1890-01-10 Sapientiae Christianae (O povinnostech křesťanů)

LITTERAE Encyclicae Sanctissimi D. N. Leonis Papae XIII de praecipuis civium christianorum officiis.

LEO PP. XIII.

Venerabiles Fratres, Salutem et Apostolicam Benedictionem.

Sapientiae christianae revocari praecepta, eisque vitam, mores, instituta populorum penitus conformari, quotidie magis apparet oportere. Illis enim posthabitis, tanta vis est malorum consecuta, ut nemo sapiens nec ferre sine ancipiti cura praesentia queat, nec in posterum sine metu prospicere. – Facta quidem non mediocris est ad ea bona, quae sunt corporis et externa, progressio : sed omnis natura, quae hominis percellit sensus, opumque et virium et copiarum possessio, si commoditates gignere suavitatesque augere vivendi potest, natum ad maiora ac ma gniflcentiora animum explere non potest. Deum spectare, atque ad ipsum contendere, suprema lex est vitae hominum: qui ad imaginem conditi similitudinemque divinam, natura ipsa ad auctorem suum potiundum vehementer incitantur. Atqui non motu aliquo cursuque corporis tenditur ad Deum, sed iis quae sunt animi, cognitione atque affectu. Est enim Deus prima ac suprema veritas, nec nisi mens veritate alitur : est idem perfecta sanctitas summumque bonorum, quo sola voluntas aspirare et accedere, duce virtute, potest.

Quod autem de singulis hominibus, idem de societate tum domestica tum etiam civili intelligendum. Non enim ob hanc caussam genuit natura societatem ut ipsam homo sequeretur tamquam finem, sed ut in ea et per eam adiumenta ad perfectionem sui apta reperiret. Si qua igitur civitas nihil praeter commoditates externas vitaeque cultum cum elegantia et copia persequatur, si Deum in administranda republica negligere, nec leges curare morales consueverit, deterrime aberrat ab instituto suo et praescriptione naturae, neque tam est ea societas hominum et communitas putanda, quam fallax imitatio simulatioque societatis. – Iamvero ea, quae diximus, animi bona, quae in verae religionis cultu constantique praeceptorum christianorum custodia maxime reperiuntur, quotidie obscurari hominum oblivione aut fastidio cernimus, ita fere ut, quanto sunt earum rerum incrementa maiora, quae corpus attingunt, tanto earum, quae animum, maior videatur occasus. Imminutae plurimumque debilitata e fidei christianae magna significatio est in iis ipsis iniuriis, quae catholico nomini in luce atque in oculis hominum nimis saepe inferuntur: quas quidem cultrix religionis aetas nullo pacto tulisset. – His de caussis incredibile dictu est, quanta hominum multitudo in aeternae salutis discrimine versetur: sed civitates ipsae atque imperia diu incolumia esse non possunt, quia labentibus institutis moribusque christianis, maxima societatis humanae fundamenta ruere necesse est. Tranquillitati publicae atque ordini tuendo sola vis relinquitur: vis autem valde est infirma, praesidio religionis detracto: eademque servituti pariendae quam obedientiae aptior, gerit in se ipsa magnarum perturbationum inclusa semina. Graves memoratu casus saeculum tulit: nec satis liquet num non sint pertimescendi pares. – Itaque tempus ipsum monet remedia, unde oportet, quaerere: videlicet christianam sentiendi agendique rationem in vita privata, in omnibus reipublicae partibus, restituere : quod est unum ad pellenda mala, quae premunt, ad prohibenda pericula, quae impendent, aptissimum. In id nos, Venerabiles Fratres, incumbere opus est, id maxima qua possumus contentione industriaque conari : eiusque rei caussa, quamquam aliis locis, ut sese dedit opportunitas, similia tradidimus, utile tamen arbitramur esse in his Litteris magis enucleate officia describere catholicorum: quae officia, si accurate serventur, mirabiliter ad rerum communium salutem valent. Incidimus in vehementem eamque prope quotidianam de rebus maximis dimicationem: in qua difficillimum est non decipi aliquando, non errare, non animo multos succumbere. Nostrum est, Venerabiles Fratres, admonere quemque, docere, adhortari convenienter tempori, ut viam veritatis nemo deserat.

Esse in usu vitae plura ac maiora catholicorum officia, quam eorum qui sint fidei catholicae aut perperam compotes, aut omnino expertes, dubitari non potest. Cum, parta iam hominum generi salute, Iesus Christus praedicare Evangelium Apostolos iussit omni creaturae, hoc pariter officium hominibus universis imposuit, ut perdiscerent et crederent, quae docerentur : cui quidem officio sempiternae salutis omnino est adeptio coniuncta.

Qui crediderit et baptizatus fuerit, salvus erit: quivero non crediderit, condemnabitur (1). Sed christianam fidem homo, ut debet, complexus, hoc ipso Ecclesiae ut ex ea natus subiicitur, eiusque fit societatis maximae sanctissima eque jparticeps, quam summa cum potestate regere, sub invisibili capite Christo Iesu, romani Pontificis proprium est munus. – Nunc vero si civitatem, in qua editi susceptique in hanc lucem sumus, praecipue diligere tuerique iubemur lege naturae usque eo, ut civis bonus vel mortem pro patria oppetere non dubitet, officium est christianorum longe maius simili modo esse in Ecclesiam semper affectos. Est enim Ecclesia civitas sancta Dei viventis, Deo ipso nata, eodemque auctore constituta : quae peregrinatur quidem in terris, sed vocans homines et erudiens atque deducens ad sempiternam in caelis felicitatem. Adamanda igitur patria est, unde vitae mortalis usuram accepimus: sed necesse est caritate Ecclesiam praestare, cui vitam animae debemus perpetuo mansuram : quia bona animi corporis bonis rectum est anteponere, multoque, quam erga homines, sunt erga Deum officia sanctiora. – Ceterum, vere si iudicare volumus, supernaturalis amor Ecclesiae patriaeque caritas naturalis, geminae sunt ab eodem sempiterno principio profectae caritates, cum ipse sit utriusque auctor et caussa Deus: ex quo consequitur, non posse alterum officium pugnare cum altero. Utique utrumque possumus et debemus, diligere nosmetipsos, benevolentes esse cum proximis, amare rempublicam potestatemque quae reipublicae praesit : eodemque tempore Ecclesiam colere uti parentem, et maxima, qua fieri potest, caritate complecti Deum. – Nihilominus horum officiorum ordo, vel calamitate temporum vel iniquiore hominum voluntate, aliquando pervertitili*. Nimirum incidunt caussae, cum aliud videtur a civibus respublica, aliud a christianis religio postulare : idque non alia sine de caussa, quam quod rectores reipublicae sacram Ecclesiae potestatem aut nihil pensi habent, aut sibi volunt esse subiectam. Hinc et certamen existit, et periclitandae virtuti in certamine locus. Urget enim potestas duplex : quibus contraria iubentibus obtemperan simul utrisque non potest: Nemo potest duobus dominis servire, (2) ita ut omnino, si mos geritur alteri, alterum posthaberi necesse sit. Uter vero sit anteponendus, dubitare nemo debet.

– Videlicet scelus est ab obsequio Dei, satisfaciendi hominibus caussa, discedere: nefas Iesu Christi leges, ut pareatur magistratibus, perrumpere, aut, per speciem civilis conservandi iuris, iura Ecclesiae migrare. Obedire oportet Deo magis, quam hominibus (3). Quodque olim magistratibus non honesta imperantibus Petrus ceterique Apostoli respondere consueverunt, idem semper est in caussa simili sine haesitatione respondendum. Nemo civis pace bellove melior, quam christianus sui memor officii", sed perpeti omnia potius, et ipsam malle mortem debet, quam Dei Ecclesiaeve caussam deserere. – Quapropter non habent vim naturamque legum probe perspectam, qui istam in delectu officii constantiam reprehendunt, et ad seditionem aiunt pertinere. Vulgo cognita et a Nobis ipsis aliquoties explicata loquimur. Non est lex, nisi iussio rectae rationis a potestate legitima in bonum commune perlata. Sed vera ac legitima potestas nulla est, nisi a Deo summo principe dominoque omnium proflciscatur, qui mandare homini in homines imperium solus ipse potest: neque est recta ratio putanda, quae cum veritate dissentiat et ratione divina : neque verum bonum, quod summo atque incommutabili bono repugnet, vel a caritate Dei torqueat hominum atque abducat voluntates.– Sanctum igitur christianis est publicae potestatis nomen, in qua divinae maiestatis speciem et imaginem quamdam tum etiam agnoscunt, cum geritur ab indigno : iusta et debita legum verecundia, non propter vim et minas, sed propter conscientiam officii: non enim dedit nobis Deus spiritum timoris (4). Verum si reipublicae leges aperte discrepent cum iure divino, si quam Ecclesiae imponant iniuriam, aut iis, quae sunt de religione, officiis contradicant, vel auctoritatem Iesu Christi in pontifice maximo violent, tum vero resistere officium est, parere scelus: idque cum ipsius reipublicae iniuria coniunctum, quia peccatur in rempublicam quidquid in religione delinquitur. – Rursus autem apparet quam sit illa seditionis iniusta criminatio : non enim abiicitur principi legumque latoribus obedientia debita : sed ab eorum voluntate in iis dumtaxat praeceptis disceditur, quorum ferendorum nulla potestas est, quia cum Dei iniuria feruntur, ideoque vacant iustitia, et quidvis potius sunt quam leges. – Nostis, Venerabiles Fratres, hanc esse ipsissimam beati Pauli Apostoli doctrinam : qui cum scripsisse^ ad Titum, monendos christianos principibus et potestatibus subditos esse, dicto obedire, illud statim adiungit, ad omne opus bonum paratos esse (5) : quo palam fleret, si leges hominum contra sempiternam legem Dei quicquam statuant, rectum esse non parere. Similique ratione princeps Apostolorum iis, qui libertatem praedicandi Evangelii sibi vellent eripere, forti atque excelso animo respondebat, si iustum est in conspectu Dei, vos potius audire, quam Deum, iudicate : non enim possumus quae vidimus et audivimus non loqui (6).

Ambas itaque patrias unumquemque diligere, alteram naturae, alteram civitatis caelestis, ita tamen ut huius, quam illius habeatur caritas antiquior, nec unquam Dei iuribus iura humana anteponantur, maximum est christianorum officium, itemque velut fons quidam, unde alia officia nascuntur. Sane liberator generis humani de se ipse Ego, inquit, in hoc natus sum et ad hoc veni in mundum, ut testimonium perhibeam veritati (7). Similiter, ignem veni mittere in terram, et quid volo nisi ut accendatur? (8) In huius cognitione veritatis, quae mentis est summa perfectio, in caritate divina, quae perficit pari modo voluntatem, omnis christianorum est vita ac libertas posita. Quarum rerum, veritatis scilicet et caritatis, nobilissimum patrimonium, sibi a Iesu Christo commendatum, perpetuo studio vigilantiaque conservat ac tuetur Ecclesia.

Sed quam aere adversus Ecclesiam bellum deflagraverit quamque multiplex, vix attinet hoc loco dicere. Quod enim rationi contigit complures res occultas et a natura involutas scientiae pervestigatione reperire, easque in vitae usus apte convertere, tantos sibi spiritus sumpsere homines, ut iam se putent numen posse imperiumque divinum e communi vita depellere.

– Quo errore decepti, transferunt in naturam humanam ereptum Deo principatum : a natura petendum omnis veri principium et normam praedicant : ab ea manare, ad eamque esse cuncta religionis officia referenda. Quocirca nihil esse divinitus traditum : non disciplinae morum christianae, non Ecclesiae parendum : nullam huic esse legum ferendarum potestatem, nulla iura; imo nec ullum Ecclesiae dari in reipublicae institutis locum oportere. Expetunt vero atque omni ope contendunt capessere res publicas et ad gubernacula sedere civitatum, quo sibi facilius liceat ad has doctrinas dirigere leges moresque fingere populorum. Ita passim catholicum nomen vel aperte petitur, vel occulte oppugnatur: magnaque cuilibet errorum perversitati permissa licentia, multis saepe vinculis publica veritatis christianae professio constringitur.

His igitur tam iniquis rebus, primum omnium respicere se quisque debet, vehementerque curare, ut alte comprehensam animo fidem intenta custodia tueatur, cavendo pericula, nominatimque contra varias sophismatum falladas semper armatus. Ad cuius incolumitatem virtutis illud etiam perutile, et magnopere consentaneum temporibus iudicamus, studium diligens, ut est facultas et captus singulorum, in christiana doctrina ponere, earumque rerum, quae religionem continent, quasque assequi ratione licet, maiore qua potest notitia mentem imbuere. Cumque fidem non modo vigere in animis incorruptam, sed assiduis etiam incrementis oporteat augescere, iteranda persaepe ad Deum est supplex atque humilis Apostolorum flagitatio, adauge nobis fidem (9).

Verum in hoc eodem genere, quod fidem christianam attingit, alia sunt officia, quae observari accurate religioseque si salutis semper interfuit, hac tempestate nostra interest maxime. – Nimirum in hac, quam diximus, tanta ac tam late fusa opinionum insania, profecto patrocinium suscipere veritatis, erroresque ex animis evehere, Ecclesiae munus est, idque omni tempore sancteque servandum, quia honor Dei, ac salus hominum in eius sunt tutela. At vero, cum necessitas cogit, incolumitatem fidei tueri non ii solum debent qui praesunt, sed quilibet tenetur fidem suam aliis propalare, vel ad instructionem aliorum fidelium sive confirmationem, vel ad reprimendum infidelium insultationem (10). Cedere hosti, vel vocem premere, cum tantus undique opprimendae veritati tollitur clamor, aut inertis hominis est, aut de iis, quae profitetur, utrum vera sint, dubitantis. Utrumque turpe, atque iniuriosum Deo : utrumque cum singulorum tum communi saluti repugnans : solis fidei inimicis fructuosum, quia valde auget remissior proborum opera audaciam improborum. – Eoque magis christianorum vituperanda segnities, quia falsa crimina dilui, opinionesque pravae confutan levi negotio, ut plurimum, possunt: maiore aliquo cum labore semper possunt. Ad extremum, nemo unus prohibetur eam adhibere ac prae se ferre fortitudinem, quae propria est christianorum : qua ipsa non raro animi adversariorum et consilia franguntur. Sunt praeterea christiani ad dimicationem nati : cuius quo maior est vis, eo certior, Deo opitulante, victoria. Confidite: ego mei mundum (11). Neque est quod opponat quisquam, Ecclesiae conservatorem ac vindicem Iesum Christum nequaquam opera hominum indigere. Non enim inopia virium, sed magnitudine bonitatis vult ille ut aliquid a nobis conferatur operae ad salutis, quam ipse peperit, obtinendos adipiscendosque fructus.

Huiusce partes officii primae sunt, catholicam doctrinam profiteri aperte et constanter, eamque, quoad quisque potest, propagare. Nam, quod saepius est verissimeque dictum, christianae quidem sapientiae nihil tam obest, quam non esse cognitam. Valet enim per se ipsa ad depellendos errores probe percepta : quam si mens arripuerit simplex praeiudicatisque non adstricta opinionibus, assentiendum esse ratio pronuntiat. Nunc vero fidei virtus grande munus est gratiae bonitatisque divinae : res tamen ipsae quibus adhibenda fides, non alio fere modo quam audiendo noscuntur, Quomodo credent ei, quem non audierunt? Quomodo autem audient sine praedicante?.... Ergo fides ex auditu, auditus autem per verbum Christi (12). Quoniam igitur fides est ad salutem necessaria, omnino praedicari verbum Christi consequitur oportere. Profecto praedicandi, hoc est docendi, munus iure divino penes magistros est, quos Spiritus Sanctus posuit Episcopos regere Ecclesiam Dei (13), maximeque penes Pontificem romanum, Iesu Christi vicarium, Ecclesiae universae summa cum potestate praepositum, credendorum, agendorum magistrum. Nihilominus nemo putet, industriam nonnullam eadem in re ponere privatos prohiberi, eos nominatim, quibus ingenii facultatem Deus cum studio bene merendi dedit: qui, quoties res exigat, commode possunt non sane doctoris sibi partes assumere, sed ea, quae ipsi acceperint, impertire ceteris, magistrorum voci resonantes tamquam imago.

Quin imo privatorum opera visa est Patribus Concilii Vaticani usque adeo opportuna ac frugifera, ut prorsus deposcendam iudicarint Omnes christifideles, maxime nere eos, qui-praesunt, vel docendi munere funguntur, per viscera Iesu Christi obtestamur, nec non eiusdem Dei et Salvatoris nostri auctoritate iubemus, ut ad hos errores a sancta Ecclesia arcendos et eliminandos, atque purissimae fidei lucem pandenolam studium et operam conferant (14). – Ceterum serere fidem catholicam auctoritate exempli, professionisque constantia praedicare, quisque se posse ac debere meminerit. – In officiis igitur quae nos iungunt Deo atque Ecclesiae, hoc est numerandum maxime, ut in veritate christiana propaganda propulsandisque erroribus elaboret singulorum, quoad potest, industria.

Quibus tamen officiis non ita, ut oportet, cumulate et utiliter satisfacturi sunt, si alii seorsum ab aliis in certamen descenderint. – Futurum sane Iesus Christus significavit, ut quam ipse offensionem hominum invidiamque prior excepit, in eamdem pari modo opus a se institutum incurreret; ita plane ut ad salutem pervenire, ipsius beneficio partam, multi reapse prohiberentur. Quare voluit non alumnos dumtaxat instituere disciplinae suae, sed hos ipsos societate coniungere, et in unum corpus, quod est Ecclesia (15), cuius esset ipse caput, apte coagmentat. Permeat itaque vita Christi Iesu per totam compagem corporis, alit ac sustentat singula membra, eaque copulata tenet inter se et ad eumdem composita finem, quamvis non eadem sit actio singulorum (16). His de caussis non modo perfecta societas Ecclesia est, et alia qualibet societate longe praestantior, sed hoc ei est inditum ab Auctore suo ut debeat pro salute generis humani contendere ut castrorum acies ordinata (17). Ista rei christianae compositio conformatioque mutari nullo modo potest: nec magis vivere arbitratu suo cuipiam licet, aut eam, quae sibi libeat, decertandi rationem consectari: propterea quod dissipat, non colligit, qui cum Ecclesia et Iesu Christo non colligit, verissimeque contra Deum contendunt, quicumque non cum ipso Ecclesiaque contendunt (18).

Ad hanc vero coniunctionem animorum similitudinemque agendi, inimicis catholici nominis non sine caussa formidolosam, primum omnium concordia est necessaria sententiarum: ad quam ipsam videmus Paulum Apostolorum Corinthios cohor tantem vehementi studio et singulari gravitate verborum : Obsecro autem vos, fratres, per nomen Domini nostri Iesu Christi, ut idipsum dicatis omnes, et non sint in vobis schismata: sitis autem perfecti in eodem sensu et in eadem sententia (19). – Cuius praecepti facile sapientia perspicitur. Est enim principium agendi mens : ideoque nec congruere voluntates, nec similes esse actiones queunt, si mentes diversa opinentur. Qui solam rationem sequuntur ducem, vix in eis aut ne vix quidem una esse doctrina potest : est enim ars rerum cognoscendarum perdifficilis : mens vero et infirma est natura, et varietate distrahitur opinionum, et impulsione rerum oblata extrinsecus non raro fallitur; accedunt cupiditates, quae veri videndi nimium saepe tollunt aut certe minuunt facultatem. Hac de caussa in moderandis civitatibus saepe datur opera ut coniuncti teneantur vi, quorum animi discordant. – Longe aliter christiani: quid credere oporteat, ab Ecclesia accipiunt, cuius auctoritate ductuque se certo sciunt verum attingere. Propterea sicut una est Ecclesia, quia unus Iesus Christus, ita cunctorum toto orbe christianorum una est atque esse debet doctrina. Unus Dominus, una fides (20). Habentes autem eumdem spiritum fidei (21), salutare principium obtinent, unde eadem in omnibus voluntas eademque in agendo ratio sponte gignuntur.

Sed, quod Paulus Apostolus iubet, unanimitatem oportet esse perfectam. – Cum christiana fides non humanae, sed divinae rationis auctoritate nitatur, quae enim a Deo accepimus, vera esse credimus non propter intrinsecam rerum veritatem naturali rationis lumine perspectam, sed propter auctoritatem ipsius Dei revelantis, qui nec falli nee fallere potest (22), consequens est ut, quascumque res constet esse a Deo traditas, omnino excipere singulas pari similique assensu necesse sit: quarum rerum abnuere fidem uni huc ferme recidit, repudiare universas. Evertunt enim ipsum fundamentum fidei, qui aut elocutum hominibus Deum negent, aut de infinita eius veritate sapientia ve dubitent. – Statuere vero quae sint^doctrinae divinitus traditae, Ecclesiae docentis est, cui custodiam interpretationemque Deus eloquiorum suorum commisit. Summus autem est magister in Ecclesia Pontifex romanus. Concordia igitur animorum sicut perfectum in una fide consensum requirit, ita voluntates postulat Ecclesiae romanoque Pontifici perfecte subiectas atque obtemperantes, ut Deo. – Perfecta autem esse obedientia debet, quia ab ipsa fide praecipitur, et habet hoc commune cum fide, ut dividua esse non possit: imo vero si absoluta non fuerit et numeros omnes habens, obedientiae quidem simulacrum relinquitur, natura tollitur. Cuiusmodi perfectioni tantum christiana consuetudo tribuit, ut illa tamquam nota internoscendi catholicos et habita semper sit et habeatur. Mire explicatur hic locus a Tiioma Aquinate iis verbis : Formale  obiectum fidei est veritas prima secundum quod manifestatur in Scripturis sacris, et doctrina Ecclesiae, quae procedit ex veritate prima. Unde quicumque non inhaeret, sicut infallibili et divinae regulae, doctrinae Ecclesiae, quae procedit ex veritate prima in Scripturis sacris manifestata^ ille non habet habitum fidei : sed ea, quae sunt fidei, alio modo tenet quam per fidem Manifestum est autem, quod ille, qui inhaeret doctrinis Ecclesiae tamquam infallibili regulae, omnibus assentit, quae Ecclesia docet : alioquin si de his, quae Ecclesia docet, quae vult, tenet, et quae non vult, non tenet, non iam inhaeret Ecclesiae doctrinae sicut infallibili regulae, sed propriae voluntati (23). Una fides debet esse totius Ecclesiae, secundum illud (I. Corinth. I): Idipsum diecdis omnes et non sint in vobis schismata : quod servari non posset nisi quaestio fidei exorta determinetur per eum, qui toti Ecclesiae praeest, ut sic eius sententia a tota Ecclesia -firmiter teneatur. Et ideo ad solam auctoritatem Summi Pontificis pertinet nova editio Symboli} sicut et omnia alia, quae pertinent ad totam Ecclesiam (24).

In constituendis obedientiae finibus, nemo arbitretur, sacrorum Pastorum maximeque romani Pontificis auctoritati parendum in eo dumtaxat esse, quod ad dogmata pertinet, quorum repudiatio pertinax diiungi ab haereseos flagitio non potest. Quin etiam neque satis est sincere et firmiter assentiri doctrinis, quae ab Ecclesia, etsi solemni non definitae iudicio, ordinario tamen et universali magisterio tamquam divinitus revelatae credendae proponuntur : quas fide catholica et divina credendas Concilium Vaticanum decrevit. Sed hoc est praeterea in officiis christianorum ponendum, ut potestate ductuque Epi" scoporum imprimisque Sedis Apostolicae regi se gubernarique patiantur. Quod quidem quam sit consentaneum, perfacile apparet. Nam quae divinis oraculis continentur, ea Deum partim attingunt, partim ipsum hominem itemque res ad sempiternam hominis salutem necessarias. Iamvero de utroque genere, nimirum et quid credere oporteat et quid agere, ab Ecclesia iure divino praecipitur, uti diximus, atque in Ecclesia a Pontifice maximo. Quamobrem iudicare posse Pontifex pro auctoritate debet quid eloquia divina contineant, quae cum eis doctrinae concordent, quae discrepent : eademque ratione ostendere quae honesta sint, quae turpia : quid agere, quid fugere, salutis adipiscendae caussa, necesse sit: aliter enim nec eloquiorum Dei certus interpres, nec dux ad vivendum tutus ille esse homini posset.

Altius praeterea intrandum in Ecclesiae naturam: quippe quae non est christianorum, ut fors tulit, nexa communio, sed excellenti temperatione divinitus constituta societas, quae illuc recta proximeque spectat, ut pacem animis ac sanctitatem afferat: cumque res ad id necessarias divino munere sola possideat, certas habet leges, certa officia, atque in populis christianis moderandis rationem viamque sequitur naturae suae consentaneam. – Sed istiusmodi regiminis difficilis est et cum frequenti offensione cursus. Gentes enim Ecclesia regit per cunctos terrarum tractus disseminatas, genere differentes moribusque, quas, cum in sua quaeque republica suis legibus vivant, civili simul ac sacrae potestati officium est subesse. Quae officia in eisdem personis coniuncta reperiuntur, non vero pugnantia, uti diximus, neque confusa, quia alterum genus ad prosperitatem pertinet civitatis, alterum ad commune Ecclesiae bonum, utrumque pariendae hominum perfectioni natum.

Qua posita iurium et officiorum terminatione, omnino liquet esse liberos ad res suas gerendas rectores civitatum : idque non modo non invita, sed plane adiuvante Ecclesia: quae quoniam maxime praecipit ut colatur pietas, quae est iustitia adversus Deum, hoc ipso ad iustitiam vocat erga principes. Verum longe nobiliore instituto potestas sacra eo spectat, ut regat hominum animos tuendo regnum Dei et iustitiam eius (25), atque in hoc tota versatur. Dubitari vero salva fide non potest, istiusmodi regimen animorum Ecclesiae esse assignatum uni, nihil ut in eo sit politicae potestati loci : non enim Caesari, sed Petro claves regni caelorum Iesus Christus commendavit. – Cum hac de rebus politicis deque religiosis doctrina quaedam alia coniunguntur non exigui momenti, de quibus silere hoc loco nolumus.

Ab omni politico genere imperii distat christiana respublica plurimum. Quod si similitudinem habet conformationemque regni, profecto originem, caussam, naturam mortalibus regnis habet longe disparem. – Ius est igitur, vivere Ecclesiam tuerique se consentaneis naturae suae institutis ac legibus. Eademque cum non modo societas perfecta sit, sed etiam humana quavis societate superior, sectari partium studia et mutabilibus rerum civilium nexibus servire iure officioque suo valde recusat. Similique ratione custos iuris sui, observantissima alieni, non ad se putat Ecclesia pertinere, quae maxime forma civitatis placeat, quibus institutis res christianarum gentium civilis geratur : ex variisque reipublicae generibus nullum non probat, dum religio morumque disciplina salva sit. – Ad hoc exemplum cogitationes actionesque dirigi singulorum christianorum oportet. Non dubium est, quin quaedam sit in genere politico honesta contentio, cum scilicet incolumi veritate iustitiaque certatur, ut opiniones re usuque valeant, quae ad commune bonum prae ceteris conducibiles videantur. Sed Ecclesiam trahere ad partes, aut omnino adiutricem velle ad eos, quibuscum contenditur, superandos, hominum est religione intemperanter abutentium. Ex adverso sancta atque inviolata apud omnes debet esse religio: imo in ipsa disciplina civitatum, quae a legibus morum officiisque religionis separari non potest, hoc est potissimum perpetuoque spectandum, quid maxime expediat christiano nomini : quod ipsum sicubi in periculo esse adversariorum opera videatur, cessandum ab omni dissidio, et concordibus animis et consiliis propugnatio ac defensio suscipienda religionis, quod est commune bonum maximum, quo sunt omnia referenda. – Idque opus esse ducimus aliquanto exponere accuratius.

Profecto et Ecclesia et civitas suum habet utraque principatum : proptereaque in gerendis rebus suis neutra paret alteri, utique intra terminos a proxima cuiusque caussa constitutos. Ex quo tamen nulla ratione disiunctas esse sequitur, multoque minus pugnantes. – Sane non tantum nobis ut essemus natura dedit, sed ut morati essemus. Quare a tranquillitate ordinis publici, quam proxime habet civilis coniunctio propositam, hoc petit homo, ut bene sibi esse liceat, ac multo magis ut satis praesidii ad perficiendos mores suppeditet : quae perfectio nusquam nisi in cognitione consistit atque exercitatione virtutis. Simul vero vult, id quod debet, adiumenta in Ecclesia reperire, quorum ope pietatis perfectae perfecto fungatur munere: quod in cognitione usuque positum est verae religionis, quae princeps est virtutum, propterea quod, revocando ad Deum, explet et cumulat universas. – In instituas igitur legibusque sanciendis spectanda hominis indoles est moralis eadem ac religiosa, eiusdemque curanda perfectio, sed recte atque ordine : nec imperandum vetandumve quidquam nisi ratione habita quid civili hominum societati sit, quid religiosae, propositum. Hac ipsa de caussa non potest Ecclesiae non interesse quales in civitatibus valeant leges, non quatenus ad rempublicam pertinent, sed quia fines debitos aliquando praetergressae in ius Ecclesiae invadunt. Quin imo resistere, si quando officiât religioni disciplina reipublicae, studioseque conari, ut in leges et instituta populorum virtus pervadat Evangelii, munus est Ecclesiae assignatum a Deo. Quoniamque fortuna reipublicae potissimum ex eorum pendet

ingenio qui populo praesunt, idcirco Ecclesia patrocinium iis hominibus gratiamve praebere non potest, a quibus oppugnari sese intelligat, qui iura ipsius vereri aperte recusent,, qui rem sacram remque civilem natura consociatas divellere contendant. Contra fautrix, uti debet, eorum est qui, cum de civili deque christiana republica quod sentire rectum est, ipsi sentiant, ambas in communi bono concordes elaborare volunt. – His praeceptis norma continetur, quam in publica actione vitae catholicum quemque necesse est sequi. Nimirum, ubicumque in negotiis publicis versari per Ecclesiam licet, favendum viris est spectatae probitatis, eisdemque de christiano nomine merituris: neque caussa esse ulla potest cur male erga religionem animatos licear anteponere.

Ex quo apparet quam sit magnum officium tueri consensum animorum, praesertim cum per hoc tempus tanta consiliorum calliditate christianum oppugnetur nomen. Quotquot diligenter studuerint Ecclesiae adhaerescere, quae est columna et firmamentum veritatis, (26) facile cavebunt magistros mendaces... Ubertatem illis promittentes, cum ipsi servi sint corruptionis; (27) : quin imo ipsius Ecclesiae virtutis participes futuri, insidias sapientia Vincent, vim fortitudine. – Non est huius loci exquirere, num quid, et quantum ad novas res contulerit opera segnior atque intestina discordia catholicorum : sed certe erant homines nequam minus habituri audaciae, nec tantas edituri ruinas, si robustior in plurimorum animis viguisset fides, quae per caritatem operatur (28), neque tam late morum christianorum tradita nobis divinitus disciplina concidisset. Utinam praeteritae res hoc pariant, recordando, commodi, rectius sapere in posterum.

Verum ad negotia publica accessuris duo sunt magnopere vitia fugienda, quorum alterum prudentiae nomen usurpât, alterum in temeritate versatur. Quidam enim potenti pollentique improbitas' aperte resistere negant oportere, ne forte hostiles animos certamen exa speret. Isti quidem pro Ecclesia stent, an contra, incertum : quandoquidem profiteri se doctrinam catholicam affirmant, sed tamen vellent, certas ab eâ discrepantes opiniones impune propagari posse Ecclesia sineret. Ferunt dolenter interitum fidei demutationemque morum : nihil tamen de remedio laborant, vel etiam nimia indulgentia aut perniciosa quadam simulatione non raro malum augent. Iidem de sua in apostolicam Sedem voluntate nemini volunt esse dubium: sed habent semper aliquid, quod pontifici succenseant. Istiusmodi hominum prudentia ex eo est genere, quod a Paulo Apostolo sapientia carnis et mors animi appellatur, quia nec subest legi divinae, nec potest subesse (29). Nihil autem minus est ad mala minuenda providum. Inimicis enim, quod praedicare et in quo gloriari multi eorum non dubitant, hoc est omnino propositum, religionem catholicam, quae vera sola est, funditus, si fieri posset, extinguere. Tali autem consilio nihil non audent : sentiunt enim, quo magis fuerit aliorum tremefacta virtus, eo sibi expeditiorem fore malarum rerum facultatem. Itaque qui adamant prudentiam carnis, ac nescire se simulant, christianum quemque debere bonum militem Christi esse: qui debita victoribus praemia consequi modissima via atque intacti a certamine volunt, ii tantum abest ut iter malorum intercipiant, ut potius expédiant.

Contra non pauci fallaci studio permoti, aut, quod magis esset vitio, aliud agentes, aliud simulantes, non suas sibi partes assumunt. Res in Ecclesia geri suo ipsorum iudicio atque arbitratu vellent usque eo, ut omne quod secus agitur, moleste ferant, aut repugnanter accipiant. Hi quidem inani contentione laborant, nihilo minus, quam alteri, reprehendendi. Hoc enim est non sequi potestatem legitimam, sed praevertere, simulque magistratuum munia ad privatos rapere, magna cum perturbatione ordinis, quem Deus in Ecclesia sua perpetuo servandum constituit, nec sinit a quoquam impune violari. – Illi optime, qui descendere in certamen, quotiescumque est opus, non recusant, hoc rato persuasoque, interituram vim iniustam, sanctitatique iuris et religionis aliquando cessuram. Qui videntur sane dignum aliquid antiqua virtute suscipere, cum tueri religionem connituntur maxime adversus factionem audacissimam, christiano nomini exagitando natam, quae Pontificem maximum in suam redactum potestatem consectari hostiliter non desistit: sed obedientiae studium diligenter retinent, nihil aggredi iniussu soliti. Iamvero quoniam similis obtemperandi voluntas, robusto animo constantiaeque coniuncta, christianis universis est necessaria, ut, quoscumque casus tempus invexerit, in nullo sint deficientes (30), magnopere velimus in singulorum animis alte insidere eam, quam Paulus (31) prudentiam spiritus nominat. Haec enim in moderandis actionibus humanis sequitur optimam mediocritatis regulam, illud in homine efficiens, ne aut timide desperet propter ignaviam, aut nimis confidat propter temeritatem.

– Est autem quod differat inter prudentiam politicam, quae ad bonum commune, et eam quae ad bonum cuiusque privatim pertinet. Haec enim cernitur in hominibus privatis, qui consilio rectaeque rationi obediunt in gubernatione sui: illa vero in praepositis, maximeque in principibus, quorum muneris est cum potestate praeesse : ita quidem ut politica privatorum prudentia in hoc videatur tota consistere, legitimae potestatis iussa fideliter exequi (32). Haec dispositio atque hic ordo tanto magis valere in christiana republica debet, quanto Pontificis politica prudentia plura complectitur : eius enim est non solum regere Ecclesiam, sed generatim civium christianorum actiones ita ordinare, ut cum spe adipiscendae salutis aeternae apte congruant. Ex quo apparet, praeter summam sententiarum concordiam et factorum, necesse esse politicam potestatis ecclesiasticae observare in agendo sapientiam. Iamvero christianae rei administratio proxime et secundum Pontificem romanum ad Episcopos pertinet : qui scilicet, quamquam pontificalis fastigium potestatis non attingunt, sunt tamen in ecclesiastica hierarchia veri principes ; cumque singulas Ecclesias singuli administrent, sunt quasi principales artifices... in aedificio spirituali (33), atque habent munerum adiutores, ac ministros consiliorum Clericos. Ad hanc Ecclesiae constitutionem, quam nemo mortalium mutare potest, actio est accommodanda vitae. Propterea quemadmodum Episcopis necessaria est cum Apostolica Sede in gerendo episcopatu coniunctio, ita clericos laicosque oportet cum Episcopis suis coniunctissime vivere, agere. – Ipsorum quidem Antistitum utique potest esse aliquid aut minus laudabile in moribus, aut in sententiis non probabile : sed nemo privatus arroget sibi personam iudicis, quam Christus Dominus illi imposuit uni, quem agnis atque ovibus praefecit. Memoria quisque teneat sapientissimam Gregorii magni sententiam: Admonendi sunt subditi, ne praepositorum suorum vitam temere iudieent, si quid eos fortasse agere reprehensibiliter vident, ne unde mala recte redarguunt, inde per elationis impulsum in profundiora mergantur. Admonendi sunt, ne eum culpas praepositorum considerant, contra eos audaciores fiant, sed sic, si qua valde sunt eorum prava, apud semetipsos diiudicent, ut tamen divino timore constricti ferre sub eis iugum reverentiae non recusent.... Facta quippe praepositorum oris gladio ferienda non sunt, etiam eum recte reprehendenda iudicantur (34).

Verumtamen parum sunt conata profutura, nisi ad virtutum christianarum disciplinam vita instituatur. – Illa est sacrarum Litterarum de Iudaeorum genere sententia: Usque dum non peccarent in conspectu Dei sui, erant eum illis bona: Deus enim illorum odit iniquitatem.... Cum recessissent a via, quam dederat illis Deus, ut ambularent in ea, exterminati sunt praeliis a multis nationibus (35). Atqui inchoatam formam populi christiani gerebat Iudaeorum natio : atque in veteribus eorum casibus .saepe imago inerat veritatis futurae: nisi quod longe maioribus beneficiis auxit nos atque ornavit divina benignitas, ob eamque rem ingrati animi crimen multo efficit christianorum graviora delicta.

Ecclesia quidem nullo tempore nulloque modo deseritur a Deo : quae nihil est, quod sibi ab hominum scelere metuat : at vero degenerantibus a christiana virtute nationibus non eadem potest esse securitas. Miseros enim facit populos peccatum (36).

– Cuius vim veritatemque sententiae si omnis retro experta est aetas, quid est caussae quamobrem nostra non experiatur? Imo debitas iam instare poenas, permulta declarant, idemque status ipse confirmat civitatum; quarum plures videlicet intestinis malis attritas, nullam ab omni parte tutam videmus. Quod si improborum factiones institutum iter audacter perrexerint : si evenerit iis ut, quemadmodum grassantur malis artibus et peiore proposito, sic opibus potentiâque invalescant, metuendum sane ne totas civitates a fundamentis, quae posuit natura, convenant.

– Neque vero prohiberi tantae formidines sola hominum ope possunt, praesertim quia multitudo ingens, fide christiana reiecta, iustas superbiae poenas in hoc luit, quod veritatem obcaecata cupiditatibus frustra conquirit, falsa pro veris amplexatur, sibique videtur sapere cum vocat malum bonum, et bonum malum, ponens tenebras lucem, et lucem tenebras (37). Igitur Deus intersit, ac benignitatis suae memor civilem hominum societatem respiciat necesse est. Quamobrem, quod vehementer alias hortati sumus, singulari studio constantiaque enitendum, ut clementia divina obsecratione humili exoretur, virtutesque, quibus efficitur vita christiana, revocentur. – Imprimis autem excitanda ac tuenda caritas est, quae praecipuum vitae christianae firmamentum continet, et sine qua aut nullae omnino sunt, aut fructu vacuae virtutes. Idcirco beatus Paulus Colossenses adhortatus, ut vitium omne defugerent, vanamque virtutum laudem consecrentur, illud subiicit, super omnia autem haec caritatem habete, quod est vinculum perfectionis (38). Vere vinculum est perfectionis caritas, quia quos complexa est, cum Deo ipso intime coniungit, perficitque ut vitam animae hauriant a Deo, cum Deo agant, ad Deum referant. Debet vero caritas Dei cum caritate proximorum consociari, quia infinitam Dei bonitatem homines participant, eiusque gerunt in se expressam imaginem atque formam. Hoc mandatum habemus a Deo, ut qui diligit Deum, diligat et fratrem suum (39). Si quis dixerit, quoniam diligo Deum, et fratrem suum oderit, mendax est (40). Atque hoc de caritate mandatum divinus eius lator novum nominavit, non quod diligere homines inter se non aliqua iam lex, aut ipsa natura iussisset, sed quia christianum hoc diligendi plane novum erat atque in omni memoria inauditum genus. Qua enim caritate Iesus Christus et diligitur a Patre suo et homines ipse diligit, eamdem impetravit alumnis ac sectatoribus suis, ut cor unum et anima una esse in ipso possent, sicut ipse et Pater unum natura sunt. Huius vis praecepti nemo ignorat quam alte in christianorum pectus a principio descenderit, et quales quantosque concordiae, benevolentiae mutuae, pietatis, patientiae, fortitudinis fructus attulerit. Quidni opera detur exemplis maiorum imitandis? Tempora ipsa non exiguos admovent ad caritatem stimulos. Renovantibus impiis adversus Iesum Christum odia, instauranda christianis pietas est, magnarumque rerum effectrix renovanda caritas. Quiescant igitur, si qua sunt, dissidia : sileant certationes illae quidem, quae vires dimicantium dissipant, nec ullo modo religioni prosunt: colligatisque fide mentibus, caritate voluntatibus, in Dei atque hominum amore, ut aequum est, vita degatur. Locus admonet hortari nominatim patresfamilias, ut his praeceptis et domos gubernare studeant, et liberos mature instituere. Initia reipublicae familia complectitur, magnamque partem alitur intra domesticos parietes fortuna civitatum. Idcirco qui has divellere ab institutis christianis volunt, consilia a stirpe exorsi, corrumpere societatem domesticam maturant. A quo eos scelere nec cogitatio deterrei, id quidem nequaquam fieri sine summa parentum iniuria posse: natura enim parentes habent ius suum instituendi, quos procrearint, hoc adiuncto officio, ut cum fine, cuius gratia sobolem Dei beneficio susceperunt, ipsa educatio conveniat et doctrina puerilis. Igitur parentibus est necessarium eniti et contendere, ut omnem in hoc genere propulsent iniuriam, omninoque pervincant ut sua in potestate sit educere liberos, uti par est, more christiano, maximeque prohibere scholis iis, a quibus periculum est ne malum venenum imbibant impietatis. Cum de fingenda probe adolescentia agitur, nulla opera potest nec labor suscipi tantus, quin etiam sint suscipienda maiora. In quo sane digni omnium admiratione sunt catholici ex variis gentibus complures, qui suas erudiendis pueris scholas magno sumptu, maiore constantia para vere. Aemulari salutare exemplum, ubicumque postulare videantur tempora, decet; sed positum sit imprimis, omnino in puerorum animis plurimum institutionem domesticam posse. Si adulescens aetas disciplinam vitae probam, virtutumque christianarum tamquam palaestram domi repererit, magnum praesidium habitura salus est civitatum. Attigisse iam videmur, quas maxime res hoc tempore sequi, quas fugere catholici homines debeant. – Reliquum est, idque vestrarum est partium, Venerabiles Fratres, curare ut vox Nostra quacumque pervadat, omnesque intelligant quanti referat ea, quae his litteris persecuti sumus, reipsa efficere. Horum officiorum non potest molesta et gravis esse custodia, quia iugum Iesu Christi suave est, et onus eius leve. – Si quid tamen difficilius factu videatur, dabitis auctoritate exemploque operam, ut acrius quisque intendat invictumque praestet a difficultatibus animum. Ostendite, quod saepius ipsi monuimus, in periculo esse prestantissima, ac summe expetenda bona : pro quorum conservatione omnes esse patibiles labores putandos; ipsisque laboribus tantam remunerationem fore, quantam christiane acta vita maximam parit. Alioqui propugnare pro Christo nolle, oppugnare est ; ipse autem testatur (41), negaturum se coram Patre suo in caelis, quotquot ipsum coram hominibus profiteri in terris recusarint. – Ad Nos quod attinet, vosque universos, numquam profecto, dum vita suppetat, commissuri sumus, ut auctoritas, consilium, opera Nostra quoquo modo in certamine desideretur. Neque est dubium, cum gregi, tum pastoribus singularem Dei opem, quoad debellatum erit, adfuturam.

Qua erecti fiducia, caelestium munerum auspicem, benevolentiaeque Nostrae tamquam pignus Vobis, Venerabiles Fratres, et Clero populoque universo, quibus singuli praeestis, apostolicam benedictionem peramanter in Domino impertimus.

Datum Romae apud S. Petrum die 10 Ianuarii An. 1890. Pontificatus Nostri Duodecimo.

LEO PP. XIII.

(1) Mare. xvi. 16.

(2) Matth, vi, 24.

(3) Act. v, 29.

(4) II Timoth. i. 7.

(5) Tit. m, 1.

(6) Act. iv, 19, 20.

(7) Io. xviii, 37.

(8) Luc. XII, 49.

(9) Luc. XVIII, 5.

(10) S. Thom. II-II Quaest, III, art. II, ad 2.

(11) Io. xvi, 33.

(12) Rom. x, 14, 17.

(13) Act. xx, 28.

(14) Const. Dei Filius, sub fin.

(15) Coloss, i, 24.

(16) Sicut enim in uno corpore multa membra habemus, omnia autem membra non eumdem actum habent : ita multi unum corpus sumus in Christo, singuli autem alter alterius membra. Rom. XII, 4, 5.

(17) Cantic. vi, 9.

(18) Qui non est mecum, contra me est: et qui non colligit mecum, dispergit. Luc. xi, 23.

(19) I Corinth. i, 10.

(20) Ephes, iv, 5.

(21) II Corinth. iv, 13.

(22) Conc. Vat. Const. Dei Films, cap. 3.

(23) II-II. Quaest, v, art. III.

(24) Ib. Quaest, i, art. x.

(25) Matth, vi i 33.

(26) I Timoth. III, 15.

(27) II Petr. n, 1, 19.

(28) Galat. v, 6.

(29) Sapientia carnis inimica est Deo: legi enim Dei non est subiecta: nec enim potest. Rom. vili. 6, 7.

(30) lac. i, 4.

(31) Rom. VIII, 6.

(32) Prudentia in ratione est ; regere autem et gubernare proprie rationis est ; et ideo unusquisque inquantum participat de regimine et gubernatione, intantum convenit sibi habere rationem et prudentiam. Manifestum est autem quod subditi, inquantum est subditus, et servi, inquantum est servus, non est regere et gubernare, sed magis regi et gubernari. Et ideo prudentia non est virtus servi, inquantum est servus, nec subditi, inqicantum est subditus. Sed quia quilibet homo inquantum est rationalis, participat aliquid de regimine secundum arbitrium rationis, intantum convenit ei prudentiam hahere. Unde manifestum est quod prudentia quidem in principe est ad modum artis architectonicae, ut dicitur in VI Ethicorum ; in subditis autem ad modum artis manu operantis. S. Thom. II-II, Quaest. XLVII, art. xii.

(33) S. Thom. Quodlib. i. art. xiv.

(34) Reg. Pastor. P. III, cap. iv.

(35) Iudith v, 21, 22.

(36) Proverb. xiv, 34.

(37) Is. v, 20.

(38) Coloss, III, 14.

(39) I. Io. iv, 21.

40) ib. 20.

(41) Luc, ix, 2-6.

.

Encyklika Sapientiae Christianae

Všem ctihodným bratřím,

patriarchům, primasům, arcibiskupům a biskupům

světa katolického,

kteří jsou s apoštolskou Stolicí v přátelském spojení,

papež Lev XIII.

Ctihodní bratři!

Pozdravení a apoštolské požehnání!

Návrat k zásadám kresťanským a pře tvořeni způsobu života, mravu a zařízení ná­roda podle jeho svátých předpisu jest nutný; a tato nutnost vystupuje denně vždy roz­hodněji. Od křesťanství vzdalováno se víc a více; a tím mohutněji rozmáhala se zá­topa zla, jež na nás doléhá, tak sice, že všichni dobře smýšlející vzpomínají pří­tomnosti jen s úzkostí a s chvěním patří do budoucnosti. — Učinila sice naše doba pokroky nemalé na poli hmotných a smysl­ných statků, ale věci smyslné, moc fysická a bohatství pozemské nemohou přece, třebas i činily život na zemi pohodlným a pří­jemným, nasytiti ducha lidského, který touží po statcích vyšších a velebnějších. Na Boha musí oko naše upřeno býti, k němu směřovati musí všecko snažení naše; to jest naším nejvyšším zákonem a účelem našeho života. Jsmet svořeni podle obrazu Božího a k Bohu puzena mocně naše nejvnitřnější bytost již od přírody. Ale kroky, jež nás k Bohu blíži, nejsou snad kroky tělesnými. Je to pouze toužení duše myšlením a milováním: jeť Bůh nejprvnější a nejvelebnější pravdou a duch jen poznává pravdu; Bůh jest také nej­velebnější svatostí a souhrnným pojmem všech statků a vůle jediná takového sna­žení býti může.

To platí o jednotlivcích; to platí však o celé lidské společnosti, o rodině a ne­méně také o státu. Neboť společnost není účelem a konečným cílem sobě samé, a člověk tu není k vůli společnosti; nýbrž účelem každého společenského svazku jest, aby napomáhal jednotlivcům k tomu, by dosáhli cíle od Boha vytknutého. Občanská společnost tedy, kteráž by pomýšlela sice na to, aby pořídila pozemský blahobyt a co by život zkrášliti a zpříjemniti mohlo, která by však při správě a všech veřej­ných záležitostech Boha nedbala, nedo­stála by zajisté určení svému a trvala by jako společenský svazek z práva jen dle zdání zevnějšího, ne však dle skutečnosti a v pravdě. Nyní však zjevno, že vyšší statky ducha, o kterých jsme mluvili a kterých bez pěstováni náboženství a usta­vičného zachovávání křesťanských přiká­zaní získati nelze, propadají den ode dne více nevážnosti a podceňování lidí; a to v té míře, že čím větší jest pokrok na polích života hmotného, tím větším zdá se býti také couvání a úpadek na poli oněch statků vyšších. Zcela zvláštní významný důkaz toho spatřujeme v rozličných křivdách a pohanách, kterými právě v na­šich dnech často zcela veřejně a zjevně zasypáváno všecko katolické, v křivdách a pohanách, jakých dřívější, duchem kře­sťanského náboženství provanuté časy ne­znaly a jakých by také byly netrpěly. Spása duší tak mnohých je tím v největším nebezpečenství; ale ohroženy tím jsou i státy a říše a nemohou zůstati ne­porušeny při tom; neboť kde mravy a zřízení nejsou již křesťanskými, tam kolísají všecky základy každého pořádku lidského. K zachování a ochraně pořádku veřejného a pokoje společnosti zbývá tu jen surová moc. Ale kdož neví, jak je moc tato slabá, nepropůjčuje-li ji své pomoci náboženství, jak je sice schopna ploditi mysl otrockou, ne však radostnou poslušnosť a kterak ukrývá v sobě samé zárodky nejhorších převratů? Mnoho smutného zakusilo v tomto ohledu století naše, a nevíme, nečeká-li nás ještě něco horšího. — Je tudíž naší povinností, poměry časové samy vyžadují co nejrozhodněji, hledati spasné prostředky, kde jsou. Jsou jimi: názory, jež vyhovují naukám křesťanství a život, jenž odpovídá předpisům křesťanství, pro jednotlivce i pro veškerenstvo. To jediné nám může po­moci ve svizelech, jež nás tísní a to jediné nás může chrániti před nebezpečenstvími, jež nám nastávají. My však, Ctihodní bratří, nesmíme zameškati ničeho a nezkoušeti se své strany, co spůsobilo jest znovuobnoviti ono křesťanské smýšlení ve chtění a konání národů. Upozornili jsme na to často již za příležitosti jiných; zdá se Nám však býti užitečno, pojednati o tom ještě šíře v okružníku Našem, a podrobněji rozepsati se v něm o povinnostech, kteréž poměry časové katolíkům ukládají. Jsme totiž přesvědčeni, že nic není obecnému dobru národů větším požehnáním, než právě věrné plnění povinností oněch. Zdá se, že jest ohroženo nyní všecko, i zále­žitosti nejdůležitější a nejsvětější; a jest velmi snadno, státi se v tom neb onom bodu obětí bludu nebo pochybnosti. Naší úlohou, Ctihodní bratří, je tu učiti a na­pomínati, jak poměrům časovým odpovídá, aby všichni cestu pravdy nalezli.

Nepodléhá žádné pochybnosti, že vy­znavači víry katolické mají ohledně života praktického četnější a závažnější povin­nosti, nežli ti, kdož velikého statku této víry nemají buď vůbec neb jen z části.

Poněvadž rozkázal Ježíš Kristus, pů­vodce naší spásy apoštolům, aby zvěstovali evangelium všemu stvoření, uložil zároveň všem lidem povinnost, aby čemu by se vyučovali, přijali a věřili; a právě k plnění tohoto závazku mělo by dosažení věčné blaženosti pojeno býti. „Kdo věří a bude pokřtěn, spasen bude, kdo ale nevěří, ztracen bude.^u

Tím ale každý, kdo přijal, jak jeho povinností, víru křesťanskou, jest beze všeho dítětem a poddaným Církve a tudíž spolučlenem nejvznešenější a nejsvětější společ­nosti, kteráž jest a kterou jako náměstek neviditelné hlavy Ježíše Krista spravovati a říditi má papež římský. — Jestliže však jsme zavázáni již od přírody obci, v níž jsme zrozeni a vychováni byli, zvláštní láskou nakloněni býti, tak sice, že každý rozšafný občan vlast svou nejen brániti, nýbrž když jest třeba, radostně i smrť pro ni podstoupiti hotov býti musí; oč mno­hem vice musejí pak býti oddáni křesťané v lásce a věrnosti Církvi! Jet přece Církev svátým městem živoucího Boha, Boží dcerou na zemi, kteráž, putujíc po světě, vycho­vává také lidi pro Boha a vede v blaže­nosť nebeskou! Musíme-li tudíž milovati vlast svou pozemskou, kteráž nám našeho smrtelného života propůjčila, pak jsme po­vinni patrně daleko vroucnější láskou Církvi, jíž děkujeme za život, jenž má býti bez konce; neboť jest věru slušno, abychom dávali přednost vyšším statkům duchovným před statky tělesnými a aby nám naše po­vinnosti více na srdci ležely, nežli povin­nosti k lidem.

Ostatně musíme též doznati, že nad­přirozená láska k církvi a přirozená láska k vlasti v podstatě vzaty jsou sourozenci (dvojčata) a obě mají jednoho a téhož Otce, totiž samého Boha. Spor mezi oběma jest tedy též vlastně nemožný. Smíme a mu­síme dle toho jednak sami sebe milovati, svým bližním dobrodiní prokazovati, vlast, v níž jsme se zrodili, a vrchnosť milovati; avšak nesmíme při tom zapomenouti, mi­lovati církev, jakožto matku svou a Boha samého láskou nejvroucnější, jíž jsme schopni. Toť přirozený pořádek odpovída­jící našim povinnostem. Avšak nezřídka se stává, buďto nepřízní doby, buďto zlobou lidí, že jest tento řád převrácený. Stává se totiž, že se zdá, že povinnosti, jež mají občané k státu, jsou v odporu s povin­nostmi, jež týmž ukládá náboženství kře­sťanské. To pochází odtud, že ti, již jsou v čele státu buď sv. moci církve nedbají nebo chtějí ji k dosažení svých účelů v služebnost uvésti. Odtud pochází ten spor. Zde jest též doba zkoušky pro mnohou cnosť muže. Jest tu dvojí moc; dvojí a sobě odporující poroučí se občanům; obojí nemohou činiti; neboť „Nikdo ne­může dvěma pánům sloužiti“ (Mat. 6, 24.), neboť když chce jednomu býti po vůli, musi druhého zanedbávati. Avšak kterého z obou pánů v odporu musíme poslouchati?

O tom není pochybnosti. V skutku není dovoleno z lásky k lidem přikázaní Kri­stova přestupovati, abychom některé svět­ské vrchnosti uposlechli, nebo obětovati práva církve, aby se nezdálo, že světským zákonem pohrdáme. „Musíme více poslouchati Boha nežli lidi^u (Skut. 5, 20.). V ta­kovém případě musel by každý vždy a bez váhání tutéž odpověď dáti, již dal Petr a ostatní apoštolové vrchnosti, jež od nich nedovoleného požadovala.

Jest úplně jisté, že pravý křesťan nesmí ani v boji ani v míru nikým dáti se předstihnouti v lásce k vlasti, avšak vzdor tomu musí býti hotov spíše vše, spíše smrť podstoupiti, nežli zradit i sv. věc Boži a jeho církve. — Ti však, již nemají takový názor o povinnostech, nebo i všichni věrní katolíci, již dle toho jednají, aby jako vzdorovití a pobuřující byli označeni, ne­vědí, co vlastně zákony jsou, o nichž mluví a co s právního stanoviska k tomu patří, aby taková ustanovení do opravdy směla si činiti nároky na moc zákona. O čem se tuto zmiňujeme, jest Vám známo, a mlu­vili jsme o tom častěji. Zákon není v pravdě nic jiného, nežli ono nařízení, jež oprávněná moc ve shodě se zásadami rozumu k vše­obecnému dobru vydala. Avšak jenom ta moc jest oprávněná, jež má původ od Boha, prvního a nejvyššího vládce, jenž jedině jednomu člověku nad druhým moc uděliti může, rovněž nemůže zde býti též řeči o uvažování zásad rozumem daných, kde proti pravdě a božskému zákonu veliký odpor se klade; konečně nemůže to, co odporuje nejvyššímu a nezměnitelnému dobru a lidi lásce Boží odcizuje, v pravdě nikomu býti prospěšným. Ovšem jsou též moc a vážnosť světské vrchnosti úctyhodné; ovšem spatřují v nich, i když by její no­siči měli býti méně hodnými, jistý odlesk božské moci a velebnosti, zajisté právě jim na srdci leží, aby zákonů si vážili a jich poslušní byli, nikoliv snad toliko z bázně před trestem, nýbrž k vůli svědomí, neboť netoliko ducha bázně vložil Bůh v srdce naše, avšak kdykoliv státní zákony liší se patrně od zákona Božího, kdykoliv odpo­rují zákonům křesťanského náboženství a církve, kdykoliv vážnosť samého Ježíše Krista v jeho nejvyšším náměstku a vele­knězi porušují, pak jest to bezprávím jich poslouchati, ale povinností jim na odpor se stavěti a to netoliko v zájmu církve, nýbrž i ve vlastním zájmu státu samého, k jehož zkáze musí směřovati vše, co se děje ku škodě náboženství. — Z toho však vysvítá též z druhé strany, jak jest to záhubné, ty, již mají takovéto názory, z nepoddajnosti obviňovati; neboť jest na jevě, že neodříkají se povinné poslušnosti vrchnosti a zákonů své země, nýbrž jenom v těch věcech se jim podrobují, v nichž nemají žádné moci, ježto je bez splnomocnění Božího a proti vůli Boží ustanovila, a proto nejsou ani právem ani zákonem. To jest, Ctihodní bratří, jak víte, též učení sv. apoštola Pavla. V listu svém k Titovi napomíná křesťany, aby byli knížatům a mocnostem poddáni a aby jejich přikázaní poslouchali; avšak když potom dokládá, že ku každému dobrému skutku mají býti připraveni, dává jim na srozuměnou, že když přikázaní lidí obsahuji něco, co jest proti zákonu Božímu, ať jest to právo nebo povinnosť, nemají jich poslouchati. I kníže apoštolů těm, kteří mu svobodu hlásati evangelium zkracovati chtěli, neohroženě odpověděl: Suďte sami, zdaž jest to spra­vedlivé před Bohem, více poslouchati vás nežli Boha; nemůžeme přece, co jsme vi­děli a slyšeli, zamlčeti.

Svou pozemskou vlasť smíme a mu­síme tedy milovati, více však nežli tuto musíme milovati svou nebeskou; zákonů lidských musíme býti poslušni, nesmíme však při tom zadati něco z božských práv; to jest svátou povinností křesťanů, to jest též jejich první a nejprědnější povinností, z níž se všecky ostatní odvozuji. Náš Bož­ský Spasitel řekl totiž též sám o sobě: „Proto jsem se narodil a proto jsem na svět přišel, abych svědectví vydal o pravdě.“ A dále praví: „ Přišel jsem na svět, abych přinesl oheň na zemi a co jiného chci, nežli, aby vše hořelo." Poznání této pravdy jest nejkrásnější ozdobou lidského ducha a ochotné podrobení se tomuto přikázaní jest největším dobrem lidské vůle. A právě v tom spočívá též pravý život a pravá svoboda křesťana. Avšak ochrana této pravdy a tohoto výtečného dobra svěřena jest od Ježíše Krista církvi na všecky časy a s mateřskou, něžnou láskou plní církev úlohu svou až dosavad.

A přes to, jaký prudký boj vzeplál proti cirkvi právě nyní! Lidské vědy od­kryly v našich dnech mnoho, co dosud temnem zastřeno bylo a vynalezly mnoho, co pro náš vezdejší život užitečným býti muže; a tu věřili lidé ve svém bludu, že nyní vyšší moci a tím také božského zá­kona více již nepotřebují. Domnívali se proto, že smějí si osobovati panství, jež jedinému Bohu patří, věřili, že v sobě samých a ve své přirozenosti nalézají pro­středky a pravidla ku poznání všeliké pravdy, hleděli všecky náboženské strasti odvozovati pouze z přírody a pouze s pří­rodou ve spojitost uváděti. Neznají tudíž žádného nadpřirozeného božského zjevení, nechtějí věděti ničeho o poslušnosti oproti křesťanskému zákonu mravnímu. Církvi nepřiznávají žádné moci zákonodárné a žádných práv, ano podle nich není ve zří­zeních státu pro církev ani žádného místa.

V tomto svém smýšlení namáhají se vše­možně, aby nabyli ve veřejném životě váž­nosti a postavení a aby veřejné úřady na sebe strhli, poněvadž jsou přesvědčeni, že se jim podaří takto tím dříve přetvořiti zákony a názory a mravy národů podle smýšlení svého. Vystupují proto veřejně nebo potají také proti náboženství kato­lickému; a kdežto povolují všelikou svo­bodu všem, i těm nejzáhubnějším bludům, uvrhuji velmi zhusta vyznání víry kře­sťanské v pouta a okovy.

Za takového smutného stavu věcí mu­sejí všichni křesťané dbáti přede vším toho a o to pečovati, aby zachovávali sv_. víru s úzkostlivou bedlivostí ve svých vlastních srdcích a aby zvláště vždycky obrněni byli proti záměrům vědy falešné. Zcela zvláště užitečným býti a výborně časovým poměrům odpovídati zdá se nám, odporučovati co nejdůtklivěji všem, kterým od Boha vlohy propůjčeny byly, pilné studium pravd víry a všeho toho, co s nimi nějak ve spojení. A poněvadž musí víra v našich srdcích nejen neustále kvésti, nýbrž také ustavičně růsti, pamatujme na to, že ne­smíme přestati, úpěti s apoštoly pokorně a vroucně k Pánu: „Rozmnožuj víru naši!“ (Luk 18, 5.)

Ohledně toho jsou povinnosti, které všem křesťanům všech dob na srdci ležeti musejí, ale také takové, kteréž nám pří­sluší v našich dnech zvláště. Bylo-li totiž vždycky věcí Církve, aby vyhledávala česť Boží a o spásu lidí se starala a proto aby pravdu zvěstovala a všeliký blud ze srdce odstraňovala, je to zajisté zvláštní její po­vinností za dnů našich, když rozličné falešné a bludné mínění tak velkého roz­šíření došlo. Ovšem jest hájení víry v první řadě věcí těch, kteréž Bůh postavil v čelo své Církve; ale „také každý prostý křesťan jest zavázán, víru vyznávati, jiné v ní vyučovati nebo posilňovati a útoky nevěřících odrážeti.“[1]

Ustupovati před nepřítelem neb oněměti, když hlučí kol a kol proti pravdě tak hlasitý pokřik, jest zbabělstvím, nebo jen věcí těch, kdož o pravdě pochybují. Ale ať to cokoliv, hanbou to jest a urážkou Boží, záhubou pro spásu duše jednotlivců i veškerenstva, užitkem jen pro nepřátely víry, jejichž zmužilosť a smelosť takovýmto chováním jen posilňována a rozmnožována. Jeť také obyčejně snadno, vyvrátiti křivé obvinění Církve jakož i všecky předsudky proti ní; podaříť se to s nějakou námahou vždy. Tím méně lze tudíž zodpověděti onu nedbalosť, o kteréž mluvíme. A není ko­nečně povinností každého, vyznávati svo­bodně také na venek, co poznává a věří jako křesťan? A často dostačí již na zlo­mení pýchy nepřátel pouhá zmužilosť tato. Konečně je také křesťan k boji zrozen; a čím prudší boj, tím jistější vítězství s po­mocí Boží. „Doufejtež, jáť jsem přemohl svět^“ (Jan 16, 33.).

Jest ovšem pravda, že ten, kdo církev založil a zachovává, Ježíš Kristus, nepo­třebuje pomoci lidí, aby ji k vítězství do­vedl: ale přes to chtěl, abychom i my spolupůsobili, bychom získali ovoce spásy, kterouž on vymohl. A to není snad znám­kou jeho slabosti, nýbrž důkazem jeho nekonečné dobroty.

Tato povinnosť vyžaduje na prvním místě od nás, abychom katolickou Cirkev ve­řejně a svobodně vyznávali a podle svých sil o to pečovali, aby také jiní ji poznali. Jest známo, že pro pravdu křesťanské víry není nepřítele horšího nežli neznalosť její. Do­stačí ponejvíce k vítězství její, aby byla zvěstována a aby bylo jí správně poroz­uměno; a kdekoliv jest duch rozumný a bez předsudků, všude jest donucován, přizvukovati víře křesťanské. Víra sama jest sice zvláštním darem milosti a dobroty Boží, ale pravdy, jež jsou její předmětem, vcházejí ve známosť konečně podle při­rozeného pořádku věcí jen tím, že jsou zvěstovány. „Ale kterak vzývati, v kte­réhož nevěřili? Aneb kterak uvěří v toho, o němž neslyšeli ? A kterak uslyší bez ka­zatele? . . . Tedy víra ze slyšení, slyšení pak skrze slova Kristova“ (K Rím. 12,14,17.).

Poněvadž víra je tedy k spáse na­prosto potřebná, je také potřebno, aby slovo Boží hlásáno bylo. Péče o kázaní a vyučování přísluší ovšem podle Božského práva učitelům církevním, těm, „které Duch sv. ustanovil biskupy, aby spravo­vali církev Boží^“ (Skut. ap. 20, 28.), jme­novitě římskému papeži, náměstku Kri­stovu, nejvyššímu vladaři v církvi Kristově a učiteli toho, co nám věřiti a konati jest. Přes to nedomnívej se však nikdo, že ne­jsou povinni také obyčejní věřící a přede­vším ti, jež obdařil Bůh zvláštními dary duševními, osvědčovati v tomto ohledu vlohy a horlivosť svou, a, kdy káže po­třeba, býti bez připisování si místa učitelů vlastních jako ozvěnou toho, co sami sly­šeli a sdělovali se o to s jinými. Toto účastenství a působnosť prostých křesťanů pro hlásání víry zdálo se býti nejen užitečno a žádoucí, nýbrž i nutno také otcům koncilu Vatikánského. „Napomínáme,“ tak praví, „všech křesťanů, zvláště těch, kteří nějaké přední místo zaujímají, anebo jako učitelé působí, zapřísaháme jich pro lásku Kristovu a zapřísaháme jich autoritou téhož Pána a Vykupitele, aby se snažili a všecku snahu měli o to, by každý blud od svaté Církve vzdalovali a čisté světlo víry šířili[2].

Nesmíme také zapomínati při tom, že všichni jsou s to, aby přede vším vlastním příkladem života dle víry uspořádaného a vlastním vyznáváním víry víru katolickou šířiti mohli. — Mezi povinnostmi tedy, jež máme k Bohu a sv. Církvi, stojí na před­ním místě ona, abychom všichni podle možnosti a schopnosti se snažili křesťanskou pravdu siřiti a proti odporujícím ji bludům hájiti.

Chceme-li však těmto povinnostem dostáti, nesmíme kráčeti na bojiště po různu a jednotlivě. Ježíš Kristus totiž hlásal, že odpor a nepřátelství, jehož sám zakusil, stihne i dílo, jež založil, Církev; v tom právě to také odůvodněno. Proto nechtěl také míti jen jednotlivých stoupenců svého učení, nýbrž chtěl je spojití ve společnost a sloučiti v jedno tělo, „jež jest církev“ (Kolos. 1, 24.), jejíž hlavou jest on sám. A tak proudí život Kristův jeho celým mystickým tělem, oživuje a živí údy jedno­tlivé, spojuje a uschopňuje je, aby mohly učiniti zadosť povinnosti své, ačkoliv každý z nich má službu zvláštní*). Církev Kri­stova je tedy společností v sobě dokonalou a nad to vznešenější nežlii každá společ­nost jiná. Božský její zakladatel chtěl sám, aby byla jednotná a pracovala ku spáse lidstva „jako vojenský šik spořádaný.“ (Píseň Šal. 6, 9.)[3]

Toto zřízení a úloha křesťanské církve jsou nezměnitelný; nikdo v ní nesmí také žiti podle dobrozdání svého a chtíti, podle mínění svého upraviti si způsob boje: neboť kdo neshromážďuje s Církví a Je­žíšem Kristem, ten rozptyluje, a ten věru postupuje proti Bohu samému, kdo s ním a Církví jeho nebojuje.

K tomuto souhlasu myslí a svornosti jednám, jichž ne bez příčiny obávají se nepřátelé církve katolické, jest potřebí přede vším jednostejnosti myšlení. K tomu napomíná apoštol Pavel Korintské velmi a slovy předůležitými, an praví: „Prosím pak vás, bratří, pro jméno Pána našeho Ježíše Krista, abyste jednostejně všichni mluvili, a aby nebylo mezi vámi roztržek; ale abyste byli dokonali v jednostejném smyslu a v jednostejném mínění“ (I. Kor. 1, 10.).

Moudrost vyznání tohoto lze poznati snadno. Mají totiž skutky svůj počátek v duchu; proto nemůže býti žádného sou­hlasu ve chtění a žádné jednostejnosti v jednání, jsou-li mysli mínění různých. Ti ale, kteří jdou pouze za rozumem, mo­hou míti stejné náhledy jen velmi nesnadně. Neboť poznávání věcí jest velmi obtížné, mysl však od přírody slabá, klamána nezřídka růzností mínění a vlivy zevnějšími; k tomu přistupují vášně, které poznání pravdy často ničí neb alespoň seslabují. Z toho důvodu stává se, že ve správě států dějí se často pokusy, mocí držeti pohro­madě ty, kdož ve svých náhledech nesou­hlasí. Jinak jest tomu u křesťanů. Ti při­jímají svou víru od Církve a jsou jisti, že pod její autoritou a správou pravdu mají. Jakož tedy jest jen jedna církev, protože jen jeden Kristus, jest na celém světě a může býti pro všecky křesťany jen jedno učení. — „ Jeden Pán, jedna víra^“ (Efes. 4,5.).

„Majíce pak téhož ducha víry“ (2. ke Kor. 4, 13.), mají především to, z čehož vychází pro všecky souhlas ve chtění a jednání.

Ale souhlas musí býti, jak také apo­štol Pavel napomíná, dokonalý. Křesťanská víra neopírá se o autoritu lidskou, nýbrž božskou. Co nám však Bůh zjevuje, pova­žujeme za pravdu, ne proto, že světlem rozumu vnitřní pravdu věcí poznáváme, nýbrž protože k nám promluvil Bůh, kte­rýž sám nemůže klamati aniž oklamán býti.

Z toho následuje, že každé jednotlivé pravdě, o níž zjištěno, že od Boha zjevena, věřiti musíme. Kdybychom s jednou z těchto pravd nesouhlasili, bylo by to zrovna tolik, jako bychom všecky zavrhovali. Podkopá­vají tudíž základy víry rovněž tak ti, kteří popírají, že Bůh k lidem mluvil, jako ti, kteří pochybují o neskončené pravdivosti a moudrosti jeho. Které učení však od Boha zjeveno, sluší ustanoviti Církvi, již Bůh zachovávání a vykládání Zjevení svěřil. Nejvyšším učitelem Církve jest však římský papež. Jednostejnosť myslí vyžaduje pak jednostejnosti v téže víře, ale také úplného podrobení vůle Církvi a římskému papeži jako Bohu.

Ale jako víra sama je toto vírou žá­dané podrobení vůle jen pak dokonalým a poslušností pravou, je-li nedělené; a právě v této nedílnosti víry a poslušnosti, kteráž právě všemu věřiti a všeho následovati má, co Bůh zjevil a naporučil, zvykem jest, spatřovat: znamení význačné, kteréž ka­tolíky a nekatolíky od sebe dělí. Velmi krásně vykládá i tuto pravdu sv. Tomáš Akvinský slovy následujícími: „Formálním předmětem víry jest nejvyšší pravda, po­kud se zjevuje v Písmu sv. a v učení Církve, jež z této nejvyšší pravdy se prýští.“

Nikdo tedy, kdo zdráhá se, přijímati svou víru od neomylného učitelského úřadu církve, nemůže říci o sobě, že má statek víry; jednotlivé pravdy víry míti sice může, víru samu však nikoliv . . . Kdo uznává totiž učení církve jako neomylné pravidlo a základ své víry, ten přijímá vše, čemu Církev učí, neboť kdyby chtěl vybírati si v učení Církve podle dobrozdání svého, aby jednomu učení věřil, dru­hému ne, opustil by patrně učeni Církve jako neomylné pravidlo víry, aby šel za svou vůlí vlastní.

Celá Cirkev má jen jednu víru podle slov apoštola: „Mluvte všichni jednostejně, aby nebylo roztržek mezi vámi^“ (1. ke Kor. 1.). To by však bylo nemožno, kdyby nahodivší se snad otázky víry nebyly roz­hodovány představeným celé Církve, jehož rozhodnutí musí od celé Církve přijímáno býti. Proto přísluší jediné autoritě pape­žově, aby ustanovil nové vyznání víry, jakož i všecko to, co se veškeré Církve týká.

Chceme-li ustanoviti hranice podrobení  se, nemysli nikdo, že třeba poslouchati pastýře církve, zvláště římského papeže, jen v těch věcech, které patří mezi články víry, jejichž tvrdošijné zavrhování jest učením bludným. Ano nedostačí také ještě, upřímně a pevně souhlasiti s oněmi na­ukami, které sice slavným rozhodnutím učitelským ještě rozhodnuty nejsou, přece však odporučují se k víře všeobecným uči­telským úřadem církve jako od Boha zje­vené — o kterých praví koncil Vatikánský, že třeba je zachovávati vírou božskou a katolickou. Nad to jest povinností křesťanů, aby dali se říditi a vésti biskupy vůbec a římským papežem zvláště. Jak to přirozeno, leží na bíledni. Neboť co jest ob­saženo v Božím Zjevení, vztahuje se částečně na Boha, částečně na lidi, částečně na věci, které jsou potřebné k věčné spáse lidské. Podle božského práva vydávány však od církve předpisy nejen ohledně toho, čemu věřiti máme, a sice pro veškerou církev nýbrž i ohledně toho, co činiti máme, od papeže římského. Proto musí příslušeti autoritě papežově, rozhodovati o tom, co Božské Zjevení obsahuje, která učení s ním souhlasí a která od něho se odchylují; rovněž musí moci ukázati, co dovoleno a nedovoleno; co nám činiti a čeho nám zanechati jest, abychom věčné spásy dosáhli, jinak by nemohl papež býti lidem ani jistým vykladačem slova Božího, ani spole­hlivým vůdcem života.

Ale třeba, abychom vnikli ještě hlou­běji v podstatu církve. Neníť ona žádnou náhodnou jednotou křesťanů, nýbrž společností, založenou od Boha, která směřuje k tomu, aby duším pokoj i svätosť spro­stredkovala. Poněvadž má k tomu potrebné prostředky pouze milosti Boží, má určité zákony, určité úřady a kráčí ve vedení křesťanských národů cestou, která souhlasí s její podstatou vlastní. Avšak toto vedení jest nesnadné. Neboť církev spravuje ná­rody, kteří jsou po celé zeměkouli roz­troušeni, kteří se různí mravy a obyčeji, kteří žijí v jednotlivých státech podle je­jich zákonů, kterým třeba podrobovati se moci státní a církevní zároveň. Tyto po­vinnosti spojují se na těchže osobách, ony však si neodporují, aniž smějí pomíjeny býti; neboť jedny směřují ku blahu státu, druhé ku blahu Církve, obojí ku zdoko­naleni lidí.

Podle tohoto ohraničení práv a povin­ností jest zřejmo, že správcové států jsou ve svých záležitostech svobodni a to nejen proti vůli církve, nýbrž s podporou její; neboť protože církev odporučuje hlavně, aby pěstována byla zbožnosť, která jest oproti Bohu spravedlností, vyzývá tím jen ku spravedlnosti oproti knížatům. Ale moc církve jest přes to nad ně vyvýšena, neboť celým její určením jest, vésti lidi k tomu, „aby hledali království Božího a spravedl­nosti jeho“ (Mat. 6, 33.). Aby víra se mu neztroskotala, nesmí nikdo pochybovati o tom, že správa duší přenesena byla na církev jedinou a že státní moc k tomu žádného práva nemá; neboť Ježíš Kristus nesvěřil klíčův království nebeského císaři, nýbrž Petrovi. — S touto naukou o státní a církevní moci jest však spojeno ještě něco jiného, významu nikoliv nepatrného, o čemž však na tomto místě psáti nechceme.

Církev rozeznává se od každého svazku politického. Třeba že má i jistou podobnosť s královstvím, jest přece její původ, její účel, její celá podstata od všech světských říší převelmi rozličná. Církev má tudíž právo, podle vlastních a její povaze odpo­vídajících zákonů a ustanovení trvati. A poněvadž jest dále společností nejen v sobě dokonalou, nýbrž poněvadž důstojností svou také všecku jinou lidskou společnosť převýšuje, jest zcela nespravodlivo, žádati na ní, aby přizpůsobila se víru stran politických a aby práva svá obětovala proměnám převratů státních. Z téže pří­činy jest dále církvi, byť i na své vlastní právo tak žárlivá byla, všeliké cizí právo úctyhodno a sváto; „jest jí daleko, aby rozhodovala se se zalíbením pro jednu státní formu proti druhé a aby chtěla sama zasahovati v údobu čistě občanských a státních poměrů národů křesťanských: všecky státní formy a všecka státní zřízení jsou jí vhod, pokud jen při nich víra a mravy trvati mohou. — Podle tohoto pří­kladu církve musejí své názory a způsob svého konání uspořádati také křesťané jednotliví. Dovoleno jest beze všeho, vyvíjeti činnosť svou také na poli politickém a pokud jen nic se neděje proti pravdě a spravedlivosti, působiti v bojích poli­tických k tomu, aby zvítězily ty náhledy, které jsou podle jejich mínění k dobru vše­obecnému. Ale bylo by zneužíváním ná­boženství, učiniti církev podružnou účelům strannickým a chtíti dělati nároky na její pomoc ke zničení protivníků. Naproti tomu musejí nade všecko býti všem dítkám církve zájmy náboženství. Ano oni musejí miti stále na očích i ve státních záležitostech, kteréž od zákona mravního a od nábo­ženství odloučeny býti nesmějí, co jest užitečno a výhodno pro náboženství a církev. Kde však jest zájem církve v ne­bezpečí, tam musejí oni sami nechati vše­liký svár stranou, učiniti ohroženou svátou věc svou věcí vlastní a mocně a jedno­myslně hájiti ji; jeť ona nejvyšším statkem jejich a dle ní musí se říditi vše jiné. O tom však zmíniti se poněkud blíže, za potřebno máme.          

Cirkev a stát mají ve svém způsobu svou svrchovanost. Proto není, jak ve svých vlastních záležitostech a uvnitř hranic, které od zvláštních jejich účelů určeny jsou, poddána ani církev státu ani stát církvi. Z toho nenásleduje však nijak, že mají býti od sebe odloučeny, ještě méně, že mají se k sobě miti jako nepřátelé. Ne­máme totiž — tak chce tomu příroda sama – žiti jen jakkoliv, nýbrž máme žiti jako lidé vzdělaní a mravní. K tomu účelu má občanský státní řád povinnost, konati všecko to, čeho třeba, aby jednotliví příslušnici státu žili nejen způsobem přiměřeným, nýbrž aby měli také dostatečné ochrany, aby se mohli mravně zdokonalovati a to jak poznáním pravdy, tak zcela zvláště vykonáváním ctností. Církev ale má úlohu, poskytovati všeho toho, čeho potřebí, aby­chom žili podle předpisů náboženství a bázně Boží, které, protože vztahují všecko na Boha, jsou doplněním a korunou všeliké ctnosti. Při všech nařízeních a zákonech třeba tudíž bráti zřetel také na závazky, které má člověk v ohledu mravním a ná­boženském : nesmí býti vydán žádný rozkaz a žádný zákaz, při němž by dbáno nebylo, co jednotlivcům jako občanům a jako kře­sťanům přísluší. Proto nemůže také církvi býti lhostejno, jaké zákony v jednotlivých státech vydávány a v platnosti jsou. Tyto zákony musejí pozornost její k sobě obraceti, ne sice, pokud státními zákony jsou, nýbrž, pokud přestupují snad hranice vlast­ního působeni a zasahují v právní obor církve. Kdyby se při tom ukázalo, že ně­která ustanovení státní vrchnosti odporují svátým zájmům církve, jest úlohou církvi od Boha uloženou, aby tomu podle sil za­bránila; jakož vůbec jest zavázána, působiti k tomu, aby všecky zákony a zřízení národů utvářely se podle ducha evangelia. A poněvadž zdar a dobro státu podmíněno jest zcela zvláštním způsobem zdárnosti a ctnostmi těch, kteří stojí v čele státu, rozumí se samo sebou, že Církev nemůže své ochrany a přízně nikdy poskytnouti těm, o nichž ví, že jsou jí nepřátely, že zneuznávají její práva anebo že náboženský a státní pořádek, jež přece přirozeně k sobě patří, jsou roztrhovány. Oproti tomu bude jednati podle povinnosti své, pakliže bude příznivá těm, kteří v pravém oceňování náboženských a státních zájmů pracuj i k tomu, aby zástupcové obou, Církve i státu, působili v míru a svornosti k pože­hnání obou. — Tím udán zároveň směr, jímž každý katolík ve veřejném životě se spravovati má. Všude totiž, pokud vůbec dovoluje Církev svým dítkám účastenství v životě veřejném, musejí tyto obraceti svou přízeň a podporu především mužům osvědčené počestnosti a křesťanského smý­šleni; za žádných okolnosti však nemůže býti dovoleno, dávati přednost oněm, kteří s náboženstvím nepřátelsky smýšlejí.

Z toho, co tu řečeno, jde, jak důležito jest, zachovávati jednomyslnost, zvláště když v naší době proti křesťanství s velkou obratností a lstí bojováno. Všichni, kteří chtějí býti věrnými stoupenci Církve, kte­ráž je sloupem a utvrzením pravdy (k Tim. 3, 15.), budou se pečlivě chrániti „před křivými naukami, které jim svobodu při- slibují, ačkoliv jsou přece sami otroky za­hubení (II. Petr. II., 1, 19.), ano oni po­staví jako Církev sama proti lsti moudrost a proti moci zmužilosť." Zde není místa, pátrati po tom, zda-li a jak daleko lho­stejnosť a nesjednocenosť katolíků zavinily poměry přítomné, ale dojista měli by zlí méně smělosti a nakupili by méně zří­cenin, kdyby všichni dobří ovládáni byli silnou vírou, „kteráž skrze lásku působí" (Gal. 5, 6.). Také by pak od Boha daný zákon mravní nebyl k tak velikému úrazu přišel. Kéž vzpomínka na minulost učiní lidi moudřejšími pro budoucnosť!

Ale ti_, kteří se zabývají se záležitostmi veřejnými, musejí se varovati hlavně chyb dvou. Jedna se zahaluje v roucho chytrosti. Druhou není vlastně nic jiného nežli zlo­činné sebepřeceňování. Jsou totiž tací, kteří považují za nemoudré, vzdorovati tváří v tvář nespravedlivosti a bezbožnosti, jež jsou vyzbrojeny mocí a vlivem, předstíra­jíce, že odpor nepřátel jen ještě více dráždí. Často jest nejasno, zdali ti, kdož takto mluví, jsou vlastně přátely nebo spíše nepřátely. Oni ujišťují sice, že jsou katolíky; ale při tom jsou náhledu toho, že by Církev přece s dobrou se potázala, kdyby tato neb ona od učení církevního odchylující se mínění trpěla a pomíjela. Oni litují a želí toho, slyšíme-li je, že víry vždy víc ubývá a že mravy se zhoršují, ale nena­padá jim ani, aby sami na spásné pro­středky pomýšleli, ano velmi často jsou oni sami těmi, kdož příliš velkou šetrnosti a zvrácenou trpělivostí zlo podporují. Nikdo nesmí pochybovati o jejich blahovolnosti k Církvi katolické; ale vždy mají sami to neb ono vytýkati papeži a kárati na něm. Moudrost těchto lidí není jinou, nežli je ta, kterou nazývá apoštol Pavel moudrostí těla a smrtí duše, ona není poddána zá­konu Božímu a nemůže mu poddána býti.[4] Nic však nemůže přispívati méně k zmen­šení zla nynějšího, nežli právě tato falešná moudrost. Nepřátelé Církve netají se totiž nikterak, ano oni se hlasitě chlubí, že by rádi vyhladili z okrsku země náboženství katolické, kteréž jest jediné pravé. Jejich odvážlivost a smělost nezná však žádných mezí. Vědíť, že čím lip se jim podaří, zastrašiti zmužilost katolíků, tím snadněji a rychleji dojdou cíle svého. Kdo miluje tedy onu moudrost těla, kdo nechce ničeho věděti o tom, že každý křesťan má býti vojínem Kristovým, kdo se domnívá, že dosáhne vítězství a vítězům zaslíbené od­měny bez práce a bez boje, ten nejen že nepomáhá povodeň zla naší doby zarážeti, nýbrž ten přispívá spíše k tomu, aby se šířila a do výše dmula.

Mnozí zase dávají se nepravou horli­vostí zaváděti, že míchají se do záležitosti, po nichž jim nic není anebo staví se, a to jest ještě více pokárání hodno, jako by činili tak. Oni by rádi, aby církev byla spravována, jak oni za dobré a výhodné mají a jdou v tom tak daleko, že každé jiné opatření přijímají jen s odporem. To jest pošetilá ctižádost, která zasluhuje po­kárání rovněž tak, jako jednáni druhých; neboť lidé tito nenásledují právoplatné vrchnosti, nýbrž chtějí ji říditi; oni obra­cejí poměr mezi představenými a podda­nými a ničí pořádek, jejž chtěl míti Bůh pro všecky časy ve své církvi zachovaný a který tudíž od nikoho neporušován bez trestu. Nejlépe jednají oni, kteří, kdykoliv jest třeba, rádi a radostně vstupuji na bo­jiště v tom pevném přesvědčení, že křivda a násilí musejí jednou konečně ustoupiti právu našeho sv. náboženství. Oni jednají tak zmužile jako křestané prvověku, hle­díce chrániti a obhajovati náboženství proti oné pyšné a násilné straně, která vstoupila v život za příčinou křesťanství, papeže pod svou moc uvedla a nepřestává ho pronásle­dovati ; při tom však snaží se vždycky po tom, aby byli poslušnými syny církve a nekonají bez pokynutí svých představe­ných ničeho. Tento způsob poddanosti, spo­jené se zmužilostí a stálosti mají míti všichni křesťané, aby za všech okolností neměli v ničem nedostatku. (Jak. 1,4)

Přejeme si proto velmi, aby v srdcích všech panovala opatrnost ducha, o níž sv. Pavel mluví. (Řím. 8, 6.)

Způsobujeť ona u všem konání, aby­chom nečinili ani příliš mnoho, ani příliš málo, abychom zbaběle nezoufali anebo v domýšlivosti příliš mnoho nedoufali. Jest však rozdíl mezi opatrností, které užíváno v životě veřejném a mezi onou, které uží­váno v životě soukromém. Tato pořádá život jednotlivce podle rozumného plánu, ona bývá při představených a především u panovníků, jejichž úlohou jest, vládnouti jiným. Podle toho se obmezuje opatrnost jednotlivců ohledně veřejného života na to, aby věrně plnili nařízení vrchnosti právo­platné. Takovýto pořádek musí panovati především v církvi; neboť moudrost pape­žova musí bráti ohled na mnoho věcí, pří­sluší mu nejen spravovati církev, nýbrž on musí také skutky jednotlivých údů její vůbec tak pořádati, aby tito doufati mohli, že mimo svornost, kterou musejí všichni katolíci osvědčovati v mínění a jednání svém, mají míti také zcela zvláštní úctu k vysoké moudrosti, kterou dává na jevo církev v pořádání a utváření všech zále­žitostí veřejných. V první řadě pak jest řízení a spravováni všech církevních zále­žitostí věci římského papeže. Ale také bi­skupové mají v tom podíl. Ačkoliv nemají totiž plnou moc vlády církevní, mají přece také v církevní hierarchii důstojenství v pravdě knížecí; oni řídi chrámy jim svě­řené. Oni jsou „jako nejvyššími staviteli... duchovní budovy.“ Úlohou ostatních du­chovních jest jen to, aby je podporovali radou a skutkem.

Tak to plyne ze zřízení církve a žádný člověk neměl by opovážiti se chtíti je změniti. Spíše musejí všichni způsob svého jednáni zařídíti podle zásad těchto. Tak jako musejí tudíž biskupové býti ze své strany spojeni ve vykonávání svého úřadu se Stolicí apoštolskou, musejí všichni ostatní, duchovní i laikové, jednati a působiti vždy v nejtěsnějším spojení s biskupy svými. Může sice se přihoditi, že objeví se také v jedníni biskupův něco, co méně chvalitebno jest a v jejich náhledech, co právě schválení všestranného dojíti by nemohlo, ale ani pak nesmí obyčejný věřící zahrávati si na soudce biskupa svého; soudcem jeho jest pouze ten, koho ustanovil Kristus Pán pastýřem oveček svých. Nikdo nesmí zapomínati moudrého napomenutí papeže Řehoře Velkého, který píše: „poddaní buďtež pamětlivi, že, i kdyby shledávali něco pokáráni hodného ve skutcích před­stavených svých, nesmějí souditi způsob jednáni jejich; neboť kdyby myslili, že by byť i ne bez příčiny něco neschvalovati mohli, mohlo by takovýmto sebevypínáním povstati snadno zlo ještě horší. Nechať jsou pamětlivi, že ty neb ony chyby a po­klesky jejich představených nedávají jim žádného práva, aby proti nim vystupovali. Ano i tenkráte, kdyby snad na nich něco velmi zlého pozorovali, musili by to v pokoře omlouvati, pokud jen možno a neměli by nikdy a nikdy odpírati úctu a posluš­nosť, kterou Bůh sám jim uložil s po­hrůžkou trestu ... I tam, kde konání před­stavených by pokárání a varování přímo žádalo, musili by jazykové poddaných stříci se před všelikým drzým a zločinným úsudkem.“ (Reg. Pastor, p. III., kap. 4.)

Ale marno a neplodno by bylo pro budoucnosť namáhání všecko, kdyby podle zásad křesťanské víry také život katolíků zařízen nebyl.

Čteme o židech v písmě sv.: „A dokud nehřešili před obličejem Boha svého, byly s nimi dobré věci; Bůh zajisté jejich ne­pravostí nenávidí. Nebo i před těmito lety, když odstoupili od cesty, kterouž dal jim Bůh, aby chodili po ní, vyhlazeni jsou válkami od mnohých národů.^a (Judit. 6, 21, 22.)

Židovský lid byl však předobrazem křesťanů; a v tom, co se s ním stalo, po­znáváme často obraz události budoucích. K tomu se druží, že nás křesťany vypravil Bůh ve své dobrotivosti daleko většími přednostmi a milosťmi a že proto hříchy křesťanův ukrývají v sobě nevděk daleko černější.

Bůh sice neopouští církev nikdy a nijak; nepotřebuje se proto také obávati zločinnosti lidské. Ale to věru nemůže býti uspokojením pro národy, kteří od cesty křesťanské ctnosti se uchylují; neboť „hřích činí bídné národy“ (Přísl. 14, 34).

Zakusil-li každý dřívější věk pravdy přísloví tohoto, proč by neměl věk náš zakusiti jí taktéž? Mnohá znamení ukazuji k tomu, že zasloužené tresty již nastávají a právě totéž potvrzuje postavení států, mezi nimiž mnohé spatřujeme vnitřními svízely rozervané, žádný však ve všelikém ohledu mimo nebezpečí. Kdyby pak bezbožské strany šly směle cestou, na niž se daly, kdyby se jím podařilo, že by rovněž tak, jak působí ničemným uměním a ještě špatnějšími úmysly, získaly na moci a pro­středcích pomocných, bylo by opravdu se co báti, že vyrvou všecky státy ze zá­kladů, kteréž jim od přírody položeny. — A skutečně takovýchto strašáků lidskou mocí uvarovati se nelze, zvláště ne proto, že ohromná od křesťanské víry odpadlá většina tupí tím spravedlivé tresty pýchy, ana, žádosťmi jsouc zaslepena hledá darmo pravdu, křivé za pravé má a má se za moudrou, když nazývá zlé dobrým a dobré zlým a klade „tmu za světlo a světlo za tmu“ (Isai. 5, 20.).

Jest proto potřebno, aby nám Bůh své pomoci propůjčoval a pamětliv jsa své do­brotivosti, ujímal se spoločnosti lidské. Proto jsme důtklivě také napomínali při jiné příležitosti, aby Boží laskavosť obje­vila se opět na naši pokornou a úpěnlivou modlitbu a aby ctnosti, jimiž křesťanský život se pořizuje, opět nazpět povolány byly. — Především jest pak potřebí znovu­oživení a pěstování lásky, která jest vý­bornou oporou života křesťanského a bez kteréž není křesťanských ctnosti vůbec, ne alespoň plodných. Proto napomíná také sv. Pavel Kolossenské, aby všeliké neřesti se varovali a hleděli dosíci různé pochvaly ctností a dodává: „Ale nad to nade všecko mějte lásku, kteráž jest svazek dokonalosti“ (Kolos. 3, 14.).

Opravdu svazkem dokonalosti jest kře­sťanská láska, poněvadž spojuje ty, kdož jsou jí proniknuti, s Bohem samým a k tomu je vede, že svůj duchovní život z Boha čerpají, s Bohem jej vedou a Bohu jej obětují.

Láska k Bohu musí však býti spojena s láskou k bližnímu, neboť lidé mají podíl na nekonečné lásce Boží a nosí ji jako obraz znatelně ražený v sobě. Toto přiká­zaní máme od Boha tak že ten, kdo Boha miluje, také svého bratra miluje. (Jan 2, 21.) Ríká-li někdo, miluji Boha a nenávidí bratra svého, lže. (I. Jan 4, 20.)

A toto přikázaní o lásce nazval božský dárce jeho „novým," ne snad, jakoby již nějaký zákon nebo rozum sám nám neukládaly, aby se lidé mezi sebou milovali, nýbrž poněvadž tento křesťanský způsob milování byl nový a v dosavadní paměti neslýchaný. Neboť tutéž lásku, kterou mi­lován Ježíš Kristus od Otce svého, vštípil také svým učenníkům a stoupencům, aby mohli býti s ním samým srdce jednoho a duše jedné, jako On a Otec Jeho od při­rozenosti jedno jsou.

Jak hluboko vnikla od počátku moc tohoto přikázaní do srdcí křesťanů, a které a jak velké ovoce svornosti, vzájemné blahovolnosti, zbožnosti, trpělivosti a síly zplo­dilo, toho nemůže zneuznati nikdo. Proč nepílíme, následovati příkladů předků na­šich? Již samy poměry časové měly by nám býti pobídkou, abychom křesťanskou lásku pěstovali. Bezbožníci obnovili se své strany všecku nenávisť bezbožnosti proti Ježíši Kristu. Neměli by tu také křesťané pomýšleti přede vším na to, aby obnovili lásku Kristovu a těsně sdruženou s ní lásku k bližnímu, která všecko veliké tvoří? Odpočívej tudíž všeliký spor! Umlkni vše­chen onen svár, který slouží jen k tomu, aby síly bojujících rozdroboval a který náboženství samému jest na záhubu velkou. Vírou spojeného smýšlení, láskou k Bohu a spolulidem těsně sdružené vůle, tak mu­síme před se bráti se, jak potřeba káže.

Při této příležitosti nechceme zameškati, napomenouti zvlášť otce rodin, aby zařídili podle zásad od Nás objasněných všecko domácí hospodářství své a hlavně vycho­vání dítek. Jet přece rodina základem a počátkem každého státního zřízení a proto právě záleží na rozkvětu života rodinného také zdar a úspěch státu. Odtud vysvětluje se také a jest zcela moudré se stanoviska jejich, že ti, kdož chtějí vytlačiti křesťan­ství ze života státního, počínají u kořene a snaží se, odkřesťaniti a zničiti rodinu. Nic jich neodstrašuje při počínání tomto, ba oni nedbají ani toho, že dopouštějí se velikého bezpráví především na rodičích samých; neboť mají přece rodiče přirozené právo svaté, aby vychovávali dítky, jež splodili, a povinnost, by pečovali o to, by všeliké vychování a vyučování dítek sou­hlasilo s konečným účelem, pro kterýž Bůh daroval jim dítky jejich. Rodičům třeba tudíž vše vynaložiti a nesmějí odpočinouti, dokud by neodstranili, co na tomto poli stojí snad v cestě právům jejich a když by toho dosáhli, aby mohli dítky své, jak jest jejich povinností, vychovávati podle zásad křesťanského náboženství; třeba jim hlavně a zvláště stříci se těch škol, ve kterých jsou dětské duše v nebezpečí, že by vsály do sebe jed bezbožnosti. Kde se jedná o vychování a vycvičení mládeže, tu dlužno žádné práce se neštítiti a žádné námahy nešetřiti. S velikým nákladem a vznešenou vytrvalostí zřídili katolíci v růz­ných zemích pro své dítky školy vlastní a vzbudili tím údiv všech. Všude, kde jsou poměry podobné, treba následovati pří­kladu jejich. Všichni katolíci však bez výminky musejí býti proniknuti především tím, že nic tak mocně nepůsobí na mladá srdce dětská a tím na pokolení budoucí, jako vychování v domě otcovském. Tu, kde dětský věk prožili v nevinnosti, a kde jinoch naučil se v boji vášní vládnouti zbraněmi křesťanských ctností, tu je také nejlepší záruka blaha státův.

Dotkli jsme se — tak se Nám zdá — dosud tak všeho, co v našich dnech kato­líkům zvláště konati a čeho se jim varovati přísluší. Zbývá jen, a to bude, Cti­hodní bratří, Vaší povinností nejpřednější, nezanedbati ničeho, co umožňuje, aby tato Naše slova a napomenuti všude vnikla, a aby všichni přesvědčeni byli o nesmírné důležitosti a vý­znamu jejich. Ostatně nejsou povinnosti, o nichž jsme mluvili, také těžké a zachová­vání jejich nijakž nemožno; neboť jho Je­žíše Krista je sladké a jeho tíha lehká. Kdyby však nicméně vyskytly se někde neb někdy zvláštní překážky u vykoná­vání těchto napomenutí Našich, zasadíte se vší svou autoritou o to a půjdete sami svým příkladem bez bázně a strachu v čele těch, kdož Vám svěřeni jsou. Musíte při- pomínati toho, kterak My sami jsme tak již častěji učinili, že není teď v nebezpečí nic menšího, nežli nejvyšší a nejpotřebnější statky, pro něž rádi každou námahu snášeti musíme, poněvadž za námahy, jež při­náší ssebou život křesťanský, kyne od­měna nejvelikolepejší. Ostatně jest zjevno: Kdo nebojuje pro Krista, ten bojuje proti němu! a on sám prohlašuje, že kdokoliv se zdráhá, vyznávati jej před lidmi, jej tím zapírá před jeho Otcem, kterýž jest v nebesích. — Co se Nás týká, a to platí také o Vás všech, nesmí, pokud žiti bu­deme, skutečně nikdy řečeno býti, že jsme v tomto boji z Naší strany vždycky dosti neradili, nebo nedomlouvali, nebo se ne­namáhali. Pokud boj trvati bude, neodepře Bůh ani svému stádu ani jeho pastýřům své pomoci zcela zvláštní.

Posilněni v této důvěře, udělujeme v Pánu, Ctihodní bratři, Vám a ducho­venstvu a všemu lidu, jemuž v čele stojíte, ze srdce milujícího jako záruku nebeských statků a zástavu Naší zvláštní náklonnosti apoštolské požehnání.

Dáno v Římě, u sv. Petra dne 10. ledna 1890, ve dvanáctém roce Našeho pontifikátu.

Lev XIII., papež.