nebezpečím“, čímž se snaží předejít odchodu EU zpod kontroly amerického „spojence“. Za druhé hodlá podpořit politický tlak na Rusko tlakem vojenským a demonstrovat připravenost NATO ke konfrontaci.

Jenže: zde Rusko podruhé během dané krize úspěšně zvedlo sázky. Moskva ukázala nejen svou připravenost přijmout výzvu ve formě vojenské konfrontace. Ukázala připravenost ke skutečné, "celospektrální" válce s NATO.

Oprostíme-li se od diplomatického jazyka, pak scénářem „nečekané prověrky“, která začala u Severní flotily a zahrnula postupně veškeré ozbrojené síly Ruska, byla válka s USA a jejich evropskými spojenci a vazaly v podmínkách použití konvenčních zbraní a připravenosti k použití jaderných zbraní v libovolný okamžik.

V tomto smyslu je samotné cvičení možné vnímat jako zástěrku pro přesun ozbrojených sil na místo předpokládaných vojenských akcí. Něco podobného probíhalo v roce 2014, ale tehdy kroky ruských ozbrojených sil byly spojeny s ukrajinskou krizí. A především, tehdy Putin nedal ve svém interview nedvojsmyslně „partnerům a přátelům“ najevo (jako nyní prostřednictvím dokumentu „Krym. Cesta Domů“), že Rusko je připraveno bojovat a neustoupí a hodlá bojovat s využitím všech dostupných zbraňových systémů, pokud bude třeba. Pravda, v dokumentu byla řeč o Krymu, ale myslím, že skuteční adresáti pochopili, že nejde zdaleka jen o něj.

Prezident Ruské federace se odhodlal k narušení diplomatické praxe, podle které politici neříkají veřejně, čím si navzájem vyhrožují za zavřenými dveřmi. Tím si demonstrativně odřízl cestu zpět. Dal veřejně najevo, že je připraven v případě potřeby bojovat, a tak nyní nemůže bez katastrofických následků vzít svá slova zpět, pokud se ono „v případě potřeby“ skutečně stane. Prakticky zároveň začala cvičení, velmi připomínající přípravu na válku.
Evropa nemá čím válčit

Na americkou nabídku poměřit si počet tanků přítomných v příhraničních oblastech Rusko odpovědělo po svém. Ukázalo, že je připraveno vyslat tanky přímo na norské pobřeží, „Iskandery“ k polské hranici a strategické letectvo a ponorky s jadernými raketami na palubě ke břehům USA.

Evropané nebyli znepokojeni, když se bojištěm stala Ukrajina. Dokonce se chystali něco na tom urvat. Zato je ovšem vyděsilo, když se  ukázalo, že nestabilita z Ukrajiny navzdory jejich očekáváním přetéká ne do Ruska, ale do EU.

Cílem bylo předvést Evropě, že NATO je organizace ještě méně efektivní než EU. Zatímco USA budou přemýšlet o tom, jestli stojí za to začít s Ruskem jadernou konfrontaci, evropské armády mezitím ta ruská vymaže z existence, neboť pro takový účel jí budou bohatě stačit konvenční zbraně a omezený kontingent.

Němci a Francouzi chtějí s Ruskem obchodovat. Nepotřebují válku ani za ukrajinské, ani za pobaltské nacisty, dokonce ani za polské ambice. Mimochodem, v poslední době Poláci také začali být nějací přemýšliví a křivě se dívají směrem ku Kyjevu. Zbytek Evropy nemá moc čím bojovat. Zvykli si na to, že je chrání Spojené státy.
Dvojitě slepá situace

USA jsou postaveny před dvojitě slepou volbu. Mohou přijmout výzvu. A co pak? Začít válku? Proč? Kvůli ruským cvičením? V Los Angeles budou jistě velmi rádi, že kvůli tomu, že si pskovská pěchota zastřílela z kulometů v Arktidě, vystavila americká vláda svá města nebezpečí jaderného úderu. A právě tak by to vypadalo.

Nebo výzvu nepřijmou. Jak potom ale budou vypadat? Byli to oni, kdo začal s výhrůžkami, chvástali se, že dají ukrajinským nacistům takové zbraně, že se zastaví až v Japonsku. Poslali deset tanků do Pobaltí. V Černém moři prováděli cvičení. A ejhle, pskovská pěchota si zastřílela v Arktidě, a najednou ticho po pěšině?

Hlavní zvýšení sázek Ruskem proběhlo ve správném momentu ve hře. Prezident Obama postupně ustupuje tlaku jestřábů. Čím blíže jsou volby, tím dále bude couvat. To znamená, že za půl roku by bylo třeba reagovat na silnější, dalekosáhlejší a nepříjemnější kroky Spojených států. A hlavně, čím více se Washington noří do logiky konfrontace, tím těžší je pro něj rozjetý válečný stroj zastavit. Nebezpečí, kterým jej lze přinutit k vystřízlivění dnes, bude pro něj zítra prázdným gestem.

Celkově se USA ocitly v logické pasti, podobné těm, které se samy nejednou pokoušely políčit na Rusko. Nyní je libovolný jejich krok špatný pro ně samotné. Najdou cestu ven? Možná. Existuje nebezpečí, že půjdou cestou zvyšování napětí a provokace vojenského konfliktu? Ano. I krajně riskantní kroky ruského vedení za poslední rok, a zvláště za poslední měsíc, svědčí o tom, že svět je na hraně a pravděpodobnost překročení té hrany existuje.
Horká válka, nebo ústup

Ale Rusko nemůže ustoupit ze hry. Je vynuceno hrát na vítězství, jinak bude jednoduše zničeno. V takové situaci především tedy nutí Evropu zamyslet se nad tím, že ji spojenecké vztahy s Washingtonem zavedly mnohem dále, než sama plánovala. Prakticky ji už nyní změnily ve válečné pole.

Evropané nebyli znepokojeni, když se bojištěm stala Ukrajina. Dokonce se chystali něco na tom urvat. Zato je ovšem vyděsilo, když se ukázalo, že nestabilita z Ukrajiny navzdory jejich očekáváním přetéká ne do Ruska, ale do EU. Evropané plnohodnotnou válku s Ruskem nechtějí. Dobře vědí, po kterých metropolích by v takovém případě projely tanky ve vítězné přehlídce. S tím experimentovat nehodlají.

Nyní je míč na straně USA. Musí se rozhodnout, zda půjdou směrem k další konfrontaci, a ještě více přitlačí na své evropské „partnery“, kteří už jsou připraveni prchat z potápějícího se korábu zvaného NATO – nebo zda ustoupí. Pak se ovšem proces odchodu EU zpod amerického „deštníku“ a přechod pod jeho ruský protiklad pouze urychlí.

Rusko v podstatě žádá kapitulaci USA. Ne zjevným způsobem. Samotná válka se také vedla neformálně. Rozhodnou se USA přiznat porážku v druhé etapě studené války, nebo se přeci jen pokusí převést konflikt do horké podoby? Brzy uvidíme.

http://protiproud.parlamentnilisty.cz/politika/1598-poker-o-vsechno-moskva-zvysuje-sazky-obama-provokuje-ale-ustupuje-putin-couvat-nechce-a-nebude-kterymi-mesty-pojedou-vitezne-tanky.htm

—————

Zpět


Po půl roce dokázáno
Čtěte jeho maily

Zničil Českou republiku

na příkaz shora
pomocí migrantů.

Zločince smích přejde.


Západní civilizaci nezničí ti zlí, ale dobří. Se zlými si dobří vždycky poradili. Ale s dobrými, kteří jsou v omylu a kteří si jen myslí, že konají dobro, ale ve skutečnosti konají zlo, si tato civilizace poradit neumí a tito dobří ji zničí. A nejde jen o nadpřirozené skutečnosti, kde jsou tito dobří v omylu a tak páchají zlo (Hus – husité, Luther – protestanti, Rahner – ekumenici). Předsudečné omyly dobrých se tragicky projevují i v záležitostech pozemských. Kolik je jen negativních předsudků vůči Rusku, kolik jen positivních předsudků o USA a EU! Kolik je jen negativních předsudků o katolickém státě a positivních předsudků o této atheistické civilizaci! Dobří, kteří žijí v předsudečných omylech, jsou nejnebezpečnějšími škůdci západní civilizace. I Desatero, podle svého výkladu, dodržují, a rozvracejí společnost. Dobří jsou bez hříchu a zničí svět.