2011-05 Co očekávali emauzští učedníci a co očekáváme my?

Emauzští učedníci prožívají bolest, zármutek i zklamání nad tím, že byl Kristus ukřižován. Možná trochu i zármutek nad tím, že neuskutečnil to, co od něj očekávali: nesvrhl nenáviděné Římany a nezajistil svým učedníkům a národu blahobyt, pohodu a nadvládu nad ostatními. Nic z toho se nestalo, co od něho mnozí tehdy očekávali.

A už jenom v tom je poučení pro nás: modlíme se, chodíme do kostela, přistupujeme ke svátostem a snažíme se opravdu křesťansky žít – a přece: jak mnohdy nás Pán Bůh nevyslyší v tom, oč ho prosíme. Může nás tedy také jako ty učedníky někdy přepadnout malomyslnost, zklamání a smutek.

Ale co vlastně od Boha očekáváme, nebo co můžem očekávat? Otec kardinál Tomášek říká ve svém Katechismu: S naprostou důvěrou můžeme očekávat, že nás Bůh spasí, když se o to správně přičiníme a když se o to také modlíme. A stejně tak spasí ty, za které se modlíme, když i oni se o to správně přičiní. Ale pozemská dobra (o která lidé nejčastěji prosí), ty Pán Bůh člověku dá anebo nedá podle toho, zda by skutečně byla k jeho dobru, k jeho dobru věčnému, zda by ho skutečně víc přiváděla k Bohu a byla tedy ku prospěchu jeho duše. Když tedy prosíme o ně, měli bychom přidávat vždy (jako Kristus Pán v zahradě Getsemanské): Ne má, ale tvá vůle se staň, ne, co já chci, ale co ty chceš, Pane Bože – a být spokojeni s tím, jak to dopadne. Tak se máme, moji drazí, modlit: o ta duchovní dobra s naprostou důvěrou a o ta pozemská dobra s podmínečnou důvěrou (zda by to prospělo naší duši a naší spáse). A pak jenom můžeme od Boha očekávat vyslyšení.

Co tedy můžeme od Boha očekávat? Snad jenom útěchu, lacino získaný blahobyt, pohodlí, klid v rodině, charakterovou pevnost a vlastnosti, které zaručují úspěch v zaměstnání a vůbec mezi lidmi, nebo dokonce tělesné zdraví, abychom toho všeho dosáhli, anebo jenom to vyslyšení každé naší jednotlivé prosby? – Kdo by jen toto očekával, dával by najevo, že vlastně Kristovo poslání nepochopil. To totiž spočívá v něčem jiném: přinést lidem spásu a oslavit Boha.

Křesťanství může samozřejmě zpevnit charakter a vytvořit v člověku vlastností, které jsou předpokladem úspěchu v zaměstnáni, v osobním i rodinném životě, které jsou předpokladem obliby a úspěchu v životě vůbec. Ale to všechno zdaleka není to hlavní, co se sebou křesťanství přináší. Hlavní je zajistit a přinést člověku spásu.

Budem-li tedy si někdy myslet, .že nás Bůh zklamal, když nevyslyšel naše prosby. že nesplnil naše přání a touhy, a budem-li v takových chvílích podléhat malomyslnosti a zatrpklosti, sečkejme času. Možná, že se něco z toho dostaví později. Nikdy nesmíme na Pána Boha moc spěchat. Jako se říkávalo o Vatikánu, že má na všechno čas, protože církev je věčná, tak Pán Bůh také má čas. Až přijde ta vhodná chvíle, možná něco splní. Ale v každém případě si pamatujme tu směrnici Kristovu: „Hledejte nejprve Boží království a jeho spravedlnost, a všechno ostatní vám bude přidáno.“ V žádném případě však nemáme usilovat „o to všechno ostatní“ a na to podstatné – „na Boží království“ nedbat a zapomínat.

A hlavně se sani snažme o dobrý křesťanský život. „Člověče, přičiň se a Pán Bůh ti pomůže, požehná.“ To bude vždycky platit. Nejprve tedy Boží království ve své duši a ve své rodině, to znamená i ve své velké rodině, našem národě – a pak teprve ten blahobyt, výhody, úspěchy, nakolik nám „budou přidány“ anebo nakolik je můžeme dosáhnout – ale vždycky podle Boží vůle a čestně!

Přece však to Boží království, svoji spásu i spásu svých drahých klást na první místo – to ať je naší snahou – a tak budeme moci i v dnešní době, která Pánu Bohu tak málo fandí, zůstat čestnými lidmi a dobrými křesťany, katolíky. A to ať je to hlavní pro nás, hlavní snahou každého z nás. Amen.

P. František Opletal