1888-12-25 Exeunte iam anno (Na sklonku roku)

EPISTOLA Sanctissimi D. N. Leonis XIII. ad omnes Episcopos et fideles catholicae Ecclesiae, occasione qua ad finem properaret annus quinquagesimi sui natalis sacerdotii.

Exeunte iam anno, cum natalem sacerdotii quinquagesimum, singulari munera beneficioque divino, incolumes egimus, sponte respicit mens Nostra spatium praeteritorum mensium, plurimumque totius huius intervalli recordatione delectatur. – Nec sane sine caussa: eventus enim, qui ad Nos privatim attinebat, idemque nec per se magnus, nec novitate mirabiliis, studia tamen hominum inusitato modo commovit, tam perspicuis laetitiae signis, tot gratulationibus celebratus, ut nihil optari maius potuisset. – Quae res certe pergrata Nobis perque iucunda cecidit: sed quod in ea plurimi aestimamus, significatio voluntatum est, religionisque liberrime testata constantia. Ille enim Nos undique salutantium concentus id aperte loquebatur, ex omnibus locis mentes atque animos in Iesu Christi Vicarium esse intentos: tot passim prementibus malis, in Apostolicam Sedem, velut in salutis perennem incorruptumque fontem, fidenter homines intueri: et quibuscumque in oris catholicum viget nomen, Ecclesiam romanam, omnium Ecclesiarum matrem et magistram, coli observarique, ita ut aequum est, ardenti studio ac summa concordia. – His de caussis per superiores menses non semel in caelum suspeximus, Deo optimo atque immortali gratias acturi, quod et hanc Nobis vivendi usuram, et ea, quae commemorata sunt, curarum solatia benignissime tribuisset: per idemque tempus, cum sese occasio dedit, gratam voluntatem Nostram, in quos oportebat, declaravimus. Nunc vero extrema anni ac celebritatis renovare admonent accepti beneficii memoriam: atque illud peroptato contingit, ut Nobiscum in iterandis Deo gratiis Ecclesia tota consentiat. Simul vero expetit animus per has littera» publice testari, id quod facimus, quemadmodum tot obsequii,: humanitatis, et amoris testimonia ad leniendas curas molestiasque Nostras consolatione non mediocri valuerunt, ita eorum et memoriam in Nobis et gratiam semper esse victuram. – Sed maius ac sanctius restat officium. In hac enim affectione animorum, romanum Pontificem alacritate insueta colere atque honorare gestientium, numen videmur nutumque Eius agnoscere, qui saepe solet atque unus potest magnorum principia bonorum ex minimis momentis elicere. Nimirum providentissimus Deus voluisse videtur, in tanto opinionum errore, excitare fidem, opportunitatemque praebere studiis vitae potioris in populo christiano revocandis. – Quamobrem hoc est reliqui, dare operam ut, bene positis initiis, bene cetera consequantur: enitendumque, ut et intelligantur consilia divina, et re ipsa perficiantur. Tunc denique obsequium in Apostolicam Sedem plene erit cumulateque perfectum, si cum virtutum christianarum laude coniunctum ad salutem conducat animorum: qui fructus est unice expetendus perpetuoque mansurus.

Ex hoc summo apostolici muneris gradu, in quo Nos Dei benignitas locavit, patrocinium veritatis saepenumero, ut oportuit, suscepimus, conatique sumus ea potissimum doctrinae capita exponere, quae maxime opportuna eque re publica viderentur esse, ut quisque, veritate perspecta, pestiferos errorum afflatus, vigilando

•cavendoque, defugeret. Nunc vero, uti liberos suos amantissimus parens, sic Nos alloqui christianos universos volumus, familiaeque sermone hortari singulos ad vitam sancte instituendam. Nam omnino ad christianum nomen, praeter fidei professionem, necessariae sunt christianarum artes exercitationesque virtutum; ex quibus non modo pendet sempiterna salus animorum, sed etiam germana prosperitas et firma tranquillitas convictus humani et societatis. – Iamvero si quaeritur qua passim ratione vita degatur, nemo est quin videat, valde ab evangelicis praeceptis publicos mores privatosqüe discrepare. Nimis apte cadere in hanc aetatem videtur illa Ioannis Apostoli sententia, omne quod in mundo est, concupiscentia carnis est, et concupiscentia oculorum, et superbia vitae (1). Videlicet plerique, unde orti, quo vocentur, obliti, curas habent oogitationesque omnes in haec imbecilla et fluxa bona defixas: invita natura, perturbatoque ordine; iis rebus sua voluntate serviunt in quas dominari hominem ratio ipsa clamat oportere. – Appetentiae commodorum et deliciarum comitari proclive est cupiditatem rerum ad illa adipiscenda idonearum. Hinc effrenata pecuniae aviditas, quae efficit caecos quos complexa est, et ad explendum quod exoptat infiammata rapitur, nullo saepe aequi iniqui discrimine, nec raro cum alienae inopiae insolenti fastidio. Ita plurimi quorum circumfluit vita divitiis, fraternitatis nomen cum multitudine usurpant, quam intimis sensibus superbe contemnunt. Similique modo elatus superbia animus non legi subesse ulli, nec ullam vereri potestatem conatur: merum amorem sui libertatem appellat.

Tamquam pullum onagri se liberum natum putat (2). – Accedunt vitiorum illecebrae ac perniciosa invitamenta peccandi; ludos scenicos intelligimus impie ac licenter apparatus: volumina atque ephemeridas ludificandae virtuti, honestandae turpidini composita; artes ipsas, ad usum vitae honestamque oblectationem animi inventas, lenocinia cupiditatum ministrare iussas. Nec licet sine metu futura prospicere, quia nova malorum semina continenter velut in sinum congeruntur adolescentis aetatis. Nostis morem scholarum publicarum: nihil in eis relinquitur ecclesiasticae auctoritati loci: et quo tempore maxime oporteret tenerrimos animos ad officia christiana sedulo studioseque fingere, tum religionis praecepta plerumque silent. Grandiores natu periculum adeunt etiam maius scilicet a vitio doctrinae: quae saepe est eiusmodi, ut non ad imbuendam cognitione veri, sed potius ad infatuandam valeat fallacia sententiarum iuventutem. In disciplinis enim tradendis permulti philosophari malunt solo rationis magisterio, omnino fide divina posthabita : quo firmamento maximo uberrimoque lumine remoto, in multis labuntur, nec vera cernunt. Eorum illa sunt, omnia, quae in hoc mundo sint, esse corporea: hominum et pecudum easdem esse origines similemque naturam : nec desunt qui de ipso summo dominatore rerum, ac mundi opifice Deo dubitent, sit necne sit, vel in eius natura errent, ethnicorum more, deterrime. Hinc demutari necesse est ipsam speciem formamque virtutis, iuris, officii. Ita quidem, ut dum rationis principatum gloriose praedicant, ingeniique subtilitatem magnificentius efferunt, quam par est, debitas superbiae poenas rerum maximarum ignoratione luant. – Corrupto opinionibus animo, simul insidet tamquam in venis medullisque corruptela morum, eaque sanari in hoc genere hominum sine summa difficultate non potest, propterea quod ex una parte opiniones vitiosae adulterant iudicium honestatis, ex altera lumen abest fidei christianae, quae omnis est principium ac fundamentum iustitiae. Ex eiusmodi caussis quantas hominum societas calamitates contraxerit, quotidie oculis quodammodo contemplamur. Venena doctrinarum prodivi cursu in rationem vitae resque publicas pervasere: rationalismus, materialismus, atheismus peperere socialismum, communismum, nihilismum: tetras quidem funestasque pestes, sed quas ex iis principiis ingenerari non modo consentaneum erat, sed prope necessarium. – Sane, si religio catholica impune reiicitur, cuius origo divina tam illustribus est perspicua signis, quidni quaelibet religionis forma reiiciatur, quibus tales assentiendi notas abesse liquet? Si animus non est a corpore natura distinctas, proptereaque si, intereunte corpore, spes aevi beati aeternique nulla superest, quid erit caussae quamobrem labores molestiaeque in eo suscipiantur, ut appetitus obedientes fiant rationi? Summum hominis erit positum bonum in fruendis vitae commodis potiundisque voluptatibus. Cumque nemo unus sit, quin ad beate vivendum ipsius naturae admonitu impulsuque feratur, iure quisque detraxerit quod cuique possit, ut aliorum spoliis facultatem quaerat beate vivendi. Nec potestas ulla frenos est habitura tantos, ut satis cohibere incitatas cupiditates queat; consequens enim est, ut vis frangatur legum et omnis debilitetur auctoritas, si summa atque aeterna ratio iubentis vetantis Dei repudietur. Ita perturbari funditus necesse est civilem hominum societatem, inexplebili cupiditate ad perenne certamen impellente singulos, contendentibus aliis quaesita tueri, aliis concupita adipisci. Huc ferme nostra inclinat aetas. – Est tamen, quo consolari conspectum praesentium malorum, animosque erigere spe meliore possimus. Deus enim creavit ut essent omnia, et sanabiles fecit nationes orbis terrarum (3). Sed sicut omnis hic mundus non aliter conservari nisi numine providentiâque eius potest, cuius est nutu conditus, ita pariter sanari homines sola eius virtute queunt cuius beneficio sunt ab interitu ad vitam revocati. Nam humanum genus semel quidem Iesus Christus, profuso sanguine, redemit, sed perennis ac perpetua est virtus tanti operis tantique muneris: et non est in alio aliquo salus (4). Quare qui cupiditatum popularium crescentem flammam nituntur oppositu legum extinguere, ii quidem pro iustitia contendunt: sed intelligant, nullo se fructu aut certe perexiguo laborem consumpturos, quamdiu obstinaverint animo respuere virtutem Evangelii, Ecclesiaeque nolle advocatam operam. In hoc posita malorum sanatio est, ut, mutatis consiliis, et privatim et publice remigretur ad Iesum Christum, christianamque vivendi viam. Iamvero totius vitae christianae –summa et caput est, non indulgere corruptis saeculi moribus, sed repugnare ac resistere constanter oportere. Id auctoris fidei et consummatoris Iesu omnia dicta et facta, leges et instituta, vita et mors declarant. Igitur quantumvis pravitate naturae et morum longe trahamur alio, curramus oportet ad propositum nobis certamen armati et parati eodem animo eisdemque armis, quibus Ille, qui proposito sibi gaudio sustinuit crucem (5). Proptereaque hoc primum videant homines atque intelligant quam sit a professione christiani nominis alienum persequi, uti mos est, cuiusquemodi voluptates, horrere comites virtutis labores, nihilque recusare sibi, quod sensibus suaviter delicateque blandiatur. Qui sunt Christi, carnem suam crucifixerunt cum vitiis et concupiscentiis (6): ita ut consequens sit, Christi non esse, in quibus non exercitatio sit consuetudoque patiendi cum aspernatione mollium et delicatarum voluptatum. Revixit enim homo infinita Dei bonitate in spem bonorum immortalium, unde exciderat, sed ea consequi non potest, nisi ipsis Christi vestigiis ingredi conetur, et ccgi ta tione exemplorum eius mentem suam moresque conformet. Itaque non consilium sed officium, neque eorum dumtaxat, qui perfectius vitae optaverint genus sed plane omnium est, mortificatione Iesu in corpore quemque suo circumferre (7). – Ipsa naturae lex, quae iubet hominem cum virtute vivere, qui secus posset salva consistere? Deletur enim sacro baptismate peccatum, quod est nascendo contractum, sed stirpes distortae ac pravae, quas peccatum insevit, nequaquam tolluntur. Pars hominis ea, quae expers rationis est, etsi resistentibus viriliterque per Iesu Christi gratiam repugnantibus nocere non possit, tamen cum ratione de imperio pugnat, omnem animi statum perturbat, voluntatemque tyrannice a virtute detorquet tanta vi, ut nec vitia fugere nec officia servare sine quotidiana dimicatione possimus. Manere autem in baptizatis concupiscentiam vel forni* tem, haec sancta synodus fatetur ac sentit, quae cum ad agonem relicta sit, nocere non consentientibus, sed viriliter per Iesu Christi gratiam repugnantibus non valet; quinimo qui legitime certaverit coronabitur (8). – Est in hoc certamine gradus fortitudinis, quo virtus non perveniat nisi excellens, eorum videlicet, qui in profiigandis motibus a ratione aversis eo usque proiecerunt ut caelestem in terris vitam agere propemodum videantur. Esto, paucorum sit tanta praestantia: sed, quod ipsa philosophia veterum praecipiebat, domitas habere cupiditates nemo non debet: idque ii maiore etiam studio, quibus rerum mortalium quotidianus usus ir* ritamenta maiora suppeditat: nisi qui stulte putet, minus esse vigilandum ubi praesentius imminet discrimen, aut, qui gravius aegrotant, eos minus egere medicina. – Is vero, qui in eiusmodi conflictu suscipitur, labor magnis compensatur, praeter caelestia atque immortalia,, bonis: in primis quod isto modo, sedata perturbatione partium, plurimum restituitur naturae de dignitate pristina. Hac enim lege est atque hoc ordine generatus homo, ut animus imperaret corpori, appetitus mente consilioque regerentur: eoque fit, ut non dedere se pessimis dominis cupititatibus, prestantissima sit maximeque optanda libertas. – Praeterea in ipsa humani generis societate non apparet quid expectari ab homine sine hac animi affectione possit. Utrumne futurus est ad bene merendum propensus, qui facienda, fugienda, metiri amore sui consueverit? Non magnanimus quisquam esse potest, non beneficus, non misericors, non abstinens, qui non se ipse vincere didicerit, atque humana omnia prae virtute contemnere. – Nec silebimus, id omnino videri divino provisum consilio, ut nulla afferri salus hominibus, nisi cum contentione et dolore queat. Revera si Deus liberationem culpae et errati veniam hominum generi dedit, hac lege dedit, ut Unigenitus suus poenas sibi debitas iustasque persolveret. Iustitiaeque divinae cum Iesus Cristus satisfacere alia atque alia ratione potuisset, maluit tamen per summos cruciatus, profusa vita, satisfacere. Atque ita alumnis ac sectatoribus suis hanc legem imposuit suo cruore sancitam, ut eorum esset vita cum morum ac temporum vitiis perpetua certa tio. Quid Apostolos ad imbuendum veritate mundum fecit invictos, quid martyres innumerabiles in fidei christianae cruento testimonio roboravit, nisi affectio animi illi legi obtemperans sine timore ? Nec alia via ire perrexerunt, quotquot curae fuit vivere more christiano, sibique virtute consulere: neque igitur alia nobis eundum, si consultum saluti volumus vel nostrae singulorum, vel communi. Itaque, dominante procacitate libidinum, tueri se quemque viriliter necesse est a blandimentis luxuriae; cumque passim sit in fruendis opibus et copiis tam insolens ostentatio, muniendus animus est contra divitiarum sumptuosas illecebras, ne his inhians animus, quae appellantur bona, quae nec satiare eum possunt, ac brevi sunt dilapsura, thesaurum amittat non deficientem in caelis. Denique illud etiam dolendum, quod opiniones atque exempla perniciosa tanto opere ad molliendos animos valuerunt, ut plurimos iam prope pudeat nominis vitaeque christianae : qui quidem aut perditae nequitiae est, aut segnitiae inertissimae. Utrumque detestabile, utrumque tale, ut nullum homini malum maius. Quaenam enim reliqua salus esset, aut qua spe niterentur homines, si gloriari in nomine Iesu Cristi desierint, si vitam ex praeceptis evangelicis constanter aperteque agere recusarint ? Vulgo queruntur viris fortibus sterile saeculum. Revocentur christiani mores: simul erit gravitas et constantia ingeniis restituta. Sed tantorum magnitudini varietatique officiorum virtus hominum par esse sola non potest. Quo modo corpori, ut alatur, panem quotidianum, sic animae, ut ad virtutem confirmetur, nervos atque robur impetrare divinitus necesse est. Quare communis illa conditio lex que vitae, quam in perpetua quadam diximus dimicatione consistere, obsecrandi Deum habet adiunctam necessitatem. Etenim quod est vere ab Augustino venusteque dictum, trascendit pia precatio intervalla mundi, divinamque devocat e caelo misericordiam. Contra cupiditatum túrbidos motus, contra malorum daemonum insidias, ne circumventi in fraudem inducamur, adiumenta petere atque auxilia caelestia iubemur oraculo divino, ovate ut non intretis in tentationem (9). Quanto id necessarium magis, si utilem dare operam alienae quoque saluti volumus ? Christus Dominus, unigenitus Filius Dei, fons omnis gratiae et virtutis, quod verbis praecipit, ipse prior demonstravit exemplo: erat pernoctans in oratione Dei (10) saerificioque proximus prolixius orabat (11).

– Profecto longe minus esset naturae extimescenda fragilitas, nec languore mores desidiaque diffluerent, si divinum istud praeceptum minus iaceret incuria ac prope, fastidio intermissum. Est enim exorabilis Deus, gratifican vult hominibus, aperte pollicitus, sua se munera large copioseque petentibus daturum. Quin etiam invitat ipsemet petere, ac fere lacessit amantissimis verbis : ego dico vobis, petite et dabitur vobis, quaerite et invenietis, pulsate et aperietur vobis (12). Quod ut confidenter ac familiariter iacere ne vereamur, maiestatem numinis sui similitudine atque imagine temperat parentis suavissimi, cui nihil potius, quam caritas liberorum.

Si ergo vos, cum sitis mali, nostis bona data dare. filiis vestris, quanto magis Pater vester, qui in caelis est, dabit bona petentibus se f (13) – Quae qui cogitaverit, non nimium mirabitur si efficientia precum humanarum Ioanni quidem Chrysostomo videatur tanta, ut cum ipsa potentia Dei comparari illam putet posse. Propterea quod sicut Deus universitatem rerum verbo creavit, sic homo impetrat, orando, quae velit. Nihil est rite adhibitis precibus impetrabilius, quia insunt in eis quaedam velut moventia, quibus placari se Deus atque exorari facile patiatur. Nam inter orandum revocamus ab rebus mortalibus animum, atque unius Dei eogita tione suspensi, conscientia tenemur infirmitatis humanae: ob eamque rem in bonitate et amplexu parentis nostri acquiescimus, in virtute conditoris perfugium quaerimus. Adire insistimus auctorem omnium bonorum, tamquam spectari ab eo velimus aegrum animum, imbecillas vires, inopiam nostram; plenique spe, tutelam atque opem eius imploramus, qui aegrotationum medicinam, infirmitatis miseriaeque solatia praebere solus potest. Tali habitu animi modeste de se, ut oportet, submisseque iudicandis, mire flectitur Deus ad clementiam, quia quemadmodum superbis resistit, ita humilibus dat gratiam (14). – Sancta igitur sit apud omnes con' suetudo precandi: mens, animus, vox precentur: unaque simul ratio vivendi consentiat, ut videlicet per legum divinarum custodiam perennis ad Deum ascensus vita nostra videamur. Quemadmodum virtutes ceterae, ita haec etiam, de qua loquimur, gignitur et sustentatur fide divina. Deus enim auctor est, quae sint homini vera, atque unice per se expetenda bona : itemque infinitam Dei bonitatem, et Iesu redemptoris merita eodem auctore cognovimus. Sed vicissim pia precandi consuetudine nihil est ad alendam augendamque fidem aptius. Cuius quidem virtutis, in plerisque debilitatae, in multis extinctae, apparet quanta sit hoc tempore necessitas. Illa enim est maxime, unde non modo vitae privatorum petenda correctio est, sed etiam earum rerum iudicium expectandum, quarum confiictio quietas et securas esse civitates non sinit. Si aestuat multitudo immodicae libertatis siti, si erumpunt undique proletariorum minaces fremitus, si inhumana beatiorum cupiditas numquam se satis consecutam putat, et si quae sunt alia generis eiusdem incommoda, his profecto, quod alias uberius exposuimus, nihil subvenire melius aut certius, quam fides christiana, potest. Locus admonet, ad vos cogitationem orationemque convertere, quotquot Deus ad sua dispensanda mysteria, collata divinitus potestate, adiutores adscivit. Si caussae indagantur privatae publicaeque salutis, dubitandum non est, vitam moresque clericorum

posse plurimum in utramque partem. – Meminerint, igitur , se lucem mundi a Iesu Christo appellatos, quod luminis instar universum orbem illustrant is, sacerdotis animam splende scere opor

tet. (15) Lumen doctrinae, neque illud vulgare, in sacerdote requiritur, quia muneris eius est implere sapientia ceteros, evellere errores, ducem esse multitudini per itinera vitae ancipitia et lubrica. In primis autem vitae innocentiam comitem doctrina desiderat praesertim quod in emendatione hominum longe plus exemplo, quam \ perora tione proficitur. Luceat lux vestra coram hominibus, ut videant opera vestra bona (16). Cuius divinae sententiae ea profecto vis est, talem esse in sacerdotibus perfectionem oportere absolutionemque virtutis, ut se tamquam speculum praebere intuentibus queant. Nihil est, quod alios magis ad pietatem et Dei cultum assidue instruat, quam eorum vita et exemplum, qui se divino ministerio dedicarunt: cum enim a rebus saeculi in altiorem sublati locum conspiciuntur, in eos tamquam in speculum reliqui oculos coniiciunt, ex eisque sumunt, quod imitentur (17). Quare si omnes homines Caveant vigilanter oportet, ne ad vitiorum scopulos adhaerescant, neu consectentur res caducas appetitione nimia, i apparet quanto id efficere sacerdotes religiosius et constantius debeant. – Nisi quod nec satis est non servire cupiditatibus: illud etiam sanctitudo dignitatis postulat ut sibimetipsis acriter imperare assuescant, itemque omnes animi vires, praesertim intelligentiam ac voluntatem, quae summum in homine obtinent locum in obsequium Christi cogere. Qui relinquere universa disponis, te ' quoque inter relinquenda connumerare memento, imo maxime et principaliter abnega temetipsum (18). Soluto ac libero ab omni cupidine animo tum denique alacre et generosum studium concipient salutis alienae, sine quo nec satis consulerent suae. Unus erit de subditis quaestus, una pompa, unaque voluptas, si quo ¡ modo possent parare plebem perfectam. Id omnibus satagent etiam multa contritione cordis et corporis, in labore et aerumna, in

fame et siti, in frigore et nuditate (19). Cuiusmodi virtutem semper experrectam et ad ardua quaelibet, proximorum gratia, impavidam mire fovet et corroborat bonorum caelestium contemplatio frequens. In qua sane quanto plus posuerint operae, tanto liquidius magnitudinem munerum sacerdotalium et excellentiam et sanctitatem intelligent. Iudicabunt illud quam sit miserum, tot homines per Iesum Christum redemptos, ruere tamen in interitum sempiternum: divinaeque cogitatione naturae in amorem Dei et intendent sese vehementius et ceteros excitabunt.

Est eiusmodi cursus ad salutem communem certissimus. In quo tamen magnopere cavendum, ne qui magnitudine difficultatum terreatur, aut propter diuturnitatem malorum de sanatione desperet. Dei aequissima immutabilisque iustitia et recte factis praemia reservat et supplicia peccatis. Gentes vero et nationes, quoniam ultra mortalis aevi spatium propagari non possunt, debitam factis mercedem ferant in terris necesse est. Utique non est novum successus prosperos peccanti civitati contingere: idque iusto Dei consilio, qui actiones laudabiles, neque enim est ulla gens omni laude vacans, eiusmodi beneficiorum genere interdum remuneraturi, quod in populo romano iudicat Augustinus contigisse. Rata tamen lex est, ad prosperam fortunam omnino plurimum interesse quemadmodum publice virtus, ac nominatim ea, quae parens est ceterarum, iustitia colatur. Iustitia elevat gentem: miseros autem facit populos peccatum (20). – Nihil attinet considerationem hoc loco intendere in victricia facinora: nec exquirere, ullane imperia, salvis rebus suis et ad voluntatem fruentibus, gerant tamen velut in imis visceribus inclusum semen miseriarum. Unam rem intelligi volumus, cuius rei plena est exemplorum historia, iniuste facta aliquando esse tuenda, eoque gravius, quo fuerint diuturniora delicta. Nos quidem magnopere illa Pauli Apostoli sententia consolatur. Omnia enim vestra sunt: vos autem Christi, Christus autem Dei (21). Videlicet arcano divinae providentiae nutu sic rerum mortalium regitur gubernaturque cursus, ut, quaecumque hominibus accidunt, omnia Dei ipsius gloriae asserviant, itemque sint eorum saluti, qui Iesum Christum vere et ex animo sequuntur, conducibilia. Horum vero mater et altrix, dux et custos est Ecclesia : quae idcirco cum Christo sponso suo sicut intima atque incommutabili caritate copulatur, ita coniungitur societate certaminum et communione victoriae. Nihil igitur anxii Ecclesiae caussa sumus, nec esse possemus: sed valde pertimescimus de salute plurimorum, qui, Ecclesia superbe posthabita, errore vario in interitum aguntur: angimur earum caussa civitatum, quas spectare cogimur aversas a Deo, ei summo rerum omnium discrimini stolida securitate indormientes Nihil Ecclesiae par est... Quot Ecclesiam oppugnarunt, ipsique perierunt? Ecclesia vero caelos trascenda. Talis est Ecclesiae magnitudo: vincit impugnata, insidiis appetita superat,., luctatur nec prosternitur, pugilatu certat, nec vincitur (22). Neque solum non vincitur, sed illam, quam perenni haustu a Deo ipso dérivât, emendatricem naturae et efficientem salutis virtutem conservat integram, nec ulla temporum permutatione mutabilem. Quae virtus si senescentem vitiis et perditum superstitione mundum divinitus liberavit, quidni devium revocabit? Conticescant aliquando suspiciones ac simultates: amotisque impedimentis, esto iurium suorum ubique compos Ecclesia, cuius est tueri ac propagare parta per Iesum Christum beneficia. Tunc enimvero licebit experiendo cognoscere quo lux Evangelii pertineat quid virtus Christi redemptoris possit. – Hic annus qui est in exitu, non pauca, ut initio diximus, reviviscentis fidei indicia praetulit. Utinam istiusmodi velut scintilla crescat in vehementem flammam, quae absumptis vitiorum radicibus, viam celeriter expediat ad renovandos mores et salutaria capessenda. Nos quidem mystico Ecclesiae navigio tam adversa tempestate praepositi, mentem animumque in divinum gubernatorem defigimus, qui clavum tenens, sedet non visus in puppi. Vides, Domine, ut undique eruperint venti, ut mare inhorrescat, magna vi excitatis fluctibus. Impera, quaesumus qui solus potes, et ventis et mari. Redde hominum generi pacem veri nominis, quam mundus dare non potest, tranquillitatem ordinis. Scilicet munere impulsuque tuo referant sese homines ad ordinem debitum, restituta, ut oportet, pietate in Deum iustitia et caritate in proximos, temperantia in semetipsos, domatis ratione cupiditatibus. Adveniat regnum tuum, tibique subesse ac servire ii quoque intelligant oportere, qui veritatem et salutem procul, vano labore exquirunt. Inest legibus tuis aequitas ac lenitudo paterna: ad easque servandas ultro nobis ipse suppeditas expeditam virtute tua facultatem. Militia est vita hominis super terram, sed ipse certamen inspectas, et adiuvas hominem ut vincat, et deficientem sublevas, et vincentem coronas (23). Atque his sensibus erecto in spem laetam firmamque animo, munerum caelestium auspicem et benevolentiae Nostrae testem, vobis, venerabiles fratres, et Clero populoque catholico universo Apostolicam Benedictionem, peramanter in Domino impertimus. Datum Romae apud S. Petrum ipso die natali D. N. Iesu, Anno MDCCCLXXXVIII. Pontificatus Nostri undecimo.

LEO PP. XIII.

 

(1) I Ep. n, 16.

(2) Iob. XI, 12.

(3) Sap. I, 14.

(4) Act. iv, 12.

(5) Heb. XII, I, 2.

(6) Galat. v, 24.

(7) II Cor. IV, 10.

(8) Conc. Trid. Sess. v, can. 5.

(9) Matth., xxvi, 41.

(10) Luc VI, 12.

(11) Luc. xxii. 43.

(12) LUÍ. XI, 9.

(13) Matth, VII, 11.

(14) Petr. v, 5.

(15) S. Io. Chrysoat. De Sac. 1. 3, c. i.

(16) Matth, v, 16.

(17) Conc. Trid. Sess. xxii, c. 1, de Ref.

(18) S. Bernard. Declam., c. 1.

(19) Id. lib. iv de Coasid., c. 2.

(20) Prov. xiv, 34.

(21) I Cor. III, 22-23.

(22) S. Io. Chrys. Or. post. Eutrop. captum habita n. i.

(23) Cf. S. Aug. in Ps. 32.

Okružní list sv. Otce Lva XIII.
patriarchům, primatům, arcibiskupům,
biskupům a všem věřícím v Kristu, jenž
trvají se sv. apoštolskou Stolici
v pokojném sjednocení.

Ctihohodní bratří, milovaní synové, pozdrav a apoštolské požehnání!

Na sklonku roku, v němž jsme zvláštní dobrotivosti a milostí Boží ve zdraví slavili padesátý výroční den svého kněžství, s radostí ohlížíme se v duchu zpět na uplynulé měsíce, a neobyčejně potěší se srdce naše připamatováním si celé té doby. A zajisté ne bez příčiny. Neboť událost, jež se týká pouze Naší osoby, aniž sama o sobě veliká, aniž svou novotou neobyčejná, vyvolala přece v neobyčejné míře pozornost všech lidí a byla oslavována tolikerými zřejmými známkami radosti a tolikerým blahopřáním, že něco velkolepějšího nebylo ani možno si přáti.

To všecko bylo Nám velice milé, čeho však při tom nejvíce si vážíme, jest osvědčení dobrého směru vůle a v plné míře osvědčená stálost v náboženství. Onen souhlas všech, kdož Nás pozdravovali, zřejmě svědčil, že všude mysli a srdce obráceny jsou na náměstka Kristova; že lidé vzdor svým mnohonásobným tísním s důvěrou hledí ku Stolici apoštolské, jakožto ku nevyčerpatelnému a nezkaženému prameni spásy a že ve všech dílech světa, kde katolíci žijí, římská církev jest matkou a učitelkou všech církví, a jak se sluší, s vroucí horlivostí a největší jednomyslností milována a vážena jest.

Z těchto důvodů pohlíželi Jsme v uplynulých měsících opětně k nebesům, abychom dobrotivému a nesmrtelnému Bohu s vámi vzdali díky za to, že nám nejdobrotivěji dopřál jak tohoto života, tak i připomenutých radostí k ulehčení v Našich starostech se dočkati. V téže době osvědčili jsme též Svou vděčnost i těm, jimž Jsme jí povinni byli. Nyní však upomíná Nás i konec roku a slavností, abychom si obdržená dobrodiní znovu připamatovali, jakož i velice si přejeme, aby k Nám celá církev se připojila a Bohu ještě jednou díky vzdala. Zároveň máme v úmyslu tímto listem veřejně osvědčiti, což tímto činíme, že tak četné důkazy poslušnosti, oddanosti a lásky přispěly k ulevení našich starostí a námah nemálo, jakož i že nikdy neuhasne v Nás upomínka na to a Naše vděčnost za to.

Avšak zbývá nám ještě větší a světější povinnost. Při tom souhlasu myslí, jež s horlivostí neobvyklou římského papeže poctiti a oslaviti hleděly, domníváme se uznávati pokyn Toho, jenž veliké věci z malých počátků činívá a sám jedině k tomu moc má. Zdá se totiž, jakoby měla Prozřetelnost Božská, při nynější převrácenosti mínění, v úmyslu, víru oživiti a křesťanskému lidu příležitost poskytnouti, aby ctnostný život opět si zamiloval. Proto jest Nám též působiti k tomu, aby na dobrý začátek dobré pokračování sledovalo, a toho dbáti, aby božské úradky poznány a skutkem také prováděny byly. Pak teprve bude oddanost k apoštolské Stolici v plné míře osvědčena, bude-li čeliti, spojena jsouc s chválou křesťanských ctností, ku spáse duši., To jest ovoce, po němž jedině hodno toužiti a jež věčně trvati bude.

S tohoto nejvyššího stupně apoštolského úřadu, na kterýž Nás byla dobrotivost Boží postavila, převzali Jsme, kdykoliv toho potřeba kázala, ochranu pravdy a pokusili jsme se o to, abychom hlavně ty hlavní články víry vyložili, jež zdály se nám býti času nepřiměřenějši a pro veřejný život nejužitečnějšími, aby každý mohl pravdu pozorovati a bdělostí a obezřetností varovati se před zhoubnou nákazou bludů. Nyní chceme však jako milující otec ku svým dětem slova ku všem křesťanům obrátiti, a napomenouti jednotlivce k svatému životu. Neboť abychom zasluhovali si jména křesťana, musíme mimo vyznání víry konati též křesťanské ctnosti, na kterých závisí nejen věčná spása duše, nýbrž také pravé štěstí a nerušený klid v lidské společnosti.

Povážíme-li však, jak rozmanitě se žije, musíme uznati, že mravy ve veřejném i soukromém životě nejsou v souhlase s evangelickými předpisy. Na naši dobu hodí se velmi dobře výrok apoštola Pavla : Všecko, což jest na světě, jest žádostí těla a žádostí očí a pýchou života (1. Jan 2, 16.). Většina totiž, nejsouce pamětlivi, odkud mají svůj původ a k čemu jsou povoláni, touží a pečuji jen o nejisté a pomíjející statky pozemské; proti přirozenosti s porušením řádu slouží dobrovolně jen těm věcem, kteréž má člověk podle výslovného požadavku rozumu opanovávati.

Velmi snadno spojuje se s usilováním po prospěchu a příjemnostech touha po vhodných k dosažení toho prostředcích. Odtud vysvětluje se nezřízená lakota po penězích, kteráž ty, jež zachvátila, zaslepuje a horoucně po nasycení volá, nerozeznávajíc často ani práva a bezpráví a nezřídka s hrdopyšným podceňováním nouze jiných. Tak přiosobili si mnozí, jejichž život bohatstvím překypuje, na oko bratrství s lidem, s kterým ve svém nitru opovrhují. Rovněž nechce pýchou nadmutý duch podroben býti žádnému zákonu, aniž chce nějaké moci uznávati; nejčistší samolásku jmenuje svobodou: domníváť se, že jest „svobodně narozen jako mladý divoký osel“ (Job. XI. 12.).

K tomu přichází lákání k neřestem a záhubné svádění k hříchu. Myslíme bezbožné a nemravné provádění divadelních kusů, knihy a časopisy, jichž směrem jest, ctnosti se vysmívati a neřest oslavovati; sama umění, kteráž vynalezena jsou k potřebě života a ku ctnému obveseleni ducha považují se místo toho za povolaná konati vášním služby kuplířské. Nelze bez bázně do budoucnosti nahlédnouti, poněvadž vždy nové sirně zla zároveň v lůně pokolení dospívajícího neseno jest. Vy znáte stav škol veřejných; církevní autorita nemá v nich více místa a v době, v níž by bylo co nejvíc prospěšno, aby v útlé srdce horlivě a neunavně povinnosti křesťanské vštěpovány byly, mlčí po většině nauky náboženské. Starší dítky jsou ještě větším nebezpečím ohroženy a sice bludným učením, jež dosti často neslouží poznání pravdy, nýbrž omamuje mládež klamnými naukami. Neboť mnozí chtějí při přednášení věd uznávati za učitelku jen rozum, bez ohledu na božskou viru; po odpadnutí této nejpevnější podpory a tohoto nejbohatšího světla často pochybují v mnohých věcech a nepoznávají pravdy. Tak učí, že všecko na světě jest hmota; lidé a zvířata že jsou stejného původu a bytosti; ano někteří pochybují i o jsoucnosti nejvyššího řiditele věcí a stavitele světa, Boha, nebo bloudí po způsobu pohanů v představě o jeho bytosti co nejhůře. Následkem toho musí pojem ctnosti, práva, povinnosti býti převrácený. Tak se stává, že velebíce přednost rozumu a bystrost lidského ducha nad potřebu, neznalostí věci nejdůležitějších za svou pýchu jsou trestáni. Je-li jednou duch falešnými náhledy zkažen, usazuje se pevně zároveň nákaza mravů v kosti a žilách a toto zlo může u tohoto druhu lidí vyhojeno býti jen s největší obtíží, poněvadž jednak křivé náhledy úsudek pro mravné dobro převrací, jednak není tu světla křesťanské víry, jež tvoří vší spravedlnosti základ.

Jak veliká škoda vzešla z těchto příčin společnosti lidské, máme takořka denně před očima. Jed nauk vnikl nad pomýšlení rychle v domácnost a život veřejný; racionalismus, materialismus, atheismus zplodily socialismus, komunismus, nihilismus: ošklivé a záhubné nemoci, jichž vznik ze zásad oněch nejen snadno poznatelný, nýbrž, skoro nutný byl. – Neboť, odmítá-li se beztrestně náboženství katolické, jehož božský původ z tak jasných známek vysvítá, kterak neměla by býti odmítána jakákoliv forma náboženství, která nemá zjevně takových známek, souhlas si vynucujících? Není-li duše od těla podstatně rozdílná, není-li tedy při smrti těla žádné naděje na blažený a věčný život, nač bychom podrobovali se pak pracern a námahám, abychom žádosti rozumu podřídili? V tom pádu bude spočívati spíše nejvyšší dobro člověka v požitku pohodlí a choutek života. A poněvadž každý bez výjimky přirozeným pudem touží po životě šťastném, vezme každý právem co může druhému, aby cizí kořistí opatřil si možnost života šťastného. Také žádná moc nebude míti dosti silných opratí, aby vzbuzeně vášně na úzdě udržela, neboť následovně síla zákonů musí nutně býti zlomena a všeliká autorita oslabena, zavrhován-li nejvyšší a věčný základ, přikázání a zápověď Boží. Též občanská společnost musí otřesena býti v samém základu, ana nenasytná hltavost pohání jednotlivce k neustálému boji, ve kterém snaží se jedni, zachovati čeho si získali, druzí dosáhnouti, čeho si přeji.

Toť asi směr naší doby. Než přece jedna okolnost naplňuje nás potěšením při pohledu na nynější zla a můžeme z níž čerpati naději v lepší budoucnost. „Neboť Bůh stvořil zajisté všecko, aby (živo) bylo: a zdravé učinil národy okršlku země“ (Moudr. 1, 14.). Jako však celý nynější svět jen vůlí a prozřetelností Toho může býti zachován, Jehož pokynem jest stvořen, tak jenom moci Tohoto mohou též lidé vyléčeni býti, jehož dobrodiním ze smrti k životu znovu povoláni byli. Vykoupil sice Ježíš Kristus jenom jednou pokolení lidské prolitím krve své, avšak trvalé a nepomíjející jsou následky tak mocného skutku a tak velikého daru: „A není v žádném jiném spasení“ (Skutk. 4., 12.). Ti tedy, kteří lidské vášně zákony potlačiti usilují, horlí ovšem pro věc spravedlivou: avšak přijdou k poznání, že beze všeho výsledku anebo docela s malým výsledkem budou pracovati, dokavad tvrdošíjně od srdce svého odmítají moc evangelia a nechtějí volati na pomoc církev. V tom spočívá vyléčení zla, aby lidstvo změnilo své snahy a jak v soukromém tak ve veřejném životě vrátilo se k Ježíši Kristu, na cestu života křesťanského.

Základ a podstata celého života křesťanského záleží však nevyhnutelně v tom, aby lidé o nápravu se přičiňující, pokaženým mravům tohoto století se neoddávali, ale jim statečně odporovali. To dokazují všecka slova, skutky, přikázaní a zařízeni, život a smrt Ježíše, původce a dokonavatele víry. Jakkoliv porušeností přirozenosti mravů docela jiným směrem se ubíráme, přece musíme spěchati k vytknutému nám závodnímu boji ozbrojeni a vypraveni, v témž duchu a s týmiž zbraněmi, jako on, jenž místo předložené sobě radosti strpěl kříž (Zid. 12., 2.). Proto mají lidé především povážiti, jak málo se to s křesťanským náboženstvím srovnává, když se křesťan dle nynějších spůsobů, za všemi radovánkami žene, prací však, průvodkyní cnosti opovrhuje a ničeho si neodpírá, co smyslům příjemně lahodí. „Kteří jsou Kristovi, tiť ukřižovali tělo své s hříchy a s žádostmi“ (Ga1. 5., 24.). Z toho následuje, že nenáležeji Kristu ti, kteří neodříkají se s opovržením bujných a rozkošnických radovánek.

Oživla sice v člověku opět naděje na nesmrtelnost, jež pozbyl, nesmírnou dobrotivostí Boží, avšak nemůže téže dosáhnouti, jestliže si neumíní kráčeti v šlépějích Kristových a nepřetvoří ducha, mravy své, dle příkladu Kristova. Proto není to pouhou radou, nýbrž povinností, ale netoliko pro ty, již přejou si vésti dokonalý život, nýbrž pro všechny bez výjimky, že každý nosí na svém těle mrtvení Ježíšovo (2. Kor. 4., 10.).

Jak jinak mohl by přirozený zákon, jenž velí člověku žiti ctnostné, neporušený zůstati? Odpouští se sice na křtu sv. hřích dědičný, v němž jsme se zrodili, avšak zlé následky hříchu zůstávají. Nerozumná část člověka nemůže ovšem odporujícímu a z milosti Kristovy mužně bojujícímu škoditi, avšak on vzdor tomu bojuje rozumem o nadvládu, porušuje rovnováhu duše a pokouší se tyransky s takovým násilím vůli od ctnosti odstrašiti, že ani nemůžeme hříchu uniknouti, ani své povinnosti konati bez každodenního boje. „Že však v pokřtěných žádostivost a podnět k hříchu zůstává, vyznává a věří tato sv. synoda; ježto žádostivost k boji zůstává, nemůže tomu, kdo jí nesvoluje, nýbrž mužně z milosti Ježíše Krista jí odporuje, škoditi; ano bude ten, kdo dobrý boj bojoval, korunován.“ (Sněm Trid. sez. V. can. 5.) Jest v tomto boji stupeň udatnosti, jehož může jen nejvýtečnější ctnost oněch dostoupiti, již v potlačování hnutí rozumu odporujících tak daleko dospěli, že se zdá, jakoby skoro nebeský život na zemi vedli. Takové dokonalosti dosahují málokteří, avšak každý musí, jak již filosofie starých národů učila, vášně své na uzdě držeti a to zvláště ty, jež každodenní potřeba pomíjejících věcí silně dráždí; museli bychom býti pobloudilého rozumu, kdybychom myslili, že při nalehavém nebezpečí jest menší bdělosti třeba; nebo čím těžší jest nemoc, tím zbytečnější jest lék.

Namáhání v tomto boji bude však velikými statky, nehledě k nebeským a nepomíjejícím, splaceno; především obnoví se tímto spůsobem po urovnání zmatku stran, veliká část původní přirozené důstojnosti. Neboť dle zákona a řádu jest člověk tak stvořen, aby duch ovládal tělo a žádosti aby řízeny byly rozumem a rozvahou; tím se stává, že kdo se vášním, oněm nejhorším pánům, nepoddá, úplné a především hledané svobody požívá.

Dále není jasno vzhledem k společnosti lidské, čeho by se mohlo od člověka bez tohoto vedení ducha očekávati. Byl by ten ochoten záslužně působiti, kdo dle své samolásky všecko své jednání měřiti si uvykl? Nikoliv. Nikdo nemůže býti šlechetným, nikdo dobročinným, milosrdným, zdrželivým, kdo se nenaučil sebe přemáhati a v přirovnání k ctnosti všemi lidskými věcmi pohrdati.

Zdá se též zcela v úradku Božím opodstatněno, že bez boje a bolesti není blaha, spásy! Vskutku, když Bůh zjednal pokolení lidskému vykoupení od viny a odpuštění hříchů, učinil to pod tou podmínkou, že jeho Jednorozený Bohu povinné, spravedlivé tresty vytrpěl. A ačkoliv Ježíš Kristus též jiným spůsobem spravedlnosti Boží zadost učiniti mohl, přece volil raději v největších mukách a s nasazením svého života zadost učiniti, a tak dal učenníkům svým a jejich nástupcům krví svou spečetěný zákon, že jejich život má býti ustavičný boj se špatnými mravy a časy. Co učinilo apoštoly nepřemožitelnými v jejich úloze se světem sděliti pravdu, co sílilo nesčetné mučenníky k vydání krvavého svědectví za víru křesťanskou, když ne souhlas ducha bez bázně poslouchající onoho zákona? Touž cestou kráčeli všickni ti, kteří vyvolili si křesťanský život a ctnost za podíl svůj a touž cestou musíme i my kráčeti, chceme-li se o své blaho, jak jednotlivců, tak veškerenstva, starati. Tak musí každý, když se žádosti jeho chtějí násilně vlády domoci, mužně se brániti proti svádění bujnosti: a když se všude při nemírném požívání bohatství veliká nádhera jeví, musí se duch ozbrojiti proti lákavému vábení bohatství, aby v pachtěni se po takovýchto statcích, jež přece člověka upokojiti nemohou a brzy v nic se rozpadávají, nepomíjející poklad v nebi neztratil.

Bohužel nebyly též předsudky a zlé příklady tak velikého vlivu na zchoulostivění srdce, že velmi mnozí skoro stydí se za křesťanské jméno a život; znamení to buď veliké zkaženosti nebo neobyčejně lhostejnosti. Obojí jest tak zavržení hodné, že není pro člověka většího zla. Nebo v čem měl by ještě spásu hledati, jaká naděje měla by člověku zůstati, když přestává jménem Ježíše Krista se chlubiti, zamítá-li stále a veřejně dle předpisů evangelia žíti? Slyšíme často stesky, že naší době nedostává se statečných mužů. Volejme zpět křesťanské mravy a pak budou též vážní a vytrvali duchové.

Než na tak velké a rozmanité povinnosti nestačí jedině lidská ctnost. Jako tělo potřebuje k výživě své každodenního chleba, tak i duše, aby k ctnosti posilněna byla, potřebuje nebeské posily a nebeského občerstvení. Proto vyžaduje onen všeobecný zákon života, kterýžto, jak řečeno, jest ustavičným bojem, nevyhnutelnou potřebu modlitby k Bohu. Neboť dle pravdivého a krásného výroku sv. Augustina: Nábožná modlitba vystupuje vzhůru k nebesům a svolává milosrdenství Boží na zem. Proti nezřízeným hnutím chtíčů, proti úkladům zlých duchů, máme dle božského výroku: „Modlete se, abyste nevešli v pokušení“ (Mat. 26. 41.) přispění a pomoci s hůry si vyprositi, abychom nebyli oklamáni. Mnohem potřebnější pak jest, chceme-li s prospěchem i ku spáse jiných napomáhati.

Co Kristus Pán, jednorozený Syn Boží, pramen vší milosti a ctnosti, slovy přikázal, to dříve sám na sobě příkladem ukázal: „On přes noc trval na modlitbách s Bohem (Luk. 6. 12.) a krátce před svou smrtí „déle a vroucněji se modlil“ (Luk. 22. 43.). – V skutku, bylo by se křehkosti přirozenosti lidské daleko méně co obávati a mravy neklesaly by tak v zmalátnělost a ospalost, kdyby ono božské přikázaní bezstarostností a skoro schválně zanedbáváno nebylo. Neboť Bůh nechává se uprositi, on chce lidem dobře činiti; vždyť výslovně a zřejmě přislíbil, že v hojnosti udělí svých darů těm, kteří ho za ně prosí. Ano, on vyzývá nás takořka sám, abychom ho prosili, a slovy nejlaskavějšími nás k tomu nabádá: „Amen pravím vám: Proste a bude vám dáno; hledejte a naleznete; tlucte a bude vám otevříno“ (Luk. 11. 9.). A abychom se nebáli činiti to s naději a důvěrou, mírní velebnost svého Božstvi přirovnáním s láskypiným otcem, jemuž na ničem jiném nezáleží nežli na lásce svých dítek. „Když tedy vy zlí, umíte dobré dary dávati synům svým: čím více Otec váš, jenž jest v nebesích, dá dobré věci těm, kteříž ho prosí“ (Mat. 7. 11.).

Kdo toto všecko uváží, nebude se přes příliš diviti, že se sv. Janu Zlatoústému účinek modlitby tak velikým zdál, že se domníval, že se samé moci Boží přirovnati může a to z toho důvodu, poněvadž jako Bůh všecko pouhým svým slovem stvořil, právě tak člověk modlitbou svou, čeho chce, dosáhne. Není účinnějšího prostředku nad modlitbu, řádně vykonanou, poněvadž se jí Bůh nejsnáze usmíří a uprosí. Při modlitbě odvrácíme mysl svou zcela od věcí pomíjejících a docela v myšlénkách pro Boha zaujati, v pravém světle poznáváme slabost lidskou a odevzdáváme se zcela dobrotivosti a lásce svého Otce a hledáme útočiště své v moci a síle svého Stvořitele. Odhodlaně předstupujeme před původce všeho dobra, jakobychom chtěli, aby pohlédl na naši nemocnou duši, na naše slabé síly, na naši opuštěnost a plni důvěry prosíme o ochranu a přispění toho, jenž jedině nemocným léku, slabým a opuštěným útěchy může poskytnouti. Takovou náladou duše, jež o sobě skromně a jak se sluší soudí, bývá Bůh podivuhodně k laskavosti a k štědrosti pohnut, nebo jako protiví se pyšnýma tak „dává pokorným milost“ (I. Petr 5. 5.). Nechť tedy svatý zvyk modlitby u všech opět zavládne; srdce, duše a hlas mají se modliti, a zároveň má se též život dle toho zaříditi, aby náš život srovnávaje se s božskými zákony byl neustálým povznášením se k Bohu.

Jako ostatní ctnosti, tak i tato, o které mluvíme, vzbuzuje se a udržována jest božskou vírou. Nebot touto poučuje nás Bůh o pravých a úsilí hodných statcích a vírou poznáváme neskončenou dobrotivost Boží a zásluhy Ježíše Krista, našeho Vykupitele. Naopak zase neposiluje a nezvětšuje se víra ničím tak, jako nábožným obyčejem modlitby. Vysvítá tedy z toho jak jest v naší době nevyhnutelně třeba této u většiny lidí seslabené, u mnohých však zcela vymizelé ctnosti. Od ní musí totiž vycházeti netoliko náprava soukromého života, nýbrž i posuzování oněch věcí, jichž zmatenost nepopřává státům pokoje a bezpečnosti. Když množství lidí náruživě prahne po nemírné svobodě, když ze všech stran ozývají se výhrůžné hlasy spustlých lidí, kdežto na druhé straně lidí nedůstojná lakota zámožnějších stavů stále neukrotitelnější oddává se žádostivosti a jiné podobného druhu neřesti se vyskytují, není proti tomu všemu, jak jsme již na jiném místě obšírněji ukázali, lepšího a vydatnějšího prostředku nad viru křesťanskou.

Nyní však i k vám chceme mluviti, již od Boha jste oprávnění rozdávati tajemství jeho a vyvoleni za jeho pomocníky.

Zivot a jednání kněží má nade vši pochybnost veliký vliv jak na blaho jednotlivců, tak veškerenstva. Kéž též vždy jsou toho pamětlivi, že je Ježíš Kristus světlem světa nazývá, že tudíž duše kněze, jako světlo ozařující celý okršlek zemský, svítiti musí (Sv. Jan Zl. de sac. 1. 3. c. 1.). Kněz má se stkvíti pravou vědou, poněvadž jest jeho povoláním jiné moudrostí naplňovati, bludy porážeti, býti vůdcem lidu na úzkých a skluzkých stezkách života. Obzvláště však vyžaduje věda za průvodkyni neporušenost života, poněvadž k nápravě lidí příklad více zmůže nežli napomínán‘ slovy. „Tak sviť světlo vaše před lidmi, ať vidí skutky vaše dobré“ (Mat. 5. 16.). Tento božský výrok má ten význam, že kněží mají býti v ctnosti tak dokonalými, aby takořka každému kdo na ně pohlédne za zrcadlo sloužiti mohli. „Nic nenabádá jiné více k nábožnosti a k úctě Boží, jako život a příklad těch, jež se službě Boží věnovali: neboť ježto zdají se býti nad pozemské věci vyvýšeni, obrácejí ostatní zraky své na ně, jako na zrcadlo a hledají na nich příklad, jehož následovati mají. (Sess. XXII., c. I. de Ref.). Jestliže všickni lidé musí se míti na pozoru, aby nenarazili na úskalí nepravosti, a aby po věcech pozemských s přílišnou dychtivostí nebažili, jsou kněží povinni, aby o to obzvláštně horlivě a vytrvale usilovali.

Avšak nepostačuje, aby chtíčům nehověli, svatost jejich důstojnosti vyžaduje spíše, aby si navyklí přísnému sebezapírání a všecky mohutnosti duše své, zvláště rozum a vůli, jež činí člověku největší násilí, k poslušnosti Ježíše Krista donucovali. „Kdo se odhodlal, že všecko opustí, ten pomýšlej na to, aby i sebe sama se vzdal a především na prvním místě sebe sama zapřel!“ (Sv. Bernard Decl. c. 1.). Jestliže duše jejich prosta a zbavena jest vší žádostivosti, potom teprve budou horlivě a velkodušně starati se o blaho jiných, když budou věděti, čeho se k jich vlastnímu blahu vyžaduje. „Oni mají při svých poddaných jedině toho prospěchu, té ozdoby a toho potěšení hleděti: jak by z nich totiž dokonalý lid vypěstovati mohli. O to mají se přičiňovati ve velké skroušenosti srdce a umrtvování těla, v práci a lopotách, při hladu a žízni, v zimě a nahotě (S. Bern. Lib. IV. de Consid. c. 2.). Tato ctnost udržuje se svěží a utužuje se k snášení všech obtíží z lásky k bližnímu častým rozvažováním nebeských věcí. Čím horlivěji se témuž oddali, tím jasněji poznají velikost, vznešenost a svatost kněžské důstojnosti své. Budou moci posouditi, jak jest to smutné, že tak mnohé Ježíšem vykoupené duše přece v záhubu věčnosti upadají a uvažováním o bytosti Boží sami se oddají tím horlivěji lásce Boží a i jiné budou k ní povzbuzovati.

Toť nejspolehlivější cesta ku všeobecnému blahu. Při tom měj se na pozoru, abysi se nedal od ni odstrašiti velikými obtížemi, anebo abysi se pro dlouhotrvající nezmar, nevzdal naděje na spásu. Nejvýš spravedlivý Bůh vždy odměňuje ctnost a trestá hřích. Ježto však národové nemají delšího trvaní nad dobu života lidského, musí se jim odměny, jejich skutkům přináležející, na zemi dostati. Není tedy nic neobyčejného, že hříšný národ může se vykázati velikými úspěchy; to se stává spravedlivým úradkem Božím, jenž chvályhodné skutky – a není žádného národa, který by vůbec žádné chvály nezasluhoval – dobrodiním tohoto druhu někdy odměňuje, jak dle náhledu sv. Augustina, u národa římského případ tento se udál. Jest totiž dokázáno, že zdárný rozkvět národa na tom závisí, jak koná se ctnost, hlavně spravedlnost, jež jest matkou všech ostatních ctností. „Spravedlnost zvýšuje národ, ale hřích bídné činí národy“ (Přisl. XIV. 34.)

Není třeba na tomto místě šířiti uvažování o vítěznosti zlého, aniž třeba zkoumati, zdali státy, jichž zaležitosti na pohled bezpečné jsou a dle přání se vyvíjí, vnitru svém zárodek zkázy nechovají. Budiž dobře uváženo, že nespradlivé skutky, jak dějiny mnohými příklady dokazují, jednou musí býti odčiněny a to tím tíže, čím déle při týchž setrvají. Nás velice potěší onen výrok apoštola Pavla: „Nebo všecko jest vaše. Vy pak jste Kristovi a Kristus Boží“ (I. Kor. III. 22 – 23.). Jako na tajný pokyn božské prozřetelnosti řídí se běh lidských věci tak, že, at cokoliv člověka potká, vše ku cti Boží slouží a těm ku spáse prospívá, již následují Ježíše Krista v pravdě a s celým srdcem. Těm však jest církev matkou, živitelkou, řiditelkou a vůdkyní. Jako táž s Kristem, ženichem svým, vroucí a nezměnitelnou láskou jest spojena, tak sdílí s ním i boj i vítězství. Proto nemějme strach o církev a nemůže též o ni strach býti; ale velice bojíme se o spásu mnohých, již církví v pýše své opovrhujíce, mnohými bludy v záhubu se vrhají; proto máme strach o ty státy, na něž bohužel jako od Boha odvrácené pohlížeti musíme, a kteří ačkoliv jsou v největším nebezpečenství, v pošetilosti své za bezpečné se považují.

Nic se církvi nevyrovná . . . . „Což nezhynuli všickni, kdo proti církvi bojovali? Církev však převýšuje nebesa. Tak veliká jest moc církve, že přemožená vítězí, všecky nástrahy sobě činěné přemáhá . . . Ona zápasí, avšak neklesá, ona bojuje boj pěstní, avšak nepodlehá“ (Sv. Jan Zl. Řeč po zajetí Eutropia, č. 1.) A nejenom že není přemáhána, nýbrž zachovává si neseslabenou onu, z věčného dechu Božího čerpanou sílu, jež přirozenost napravuje, spásu spůsobuje a žádným převratem se nemění. Když tato božská moc, jež v nepravosti sestárlý a pověrou převrácený svět vysvobodila, proč neměla by týž z bezcestí zvrátiti? Kéž umlknou již podezříváni a nedorozumění, kéž po odstranění překážek všude církvi její práva navrácena jsou, jejíž úlohou jest opatrovati a rozšiřovati dobrodiní od Krista vycházející. Potom ze zkušenosti pozná svět, kam až zasahuje světlo evangelia, co může síla Krista Vykupitele.

Tento rok, jenž svému konci blízek jest, podal, jak jsme již na začátku řekli, nemálo přikladův vzrůstající opět víry. Kéž jiskra ta vzroste v mocný plamen, jenž ztráviv kořeny nepravosti, rychle novou otevře cestu k obnovení mravů a k dosažení spásy. My, jsouce v této nejhorší době v čele této tajuplné lodi církve, upíráme pevné mysl svou i ducha na Božského voditele, jenž nepozorován třímá kormidlem sedě na zádi lodi.

Ty, Pane, vidíš, jak všude propukly bouře, jak jest moře vlnami silně zmítáno. Poruč, prosíme Tebe, jenž jedině tak jsi mocný, větrům a moři. Uděl opět pokolení lidskému poklidu, pořádku, jehož svět dáti nemůže. Kéž Tvou milostí a Tvým popudem vrátí se lidé k přikázanému pořádku, obnovivše dle povinnosti své zbožnost k Bohu, spravedlnost a lásku k bližnímu, ovládáni sebe k překonáni svých vášní rozumem. Přijď království Tvé, a kéž nahlédnou i ti, že se Ti musíme podrobiti a Tobě sloužiti, již vzdáleni od Tebe, marně pravdu a spásu hledají. V zákonech Tvých jest spravedlnost i otcovská laskavost a dobrovolně otevíráš nám silou svou cestu k jejímu obydlí. Vojenskou službou jest život na zemi. „Ty sám však hledíš na boj a pomáháš člověku, aby zvítězil a umdlévajícímu dodáváš sily a vítězícího korunuješ“ (S. Aug. k žal. 32.).

Takovými myšlénkarni k radostné a důvěrné naději povznešeni, udělujeme Vám, ctihodní bratří a duchovensvu, jakož i všemu katolickému lidu co nejlaskavěji v Pánu apoštolské požehnání na znamení nebeských statků a naší blahosklonnosti.

Dáno v Římě u sv. Petra v den narození Pana našeho Ježíše Krista, 1888, v 9. roku našeho pontifikátu.

Lev XIII, papež.

Ediční poznámka: latinský text převzat z ASS toho roku, český text z překladu v XXXIX. ročníku Blahověstu, Hlasů katolických pro kněžstvo a lid (Čechů, Moravanů, Slezáků a Slováků).