1889-08-15 Quamquam Pluries (O vzývání sv. Josefa a blahoslavené Panny Marie)

EPISTOLA ENCYCLICA Sanctissimi Domini Nostri Leonis XIII de Patrocinio s. loseph una cum virginis Deiparae pro temporum difficultate implorando.

Quamquam pluries iam singulares toto orbe deprecationes fieri, maioremque in modum commendari Deo rem catholicam iussimus ; nemini tamen mirum videatur si hoc idem officium rursus inculcandum animis hoc tempore censemus. – In rebus asperis, maxime cum potestates tenebrarum audere quaelibet in perniciem christiani nominis posse videntur, Ecclesia quidem suppliciter invocare Deum, auctorem ac vindicem suum, studio perseverantiaque maiore semper consuevit, adhibitis quoque sanctis caelitibus, praecipueque augusta Virgine Dei genitrice, quorum patrocinio columen rebus suis maxime videt adfuturum. Piarum autem precationum positaeque in divina bonitate spei serius ocius fructus apparet. – Iamvero nostis tempora, Venerabiles Fratres : quae sane christianae reipublicae haud multo minus calamitosa sunt, quam quae fuere unquam calamitosissima. Interire apud plurimos videmus principium omnium virtutum christianarum, fidem: frigere caritatem: subolescere moribus opinionibusque depravatam iuventutem : Iesu Christi Ecclesiam vi et astu ex omni parte oppugnari : bellum atrox cum Pontificatu geri : ipsa religionis fundamenta crescente in dies audacia labefactari. Quo descensum novissimo tempore sit, et quid adhuc agitetur animis, plus est iam cognitum, quam ut verbis declarari oporteat.

Tam difficili miseroque statu, quoniam mala sunt, quam remedia humana, maiora , restat ut a divina virtute omnis eorum petenda sanatio sit. – Hac de caussa faciendum duximus, ut pietatem populi christiani ad implorandam studiosius et constantius Dei omnipotentis opem incitaremus. Videlicet, appropinquante iam mense Octobri, quem Virgini Mariae a Rosario dicatum esse alias decrevimus, vehementer hortamur, ut maxima qua fieri potest religione, pietate, frequentia mensis ille totus hoc anno agatur.– Paratum novimus in materna Virginis bonitate perfugium : spesque Nostras non frustra in ea collocatas certo scimus. Si centies illa in magnis christianae reipublicae temporibus praesens adfuit, cor dubitetur, exempla potentiae gratiaeque suae renovaturam , si humiles constantesque preces communiter adhibeantur ? Immo tanto mirabilius credimus adfuturam, quanto se diutius obsecrari maluerit.

Sed aliud quoque est propositum Nobis : cui proposito diligentem , ut soletis , Venerabiles Fratres , Nobiscum dabitis operam. Scilicet quo se placabiliorem ad preces impertiat Deus, pluribusque deprecatoribus, Ecclesiae suae celerius ac prolixius opituletur, magnopere hoc arbitramur expedire , ut una cum Virgine Deipara castissimum eius Sponsum beatum Iosephum implorare populus christianus praecipua pietate et fidenti animo insuescat: quod optatum gratumque ipsi Virgini futurum, certis de caussis iudicamus.– Profecto hac in re, de qua nunc primum publice dicturi aliquid sumus, pietatem popularem cognovimus non modo pronam, sed velut instituto iam cursu progredientem : propterea quod Iosephi cultum, quem superioribus quoque aetatibus romani Pontifices sensim provehere in maius et late propagare studuerant, postremo hoc tempore vidimus passim nec dubiis incrementis augescere , praesertim postea quam Pius IX fe. rec. decessor Noster sanctissimum Patriarcham, plurimorum Episcoporum rogatu, patronum Ecclesiae catholicae declaravit. – Nihilominus cum tanti referat, venerationem eius in moribus institutisque catholicis penitus inhaerescere, idcirco volumus populum christianum voce imprimis atque auctoritate Nostra moveri.

Cur beatus Iosephus nominatim habeatur Ecclesiae patronus, vicissimque plurimum sibi Ecclesia de eius tutela patrocinioque polliceatur, caussae illae sunt rationesque singulares, quod is vir fuit Mariae, et pater, ut putabatur, Iesu Christi. Hinc omnis eius dignitas, gratia, sanctitas, gloria profectae. Certe matris Dei tam in excelso dignitas est, ut nihil fieri maius queat. Sed tamen quia intercessit Iosepho cum Virgine beatissima maritale vinculum, ad illam praestantissimam dignitatem , qua naturis creatis omnibus longissime Deipara antecellit, non est dubium quin accesserit ipse, ut nemo magis. Est enim coniugium societas necessitudoque omnium maxima, quae natura sua adiunctam, habet bonorum unius cum altero communicationem. Quocirca si sponsum Virgini Deus Iosephum dedit, dedit profecto non modo vitae socium , virginitatis testem, tutorem honestatis, sed etiam excelsae dignitatis eius ipso coniugali foedere participem. – Similiter augustissima dignitate unus eminet inter omnes, quod divino consilio custos filii Dei fuit, habitus hominum opinione pater. Qua ex re consequens erat, ut Verbum Dei Iosepho modeste subesset•-, dictoque esset audiens omnemque adhiberet honorem , quem liberi adhibeant parenti suo necesse est. – Iamvero ex hac duplici dignitate officia sponte sequebantur , quae patribusfami lias natura praescripsit, ita quidem ut domus divinae > cui Iosephus praeerat, custos idem et curator et defensor esset legitimus ac naturalis. Cuiusmodi officia ac munia ille quidem, quoad suppeditavit vita mortalis, revera exercuit. Tueri coniugem divinamque sobolem amore summo et quotidiana assiduitate studuit: res utrique ad victum cultumque necessarias labore suo parare consuevit : vitae discrimen, regis invidia conflatum, prohibuit, quaesito ad securitatem perfugio : in itinerum incommodi exiliique acerbitatibus perpetuus et Virgini et Iesu comes, adiutor, solator extitit. – Atqui domus divina, quam Iosephus velut potestate patria gubernavit, initia exorientis Ecclesiae continebat. Virgo sanctissima quemadmodum Iesu Christi genitrix, ita omnium est christianorum, mater, quippe quos ad Calvariae montem inter supremos Redemptoris cruciatus generavit : itemque Iesus Christus tamquam primogenitus est christianorum, qui ei sunt adoptione ac redemptione fratres. – Quibus rebus caussa nascitur, cur beatissimus Patriarcha commendatam sibi peculiari quadam ratione sentiat multitudinem christianorum , ex quibus constat Ecclesia , scilicet innumerabilis isthaec perque omnes terras fusa familia, in quam, quia vir Mariae et pater est Iesu Christi, paterna propemodum auctoritate pollet. Est igitur consentaneum , et beato Iosepho apprime dignum , ut sicut ille olim Nazarethanam familiam, quibuscumque rebus usuvenit, sanctissime tueri consuevit, ita nunc patrocinio caelesti Ecclesiam Christi tegat ac defendat. Haec quidem , Venerabiles Fratres , facile intelligitis ex eo confirmari , quod non paucis Ecclesiae patribus , ipsa adsentiente sacra liturgia , opinio insederit, veterem illum Iosephum , Iacobo patriarcha natum, huius nostri personam adumbrasse ac munera, itemque claritate sua custodis divinae familiae futuri magnitudinem ostendisse. – Sane praeterquam quod idem utrique contigit nec vacuum significatione nomen , probe cognitae vobis sunt aliae eaedemque perspicuae inter utrumque similitudines : illa imprimis, quod gratiam adeptus est a domino suo benevolentiamque singularem : cumque rei familiari esset ab eodem praepositus, prosperitates secundaeque res herili domui , Iosephi gratia, affatim obvenere. Illud deinde maius, quod regis iussu toti regno summa cum potestate praefuit : quo autem tempore calamitas fructuum inopiam caritatemque rei frumentariae peperisset, aegyptiis ac finitimis tam excellenti providentia consuluit, ut eum rex salvatorem mundi appellandum decreverit. – Ita in vetere illo Patriarcha huius expressam imaginem licet agnoscere. Sicut alter prosperas ac salutaris rationibus heri sui domesticis fuit, ac mox universo regno mirabiliter profuit, sic alter christiani nominis custodiae destinatus, defendere ac tutari putandus est Ecclesiam, quae vere domus Domini est Deique in terris regnum. Est vero cur omnes, qualicumque conditione locoque, fidei sese tutelaeque beati Iosephi commendent atque committant. – Habent in Iosepho patresfamilias vigilantiae providentiaeque paternae praestantissimam formam : habent coniuges amoris, unanimitatis, fidei coniugalis perfectum specimen : habent virgines integritatis virginalis exemplar eumdem ac tutorem. Nobili genere nati, proposita sibi Iosephi imagine, discant retinere etiam in afflicta fortuna dignitatem ; locupletes intelligant, quae maxime appetere totisque viribus colligere bona necesse sit. – Sed proletarii, opifices, quotquot sunt inferiore fortuna , debent suo quodam proprio iure ad Iosephum confugere, ab eoque, quod imitentur, capere. Is enim, regius sanguis, maximae sanctissimaeque omnium mulierum matrimonio iunctus, pater, ut putabatur, filii Dei, opere tamen faciendo aetatem transigit , et quaecumque ad suorum tuitionem sunt necessaria, manu et arte quaerit. – Non est igitur, si verum exquiritur, tenuiorum abiecta conditio : neque solum vacat dedecore, sed valde potest, adiuncta virtute , omnis opificum nobilitar! labor. Iosephus, contentus et suo et parvo, angustias cum illa tenuitate cultus necessario coniunctas aequo animo excelsoque tulit, scilicet ad exemplar filii sui , qui accepta forma servi cum sit dominus omnium, summam inopiam atque indigentiam voluntate suscepit.– Harum cogitatione rerum debent erigere animos et aequa sentire egeni et quotquot manuum mercede vitam tolerant : quibus si emergere ex egestate et meliorem statum anquirere concessum est non repugnante iustitia , ordinem tamen providentia Dei constitutum subvertere, non ratio, nec iustitia permittit. Immo vero ad vim descendere , et quicquam in hoc genere aggredi per seditionem ac turbas, stultum consilium est, mala illa ipsa efficiens plerumque graviora, quorum leniendorum caussa suscipiuntur. Non igitur seditiosorum hominum promissis confidant inopes, si sapiunt, sed exemplis patrocinioque beati Iosephi , itemque materna ecclesiae caritate, quae scilicet de illorum statu curam gerit quotidie maiorem. Itaque plurimum Nobis ipsi, "Venerabiles Fratres , de vestra auctoritate studioque episcopali polliciti: nec sane diffisi, bonos ac pios plura etiam ac maiora , quam quae iubentur , sua sponte ac voluntate facturos, decernimus, ut Octobri toto in recitatione Rosarii, de qua alias statuimus, oratio ad sanctum Iosephum adiungatur, cuius formula ad vos una cum his Litteris perferetur: idque singulis annis perpetuo idem servetur. Qui autem orationem supra -dictam pie recitaverint, indulgentiam singulis septem annorum totidemque quadragenarum in singulas vices tribuimus. – Illud quidem salutare maximeque laudabile, quod est iam alicubi institutum, mensem Martium honori sancti Patriarchae quotidiana pietatis exercitatione consecrare. Ubi id institui non facile queat, optandum saltem, ut ante diem eius festum in templo cuiusque oppidi principe supplicatio in triduum fiat. – Quibus autem in locis dies decimus nonus Martii, beato Iosepho sacer, numero festorum de praecepto non comprehenditur, hortamur singulos, ut eum diem privata pietate sancte, quoad fieri potest, in honorem Patroni caelestis, per

inde ac de praecepto, agere ne recusent.

Interea auspicem caelestium munerum et Nostrae benevolentiae testem vobis, Venerabiles Fratres, et Clero populoque vestro Apostolicam benedictionem peramanter in Domino impertimus.

Datum Romae apud S. Petrum die xv. Augusti An. MDCCCLXXXIX. Pontificatus Nostri Duodecimo.

LEO PP. XIII.

Okružník sv. Otce papeže Lva XIII.

ku patriarchům, primátům, arcibiskupům,
biskupům a jejich řeholníkům

o vzývání

sv. Josefa a blahoslavené Panny Marie
v tísni nynější.

Clihodní bratři!

Pozdraveni a apoštolské požehnání!

Ačkoliv nařídili jsme již častokráte zvláštní modlitby na celém světě za příčinou příležitostnějšího odporučování katolické věci v ochranu Božskou, nediv se nikdo tornu, uznáváme-li za dobré, abychom právě tuto povinnost vštípili v mysli poznovu. Neboť Církev vzývá vždycky ve svých nesnázích, zvláště když „moci temnosti“ mají za to, že všeho na záhubu křesťanského jména se odvážiti smějí, Boha, svého původce a soudce s větší horlivosti a s větší vytrvalosti a vzývá také svaté nebeské, zvláště však vnešenou panenskou matku Boží, v jejíž přímluvě vidí svou podporu nejmocnější. Ovoce takovýchto nábožných modliteb a naděje v dobrotivost Boží položené ukazují se vždy dříve nebo později. Vy pak, ctihodní bratři, naši dobu znáte; neníť pro křesťanství o nic méně neblahá, nežli nejhorší doby časů minulých. Vidíme u mnohých hynouti prapůvod všech křesťanských ctností, víru; chladnouti lásku; mládež odrůstati ve zkažených mravech a zásadách; vidíme, že proti Církvi Ježíše Krista bojováno na všech stranách lstí a násilím; že veden prudký boj proti papežství, ano že i základy náboženství denně rostoucí pýchou otřásány.

Jak daleko to v době nejnovější došlo a kam ještě dále pokročiti usilováno, jest známo až příliš, takže dalšího vysvětlování netřeba.

Poněvadž v tomto těžkém a strastném položení jest zlo nad lidské léky mocnější, lze očekávati pomoci již jen od síly Boží. Proto jsme uznali za potřebno, povzbuditi nábožnost křesťanského lidu k horlivějšímu a stálejšímu vzývání Boha všemohoucího. Upozorňujeme proto co nejdůtklivěji na to, aby blížící se měsíc říjen, který jsme již dříve ke zvláštnímu uctívání nejblahoslavenější Panny růžencové určili, slaven byl zcela a z pina s nejmožnější zbožnosti a za nejčetnějšího účastenství také v roce tomto. – Víme, že nalézáme u mateřské dobroty Panny Marie útočiště vždycky a jsme přesvědčeni, že naše naděje marně jsme v ni nepoložili. Jestliže pomohla křesťanstvu v těžké době tak často, proč bychom pochybovali o tom, že ukáže své moci a svou pomoc opět, bude-li za to v pokoře a stále společnými prosbami vzývána? Ano My věříme, že ukáže se tím zázračnější, čím déle se vzývati dá.

Chováme však ještě jiný úmysl, kterýž Vy, ctihodní bratři, s obvyklou horlivostí podporovati budete.

Aby totiž Bůh byl tím více nakloněn k vyslyšení modliteb našich a aby následkem proseb více orodovniků své Církvi rychleji a účinně na pomoc přišel, máme za velmi užitečno, aby křesťanský lid vzýval s nejčistotnější Pannou a Matkou Boží se zvláštní vroucností a důvěrou také její ženicha, sv. Josefa a máme jisté důvody pro to, že to nejblahoslavenější Panně samé jest zcela milo a vítáno. – Známe v tomto ohledu, o kterém se teď poprve veřejně‘vyslovujeme, nejen zbožnou ochotu křesťanského lidu, nýbrž také její skoro samovolný pokrok; vidimeť přece, kterak úcta sv. Josefa, kterou římští papežové již v dobách dřívějších rozmnožiti a rozšířiti se snažili, nepochybně všude se zvelebuje, zvláště od té doby, co Náš předchůdce blahé paměti, Pius IX., prohlásil na prosby velmi mnohých biskupů vysoce svatého patriarchu za patrona Církve katolické. Poněvadž však jest velmi důležito, aby jeho úcta zapustila ve veškerém životě katolíkův kořeny hluboké, chceme, aby křesťanský lid pohnut byl k tomu přede vším hlasem a autoritou Naši.

Zvláštní příčiny, pro které vzýván sv. Josef výslovně co patron Církve katolické, a pro kteréž Církev na jeho ochranu a záštitu tak mnoho spoléhá, leží v tom, že byl chotěm Marie Panny a pěstounem Ježíše Krista. Odtud přichází všecka jeho důstojenství, hojnost milostí, svatost a velebnost. Ovšem stojí důstojenství Matky Boží tak vysoko, že nic většího býti nemůže. Poněvadž však byl Josef spoután s nejblahoslavenější Pannou svazkem manželství, není pochybnosti, že onoho převznešeného důstojenství, kterým Matka Boží všecky ostatní tvory daleko převyšuje, dosahuje tak blízko, jako nikdo jiný. Neboť manželství jest ze všeho společenství a spojení nejvroucnější a žádá podle povahy své také vzájemného společenství statkú. Dal-li tedy Bůh nejblah. Panně Josefa za ženicha, dal jí tím nejen soudruha života, svědka její pannenství a strážce její cti, nýbrž také následkem svazku manželského účastníka její důstojenství vznešeného. I vyniká podobně svou velikostí a svým důstojenstvím nad všecky lidi tím, že byl podle úrady Božské ochráncem syna Božího a od lidí za jeho otce považován. Odtud vyplynulo, že slovo Boží bylo Josefu pokorně poddáno a poslušno a že mu všecku úctu vzdávalo, kterou dítky svým rodičům povinny jsou. Z tohoto dvojího důstojenství vyplývaly dále povinnosti, jež příroda předpisuje hospodářům domácím, takže byl Josef pravým a přirozeným strážcem a ochráncem domu Božího, jemuž v čele stál. Tyto povinnosti a úřady vykonával také po celou dobu svého života smrtelného. On ochraňoval pilně svou choť a božské dítě se vší láskou a ustavičně; snažil se, aby kryl jejich životní potřeby svou prací; zachránil je na bezpečné útočiště před nebezpečenstvím života, jež zášť Herodesova připravovala a byl v protivenstvích cesty a v hořkosti vyhnanství ustavičným průvodcem, pomocníkem a utěšitelem Ježíše a Marie. Tak však obsahoval dům Boží, který Josef otcovskou mocí spravoval, počátky církve povstávající. Jako jest nejsvětější Panna rodičkou Ježíše Krista, jest také matkou všech křesťanů, kteréž porodila na hoře Kalvarii uprostřed největších muk Vykupitelových; tak také jest Ježíš Kristus jako prvorozencem křesťanů, kteříž přijetím na místě děti a vykoupením jsou jeho bratry. – Ta jest příčina, proč svatý patriarcha považuje množství křesťanů, z nichž církev sestává, ve zvláštním způsobu jako za své chráněnce, neboť jest onou, po všech zemích rozšířenou – nespočetnou rodinou, nad kterou choť Marie a otec Ježíše Krista jakousi otcovskou moc provozuje. Je tudíž zcela přiměřeno a sv. Josefa hodno, aby, jakož pečoval jednou co nejsvědomitěji o všecky potřeby rodiny v Nazarétě, nebeskou ochranou bránil a hájil také nyní církev Kristovu.

Víte dobře, ctihodní bratři, že, co tu praveno, dochází posily také míněním mnohých církevních otců i ve svaté liturgii potvrzeným, že totiž Josef, syn patriarchy Jakuba, byl prvoobrazem osoby a úřadů našeho Josefa a svou slávou naznačil velikost budoucího strážce svaté rodiny. Mimo významuplné společné jméno jsou, jak známo, mezi oběma ještě zřejmé podobnosti: nejdříve, že dosáhl zvláštní přízně a milosti svého pána; neboť když byl od něho v čelo postaven veškeré domácí správě jeho, vyrůstaly z vůle Josefovy královskému domu štěstí a přebytek. Ještě důležitější jest, že vykonával k rozkazu královu nejvyšší moc nad celou říší a v době neúrody staral se o Egypťany a jejich sousedy s tak moudrou opatrností, že propůjčil mu král jména „Spasitel světa.“ I vidíme tudíž v patriarchovi starého zákona skutečně prvoobraz našeho sv. Josefa. Neboť jako jeden přinesl domu svého pána štěstí a spásu, tak lze za to míti, že druhý, určen jsa ku střeženi jména křesťanského, ochraňuje a hájí Církev, kteráž jest opravdu domem Páně a říší Boží na zemi. Všichni, ať kteréhokoliv stavu jsou, mají příčinu, v ochranu sv. Josefa se poroučeti. Otcové rodin mají v Josefovi nejvznešenější vzor otcovské bdělosti a péče; manželé dokonalý vzor manželské lásky, svornosti a věrnosti; panny příklad a ochránce pannenské čistoty. Zchudlí šlechticové mohou učiti se z příkladu Josefova zachovávati svou důstojnost i v neštěstí, boháči však mohou vyrozuměti, po kterých statcích především ze všech sil toužiti dlužno. Nemajetní však, dělníci a všichni nuzní mají zvláštní právo na ochranu a následování Josefovo. Neboť on, ačkoliv rodu královského, choť největší a nejsvětější ze všech žen a pěstoun Syna Božího, tráví život svůj v práci a opanuje prací rukou svých vše, čeho potřebuje rodina jeho. Povolání nízkých není tedy, pozorujeme-li je správně, nikterak povržení hodno; ono není nejen nečestno, nýbrž každé řemeslo může býti ctností zešlechtěno. Josef, spokojen jsa tím málem, co bylo jeho, snášel své skrovné postavení lhostejně a velkomyslně podle příkladu svého Syna, kterýž přijal podobu sluhy, ačkoliv byl pánem všeho, a dobrovolně vzal na se bídu a nouzi nejvyšší. Takovýmto uvažováním mají zmužilosti nabýti, kdož tu strádají a své živobytí prací svých rukou vydržují; mohoutě, možno li to bez porušení spravedlnosti, dojíti ze své chudoby lepšího životního postavení, avšak zvraceti pořádek Prozřetelnosti Boží ustanovený, rozum a spravedlnost nedovolují. Ba, sáhati k násilí a vzpouře, jest počínáním pošetilým a způsobuje po většině také horší zla, nežli jsou ta, o jejichž odstranění se jedná. Nuzní nedůvěřujte proto ve sliby lidí buřičských, nýbrž ve příklad a ochranu sv. Josefa jakož i v mateřskou lásku Církve, jež o jejich postavení pečuje vždy víc a více.

Slibujíce si tedy, ctihodní bratří, velmi mnoho od Vaší autority a péče biskupské a očekávajíce s důvěrou, že dobří a zbožní budou konati dobrovolně více a skutky větší, nežli My kážeme, nařizujeme, aby po celý měsíc říjen při modlení se růžence, o čemž jsme předpisy již dříve vydali, připojována byla modlitba ku sv. Josefu, jejíž formule dojde Vás zároveň s:tímto psaním, a to dějž se pak rok co rok. Těm však, kdož jmenovanou modlitbu pobožně vykonají, udělujeme pro pokaždé sedmiletí a rovněž pro tolik sedmidenní odpustky. – Velmi spasitelno a chvalitebno je také, jak na některých místech zavedeno, světiti ku poctě svatého patriarchy denními skutky pobožnosti měsíc březen. Kde se to státi nemůže, tam nechať odbývá se v hlavním kostele každého města před jeho svátkem alespoň triduum. Kde není svátek sv. Josefa žádným naporučeným dnem svátečním, tam napomínáme všech, aby přece den tento světili, jakoby dnem svátečním byl.

Zatím udělujeme láskypině Vám, ctihodní bratří, jakož i duchovenstvu a lidu Vašemu jako záruku nebeských statků a znamení Naší blahovolnosti v Pánu apoštolské požehnání.

Dáno v Římě u sv. Petra dne 15. srpna 1889, v dvanáctém roce Našeho Pontifikátu.

Ediční poznámka: latinský text převzat z ASS toho roku, český text z překladu v XXXIX. ročníku Blahověstu, Hlasů katolických pro kněžstvo a lid (Čechů, Moravanů, Slezáků a Slováků).