1887-12-22 Officio Sanctissimo (K biskupům bavorským)

LITTERAE Sanctissimi D. N. Leonis XIII ad Archiepiscopos et Episcopos Bavariae.

Venerabiles Fratres, salutem et Apostolicam Benedictionem.

Officio sanctissimo adducti muneris Apostolici, multum diuque, ipsi nostis, contendimus, ut res Ecclesiae catholicae apud Borussos haberent aliquando melius, atque in gradum dignitatis suum restitutae, ad honorem pristinum amplioremque florescerent. Quae consilia, qui labores Nostri, aspirante Deo et iuvante, sic processere, ut praeteritam querimoniam lenierijnus, et spe teneamur de liber^ tate catholici nominis plene ibidem tranquilleque fruenda.i – Nunc autem animus est cogitationes et eurus singulari quodam studio, .ad Bavaros convertere. Nam eâ quidem caussa quod rem sacram «odem esse loco in Bavaria atque in Borussia erat, putemus; sed hoc optamus et cupimus, ut isto quoque in regno quod catholica professione ab avis maioribusque gloriatur, incommoda quotquot insident de libertate detrahentia Ecclesiae catholicae, opportune resecentur- – Cuius maxime salutaris propositi ut ad effectum perveniamus, volumus et omnes aditus explorare, qui reliqui dentur, et quantum in Nobis auctoritatis opisque est sine cunctatione conferre. Atque vos opportune appellamus, Venerabiles Fratres, vestraque opera filios Nostros e Bavaria carissimos appellamus omnes^ ut quaecumque ad rationes fidei et religionis in gente vestra curandas et provehendas pertinere videantur, ea vobiscum pro potestate communicemus, de iis tribuamus consilia, de iisque ad ipsos civitatis rectores fidenter instemus.

In sacris Bavarorum fastis, res repetimus haud incógnitas volais, bene multa sunt, de quibus Ecclesia et civitas concordem capiant laetitiam. Nam fides christiana, ex quo divina eius semina, -cura studioque summo sancti abbatis Severini, qui Norici apostolus extitit, aliorumque Evangelii praeconum, in gremio regionis vestrae sunt sparsa, tam altas egit fixitque radices, nulla ut deinceps neque superstitionis immanitate, neque rerum publicarum perturbatione et conversione exaruerit penitus. Quare, sub exitum saeculi septimi, factum est, ut, quum Rupertus, episcopus sanctus Vormatiensis, Theodone invitante Bavariae duce, christianam fidem, per easdem, regiones exsuscitandam amplificanda mque aggressus esset, sane multos, tum cultores fidei tum eius amplectendae studiosos, in media superstitione repererit. Ipse autem eximius princeps, Theodon, quo fidei urgebatur ardore, romanum iter suscepit, et pronus ad sepulcra SS. Apostolorum, itemque ad augustum Iesu Christi Vicarium, exemplum pietatis et coniunctionis Bavariae cum hac Apostolica Sede primus edidit nobilissimum, quod alii subinde egregii principes sunt religiose imitati. – Per idem tempus Cardinalis Alar t i ne anus, episcopus Sabinensis, a sancto Pontifice Gregorio II. in Bavariam legatus est, qui rebus catholicis subsidia et incrementa afferret, sociique additi Georgius et Dorotheas, cardinales ambo Ecclesiae romanae. Non ita multo post Romam ad summum Pontificem profectus est Corbinianus Episcopus Frisingensis, vir sanctimonia vitae suique despicientia insignis, qui apostolicos Ruperti ¿abores pari laborum industria confirmavit et auxit. Cui vero laus debetur prae ceteris, aluisse et excoluisse fidem in Bavaris, is facile est sanctus Bonifacius, archiepiscopus Moguntmus; ipse qui Germaniae christianae pater, apostolus, martyr immortali verissimoque praeconio celebratur. Hic legationes peregit a romanis Pontificibus, Gregoriis II et III ac Zacharia, quorum maxima semper floruit gratia; eorumdemque nomine et auctoritate regiones Bavariae in dioeceses descripsit, atque ita hierarchiae ordinibus constitutis, insitam fidem ad perpetuitatem commendavit, u Ager dominicus (scribente ad ipsum Bonifacium S. Gregorio II), qui incultus iacebat, et spinarum aculéis ex infidelitate riguerat, vomere tuae doctrinae exarante, semen verbi suscepit, et fertilem messem protulit fidelitatis ?? (1).– Illo ex tempore Bavarorum religio, quantumvis aetatum decursu tentata acerrime, ad omnes rerum civilium casus salva et constans permansit. Etenim secutaesunt quidem turbae illae et contentiones imperii adversus sacerdotium, asperae, diuturnae, calámitosae; in iis tamen plus vere fuit Ecclesiae quod laetaretur in Bavaris, quam quod doleret. Summa autem consensione, a Gregorio XI, Pontifice legitimo, ipsi steterunt, effrenata dissidentium audacia neutiquam dimovente, frustra minitante; et, quod perarduum erat, longo inde intervallo, nihil vi atque impetu Novato rum absterriti, fidei integritatem et veterem cum romana Ecclesia coniunctionem religiose semper servarunt. Quae virtus et firmitudo patrum vestrorum eo magis praedicanda est, quod populos fere omnes eorum finítimos nova secta misere subegi set. Sane Bavaris, qui eo erant luctuoso tempore, illa apposite congruebant, quibus Gregorius idem II cat-holicos Thuringiae homines, a s. Bonifacio christiana sapientia imbutos, multo ante affatus erat, meritae commendationis gratia, in quadam epistola ad optimates : a Insinuatam nobis magnificae in Christo fidei vestrae constantiam agnoscentes, quod paganis compellantibus vos ad idola colenda, fide plena respondentis, magis velle feliciter mori, quam fidem semel in Christo acceptam aliquatenus violare; nimia exultatione repleti, gratias debitas persolvimus Deo nostro et redemptori, bonorum omnium largitori, cuius gratia comitante, vos ad meliora et potiora optamus proficere, et ad confirmandum fidei vestrae propositum sanctae Sedi Apostolicae religiosis mentibus adhaerere, et, prout opus poposcerit sacrae religionis, a memorata sancta Sede Apostolica, spirituali omnium fidelium matre, solatium quaerere, sicut decet filios cohaeredes regni a regali parente « (2). Etsi vero Dei miserentis gratia, quae superiore memoria gentem vestram tutata est. benignissimeque complexa, optime in posterum tempus augurari,'optime sperare Nos iubet, nihilominus ea omnia, quoad suae cuiusque sunt partes, praestare debemus, quae plus habeant efficacitatis ad damna religionis sive accepta sarcienda, sive imminentia prohibenda; ita ut christiana doctrina et instituta morum sanctissima ad plures quotidie se possint effundere laetissimisque fructibus latius redundare. Quod non eo dicimus, velut si caussa cath pii ?a idoneos magis minimeque timidos propugnatores, apud vos desidero-et : probe enim novimus vos, Venerabiles Fratres, unaque maiorem et saniorem partem t,um sacri ordinis tum hominum externorum, haudquaquam frigere otiose ad certamina et pericula quibus cingitur premiturque ecclesia vestra. Quapropter sicut non absimili caussa decessor Noster Pius IX, amantissimis litteris ad Episcopos Bavariae datis (3), praeclara eorum studia, sacris Ecclesiae rationibus tuendis impensa, summis laudibus extulit; ita perlibenter Nos iustam singulis laudem ultro palamque tribuimus, quotquot ex Bavaris defensionem religionis avitae susceperunt fortiter et egerunt. Verum, quibus tempòribus providentissimus Deus Ecclesiam suam saevis procellis agitari permittit, acriores ipse a nobis animos viresque in auxilium paratiores optimo iure deposcit. Vos autem ad unum, Venerabiles Fratres, aeque ut Nos, dolenter videtis quam aliena et quam iniqua in tempora Ecclesia inciderit; videtis cum primis quo se loco habeant res vestrae, et quibus vosmetipsi difficultatibus conflictemini. Ergo intelligitis experiendo, munera vestra maiorem quam antehac habere in praesentia amplitudinem, ad eaque vigilantiam et actionem, robur et prudentiam christianam debere vos enixius intendere.

Ac primum omnium ad clerum parandum et ornandum, auctores vobis hortatoresque sumus. – Clerus nimirum instar exercitus est, qui, quoniam instituta sua et suorum perfunctio munerum ita ferunt, ut, sub magisterio episcoporum, cum christiana multitudine assiduo fere usu versetur, decus idcirco praesidiumque tanto amplius est rei publicae allaturus, quanto et numero praestet et disciplina. Quapropter Ecclesiae haec fuit semper antiquissima cura, ut illos deligeret edueeretque ad sacerdotium adolescentes, a quorum indoles et voluntas spem afferat eos ecclesiasticis ministeriis perpetuo inservituros » (4); eademque, * ut adolescentium aetas.... a teneris annis ad pietatem et religionem informetur, antequam vitiorum habitus totos homines possideat » (5); ipsis proprias sedes et ephebea condidit, atque regulas, in sacro praesertim Concilio Tridentino (6), sapientiae plenas praescripsit, ut hoc collegium Dei ministrorum perpetuum seminarium sit (7). Alicubi quidem quaedam latae sunt valentque leges, quae sin minus impediunt, interturbant quominus uterque clerus sua sponte confletur, suaque disciplina instituatur. Nos hac in re, quae tanti interest, quanti interesse maxime potest, sicut alias, ita nunc oportere existimamus, sententiam Nostram aperte eloqui, et omni qua possumus ratione ius Ecclesiae sanctum inviolatumque retinere. Ecclesiae nimirum, quippe quae societas sit genere suo perfecta, ius nativum est cogendi instruendique copias suas, nocentes nemini, plurimis auxiliantes, in pacifico regno quod saluti humani generis Iesus Christus in terris fundavit.

Clerus autem concredita sibi officia integre profecto et cumulate explebit, ubi, curam episcopis adhibentibus, talem ë sacris seminariis disciplinam mentis animique sit nactus, qualem dignitas sacerdotii christiani et ipse temporum morumque cursus requirit; eum scilicet oportet doctrinae laude, et, quod caput est, summa laude virtutis excellere, ut animos hominum conciliet sibi atque in observantiam adducat.

Christiana sapientia, qua luce mirifica abundat, in omnium oculis, niteat necesse est, ut tenebris inscientiae, quae est • religioni maxime inimica, dispulsis, veritas longe lateque se pandat et.feliciter dominetur. – Etiam refellantur oportet et convellantur errores multiplices, qui, vel ignorantia vel improbi tate vel praeiudicatis opinionibus exorti, mentes hominum perverse a vocant a veritate catholica, et quoddam animis fastidium eius aspergunt. Hoc munus permagnum quod est exhortari in doctrina sanaret eos qui contradicunt arguere (8), ad ordinem pertinet sacerdotum, qui legitime habuerunt a Christo Domino impositum, quum divina ille potestate dimisit ad gentes universas docendas : Euntes in mundum universum, praedicate evangelium omni creaturae (9); ita plane ut episcopi, in Apostolorum locum subiecti, praesint magistri in Ecclesia Dei, presbyteri adiutores accedant. – Sanctioribus hisce partibus plene perfecteque, si alias unquam, satis factum est in primordiis religionis nostrae saeculisque consequentibus, per eam, quae diu exarsit, maximam dimicationem cum ethnicae superstitionis tyrannide : unde tam amplam cohors Sacerdotalis collegit gloriam, amplissimamque sanctissimus ordo Patrum et Doctorum, quorum sapientia et eloquentia in omnem memoriam et admirationem florebunt. Per ipsos nempe doctrina christiana subtilius tractata, uberius explicata, pugnacissime defensa, eo magis veritate et praestantia patuit sua, prorsus divina: contra iacuit doctrina ethnicorum, vel indoctis redarguta et contempta, ut quae nihil sibi consentanea, perabsurda, inepta. Nequidquam vero connisi sunt adversarii, ut cursum eum sapientiae catholicae tardarent et intercluderent; nequidquam graecae scholas philosophiae, platonicam in primis et aristoteleam, magnificentioribus sane verbis obiecerunt. Nostri enim neque istud quidem certaminis genus declinantes, ad philosophos ethnicos applicuerunt ingenia et studia : quae quisque eorum professus esset, incredibili paene diligentia scrutati, consideraverunt singula, expenderunt, contulerunt: multa sunt ipsis reiecta aut emendata, non pauca ex aequo probata et accepta: hoc etiam ab ipsis apertum et prolatum est, ea quidem quae ipsa ratione et intelligentia hominis falsa esse revincantur, ea tantummodo adversari doctrinae christianae, adeo ut huic doctrinae qui obsistere velit et refragari, idem suae ipsius necessario obsistat et refragetur rationi. Istiusmodi pugnatae sunt pugnae a patribus illis nostris, atque illustres partae victoriae, eaeque non virtute modo armisque fidei partae, sed auxiliis quoque humanae rationis: quae scilicet, lumen praeferente sapientia caelesti, ex rerum ignoratione complurium et quasi ex errorum silva, veritatis iter pleno gradu erat ingressa. – Haec sane admirabilis fidei cum ratione consensio et conspiratio, quamquam operosis multorum studiis ornata est, tamen, in uno velut constricta aedificio unoque in conspectu exposita, elucet vel maxime in opere s. Augustini quod est De Civitate Dei, pariterque in Summa utraque s. Thomae Aquinatis : quibus libris conclusa profecto habentur quaecumque erant a quibusque sapientibus acute cogitata et disputata, ex iisque licet capita et fontes arcessere eius eminentis doctrinae, quam nominant theologiam christianam.–Exemplorum tam insignium memoria utique per hos dies replicanda et fovenda est clero, quando ab adversis partibus .vetera passim arma exacuuntur, vetera ferme praetia renovantur. Tantum hoc, quod olim repugnabant ethnici christianae religioni, ne ab inveteratis numinum ritibus institutisque deducerentur; nunc autem perditissimorum hominum opera pessima in eo certat, ut e christianis populis divina omnia documenta et pernecessaria, quae sacra cum fide sunt indita, stirpitus evellant, atque eos deterius ethnicis habeant in miseriamque devolvant maximam, in omnis videlicet fidei religionisque contemptum et ever* sionem. Cuius im purae pestis, qua nulla est detestabilior, illi initia fecere, qui homini tribuerunt natura tantum, ut de doctrina divinitus data posset quisque pro ratione iudicioque suo cognoscere et decernere, minime vero auctoritati subesse deberet Ecclesiae et Pontificis romani, quorum unice est, divino mandato et benefició, eam doctrinam custodire, eam tradere, de ea verissime iudicare. Inde praeceps via patebat, patuit autem illis miserrime, ad omnia inficianda et amandanda quae sunt supra naturam rerum et captum hominis posita : tum auctoritatem" esse ullam, quae a Deo dimanet, ipsumque Deum esse, impudentius pernegaverunt; delapsi postremo in commenta et Idealismi insulsa et Materialismi abiectissima. Hanc tamen maximarum rerum inclinationem, qui JRationalistàe vocantur quive Nàturàlistae, progressionem scientiae, progressionem societatis humanae, mentito nomine, appellare non dubitant, quae revera utriusque pernicies est ^:atque excidium.

Itaque, Venerabiles Fratres, cognitum perspectumqüe habetis quali ratione et via alumnos Ecclesiae erudiri oporteat ad maiores doctrinas, ut convenienter temporibus utiliterque in muneribus suis versentur. Hi nimirum, ut erunt Humanitatis artibus informati ët politi, 'prestantissima sacrae theologiae studia ne attingant prius quam diligentem adhibuerint praeparationem in studio philosophiae. – Philosophiam eam intelligimus, intimam solidamque, altissimarum indagatrice m caussaruin, patronam optimam veritatis; cuius virtute neque ipsi fluctuent neve abripiantur omni vento doctrinae in nequitia hominum, in astutia ad circumventionem erroris (10), et queant etiam doctrinis-ceteris adiumenta veritatis subministrare, captionibus práestigiisque opinionum discussis et fëfutatis. Huius rei gratia, ut opera magni Aquinatis essent in manibus et assidue apteque exponerentur iampridem monuimus, idemque saepius inculcavimüs verbisqûë gravissimis; et gestit animus optimos inde fructus esse ä clero perceptós, perquam optimos ubferrimosque spe certa, expectamus. Scilicet disciplina Doctoris Angelici mire facta est a& conformandäs méritée, mire usum parit commentandi, philosophandi, disserendi presse invictéque : nam res singulas dilucide monstrat aliam ex alia continua serie pendentes, omnes inter se connexas et cohaerentes, omnes ad capita pertinentes suprema; tum in contemplationem erigit Dei, qui rerum Omnium et caussa effectrix est et vis et summum exemplar, ad quem demum omnis philosophia et homo quantus est, debent refèrri. Sic vere per Thomam scientia rerum divinarum et humanarum, eaussarumque, quibus hae res continentur, quum praeclarissime illustrata, tum firmissime munita est: cuius conflictione disciplinae, veteres sectae errorum penitus corruerunt, itemque novae, nomine potius et specie, quam re illis dispares, simul emisere Caput, et. eiusdem ictibus deiectae intercidèrunt; quod iam non Unus ostendit de scriptoribus nostris. Ratio quidem humana ad cognitionem rerum interiorem reconditamque libera vult acie penetrare, nec non velle potest: verum Aquinate auctore et magistro, hoc ipso facit expeditius et liberius, quia tutissime facit, omni procul periculo transiliendi fines veritatis. Neque enim libertatem recte dixeris, quae ad arbitrium libidinemque opiniones consectatur et spargit, immo vero licentiam nequissimam, mendacem et fallacem scientiam, dedecus animi et servitutem. Ille reapse sapientissimus Doctor intra •veritatis¹ fines graditur qui non modo bum Deo, omnis veritatis principio et summa, nunquam decertat, sed ipsi adhaeret semper arctissime semperque obsequitur arcana sua quoquo modo patefacienti; qui neque sancte minus Pontifici romano est dicto audiens, et au~ ctoritatem in eo re veretur divinam, et subesse romano Pontifici tenet omnino de necessitate salutis (11). – Eius igitur in schola adolescat et exerceatur clerus ad philosophiam, ad theologiam: existet enimvero ductus et ad sacra praelia valens quam qui máxime.

Lux tamen doctrinae a clero in christiani populi ordines diffundenda vix dici potest quam magnam habeat utilitatem, si quasi e candelabro virtutis effulserit. – In praeceptis enim, quae sunt ad corrigendos hominum mores, plus fere possunt, quam dicta, facta magistrorum; nec quisquam negotio tam facili habiturus est ei fidem, cuius a dictis praeceptisque discrepent facta. In Iesum Christum Dominum oculos intendamus et mentes : qui, ut veritas est, perdocuit nos quae credere deberemus, ut vita est et via, semetipsum proposuit nobis exemplar absolutissimum, quo modo ageremus honeste vitam et bonum ultimum studiose appeteremus. Ipsemet discipulos suos ita de se voluit institutos et perfectos : sic luceat lux vestra, hoc est doctrina, coram hominibus, ut videant opera vestra bona, non secus atque doctrinae argumenta, et glorificent Patrem vestrum qui in caelis est (12), doctrinam in unum et bonitatem Evangelii complexus, quod ipsis ad propagandum com mittebat. – Sunt haec nempe instituta divina, quibus vita sacerdotum componatur et dirigatur oportet. Omnino oportet et necesse est habere eos sibi persuasum ac prope insculptum in animis, se iam non de saeculi esse consortione, at vero Dei consilio electosesse, qui, in communione saeculi aetatem agentes, vitam tamen. Christi Domini vivant. Qui, si de ipso in ipsoque vere vivant, minime quae sua sunt quae*itabunt, sed in iis profecto toti erunt quae sunt Iesu Christi (13), neque hominum captabunt inanem gratiam, sed gratiam Dei solidam expetent: ab iis autem infirmis rebus et corruptelis abstinebunt, abhorrebunt, et lucra bonorum caelestium industrie facientes, de iis effundent large hilareque, ut sanctae est caritatis: nusquam porro committent, ut iudicio et arbitrio episcoporum aut opponant aut anteferant suum, sed ipsis parendo et obediendo personam gerentibus Christi, felicissime elaborabunt in vinea Dòmini, copia fructuum lectissimorum ad vitam sempiternam mansura. Quisquis vero se a pastore suo atque a pastorum maximo, romano Pontifice, sententia et voluntate abiungit, nullo pacto coniungitur Christo: Qui vos audit, me audit; et qui vos spernit, me spernit (14) : quisquis autem est a Christo alienus, dissipat verius quam colligit. – Ex quo praeterea species modusque obtemperationis hominibus debitae, qui antecedunt publica potestate, in promptu est. Nam longissime abest, ut sua ipsis iura velit quispiam abnuere et derogare; ea potius et ab aliis civibus observanda diligenter sunt et a sacerdotibus diligentius : Reddite quae sunt Caesaris Caesari (15). Nobilissima enim atque honestissima sunt munia, quae viris principibus Deus, dominator rectorque summus, imposuit, ut consilio, ratione, omnique custodia iustitiae civitatem moderentur, conservent, augeant. Proinde clerus singula civium officia accuret et exequatur, non in morem servientis, sed reverentis; propter religionem, non propter metum; simul cum iusto obsequio, dignitatem suam tuentes, iidem cives et sacerdotes Dei. Quod si quando fiat, ut civile imperium in iura Dei et Ecclesiae invadat, tum esto a sacerdotibus insigne exemplum, quemadmodum homo christianus, formidolosis religioni temporibus, in officio perstare debeat: multa is, incolumi virtute, tacitus ferat; in tolerando male facta sit cautus, neque improbis ulla in re assentiat neve assentetur : re autem urgente in alterutrum, Dei ne recusanda iussa an gratificandum hominibus, memorabile illud dignissimumque Apostolorum responsum libera voce usurpet: Oportet obedire Deo magis quam hominibus (16).

Ad hoc veluti adumbratum specimen de ratione sacrae iuventutis colendae, adiicere libet et aequum est, quae ad iuventutem, in universum pertinent: eius enim institutio valde Nos sollicitos habet, ut, sive ad cultum, mentis sive ad perfectionem animi, recte admodum integreque succédât. – Novellam aetatem materno Ecclesia semper fovit complexu; eius praesidio labores plurimos amantissime impendit et plurima adiumenta paravit; in his, familias,, nonnullas hominum religiosorum constitutas, quae adolescentia m erudirent in artibus et doctrinis, ac praecipue ad sapientiam ale-rent virtutemque christianam. Sic auspicato fiebat, ut in animos teneros pietas erga Deum facile influeret, ex qua officia hominisin se aliosque et patriam maturrime explicata, maturrime etiam in optimam spem fiorerent. Ecclesiae igitur iusta nunc est ingemendi caussa, quum videat in primis aetatulis filios suos a se divelli, atque in eos compelli litterarius ludos, tibi vel siletur omnino notitia Dei, vel maneum aliquid delibatur de ea perverseque nascetur; ubi colluvioni errorum nulla répagüla, nulla fides documentis divinis, nullus veritati locus ut se ipsa defendat. Atqui de litterarum doctrinarUmquè domiciliis auctoritatem Ecclesiae catholicae prohibere, maxime iniurium est, eo quod munus religionis docendae, eius videlicet rei qua nemo homo hon indiget ád salutis aeternae adeptionem, Ecclesiae á Deo sit datum; nulli vero alii datum est hominum societati, rieqtiè societas ulla sibi potest adsciscere; ideoque ipsa suum propriumque ius merito affirmat, labefactum conqueritur. – Cavendum insuper est veheöienterque curandum, ut in scholis quae ditionem Ecclesiae vel omnino vel partim excusserint, ne quod iuventus periculum sübeát neve ullum in fid catholica morumque honestate detrimentum capiat. In quo' quidem et cleri et virorum proborum solertia multum valebit, tum si laborent ut religionis doctrina non solum e scholis illis non ëxturbetur, sed, quo par est, loco maneat, maneatque apud magistros idoneos et spectatae virtutis, tum si alia quaedam praesidia inveniant et comparent, quibus ëa ipsa doctrina incorrupte et commode iuventuti impertiatur. – Valebunt autem permultum consilia et opera patrum familias sociata. Quare Opus est admonitione ad eos et hortatione quanta fieri possit gravissima: velint animadvertere, quam magna sanctaque officia sibi cum Deo intercedant' de libris suis; ut scientes religionis, bene moratos, Deum pie colentes educaré debeant; ut faciant damnose, si aetatem credulam et incautaría suspectis praeceptoribus in discrimen committant. Hisce in officiis, simul cum procreatone liberorum susceptis, noverint pátresfamilias, totidem iura inesse secundum naturam et aequitatem, atque esse eiusmodi, dé quibus nihil liceat sibi remittere, nihil cuivis hominum potestati liceat detrahere, quUm, officiis solvi quibus homo teneatur ad Deum, sit per hominem nefas. Soc igitur parentes reputent, se magnum quidem onus gerere de liberorum tuitione, multo tamen gerere maius, ut eos ad meliorem potioremque vitam, quae animorum est, educant; quod ubi per se ipsi praestare nequeant, suum prorsus esse vicaria opera aliorum praestare, ita ut necessariam religionis doctrinam èx magistris probatis audiant liberi ct percipiant. Iam illud non infrequens est exemplum sane pulcherrimum religionis munificentiaeque, ut, quibus locis scholae nullae publice paterent nisi quae neutrae vocantur, catholici viri magnis laboribus et sumptibus áperuerint certas suas, et pari constantia sustentent. Praeclara haec èt tutissima iuventutis perfugia, ubi opus est, pro rèrurii et locorum rationibus, alia atque alia constitui maxime optandum.

Neque silentio praetereundum est, christianam iuventutis institutionem in maximam ipsius reipublicae verti utilitatem. – Sane liquet innumerabilia èt ingentia damna ei civitati metuenda esse, in qua docendi ratio et disciplina sit expers religionis, aut, quod èst deterius, ab ea díssideát. Statim enim ác posthabitum èt contemptum sit supremum illud divintimque magisterium, cuius admonitione iubemiir vereri Dei auctoritatem, eiusdemque firmamento omnia Dei Oracula tenere certissima fide, iam proclivis est humanae scientiae ad perniciosissimos errores⁵, iri primis naturalismi et raiionalismi, ruina. Hinc fiet, ut iudicium arbitriumque de rebus intelligendis, ac proclivius de agendis, homini cuilibet permittatur,

Praeterea interest quam maxime, Venerabiles Fratres, ut pericula avertátis et propulsetis, quae gregibus vestris¹ a contagione massonum im pendent. – Huius tenebrosae sectae consilia et artes quam sint nequitiae plena et quam exitiösa civitati, dobuimus alias, singularibus litteris Nostris encyclicis, nec non adiumenta indicavimus, quibus vires eius oporteat reprimi et -enervari. Neh profecto erit satis umquam praerrionitum, caveant christiani a tali scelerum factione : haec enim, quamquam odium grave in Ecclesiam catholicam principio concepit asperiusque deinde obfirmavit et quotidie inflammat, non tamen perpetuo inimicitias apertas exercet, at saepius agit versute et dolose, maximeque adulescentiam, quae rerum ignara est et inops consilii, miserabiliter irretit, simulata quoque specie pietatis et caritatis. – Quod est autem cautionis abus qui fide a catholicis discrepant, probe tenetis Ecclesiae praescripta, ne qua inde damna in christianum populum vel consuetudine vel pravitate opinionum dimanent. Videmus equidem et vehementer dolemus, facultatem Nobis ac vobis haud parem esse atque voluntatem et studium haec ipsa pericula penitus avertendi : attamen alienum non putamus, sollicitudinem vestram pastoralem incitare, et alacritatem simul acuere hominum catholicorum, si communibus studiis removeri possint aut subie vari quaecumque obsistunt communibus votis. Assumite, cohortatione utimur sancti decessoris Nostri Leonis Magni, religiosae sollicitudinis pium zelum? et contra saeoissimos animarum hostes omnium fidelium cura consurgat (17).

Itaque, excussa, si qua insederit, segnitia et desidia, caussam religionis et Ecclesiae tamquam suam bonus quisque suscipiat; pro eaque fideliter et perseveranter propugnet. – Usuvenit enim, ut nequam homines ex inertia ac timiditate bonorum, improbitatem suam et licentiam nocendi confirment, atque etiam proferant. Sit sane, catholicorum conatus et studia minus interdum ad ea posse quae in sententia et spe habeantur: at satis in utramque partem profectura sunt, scilicet ad adversarios coercendos, et ad animosinfirmos abiectosque roborandos, praeter eam magnam utilitatem quae posita est in secura officii conscientia. Quamquam, neque istud quidem facile dederimus, sollertiam et operam catholicorum, recto et perseverante consilio adhibitam, effectu suo carere. Nam semper factum est fietque semper, ut res summis difficultatibus implicatae et undique obseptae, praeclare tandem eveniant, modo animose, uti monuimus, fortiterque agantur, comite et ministra christiana prudentia. Quippe veritas, cui homo a natura cupidissime studet, mentes aliquando pervincat necesse est : ea quidem perturbationibus morbisque animi tentari atque obrui potest, exstingui non potest – Quod opportunius convenire in Bavariam non una de caussa videtur. Huic enim, quoniam Dei beneficio in regnis catholicis numeratur, non tam opus est fidem sanctam accipere, quam acceptam a patribus custodire et fovere : praeterea, qui nomine publico auctores sunt legum ad rempublicam temperandam, ii magnam partem catholici; catholici item quum sint plerique cives et incolae, minime dubitamus quin matri suae, Ecclesiae laboranti, omni velint ope favere et succurrere. Ergo, si tam impense acriterque, ut debent, contendant omnino omnes, sane quam felices curarum exitus, auspice Deo, laetari licebit. Equidem contendant omnes praecipimus, eo quia sicut nihil est perniciosius discordia, ita nihil est praestabiles et magis efficax consensione concordiaque animorum, collectis viribus ad unum idemque nitentium. Ad haec, bene catholicis per leges suppetit medium quo conditionem habitumque rei publicae meliorem fieri expostulent, atque eum optent velintque statum, qui et Ecclesiae et sibi, si minus obsecundet et gratificetur, quod multo esset aequissimum, at non adversetur dure. Neque vero rectum erit cuiquam arguere et vituperare nostros, qui adiumenta huius generis quaerant: quibus enim adiumentis hostes catholici nominis ad licentiam uti consueverunt, id est, ut leges ab imperantibus eliciant ct paene extorqueant odiosas libertati rei civilis sacraeque, nonne integrum sit catholicis eadem adhibere, atque ita adhibere, ut honestissimis modis religioni consulant, et ea tueantur bona, dotes ac iura, quae Ecclesiae catholicae divinitus collata sunt, quaeque ab universis qui praesunt qui subsunt, omni sunt honore afficienda?

In bonis autem Ecclesiae, quae Nos ubique semperque conservare debemus, ab omnique iniuria defendere, illud certe praestantissimum est, tanta ipsam perfrui agendi libertate, quantam salus hominum curanda requirat. Haec nimirum est libertas divina, ab ^^nigenito Dei Filio auctore profecta, qui Ecclesiam sanguine fuso excitavit, qui perpetuam in hominibus statuit, qui voluit ipsi ipse praeesse : atque adeo propria est Ecclesiae, perfecti di vinique operis, ut qui contra eam faciant libertatem, iidem contra Deum faciant et contra officium. – Quod enim alias, nec semel diximus, ideo constituit Deus Ecclesiam suam, ut bona animorum ultima, omnique natura rerum immensum maiora, haberet curanda, persequenda, largienda; utque, opibus fidei et gratiae, vitam a Christo in homines novam inferret, salutis sempiternae efficientem. Quoniam vero cuiusque societatis et genus et iura a caussis propositisque maxime notantur unde ipsa extiterit et quo contendat, haec facile sunt consequentia: Ecclesiam societatem esse tam a civili discretam, quam utriusque inter sese discernuntur proximae caussae et proposita; eamdem esse societatem necessariam, quae ad universitatem se porrigat generis humani, cum ad christianam vitam universi vocentur, ataque ita, ut qui recusent vel deserant, ablegentujr perpetuo, vitae exortes caelestis; esse potissimum sui iuris societatem, eamque praestantissimam, propter ipsam caelestium et immortalium bonorum, ad quae tota conspirat, excellentiam- Iam yero liberae caussae, non. videt nemo, liberam trahunt facultatem rerum adhibendarum, quotquot usui sunt futurae. –- Sunt autem Ecclesiae, tamquam instrumenta, apta et necessaria, posse arbitratu suo christianam doctrinam tra.dere, sacramenta sanctissima procurare, cultu divino fungi, omnem cleri disciplinam ordinare et temperare: quibus muneribus beneficiisque instructam et apparatam voluit Deus» Ecclesiam, solam eam providentissime voluit. Ipsi uni tamquam in deposito esse iussit res omnes afflatu suo hominibus enuntiatas; eam denique unam statuit interpretem, vindicem, magistram veritatis et sapientissimam et certissimam, cuius praecepta aeque singuli aeque civitates debeant audire et sequi; similiter constat mandata ab ipso libera Ecclesiae data esse de rebus iudicandis et statuendis quaecumque melius ad consilia sua conducerent. – Qua de re, sine caussa civilia imperia suspicionem et offensionem capiunt de libertate Ecclesiae, quum demum vel civilis vel sacrae potestatis idem sit principium, unice a Deo. Ideoque non possunt inter se aut discrepare, aut impediri aut elidi, cum neque Deus constare sibi non possit, neque opera eius queant inter se pugnare; quin etiam miro commendantur cáussarum rerumque concentu. Liquet praeterea Ecclesiam catholicam, dum latius liberiusque, Auctoris sui iussis obtemperans, sua signa infert in gentes, nequaquam in fines excurrere potestatis civilis, eiusque rationibus aliqua re obesse; sed tutari eas et munire; ad eius vere similitudinem quod contingit in fide christiana, quae tantum .abest ut humanae rationis luminibus obstruât, ut potius ipsi addat splendorem, vel quod ab erroribus opinionum avertat, ad quos prolabi humanum est, vel quod in spatium rerum intelligendarum amplius et excelsius admittat.

Ad Bavariam quod attinet, rationes quaedam singulares huic Sedi Apostolicae cum ipsa intercedunt, eaeque pactis conventis ratae et sacratae. Eas quidem Apostolica Sedes, tametsi multa de iure suo paciscendo remiserit, integre tamen religioseque, ut solet, semper servavit; nihilque unquam egit quod caussam querelarum ullam praeberet. Quapropter enixe optandum, ut utrinque stent utrpbique conventa et rite observentur, cum ad verba, tum magis ad mentem eam qua scripta sunt. -–Fuit quidem aliquando, quum perturbatio aliqua concordiae et querelarum caussa emvtá est; eas tamen Maximilianus I, decreto facto, lenivit? iterumque Maximilianus II aequi bonique fecit, opportunis quibusdam temperarci en tissancitis. Haec quidem ipsa recentioribus temporibus esse abrogata compertum est : Nobis tamen ex religione prudentiaque Principis, qui gubernacula tenet regni Bavarici, admodum est quod confidamus futurum, ut qui locum religionemque Maximilianorum praeclara haereditate excepit, velit ipse mature rei catholicae incolumitati prospicere, eiusque incrementa, amotis impedimentis, provehere. Ipsi profecto catholici homines, quae est pars civium maxima, eaque caritate patriae et observantia in gubernatores sine ulla du bitatione probabilis, si sibi in re tanti momenti responderi et satisfieri viderint, profecto excellent obsequio et fide adversus Principem suum, similitudine quadam filiorum in patrem, et singula eius consilia ad regni bonum ac decus summa voluntate subsequentur, summis viribus plene perficient.

Haec quidem, Venerabiles JFratres, vobis communicare Apostolici officii ratio impulit. Superest, ut Dei opçm certatim omnes imploremus, precatoresque ad Eum adjiibeamus gloriosissimam Virginem MARIAM, Gaelitesque regni Bavarici patronos, ut communibus votis benignus annuens, tranquilla Ecclesiam donet libertate, detque Bavariam maiori in dies gloria et prosperitate frui.

Auspicem autem caelestium munerum, praecipueque Nostrae benevolentiae testem, Apostolicam benedictionem- nobis, Venerabiles-Fratres, Clero populoque universo vigilantiae vestrae commisso, peramanter impertimus.

Datum Romae apud S. Petrum, die XXII. Dec. an. MDCCCLXXXVII. Pontificatus Nostri Decimo.

LEO PP. XIII.

(1) Ep. XIII, ad Bonifacium.– Cfr. Labbeum Collect. Conc. v. VIII.

(2) Ep. v. Ad optimates Thuring. – Cfr. Labbeum, ib.

(3) Litt. Nihil Nobis gratius, die 20 Februarii a. 1851.

(4) Coac. Trid. Sess. XXIII, de re.'oriu. c. XVIII.

(5) Ib.

(6) Ib.

(7) Ib.

(8) Tit. I, 9.

(9) Mare. XVI, 15.

(10) Ephes. IV, 14.

(11) Opuse. Contra errores Graecorum.

(12) Matth. V, 16.

(13) Philipp. II, 21.

(14) Luc. X. 16.

(15) Matth. XXII, 21,

(16) Act. V, 29.

(17) Serm. XV, c. 6.

Encyklika sv. Otce Lva XIII.

k biskupům bavorským.

Ctihodným bratřím, arcibiskupům a biskupům
bavorským papež Lev XIII.

Ctihodní bratří, pozdravení a apoštolské požehnání.

U vědomí vznešeného úřadu svého dlouho jak povědomo vám, horlivě o to jsme se přičiňovali, abychom poměry katolické církve v Prusku poněkud příznivěji upravili, církvi svobody zjednali a důstojnější rozkvět její obnovili. Tyto záměry a snahy naše mají s přispěním Božím takový výsledek, že dřívější obtíže, jež svobodě církve vadily, jsou odstraněny a nadějí kojiti se můžeme, že tam katolíci nyní úplné svobody požívati budou.

Nyní ale zamýšlíme zřetel svůj a péči své s obzvláštní horlivostí k Bavorům obrátiti, ne, jako bychom za to měli, že církevní poměry v Bavořích jsou tytéž, jaké před nedávnem v Prusku byly, přejeme si však vřele, aby i v této říši, která již od dávných dob katolickým smýšlením se vyznamenává, všecky dosavádní překážky svobodě katolické církve v cestu kladené náležitým způsobem odstraněny byly. – K uskutečnění tohoto obzvláště prospěšného záměru svého, přejeme si všecky příhodné cesty poznati, abychom jak autoritou svou, tak všemi nápomocnými prostředky svými bez váhání zakročiti mohli.

Obracíme se, jak nejpřiniěřejší jest, na Vás, ctihodní bratří, a prostřednictvím Vaším na všecky milé syny své v Bavořích, abychom pokud nám možno vypátrali, co by k upravení a povznešení víry a náboženství u lidu vašeho přispívati mohlo, abychom pak o tom se uradili a v záležitosti této v plné důvěře na správu státu se obrátili.

Církevní dějiny Bavor – ovšem připomínáme vám známé události – obsahují velmi mnoho, z čeho církev i stát stejně radovati se mohou. Od té doby, co horlivou činností opata Severina, norického apoštola, a jiných hlasatelů evangelia, sírně slova božího v krajině vaší rozsáto bylo, zapustila víra tak hluboko kořeny své, že ji ani liché učení, ani bouře a převraty státní vyhladiti s to nebyly.

Když ku konci 7. století sv. Rupert biskup Wormský k vyzvání bavorského knížete Theoda křesťanskou víru. v oněch krajinách probuzovati a rozšiřovati počal, nalezl mnoho přívrženců sv. víry a těch, kteří byli ochotni ji přijati uprostřed nevěry. Na to výborný kníže Theodo, láskou, k víře jsa roznícen, nastoupil cestu do Říma a tam u hrobu sv. apoštolů a u trůnu vznešeného zástupce Ježíše Krista podal první příklad zbožnosti a oddanosti země bavorské ku svaté stolici, kteréhožto jeho příkladu později jiná výborná knížata svědomitě následovala.

Téže doby poslal papež Řehoř II. do Bavor kardinála Martiniana, biskupa Sabinského, aby tam katolickou víru přispěním svým povznesl. Na této cestě provázeli ho Jiří a Dorotheus, oba kardinálové římské církve. Brzy na to cestoval do Říma k papeži biskup freisingský Korbinian muž svatosti života a sebezapíráním proslulý, jenž apoštolské práce Rupertovy stejně horlivou činností utvrzoval a rozšiřoval. Největší chvála o rozšiřování víry v Bavořích přísluší sv. Bonifácovi, biskupu mohučskému, jenž na prvním místě zasluhuje si názvu „otec křesťanského Německa jako apoštol a mučenníku. Týž přijal vyslanectví od římských papežů Řehoře II., Řehoře III. a Zachariáše, u nichž stále veliké přízni se těšil; jejich jménem a nařízením rozdělil Bavory v diecése založiv církevní řády, rozséval símě sv. víry k věčnému vzrůstu. „Pole Páně,“ tak píše mu sv. Rehoř II., „které nevzdělané leželo a následkem nevěry trním posázeno bylo, přijalo, zoráno pluhem tvého učení símě slova božího a bohaté osení viry při neslo.“*)

Od oné doby náboženství v Bavořich, ačkoliv během času velmi příkře bylo napadáno při všech politických změnách nedotknuto zůstalo. Nastaly sice ony prudké, dlouholeté a osudné boje císařství proti papežství, církev však v nich na Bavořích přece více radosti, nežli zármutku zažila. V nejlepším souhlasu žili obyvatelé s tehdejším řádným papežem Rehořem XI. a nedali se nikterak odštěpenci u víře zviklati; – a co nejvíce platí – oni dlouhý čas mocí a násilím novotářů ani dost málo odstrašeni nejsouce, neporušenost víry a staré spojení s římskou církví stále svědomitě zachovávali. Tato síla a vytrvalost otcův vašich jest tím více chvály hodna, ježto nové bludné učení skoro všecky sousední národy k nemalému zármutku ovládlo. Bavorům v oné žalostné době dobře přísluší slova, jež dávno před tím svrchu jmenovaný papež Řehoř II. thüringským katolíkům od sv. Bonifácia v moudrosti vyučeným v listu ku šlechtě napsal: „Uznáváme stálost vaší opravdové víry v Ježíše Krista! vy jste pohanům, když vás ku klanění se modlám násilím přiměti chtěli, plni sv. víry naší, řekli, že raději zemříti chcete, než jednou přijatou víru v Ježíše Krista nějak poskvrniti. Proto vzdáváme u veliké radosti povinný dík Svému Bohu a Vykupiteli, dárci všeho dobra; přejeme si, abyste přispěním milosti boží k lepšímu a vyššímu stále kráčeli, k utvrzení víry své k svaté stolici pevně stáli, a pokud toho náboženství vyžaduje, u téže apoštolské stolice, duchovní matky všech věřících, útěchy hledali, jako její synové a spoludědicové království u královského Otce hledati maji**).

Jestliže ale i milost milosrdného Boha, která dříve národ váš chránila a dobrotivě objímala pro budoucnost nám vše nejlepší očekávati a doufati dovoluje, nicméně musíme přece každý na svém místě, všecko činiti, abychom nynější zkrácení náboženství odstranili, a hrozící nebezpečí zabránili, aby křesťanské učení a dobrý mrav denně na jiné se vylévalo a nové, bohaté ovoce nésti mohlo. Nepravíme toto z toho důvodu, jako by katolické náboženství schopnějších, v ničem ani dost málo bázlivých vůdců u vás vyžadovala; víme však přece, že vy, ctihodní bratří, a s vámi daleko větší část kněží i laiků není zcela chladná a lhostejná vůči bojům a nebezpečím, jimiž církev vaše obklíčena a svírána jest.

Jako za podobnou příčinou Náš předchůdce Pius IX. ve svém laskavém listu k bavorským biskupům***), jichž velikou horlivost v ochraně církve na nejvýše chválil i my rádi a veřejně všem Bavorům zaslouženou chválu vzdáváme, již hájení víry otců zmužile na se vzali a též skutečně jí hájili! Ale jestliže vševědoucí Bůh na sv. církev svoji kruté bouře sešle, požádá od nás vším právem i větší neohroženosti i většího počtu pomocných sil. Se zármutkem ale pozorujete, rovněž jako my, i vy ctihodní bratří, v jak špatných poměrech nyní církev sv. jest; především vidíte, jak u vás se jí vede a s jakými obtížemi vy sami bojovati máte. Ze zkušenosti poznáváte, že úřad váš v přítomnosti obšírnější činnosti vyžaduje, nežli dříve a že dle toho u vykonávání povinností svých bdělejšími, horlivějšími, statečnějšími a obezřetnějšími jest býti třeba. Na prvním místě však napomínáme vás, abyste si vyzbrojili a spořádali své duchovenstvo. – Neboť stav duchovní může se s vojskem srovnati. Již se zřízením a úkolem jeho souvisí, že, pod správou biskupů jsouc skoro v ustavičném spojení s lidem bude toto pro obecné dobré tím více pracovati, čím větším počtem a lepší kázní se vyznamenávati bude. Proto bylo vždy obzvláštní péčí církve svaté, takové mladíky k duchovnímu stavu voliti a je vychovávati, od jichž nadání a smýšlení očekávati se dá, že na vždy službě církve se věnují+); dále jinochy, již od útlého věku v zbožnosti vychovávati dříve než ho nějaký hříšný zvyk ovládal; táž založila zvlášť na sněmu Tridentském budovy a ústavy pro mladíky i moudrá pravidla vydala, aby tento ústav trvalým vzdělávacím ústavem pro služebníky Boží býti mohl. Nyní jsou na mnohých místech zákony dány ano v platnosti jsou, jež dobrovolné povolání a řádnou kázeň. světského či řeholního duchovenstva, ne-li zabraňuji, tedy aspoň stěžují.

Jako v jiném tak i v této na nejvýše důležité záležitosti považujeme za nutné, mínění své veřejně pronésti a každým nám možným spůsobem právo církve svaté a neporušené hájiti. Nebo jako církev sv. od přirozenosti dokonalá společnost jest, tak jest i jejím přirozeným právem své voje si shromažďovati, je cvičiti a vzdělávati, ježto pak nikomu neškodí, anobrž velmi mnohým prospívají v mírumilovném království, jež Ježíš Kristus ku blahu člověčenstva na zemi založil.

Duchovenstvo bude však povinnosti své řádně piniti, jestli že pečlivým přispěním biskupů ze seminářů ono duševní vzdělání sebou přinesou, jakého důstojnost kněžství a poměry časové i mravní vyžadují, nebo ono musí v učení a v ctnosti tak vynikati, aby si duše lidské naklonilo a k zachování přikázaní je vésti mohlo.

Křesťanská moudrost musí svým podivuhodně bohatým světlem v očích všech zářiti, aby temnota nevědomosti, jež náboženství tak nepřátelská jest, ustoupila a na její místo všude pravda nastoupila, panovala a zavládla.

Též musí ony bludy vyvráceny býti, ježto z nevědomosti nebo zlé vůle ducha lidského od katolické víry odtrhují a jej odporem proti ní naplňují. Tento vznešený úřad „napomínati k dobrému a chybující napravovati“, přísluší kněžskému stavu, jemuž od Krista Pána, když je Božskou mocí svou vysýlal k poučování všech národů uloženo bylo: Jdouce do celého světa, kažte evangelium všemu stvoření.

Jestli že kdy, tedy jistě v prvních stoletích církve sv. této přesvaté úloze, kněžstvo úplně dostávalo, kdy církvi svaté dlouhý a krutý boj podstoupiti bylo s tyranským pohanstvím; v tomto boji veliké slávy dobyli si kněží, a větší pak ještě otcové a učitelé církevní, jichžto moudrost a výmluvnost povždy obdiv spůsobovati budou. Nebo učení křesťanské těmito sv. muži náležitě podané, neobyčejným důmyslem vysvětlené a důkladné proti všem námitkám činěným obhájené ukázalo se i méně vzdělaným ve své směšné nicotě, poněvadž bylo nedůsledné a nesmyslné.

Nadarmo usilovali protivníci tento úspěch katolické moudrosti překaziti a zastaviti, nadarmo vyhledávali v řeckých školách filosofických zvláště v platonické a aristotelické množství učeně znějících frází jež hleděli v platnost uvésti. Nebo sv. otcové neštítili se ani tohoto spůsebu boje, ale pohroužili se též ve spisy pohanských mudrců; čemu který z těchto učil, proč bádali s největší pílí, každou větu o sobě ještě uvážili, ocenili a na vzájem porovnali; mnohé zavrhli nebo opravili, mnohé poněkud připustili anebo úplně schválili. Též to za svou zásadu přijali, že jen to, co se lidskému rozumu příčí, odporuje učení křesťanskému, tak že, kdo tomuto učení odporovati by chtěl, s vlastním rozumem v odpor by přišel.

V bojích takto spořádaných dobyli si sv. Otcové stkvělých vítězství a to netoliko mocí a zbraní viry, nýbrž hlavně mocí rozumu lidského. Sv. Otcové uvedli víru v souhlas s rozumem lidským, o nějž, ač mnozí jiní k docílení jeho značně přispěli, mají hlavní zásluhy sv. Augustín a sv. Tomáš Aqu., jak z jejich spisů (sv. Aug. O městě Božim, sv. Tomáše Aquinského Summa) vidno. V tyto knihy pojaty jsou všecky důmyslné názory a výklady všech učenců do té doby žijících a proto můžeme z nich pro křesťanskou bohovědu všecko čerpati. – Tyto výborné vzory má si kněžstvo naší doby často připomenouti v době, kdy nepřátelské strany staré zbraně si ostří a jimi proti církvi jako v prvních dobách boje obnovují. Jenom proto zpečovali se kdysi pohané přijati náboženství křesťanské, aby od zakořenělých obyčejů a ustanovení upustiti nemuseli, dnes oproti tomu usilují špatní lidé o to, aby všecko božské učení, sv. viru v srdcích lidských vštípenou zcela vyrvali a lidstvo do větší bídy, nežli v jaké pohané kdysi lpěli, uvedli, totiž k pohrdání vší vírou a vším náboženstvím.

Nyní víte dobře, ctihodní bratří, jakého vzdělání jest třeba chovancům církve a čekatelům kněžství v nynější době, aby vznešený úřad svůj ku spáse duší sobě svěřených řádně zastávati mohli. Proto radíme, aby po studiích humanistických dříve než s bohovědou začnou, s vědou filosofickou seznámeni byli. Za tou příčinou již dávno jsme důrazně vybízeli k tomu, aby každý kněz díla velikého Tomáše Aquinského po ruce měl, a s nimi důkladné se obeznámil, nebo pak bude o božských věcech náležitě vzdělán a k boji za svatou věc vyzbrojen. Zároveň, jest třeba, aby též život kněze náležitě byl spořádán, aby zároveň ctnostným životem svým vnitřní přesvědčení na jevo dával. Vždyť známo, že více než slova působí skutky horlitelů nápravy mravů. Nikdo tak snadno neuvěří slovům toho, jehož skutky se slovy se neshodují. Na Ježíše Krista Pána našeho se často rozpomeňte, který praví: tak sviť světlo vaše (t. j. učení) před lidmi, aby viděli dobré skutky vaše (jakožto doklady učení) a chválili Otce vašeho v nebesích.

Při tomto návodu o vychováni kněžstva budiž učiněna ještě zmínka o vychování mládeže vůbec, nebo o její vychování obzvláštní péči máme, aby patřičným směrem se dálo. Vždyť církev sv. vždy o vychováni mládeže velmi pečliva byla – mnohé řády církevní pouze tím se zanášejí, že mládež v umění a vědách, zvláště ale v křesťanské moudrosti a ctnosti vychovávají. Za takových poměrů snadno vštěpovala se útlému srdci mládeže láska k Bohu, z níž se brzy vyvinulo vědomí povinnosti člověka k sobě samému, k bližnímu, k vlasti a záhy v nejkrásnější naděje zkvétalo. Oprávněná jest tudíž církev svatá stěžovati si do toho, že její dítky v nejútlejším mládi jsou jí vyrvány a zaváděny do škol, ve kterých se sv. víra spíše zlehčuje nežli do srdcí dětských vštěpuje, že autorita církve od učenců se podkopává, což však největší bezpráví jest, poněvadž úřad náboženství vyučovati, kterého žádný člověk ku získání věčného blaha postrádati nemůže, od Boha sv. církvi propůjčen jest a žádné jiné lidské společnosti. Právem tudíž přisvojuje si své právo nezvratně pevně a touží je všude, kde bylo otřeseno, opět upevniti.

S obzvláštní horlivostí jest dále nad tím bdíti, aby ve školách, které mocí církevní buď zcela anebo z části vyrvány jsou, mládež neupadla v nebezpečenství utrpěti škodu na katolické víře a mravnosti. – V této příčině horlivost kněžstva společně s dobře smýšlejícími mnoho může zmoci, vychází-li působnost jejich odtud, aby učení se náboženství jednak nebylo ze škol vyhosťováno, nýbrž aby mu přiměřené bylo dáno místo a to, aby v rukou zkušeného a ctnostného učitele spočívalo, a s druhé strany, aby na prostředky pomýšleli, jimiž by právě toto učení nezkomolené mládeži sdělováno bylo. – Dále upřímná rada a pomoc otcův rodiny velice prospěje. Těmto dlužno tudíž co nejdůrazněji připomenouti povinnosti, jež před Bohem ku svým dítkám v tomto ohledu mají, že je mají v náboženství vyučovati, v mravnosti a bázni Boží vychovávati a že špatně jednají, dávají-li dítky své v lehkověrném, neopatrném věku dětském do rukou podezřelým učitelům.

Této povinnosti mnozí katoličtí rodičové pamětlivi jsouce, s velikým namáháním a útratami na místech, kde veřejné školy nevěrecké jsou, vlastní školy si otevřeli a stále je vydržují. Tyto jsou, kde časové a místní poměry toho vyžadují, výborné, a bylo by si přáti, aby vždy vice a vice zakládány byly. – Nesmí se také to stanovisko opomenouti, že křesťanské vychováváni mládeže samému státu největší užitek přináší.

Bezpočetných a mocných nebezpečenství zřejmě jest se státu báti, je-li vyučování beznáboženskě, neb, což ještě hor ším, kde v přímém jest odporu s tímto. – Nebo, kde nejvyšší, božský učitelský úřad jest odstrkován a pohrdán, jehož slovy bázeň Boží a víra na pevných základech spočívá, tut řítí se lidské vědění v nebezpečnější omyly, zejména v záhubu naturalismu a rationalisinu, které si osobují svobodu nejen v myšlení, ale též ještě, což nebezpečnější jest, v jednání. Následek této svobody pak jest seslabení a konečně i zničení autority vládce. Neboť od lidí, při nichž se záhubné toto mínění zahnízdí, že žádné božské moci nejsou podrobeni, nemůže se v pravdě očekávati, aby lidskou vládu ctili a strpěli. Když základy, o něž každá autorita se opírá, podkopány jsou, rozpoutává se spojení lidské společnosti a rozpadává se v nivec. Stát přestává a moc zbraní a nepravosti podmaní si vše. Může stát takové hrozné zlo odvrátiti, důvěřuje-li prostě svým silám? Pomocí církve zhrdá, s církví v boji jest? Věc pro každého zkušeného jasná. – Občanská opatrnost sama radí, aby se při vychovávání a vyučování mládeže biskupům a duchovenstvu náležitá účast ponechala, a aby s největší obezřetností nad tím se bdělo, aby ku nejvznešenějšímu učitelskému úřadu nebyli:bráni mužové, kteří v náboženství vlažnými neb chladnými jsou neb církvi stejně nepřátelští jsou. Bylo by úplně nesnesitelným, když by muži takového ducha měli vyvoleni býti k tomu, aby přednášeli nejdůležitější ze všech nauk sv. náboženství. Dále, ctihodní bratři, mnoho na tom záleží. aby vaše stádo od hrozícího nebezpečenství svobodnými zednáři opatrně vzdalováno bylo. Na úskočnost této po tajmu působící a státu u veliké míře nebezpečné společnosti, na jiném místě ve zvláštní encyklice jsme poukázali a prostředky i cesty naznačili, kterak proti jejich moci s účinkem zakročiti se může. Přece nebude od místa, připomeneme-li ještě jednou výstrahu svou, aby se totiž křesťané této společnosti na nejvýš záhubné co nejvíce střežili. Neboť jakkoliv společnost tato od počátku na hlubokém odporu proti katolické církvi zřízena jest, kterýžto neustále v sobě chová, ano jej i přiostřuje, přece však její nepřátelství není vždy zřejmé, nýbrž jedná častěji ještě s úskočnou schytralostí; obzvláště může-li nezkušenou a nerozvážlivou mládež svésti, což obyčejně pod rouškou zbožnosti a dobročinnosti ráda činívá. Prostředkem proti těmto, kteří s církví katolickou v odporu jsou, jest horlivost vaše.

Stolice s týmiž obzvláštně dle smluv oprávněné vztahy. Sv. Stolice ačkoliv poslední smlouvou mnoha práv se zhostila, svoje povinnosti úplně a svědomitě vždy vykonávala a nikdy ku steskům nedala podnětu. Proto jest si velice přáti, aby k těmto smlouvám s obou stran bylo přihlíženo nejenom dle znění, nýbrž tím více dle .ducha, ve kterém psány jsou. Byl ovšem čas, ve kterém svornost porušena byla a a ku stížnostem podnět byl dán: poslednější však Maxmilian I. dekretem zmírnil a Maxmilian II. vhodným způsobem navržené změny provedl. A.však tato zmírnění opětně přestala. My důvěřujeme pevně ve zbožnost a opatrnost bavorského prince Regenta, že jako dědic důstojnosti i zbožnosti obou Maxinailiánů po zralé úvaze o blaho katolicismu bude se starati a k odstranění překážek patřičné kroky učiní. Jestli katolíci, kteří tvoří většinu obyvatelstva a bezpochyby se vyznamenávají láskou ku vlasti a poslušností ku vládci státu, v tak vážných záležitostech opory naleznou, jistě budou vyznamenávati se poslušností a věrností ku knížatům, jako dítky ku otcům svým a všemi silami svými ku blahu a slávě říše směřovati a pracovati budou. Toto sděliti Vám, ctihodní bratří, zdálo se nutno Našemu apoštolskému úřad. Ku konci voláme vroucně všichni ještě o pomoc Boží. Buďtež přímluvci našimi přeslavná Maria. Panna a všickni sv. patronové Bavorska, aby splnil Bůh společné přání naše a dopřál církvi svobody a Bavorům den ode dne větší slávy a blaha požívati.

Jakožto záruku nebeských darů a na svědectví naší obzvláštní náklonnosti udělujeme vám, ctihodní bratří, jakož i duchovenstvu a všemu vaší péči svěřenému lidu v lásce apoštolské požehnání.

Dáno v Říně u sv. Petra 22. prosince 1887 v desátém roce našeho velektiěstvi

Lev XIII. papež.

*) 13. list k Bonifaciovi conf. Lable Collect. Conc. V. VIII.

**) Pátý list na thuring Conf. Lable.

***) Breve: Nibil nobis gratius ze dne 20. února 1857.

+) Sněm. Trid sez. XXIII, kap. XVIII.

Ediční poznámka:   latinský text převzat z ASS 20 (toho roku), český text z překladu v XXXVIII. ročníku Blahověstu, Hlasů katolických pro kněžstvo a lid (Čechů, Moravanů, Slezáků a Slováků) – pravopis ponechán původní, drobné překlepy jsme opravili.