20.1 Demokracie

Křesťanští demokraté – KDU-ČSL, MKD, KDH, KDS a jiní

V avantgardě změn

Bývalý křesťansko demokratický premiér Holandska Ruud Lubbers reagoval na otázku Adama Michnika, jak lze smířit 60 let vlády křesťanské demokracie v zemi tulipánů s legalizací potratů, euthanasie a drog, následovně: „Ptáte se mě, jak se to stalo, že jsme moderním státem?“ Podle Luuberse „lidštější přístup k problému potratů, euthanasie nebo zmíněných drog“ – čili jejich právní přípustnost – „není v rozporu s hodnotami vyznávanými křesťanskou demokracií.“ Holandský politik nemá pochybnosti: „jsme přesvědčeni, že Evropa půjde časem v našich stopách.“

Hned za mezí, v Belgii, předložili křesťanští demokraté jako první návrh zákona na zrovnoprávnění homosexuálních párů s heterosexuálními. Tiskový mluvčí vlámské křesťanské demokracie (dále většinou jen KD) prohlásil, že jeho strana nemá nic proti homosexuálům a že nikdo z KD neprotestoval proti kandidatuře Elio Di Rupa na post místopředsedy vlády, přestože bylo známo, že je aktivním pederastem (nebyl odsouzen za pedofilii pouze proto, že jeden z jeho partnerů završil 16 let).

V Itálii akce „Čisté ruce“ vedená soudcem Antoniem Di Pietrem v roce 1993 prokázala, že KD strana za několik let vlády vytvořila systém korupce prorůstající celý stát odshora dolů. Všude obecné úplatkářství však není jediným výsledkem vládnutí KD. Italský filosof Rocco Buttiglione to vyjádřil bez okolků: „roky vlády křesťanské demokracie byly zároveň roky zuřící sekularizace“. Podobné poznámky lze rovněž vznést na adresu německé KD.

Kohlova aféra vynesla na světlo skutečnost, že CDU vytvořila takřka systém strukturální korupce. Jakoby křesťanští demokraté v zápalu budování mocné strany zapomněli na křesťanské hodnoty. Za 16 let u moci se nepokusili ilegalizovat potraty. Během jejich vlády zuřila sekularizace, které nebylo nikterak bráněno. Ostatně, nové pokolení členů CDU se zdá být více zesvětštělé než starší generace – veřejné výpovědi deklarativního katolíka Helmuta Kohla proti katolickému stanovisku ve věci antikoncepce je nevinným výstřelkem ve srovnání s většinou otázek, ve kterých se liší názor Církve a předsedkyně německých KD Angely Merkelové.

Na „omluvu“ KD lze říci, že podobné tendence je možné sledovat i v lůně jiných centropravicových formací v západní Evropě, jež se rovněž odvolávají na křesťanské tradice. Například ve Francii byla iniciátorem zavedení práva na antikoncepci v roce 1967 gaullistická strana , zvláště její aktivní člen Lucien Neuwirth. O sedm let později gaullistická ministryně Simone Weilová protlačila centropravicovým parlamentem legalizaci potratů, což má za následek každoročně zabitých 220 tisíc nenarozených lidí ve Francii. Simone Weilová zdůrazňovala, že právní souhlas s potratem by nebyl možný bez předchozího povolení antikoncepce. Jiný francouzský pravicový poslanec, Francois Leotard z UDF, podal návrh zákona na potírání „homofobie“ = „odmítání homosexuality a nepřátelské nastavení vůči homosexuálům“.

Od „brzdy“ k „beranidlu“

Snad není přehnané tvrzení, že model fungování KD byl ovlivněn myšlenkovým směrem, který byl zformulován v trochu jiném kontextu – v 19. století ve Velké Británii. V manifestu z Tamworthu vyhlášeném roku 1834 Konservativní stranou čteme, že hlavním cílem toryů je „vzdorovat radikalismu a brzdit (...) další zhoubné demokratické vlivy.“ Zdá se, že KD směřovala podobným směrem: vytyčila si za cíl neutralizovat politiku liberalismu, socialismu a jiných nepřátelských tendencí, což vedlo k její sekundarizaci a neschopnosti samostatně formulovat výzvy.

Stojí za připomenutí, že obdobou KD stran, které působí převážně v katolických zemích, jsou v protestantských státech konservativní uskupení (poslední dobou stále častěji nazývané konservativně-liberálními). Charakteristická evoluce KD se týká také jejich vývoje. To se projevuje zejména tím, že místo toho, aby byla KD pasivní „brzdou“ destruktivních demoliberálních vlivů, stala se jejich aktivním „beranidlem“. Co je příčinou této změny?

Už v samotném názvu „křesťanská demokracie“ se skrývá neodstranitelné napětí, jež vyplývá jak z postaty křesťanství, tak i z podstaty demokracie. Je-li v demokracii nejvyšším právem vůle většiny občanů, pak v křesťanství plní tuto úlohu Boží zjevení a přirozené právo. Konflikt v rovině zásad mezi křesťanstvím a demokracií je tedy neodstranitelný. Je možné jej rozvíjet pouze v rovině faktů, budou-li rozhodnutí většiny shodné s přirozeným právem. Do této riskantní hry se pustila KD. Je otázkou, zda dostatečně zvážila skutečnost, že ač v dřívějších státních zřízeních se točil boj o moc, pak v demokracii se hraje o práva samotná. Tímto způsobem došlo k detronizaci přirozeného práva na úkor práva tvořeného (pozn. red.: tzv. positivního).

KD od samého počátku její existence doprovázely výstrahy papežů. Leo XIII. v encyklice Graves de communi varoval před tím, aby se pojem „křesťanská demokracie“ používal ve smyslu politického zřízení, ale nabádal, aby byl chápán spíše jako charitativní společenská akce. Pius XII. se na druhé straně obával, aby to, co je relativní, tedy historická forma zřízení, nenabylo vrchu nad tím co, je absolutní, čili nad společným kralováním Kristovým. To druhé varování se ukázalo být znepokojivě prorockým. Došlo k tomu, o čem nedávno veřejně mluvil dokonce i socialistický šéf francouzské diplomacie Hubert Vedrine – demokracie se stala náboženstvím (pozn. red.: nejen to, ale navíc i náboženství nekritizovatelným).

Mimo demokracii není spásy

Dnešní demokracie v liberálním podání stále více připomíná náboženský systém. Již u zrodu moderní doby byly takovéto tendence viditelné v rituální a symbolické sféře. Po francouzské revoluci byl kostel zasvěcený sv. Jenovéfě přeměněn na Panteon, ve kterém byly přechovávány modly nových pořádků – Marat, Wolter či Rousseau – a na hlavní oltář katedrály Notre Dame usedla prostitutka převlečená za Bohyni Rozumu. Stavitelé hlavního města Spojených států vycházejíce z předpokladu, že architektonické rozvržení musí odpovídat hierarchii posledních věcí, navrhli centrum Washingtonu ve tvaru kříže (stejně tak jako stavitelé středověké Evropy), ale hlavními objekty v tomto projektu nebyly (narozdíl od měst Christianitatis) křesťanské kostely, ale „svatyně demokracie“: „římský“ Kapitol, „řecké“ mausoleum Abrahama Lincolna nebo „egyptský“ monument George Washingtona. Tak jako ve středověkém městě nesměla žádná stavba převyšovat věž katedrály, což mělo symbolizovat primát Božího zjevení ve veřejném životě, tak v centru Washingtonu nesmí být vyšší objekt než je kopule Kongresu, což má zdůrazňovat supremaci (nadřazenost) lidu jako suveréna práv. V analogickém duchu postupovali při přestavbě města italští architekti v období Risorgimento, s tím rozdílem, že – což je dobře patrné pozorujíce římskou čtvrť Prati nebo milánskou Citta Studi při pohledu z ptačí perspektiy – dávali přednost tvaru busoly, trojúhelníku nebo Davidovy hvězdy.

Podobnost s náboženstvím se nevztahuje pouze na oblast symbolů. Moderní demokracie má rovněž svoji metafysiku (Karl Popper) – metafysiku už ne pouze open society (srov. termín magnáta Sorose), ale přímo – otevřeného vesmíru, universa. Má rovněž svoji vlastní eschatologii (Francis Fukuyama), podle níž dovršením procesu dějin, neboli „konce historie“, je homogenický demoliberální stát. Má také své posvátné texty (např. Deklarace lidských práv), své proroky (Adam Michnik kdysi napsal, že jeho role v demokracii připomíná biblického Jeremiáše), své mudrce (tak se říká skupinám tří politiků, kteří pro evropské struktury připravují zprávy, např. o reformě EU nebo sankcích vůči Rakousku) atd.

Stále častěji si také demokracie uaurpuje moc zavazovat svědomí lidí, čímž vykazuje jisté teokratické rysy. Takovéto ambice byly všeobecně známy již antické demokracii, o čemž svědčí procesy vedené v Athénách proti Anaxágorovi, Diagorovi, Protagorovi a Sokratovi. Nebyli obviněni z žádných zločinů, nýbrž jen z vyznávání škodlivých názorů. Stát chtěl tedy nejen kontrolovat jejich činy, ale rovněž i jejich myšlenky.

Teokratické nároky moderní demokracie se projevují odmítnutím objektivní pravdy a přirozeného práva, jež se stávají předmětem smlouvy a negociací (dohadování, dohod). V tomto bodě se demokracie kryje s totalitou. A je zcela druhořadé zda je pravda znásilňována menšinou (v totalitních režimech) nebo většinou (v demokracii) – výsledek vyjde na stejno. Jak napsal Leszek Kołakowski, „jsme bezbranní v odporu proti těm stránkám demokracie, které za jistých okolností, jež se dají empiricky vypozorovat, jsou ve shodě s totalitarismem; například pravidlo většiny vnímané jako zásada absolutní je s nimi v souladu.“ O nebezpečí „totalitní demokracie“ psal rovněž Friedrich August von Hayek a Jean Miguel Garrigues.

Pamatujeme si, že demokracie vynesla do kancléřského křesla Adolfa Hitlera, ale zapomínáme, že jeho rasistické eugenické zákonodárství bylo zkopírováno od západní demokracie. Jen v letech 1907 – 1931 prováděli v této oblasti aktivní politiku mj. Spojené státy, Kanada, Mexiko, Velká Británie, Norsko, Švédsko, Dánsko nebo Finsko. Německý demografický soud v třicátých letech čerpal převážně z amerických a kanadských eugenických zkušeností. První zákon na světě o nucené sterilizaci byl zaveden – ve shodě s demokratickými postupy – v roce 1907 ve státě Indiana a týkal se „recidivistů, svobodných matek, idiotů a imbecilů, těžce zvládatelných dětí“. V roce 1924 přijaly Spojené státy imigrační zákon, který vyjmenovával jako rasově méněcenné – Poláky, černochy, Řeky, Iry – a jako rasově vyšší – Němce, Angličany, Skoty, Francouze, Dány a Švédy. Sám Hitler se svěřil svým spolupracovníkům: „S velkým zájmem jsem zkoumal zákony několika amerických států týkající se zamezení rozmnožování lidí, jejichž geny by byly s největší pravděpodobností bezcenné nebo škodlivé rase.“ Není tedy nic divného na tom, že když o několik let později jako kancléř Třetí říše zavedl zákon o eugenice, dostal blahopřejný telegram od předsedy kanadského parlamentu, který vyjadřoval radost nad tím, že si nacionální socialisté vzali příklad z jeho země.

Existuje tedy totalitní potenciál demokracie, který se probouzí k životu tehdy – jak poznamenal Andrzej Zoll – „když většina nebere ohled (pozn. red.: všimněme si tohoto slova „ohled“ – tedy ne, že by si je většina vymyslela a prosadila) na základní práva. Máme demokratické postupy, ale pošlapaná lidská práva.“

Občanské náboženství

Dnes se teokratické nároky demokracie schovávají pod pláštíkem tzv. světonázorové neutrality, která je však ve skutečnosti nerealizovatelným projektem, neboť život společnosti ve světonázorovém vakuu, bez jakýchkoliv axiologických fundamentů, není možný (pozn. red.: to dokazují muslimští imigranti v Evropě, kteří se nechtějí vzdát svého náboženství a přijmout zdejší atheismus, zachvacující i tzv. křesťany – viz výše úvodní slova článku). Dnešní demoliberální systémy se tedy stále častěji snaží vnutit lidem, pod závojem světonázorové neutrality, jistý druh civil religion-občanského náboženství, které je charakterizováno vírou ve (pozn. red.: většinou občanů vymyšlená a schválená) „lidská práva“ a „obecné lidské hodnoty“, absencí odkazů nejen na transcendenci, ale i na Ježíše Krista a na Jeho Církev, agnosticismem a morálním relativismem. Nemá to však nic společného se světonázorovou neutralitou – jedná se o konkrétní ideovou volbu, která spíše připomíná pohanské „náboženství císařství“ se svými místními bohy, idoles urbis.

„Pouze působení v rámci občanské komunity, jak sugestivně vyjádřila Hannah Arendt, dovoluje překročit hranice plochého biologického bytí, jež lidé sdílejí se zvířaty – píše Dariusz Gawin. – Své lidství, svoji výjimečnost mohou potvrdit pouze tehdy, když konají díla, která míří k nesmrtelnosti. Největším z nich je vytvoření politické komunity svobodných a navzájem si rovných občanů spojených poutem solidarity.“ Jestliže se formě vlády těchto komunit, jíž je demokracie, připisuje takovýto až duchovní význam, není divu, že následujícím krokem je její sakralizace.

Neštěstí KD vězí v tom, že v mnoha zemích se vydala právě tímto směrem a přijala demokracii a její pravidla. Vyřkla své „ano“, a ani nedodala nějaké „ale ...“ Takto politika přestala být – jak vždy učila Církev – oblastí s relativní autonomií (tzn. řídí se vlastními dílčími pravidly, ale nesmí abstrahovat od pravdy či morálky) a stala se oblastí s absolutní autonomií. Došlo k tomu, před čím varoval Pius XII. – to, co je relativní, nabylo vrchu nad tím, co je absolutní. Dle mínění již zmiňovaného Rocca Buttigolioniho v lůně křesťanské demokracie zvítězil názor, že se jedná o stranu „která (...) vede katolíky k demokracii připravujíce je k přizpůsobení se systému pravidel a hodnot vlastních demokracii (...) a její historická úloha skončí ve chvíli, kdy katolíci zcela akceptují demokracii.“

V každé době existovaly snahy o vztah oltáře a trůnu. Stejně tak jako ve středověku, kdy se mnoho lidí Církve více angažovalo v obraně feudalismu než v hlásání křesťanské zvěsti, tak i dnes není málo těch katolíků (a zdá se, že KD v tomto ohledu hraje prim), kteří upřednostňují věrnost demokracii před věrností Ježíši Kristu a Církvi.

Samozřejmě se jedná o pouhou část širšího procesu sekularizace, který má vliv rovněž na jiné oblasti života, ale jeho dopad na politiku je zvláště patrný a závažný ve svých konsekvencích. V zásadě lze problém sekularizace – sejdeme-li z globálních výšin k rozměrům konkrétní lidské existence – obsáhnout v jediné otázce: vnímáš Boží přítomnost, přítomnost Pána Ježíše Krista ve svém životě?

Za těchto okolností i nadále zůstává aktuálním postřeh šéfa italské KD Alcide De Gasperiho, jejž vyjádřil ve svém dopise Piu XII. z ledna 1953. „Množství záporných zkušeností, které jsem získal během konference a v mezinárodních stycích, potvrzuje oprávněnost obav Vaší Svatosti. Častokráte se pohybujeme v prázdnotě, neboť nejsme vedeni jakousi hlubší morální myšlenkou, nehřeje nás společná víra. Vpravdě, na těchto setkáních často potkáváme lidi s šlechetnými záměry a plně rozhodnutými k obětem, ale ve chvíli závažných rozhodnutí není Kristus mezi námi, protože mnoho z přítomných jej nevzývá a neuznává.“

Estera Lobkowiczová / https://katolikrevue.ath.cx/civitas/