V. Rada pro mezinárodní vztahy CFR

Adam B. Bartoš

V minulých dílech jsme se věnovali think-tankům a institucím, které propagují Nový světový řád, s přihlédnutím k vazbám na české politiky či představitele české veřejné scény.

Rozdělit bychom je mohli zatím do dvou kategorií – do té první by patřily zahraniční prestižní organizace, jejichž členy či hosty jejich konferencí jsou někteří Češi z okruhu bývalého presidenta Václava Havla. Takovými je Bilderberg Group či Trilaterální komise.

Druhá skupina představuje neméně prestižní organizace či elitní spolky, které mají pobočku v České republice (jakož i ostatních zemích západního civilizačního okruhu). Lidé blízcí Václavu Havlovi jsou v takovém případě členy pouze této české pobočky, která ale má vazbu na zahraniční centrum – to je případ Club of Rome a jeho české pobočky pod názvem Česká asociace Římského klubu či Council on Foreign Relations a jeho české pobočky s názvem Rada pro mezinárodní vztahy. Tou se budeme zabývat v tomto dílu.

Council on Foreign Relations (CFR)

Než se podíváme na historii a aktivity české pobočky, připomeňme si alespoň v základních bodech, co CFR je.

CFR je americká nezisková a nadstranická členská organizace, vydavatelství a think-tank v jednom, zaměřující se na americkou zahraniční politiku a mezinárodní vztahy.

Založena byla roku 1921 a od té doby sídlí na adrese 58 East 68th Street v New Yorku, pobočku má i ve Washingtonu D. C. Měsíčně vydává odborný a prestižní časopis „Foreign Affairs“.

CFR je sesterskou organizací Královského institutu pro mezinárodní vztahy (Royal Institute of International Affairs) v Londýně, nyní známé jako Chatham House.

Jak sama o sobě píše na svých webových stránkách, jejím posláním je informovat své členy, vládní úředníky, obchodníky, novináře, učitele i studenty, stejně jako náboženské vůdce a další angažované občany a pomoci jim porozumět světu a výzvám, kterým v oblasti zahraniční politiky Spojené státy a další země čelí.

Jinými slovy, jde o nástroj americké propagandy (navenek) a think-tank dodávající analýzy a odborníky americké administrativě či mediální a akademické scéně (dovnitř), veskrze je to tedy soukromá nátlaková a lobbystická organizace, které se dokonale podařilo prorůst do státní správy.

Pořádá konference pro státní úředníky, globální „lídry“ a prominentní členy zahraničně-politické komunity. Vychovává loajální členy, které poté najdeme ve státní správě, na klíčových posicích v médiích, vydavatelských domech apod.

Jedna z kritických studií odhalila, že z 502 zkoumaných státních úředníků mezi lety 1945 a 1972 byla více než polovina členy Rady. Dnes má kolem pěti tisíc členů, kteří v průběhu historie pracovali jako politici, vysocí státní úředníci, členové bezpečnostních složek, bankéři, právníci, poradci, bývalí členové CIA a přední osobnosti sdělovacích prostředků. To je možné díky tomu, že od svého počátku je CFR otevřená politikům obou hlavních stran a přijímá za své členy demokraty i republikány.

CFR je spojená hlavně od sedmdesátých let se jménem Davida Rockefellera. Je sponsorována Rockefellerovou nadací a David Rockefeller se stal v roce 1979 jejím výkonným předsedou.

Vedle dalších prestižních a elitářských organizací jako je Bilderberg Group, Trilaterální komise či Římský klub je CFR považována za další stěžejní nástroj budování světové vlády.

CFR má velký vliv na ovlivňování veřejného mínění nejen v USA, ale i celosvětově. Dokazuje to například kniha „Střet civilizací. Boj kultur a proměna světového řádu.“ od Samuela P. Huntingtona z roku 1996, která předznamenala válku proti terorismu, ve které žijeme doposud. Samuel P. Huntington byl členem CFR a pravidelně publikoval v časopise „Foreign Affairs“, kde vlastně původní esej na toto téma vyšla (1993). Henry A. Kissinger, další prominentní člen CFR, ji označil za „jednu z nejdůležitějších knih od konce studené války“ a není divu – stěží se můžeme ubránit dojmu, že byla napsaná na objednávku, nebo alespoň politicky zneužita neokonaervativci pro pozdější protiteroristické tažení. Není bez zajímavosti, že předmluvu k českému vydání napsal návštěvník Bilderbergu Michael Žantovský a že Huntington se hned v první kapitole odvolává na některé myšlenky Václava Havla.

O CFR a jejím vlivu na dějiny by se daly popsat stohy papíru, ale nás převážně zajímá česká pobočka CFR, která nese název „Rada pro mezinárodní vztahy“.

Zajímavé je sledovat i ty členy americké CFR, kteří mají nějakou vazbu na Českou republiku, politickou či ekonomickou, ať už se jedná například o bývalou ministryni zahraničí USA Madeleine Albrightovou či vlastníka televisní společnosti CME, pod kterou spadá TV Nova, Ronalda S. Laudera. Oba vedle toho, že mají židovské kořeny (Albrightová česko-židovské), jsou totiž prominentními členy CFR. Pro CFR například pracoval i někdejší kandidát na presidenta Jan Švejnar.

Rada pro mezinárodní vztahy

Rada pro mezinárodní vztahy (dále jen RMV) byla založena v roce 1994. Sama sebe charakterizuje jako veřejné nevládní sdružení, které „vytváří prostředí pro společné přemýšlení o evropských a globálních souvislostech naší existence.“

Jak o sobě podobné spolky často říkají, Rada prý nezaujímá stranická stanoviska a její hosté, členové, účastníci debat či autoři publikací vystupují sami za sebe.

„Radu pro mezinárodní vztahy a její klub garantují významné osobnosti českého i mezinárodního politického, hospodářského, náboženského i kulturního života, jejichž jména jsou zárukou plurality,“ píše se ve výročních zprávách RMV.

Už slovo „pluralita“ či fráze o „evropských a globálních souvislostech naší existence“ dávají tušit, že zde máme opět co do činění s pravdoláskou, lidmi blízkými expresidentu Havlovi. A to i kdybychom nevěděli, kdo skutečně mezi zakládající členy patří. Pouze podle slov se dá vytušit duch, který se za tímto a podobnými spolky skrývá.

Cítíme to i z následujících slov: „Desítiletí isolace přispěla k přílišnému zahledění do sebe. Sdělovací prostředky nás zahlcují neuspořádanými informacemi ze zemí i z oborů, o nichž jsme dosud sotva věděli. Máme-li se orientovat ve stále složitějším světě, ve svém životě a v životě svého společenství, potřebujeme chápat souvislosti. Úspěšný rozvoj české společnosti závisí na tom, jak aktivně se dokážeme uplatňovat v Evropské unii a jak se v našem společném zájmu budeme podílet na ovlivňování rychle se globalizujících společenských procesů.“

Dozvídáme se dále, že RMV působí především prostřednictvím Klubu RMV. Jeho členem se stává každý, jehož přihláška je přijata a kdo zaplatí roční členský příspěvek.

Klub RMV se schází zpravidla dvakrát měsíčně a to v hotelu Hoffmeister (známé pravdoláskařské centrum). Setkání uvádí přední český nebo zahraniční politik, diplomat, ekonom, umělec, odborník či jiný představitel veřejného života. Otevřenost debat zaručuje prý uplatnění pravidla Chatham House, které povoluje citovat vyjádřené názory, ale zakazuje uvádět jejich autory.

RMV o sobě též tvrdí, že podporuje zájem mladých lidí o mezinárodní vztahy. Proto organizuje například simulaci zasedání OSN (pro Čechy) či setkání amerických studentů s českými politiky. Založila i Klub mladých Evropanů.

RMV také vydává publikace o mezinárodních vztazích či sešity o českém působení na mezinárodní scéně. Vydala například zprávu Komise pro globální řízení „Naše globální sousedství“, „Velké nedorozumění?“, „Česká republika a Evropská unie“, „Česko-německé vztahy po pádu železné opony“, či sborník „Vztahy České republiky se Srbskem a Černou Horou“ (prosinec 2004).

Vůbec tématika Balkánu patří mezi často projednávané otázky, což je zřejmě dáno orientací zakladatele RMV Jiřího Dienstbiera. Z výroční zprávy se také dozvíme, že RMV založila s podporou grantu ministerstva zahraničí a ve spolupráci s Vysokou školou mezinárodních a veřejných vztahů Informační středisko o spolupráci České republiky se Srbskem a Černou Horou a Bosnou a Hercegovinou. Delegace RMV rovněž navštívila Bělehrad, aby pozvala zdejší představitele občanské společnosti v Černé Hoře a Bosně a Hercegovině k semináři do Prahy.

Nejčastěji ale RMV pořádá odborné semináře a přednášky na témata, která patří do povinné výbavy všech proamerických think-tanků: týkají se „aspektů globalizace“, „perspektiv evropské integrace“, „euroatlantických-vztahů“ a „bezpečnostních otázek“ včetně vztahů s Ruskem a jihovýchodní Evropou.

Čeští členové ECFR (European Council on Foreign Relations)

Jako v případě Římského klubu, má i CFR své pobočky téměř ve všech evropských zemích. Proto také existuje European Council on Foreign Relations (ECFR), která tyto evropské pobočky sdružuje.

Výbor ECFR vede deset lidí, mezi kterými najdeme například finského expresidenta Martti Ahtisaariho, bývalého německého ministra zahraničí Joschku Fischera, britského novináře Timothy Gartona Ashe či bývalého generálního tajemníka NATO Javiera Solanu.

Samotná rada pak obsahuje několik desítek jmen bývalých i současných politiků a vysokých státních představitelů.

Z České republiky jsou členy této rady Václav Havel, Šimon Pánek a Karel Schwarzenberg.

O Karlu Schwarzenbergovi a Václavu Havlovi pohovoříme v některém z příštích dílů. Šimon Pánek (* 27. prosince 1967) je bývalý studentský vůdce, politický aktivista, zakladatel a v současné době ředitel pravdoláskařské nevládní humanitární organizace Člověk v tísni, úzce propojené s Českou televisí.

Vystudoval Přírodovědeckou fakultu UK. Už v roce 1988 byl Pánek hlavním organizátorem humanitární pomoci obětem zemětřesení v Arménii, když společně s Jaromírem Štětinou vyhlásili neoficiální materiální sbírku na pomoc postiženým.

V roce 1989 spoluzaložil studentské hnutí STUHA, účastnil se všech protestních demonstrací od roku 1988 až do prosince 1989. Na Národní třídě 17. 11. 1989 ale nebyl, shodou okolností si vydělával na své expedice na brigádě mimo Prahu, píše se v jeho životopisném medailonku. Je jmenován do Koordinačního stávkového výboru studentů vysokých škol a za studenty byl členem i Občanského fóra.

Pánek patřil do zvláštního týmu Václava Havla, který jednal o vytvoření nové vlády. Občanské forum ho později navrhlo za poslance do Federálního shromáždění, což Pánek odmítl. Poslaneckou funkci odmítl i podruhé, když byl v červnu 1990 preferenčními hlasy zvolen ze 13. místa. Na funkci tehdy resignoval.

V roce 1992 spoluzakládal soukromou informační agenturu Epicentrum, která přinášela zpravodajství z krisových oblastí světa. V letech 1992 – 1997 pracoval pro Nadaci Lidových novin, která se posléze přejmenovala na nadaci Člověk v tísni. Zároveň působil v Kanceláři presidenta republiky.

Od Václava Havla také obdržel medaili „Za zásluhy za angažovanost ve věcech veřejných“ (2002), získal také cenu „Evropan roku“ (2003) a „Cenu Paměti národa“ od občanského sdružení Post Bellum (2010).

Pánek je častým hostem Havlovy mezinárodní konference Forum 2000. Václav Havel o něm ve sdělovacích prostředcích hovořil jako o možném kandidátovi na presidenta, který by byl jeho favoritem.

Jakkoli Člověk v tísni zajišťuje humanitární pomoc pro rozvojové země, organizace je často kritizována jako proamerická, jelikož se angažuje převážně v místech, která lze tradičně považovat za sféru amerických zájmů.

Že se vedle humanitární pomoci zaměřuje na subversi režimů, jejichž výměna je v zájmu Spojených států, vyplynulo nedávno i z jeho vlastních slov, kdy Pánek přiznal, že se svou organizací porušuje zákony dané země.

„Překračujeme řadu zákonů, ale jsou to zákony vojenské junty, které jsou z vyššího principu nedemokratické,“ řekl v souvislosti s prací organizace v Barmě, kde spustila humanitární program.

Práce organizace podle něho spočívá ve dvou rovinách, kdy (na příkladu Barmy ukazuje, že) první z nich je informování v České republice i v celé Evropě o tom, co se v dané zemi děje (například formou různých happeningů), druhá část práce je v Barmě nebo na thajsko-barmském pohraničí, kde má zázemí především barmské oposiční hnutí. Člověk v tísni tam pod jiným jménem (úřady by mu jinak vstup nepovolily) koná různé semináře a školení mladých novinářů či fotokursy, vysvětlil.

Podobně se Člověk v tísni angažuje i na dalších místech planety, kde se Spojené státy pokoušejí zlomit autoritářský režim a ustavit „režim demokratický“.

Jedná se jmenovitě o tyto země, ve kterých je Člověk v tísni aktuálně aktivní: Afghánistán, Angola, Arménie, Barma, Bělorusko, Demokratická republika Kongo, Etiopie, Gruzie, Haiti, Irák, Jordánsko, Kambodža, Kosovo, Kuba, Libanon, Moldavsko, Mongolsko, Namibie, Pákistán, Rumunsko, Rusko, Srí Lanka a Ukrajina. Ukončené projekty pak probíhaly v zemích jako je Albánie, Bangladéš, Bosna a Hercegovina, Bulharsko, Černá hora, Egypt, Chorvatsko, Indie, Indonésie, Írán, Kazachstán, Makedonie, Nepál, Řecko, Severní Korea, Somálsko, Srbsko, Tádžikistán a Uzbekistán.

Čestní zahraniční členové RMV

Česká RMV má také asi šestnáct čestných zahraničních členů. Najdeme mezi nimi špičky globalistů a Rockefellerových posluhovačů – Zbigniewa Brzezinskeho, bývalého státního tajemníka USA Henryho Kissingera (Kissinger jednou dokonce na půdě RMV vystupoval s příspěvkem „Současný svět a Evropa“), stejně jako špičkové bývalé politiky Evropy – bývalého francouzského ministra zahraničí Rolanda Dumase, jeho německý protějšek Hanse-Dietricha Genschera, stejně jako dánského Uffe-Ellemana Jensena a polského Bronislawa Geremeka (†) či klasické pravdoláskařské ikony jako je bývalá čs. velvyslankyně v Rakousku Magda Vášáryová či šéfredaktor deníku Gazeta Wyborcza Adam Michnik.

Čestnou členkou je i herečka Mia Farrow (bývalá manželka Woody Allena). Abychom si čestné členy uvedly všechny, doplňme ještě další jména:

bývalý president Světové banky Barber Conable; primátor Budapešti Gabor Demzsky, architektka Eva Eisler, bývalý vícepresident Menill Foundation Miles Glaser, bývalý čs. velvyslanec v Maďarsku Rudolf Chmel, bývalý president Claremont University John D. Maguire a profesor Columbia University Vratislav Pěchota.

Vedení RMV

RMV je vedena výborem RMV. Jeho předsedou byl až do své smrti bývalý ministr zahraničí ČSFR a pozdějí senátor za ČSSD Jiří Dienstbier.

Místopředsednickou funkci obstárává bývalý diplomat Zdeněk Matějka. Ten působil jako náměstek ministra zahraničí ČSFR, později generální sekretář ministerstva financí či vedoucí pražské kanceláře OBSE.

Výbor RMV dále tvoří ředitel Ústavu mezinárodních vztahů Petr Drulák (https://www.iir.cz/display.asp?ida=31), Jiří Kunert, ředitelka nadace Symposion Olga Sozanská (matka Moniky MacDonagh-Pajerové a Kateřiny Jacquesové) (https://csn.uni-muenster.de/focs/participants/sozanska.htm), právník Luboš Tichý (https://www.europaeum.org/europaeum/?q=node/1026), advokát Ota Turek a předseda české sekce Asociace evropských novinářů Tomáš Vrba. O Jiřím Kunertovi jsme se už zmiňovali v díle věnovaném Trilaterální komisi.

Zakládající členové RMV

Kromě už zmíněných (Drulák, Tichý, Turek, Vrba, Kunert, Sozanská, Matějka) členů, kteří jsou ve výboru RMV, patří mezi zakládající členy další desítky jmen. Čtou se převážně jako jakési pravdoláskařské „Who is who“: Jiří Menzel, Ivan Klíma, (†) Otakar Motejl, Pavel Klener, Luboš Palata, Martin Palouš, Karel Schwarzenberg, Efraim Karol Sidon, Diana Phipps-Šternberková, Miloš Rajchrt, Jiří Stránský, kardinál Miloslav Vlk, Olbram Zoubek. Dále bývalí politici či vysocí státní úředníci (bývalý náčelník generálního štábu AČR gen. Karel Pezl, bývalý náměstek ministra zahraničí Otto Pick, bývalá čs. velvyslankyně v USA Rita Klímová, bývalý ministr zahraničí Jaroslav Šedivý, bývalý místopředseda vlády ČSFR Václav Valeš, bývalý ministr životního prostředí Josef Vavroušek, bývalý předseda federální vlády ČSFR Marian Čalfa, poslanec Evropského parlamentu za ČSSD Richard Falbr, či zástupce ČR ve WTO v Ženevě Zdeněk Drábek), novináři (Jan Žižka, Petr Fleischmann, Pavel Bouda), umělci (spisovatel Václav Jamek, básník a výtvarník Jiří Kolář, houslista Josef Suk (†), violoncellistka Michaela Fukačová) či podnikatelé (Radomíra Hoffmeisterová, Radomír Dočekal, Tomáš Kosta). Seznam zakládajících členů doplňuje ještě bývalý generální ředitel Komerční banky Richard Salzman a historik Pavel Seifter.

Aktivity

Vedle už výše zmíněných, spíše obecných, aktivit, zveřejňuje RMV ve svých pravidelných výročních zprávách a na svých webových stránkách (www.rmv.cz) přesný přehled konaných přednášek či vydaných publikací.

Pravidelné besedy v hotelu Hoffmeister pořádají již od roku 1994. Třebaže jde o široký záběr a mezi hosty besed najdeme všechny možné politiky, nedá se popřít, že zde převažují lidé, kteří představují především havlistické pojetí politiky, tedy v případě politiky zahraniční lidé podléhající proamerické orientaci, přesněji řečeno pro-rockefellerovské orientaci. To by nás ale nemělo překvapit u pobočky think-tanku, za kterým stojí právě David Rockefeller.

A tak během let na půdě RMV přednášel několikrát Alexandr Vondra v různých funkcích (Význam transatlantické vazby, jindy Plyn, nafta a energetická bezpečnost, zase jindy Pražský summit NATO), tehdejší velvyslankyně v Kuvajtu Jana Hybášková (Současná situace v oblasti Perského zálivu, nebo Současná situace na Blízkém Východu z pohledu Evropského parlamentu), hned několikrát americký novinář Erik Best (O EU, o Balkánu, o tom, Jak svět vidí Českou republiku, jindy na téma Média a politika nebo Co nás čeká v roce 2008? nebo Proč McCain musí vyhrát! či Barack Obama – Evropa a svět), Jiří Pehe a Vladimíra Dvořáková (Evropská identita), Martin Bursík (Myslíme už evropsky, nebo jenom lokálně?), Vladimíra Dvořáková (Řešení ústavních krisí ve světě, jindy Posilování presidentských pravomocí), Jiří Dienstbier a Petr Uhl (Mezinárodní vztahy Charty 77), Ondřej Liška (Česká zahraniční politika), Jan Švejnar (Evropská ekonomika), Jiří Pehe (Americké volby, jindy Jak je ČR vnitropoliticky připravena na vstup do EU a NATO) či Jiří Kunert (Světová krise).

Dalšími přednášejícími byli Josef Zieleniec (Role Konventu EU), Michael Žantovský (o kterém jsme psali už v díle věnovaném Bilderbergu), ředitel Marshall Fund in Central Europe (pro kterou pracoval Alexandr Vondra) Pavol Demeš, Fedor Gál, bývalý český velvyslanec v Rusku Luboš Dobrovský, expremiér Josef Tošovský, Josef Lux, Magda Vašaryová, Jiří Menzel, náměstek ministra zahraničí Karel Kovanda (také byl na Bilderbergu), Michal Prokop coby ředitel projektu Praha 2000 (Evropské město kultury), náměstek ministra zahraničí Martin Palouš (Česká diplomacie), Tomáš Pojar z Nadace Člověk v tísni (O kosovské krisi) či člen Trilaterální komise a náměstek ministra zahraničí Pavel Telička (psali jsme o něm už v díle o Trilaterální komisi).

Často také přednášejí cizinci ze zemí, ve kterých se pravdoláska tradičně angažuje ve prospěch USA nebo které jsou pro ni ideově zajímavé (Bělorusko, Afghánistán, Írán, Izrael, Tibet apod.)

Závěr

Rada pro mezinárodní vztahy je českou pobočkou Council on Foreign Relations, ale z jejích vlastních materiálů se zdá, že jde o poměrně volné uskupení inspirované zahraniční CFR, spíše než o aktivní pobočku úkolovanou z amerického ústředí.

Webové stránky totiž vzbuzují pocit, že RMV není příliš aktivní, její práce spočívá spíše v přednáškách a několika dlouhodobých projektech a fotografie na webu v rubrice „fotogalerie“ ukazují, že jde povětšinou o sbor postarších lidí, kteří chtějí udržovat vědomosti o geopolitických souvislostech i poté, co už ve státních službách a v diplomacii nepracují.

Do jisté míry bylo směřování a vnější aktivita RMV ovlivněná osobou předsedy Jiřího Dienstbiera, který jí vtiskl specifický ráz a ač sám velký pravdoláskař, na některé záležitosti měl vlastní názor (otázka bývalé Jugoslavie). Po jeho smrti se zdá, že RMV nemá stejně činorodého nástupce, dokonce ještě ani nebyl zvolen nový předseda (nebo jsou jen webové stránky neaktuální).

Při pohledu na některé spíše naivní aktivity RMV – výtvarná soutěž o plakáty studentů zobrazujících téma evropské integrace či soutěž Český houskový knedlík, který probíhal pod její záštitou – ukazují, že z hlediska prosazování agendy NWO je česká pobočka spíše nečinná, což je zajisté dobře.

Aktivity RMV by měly být přesto vnímány pozorně, protože ačkoli spíše pasivní, personálně a ideově je propojená s rockefellerovskou CFR, čímž se nijak netají.

Psáno pro Verum et Bonum.