2011-06 Armia Krajowa (7, Varšavské povstání dnes)

Pro člověka zvenčí je to nezapomenutelná zkušenost: v 17 hodin 1. srpna dvoumilionová metropole se na několik okamžiku zastavuje a v jindy rušných ulicích zní pouze pronikavý zvuk sirén. Pro Varšavu – město, které mělo zmizet ze zemského povrchu – je povstání zakladatelským mýtem, je středem jeho totožnosti. Nezávislé na tom, jak vysoko k nebi budou vystřelovat další mrakodrapy a jak skvostné se tam budou stavět obchodní centra, vždy základem tohoto všeho bude město proměněné na gigantický hřbitov.

Na druhé straně se Polsko o povstání hádá od okamžiku jeho vypuknutí. Tábor odpůrců byl vždy hodně početný a zdaleka se v ním neobjevují pouze komunisté, pro které bylo povstání posledním bláznovstvím „reakčního Polska minulosti“. O nesmyslnosti a lehkovážnosti, se kterou vedení AK odsoudilo k smrti obyvatelé a město, mluvil třeba i legendární velitel exilové 2. armády W. Anders. Letos poslední kolo debaty vyvolal ministr zahraničí Sikorski, který povstání nazval „národní katastrofou“.

Pro jedny je to symbol hrdinství, odhodlání v boji za svobodu a zdroj mravní sily, který umožnil vznik protitotalitních hnutí druhé poloviny století. Pro druhé – trestuhodné plýtvání s lidskými životy, zbytečné obětování celé generace mladých lidi, která by se mohla jinými způsoby zasloužit o obnovu země. Nikdo nezpochybňuje jejich hrdinství, mnozí se však ptají po smyslu ... Britský historik Norman Davies, který je autorem velké monografie Rising 44, poukazuje však na ještě jeden zásadní rozměr těchto události. „Polská odbojová armáda byla součástí mohutné koalice, která se v roce 1944 nacházela velmi blízko konečnému vítězství.“ Otázka tedy podle Daviese nezní, zda měli Poláci bojovat nebo ne, ale proč během povstání „spojenci nedokázali organizovat jakoukoliv pomoc.“

V západním světě se jedná o příběh, který v obecném povědomí téměř neexistuje. Televize CNN dala nedávno pořadu o povstání reklamní heslo: „neznámá kapitola 2. světové války“, francouzský Le Monde věnoval 1. srpna svůj článek židovským povstalcům z ghetta ve Varšavě. Většina si totiž plete události roku 1944 s povstáním ve varšavském ghettu – se zoufalým a hrdinským bojem posledních přeživších varšavských Židů – které propuklo a bylo potlačeno na jaře 1943. Davies sugeruje, že za toto mlčení může neochota Západu kazit si obraz konce války jako rozhodného vítězství dobra nad zlem a osvobození všech národů ...

Varšava se měla stát prvním osvobozeným evropským hlavním městem. Nakonec bylo ale všechno jinak. V roce 1944 propukly na kontinentu tři významná povstání: v Paříži, na Slovensku a ve Varšavě. V prvním případě americké divise změnily naplánovanou trasu útoku, aby podpořily francouzský odboj. Ve druhém – situace na Slovensku přiměla Rudou armádu k urychlení postupu na jižní frontě. Pouze v případě Varšavy se nestalo nic. Ještě koncem července sovětský rozhlas vyzýval Poláky k vystoupení proti okupantům. Ještě koncem července britské ministerstvo zahraničí naznačovalo, že počítá s povstáním ve Varšavě, stejně jak tomu bylo nedávno v Římě. Stalin vynesl nad Varšavou ortel smrti, když 13. srpna přikázal, aby ofensiva pokračovala v oblastí Východního Pruska a na jižní frontě, a divise maršála Rokossovského nechal trčet dlouhé týdny u opačného břehu Visly a sledovat agónii města. Němci, kteří se ještě nedávno obávali, že by se Sověti už na podzim mohli blížit k Berlínu, teď dostali několik měsíců čas, aby si vyřídili účty s polským hlavním městem ... Na druhém konci Evropy nedokázala polská exilová vláda přesvědčit americkou a britskou administrativu o nutnosti výraznější podpory odbojového úsilí. Neúspěch povstání si přál Stalin, protože měl už pro Polsko připravenu novou komunistickou vládu. Roosvelt byl – jak sugeruje Davies – zcela pod vlivem sovětského vůdce. Osamocený Churchill nebyl na ně schopen vyvinout větší tlak a tak pomoc spojenců se omezila na shazování zbraní na území Varšavy. Jeho intensita byla navíc omezená, neboť Stalin nepovolil, aby britská letadla mohla doplňovat palivo na letištích kontrolovaných Sověty. Polští politici běhali od jednoho ministerstva ke druhému, psali jedno prohlášení za druhým, a mezitím Varšava umírala.

Obránci hořící Varšavy doplatili na to, že nechtěli být pasivními figurkami na šachovnici velkých mocností. Přehnanými slovy jednoho z účastníků, které se o 60. let později stály mottem Muzea Varšavského povstání: „Chtěli jsme být svobodní a za svobodu vděčit jen sobě.“

V generaci povstalců se otázka „bojovat či nikoliv“ opakovala do nekonečna. Obhájci Povstání nebyli nadšenci násilí a krveprolití. Poukazovali na to, že bez vzpomínky na ty dny v hořící Varšavě by Polsko bylo úplně jiné. „Bez Povstání bychom nepřežili komunismus. Nebyla by Solidarita a svoboda. Oni bojovali za čest a důstojnost – svou vlastní a celého národa. Ukázali, že tato slova nejsou abstraktní pojmy, dali jim hmatatelný obsah. Jestli toto nepochopíme, bude se nám povstání jevit pouze jako absurdní sebevražda.“ Ne náhodou si první samizdatové periodikum koncem 70. let vypůjčilo název „Biuletyn Informacyjny“ od věstníků AK, jenž v ulicích Varšavy začal cirkulovat hned v prvních dnech Povstání. Protikomunistická oposice tak jasně ukazovala, kde jsou její kořeny …

Jarosław Maria Rymkiewicz, jeden z posledních žijících velikánů polské poesie, jen o trochu mladší než Miłosz, Herbert a Różewicz, považuje Povstání za „krvavou oběť“ nezbytnou pro další dějiny Polska. „Bylo největší událostí v dějinách Poláků – v celé naší historii nebylo (a určitě už nikdy nebude; pozn. red.: „nikdy neříkej nikdy“) větší události“ – píše Rymkiewicz. Jeho postoj se částečně odráží i v přístupu, který k Povstání začala razit nejmladší generace, generace tvůrců velkého Muzea povstání ve Varšavě. Povstání je základ naši identity – říkají – ať už ho chápeme jak chceme, protože bylo ve 20. století největším polským společným vzepětím a zároveň okamžikem, kdy se nejsilněji objevila podstata toho, co znamená být členem národa mezi dvěmi říšemi-imperii. Okamžikem, kdy na jedné straně byla ohrožená holá existence Poláků jako národa, a na druhé získalo toto společenství nejsilněji, hmatatelný význam …

Obrovský význam pro současný pohled na Povstání mělo už zmíněné Muzeum. Bylo otevřeno v roce 2004, v době kdy byl primátorem Varšavy Lech Kaczyński. Jde zřejmě o nejmodernější historickou exposici v celé Střední Evropě, kde mimochodem skupinové návštěvy s průvodcem je třeba objednávat několik měsíců dopředu. Zároveň Muzeum spolupracuje s nejlepšími polskými hudebníky (od klasické hudby až k rocku a hip-hoppu), výtvarníky, divadly nebo režiséry a tvůrci počítačových her: za posledních 7 let tak vznikly desítky významných uměleckých projektů, které o Povstání mluví jazykem mladších generací.

Maciej Ruczaj