2011-08 Liberečtí duchovní správci do roku 1945 (41)

Libereckou farnost jsme opustili v jednom z nejzásadnějších okamžiků osmnáctého věku, totiž v době smrti inspektora panství Christiana Karla Platze z Ehrenthalu. Přestože byl z mnoha stran chápán jako negativní postava, místní církevní obec v něm, přes všechny jeho sváry s duchovními, ztratila významného mecenáše a podporovatele. Platzův nástupce, ať už byl jakýkoli, představoval zcela novou osobnost a jeho přístup k církvi se teprve musel ukázat v praxi. Mimo tohoto očekávání budoucího vývoje před farářem Kernem samozřejmě stály i další, jen zdánlivě bezproblémové úkoly, jako například zajištění duchovní správy ve městě a přilehlých vesnicích. Všech záležitostí se dotkneme v tomto pokračování našeho seriálu.

Jen krátce před Platzovým skonem a pohřbem, jenž představoval určitý typ barokní smuteční slavnosti, zažil Liberec událost mnohem veselejší. Impulsem k ní byla skutečnost, která bez nadsázky duchovně spojila dosud značně rozdílné regiony Českého království, skutečnost, která se naopak s trochou nadsázky dá i po staletích označit jako národní slavnost.¹ Šlo přirozeně o oslavy blahořečení Jana Nepomuckého. Beatifikace v roce 1721 a o osm let později uskutečněná kanonizace byly jen formálním dotvrzením dávné úcty, které někdejší generální vikář pražského arcibiskupa v Českém královstvím požíval. S tímto starobylým kultem se v 18. století spojila i barokní lidová zbožnost a záliba ve slavných procesích. Svatojánský fenomén byl určujícím rysem českého katolicismu na dlouhá desetiletí.² Na svátek svatého Prokopa, 4. července 1721 (Pozn. red.: Jak je to milé, že i po skoro třech staletích má tento Sázavan oslavu téhož dne!), celebroval farář Kern ke cti blahoslaveného Jana Nepomuckého slavnou mši za doprovodu varhan, trumpet a tympánů. Následně vyšel průvod „ctihodného náboženského arcibratrstva svatého Škapulíře s hořícími svícemi a za účasti velkého množství lidu z kostela k mariánskému sloupu na Novoměstském náměstí³, kde bylo opět musicírováno ke cti svatého Jana.“ Celé procesí se poté přes Staroměstské náměstí vrátilo zpět do farního kostela Svatého Antonína Velikého.

Tento sváteční den si jistě všichni přítomní užili a i pro faráře Kerna znamenal příjemnou příležitost přesvědčit se o živé víře své rostoucí farnosti. Zároveň si však musel připustit, že na duchovní správu sám zdaleka nestačí. Nic na tom nezměnili ani výpomocní duchovní, jejichž působení navíc bylo krátkodobé a nejisté. Finanční zajištění místa kaplana převzala liberecká vrchnost⁴, když patřičný roční obnos obstarala z prostředků škapulířového bratrstva. To však bylo trnem v oku inspektoru Platzovi, vášnivě bránil jakémukoli ztenčení příjmů nositelů škapulíře. Proto raději na uspokojení nároků dalšího kaplana myslel při sepisování své poslední vůle, kdy na tento účel odkázal 200 zlatých ročně.⁵ Vytoužený kaplan Josef Franz Hübel, rodák ze Schönfeldu, přišel do Liberce 22. června 1722 a na své zabezpečení si jistě nemohl stěžovat.

Věřícím byli čas od času kromě pravidelné duchovní správy k disposici i misionáři, konečně farář Kern byl velkým příznivcem této pastorační praxe. Povzbuzovat Liberečany ve víře přicházeli nejčastěji jesuité z jičínské koleje a františkáni z Hejnic a Turnova. Výsledky jejich působení pochopitelně nelze hodnotit pohledem historie, mluvou strohých archivních dokumentů. Ty nám naopak mohou poodhalit všední dny pobytu misionářů ve městě, v případě, který chci uvést, dokonce příběh s tragickým koncem. Z líčení pozdějšího vlastivědného badatele nevyprchala ani po téměř třech staletích dramatičnost oněch červnových dní roku 1720. Proto bude užitečné předat mu slovo, aby čtenáře seznámil s posledním dnem jesuity Maxe von Globitze sám.

„Ve čtvrtek 13. června 1720 odpoledne si Globitz vyšel do lesa, aby se nadýchal čerstvého vzduchu. Bylo neobyčejné dusno a dokonce ani v lesním stínu nebylo možno nalézt osvěžení. Schylovalo se k bouřce. Svátek svatého Antonína⁶ proslul za dlouhá desetiletí jako neblahý den, jako den, kdy často hřmělo a padaly kroupy. K večeru se Max von Globitz vrátil z procházky na faru a usedl s farářem Tobiasem Kernem a kaplanem Gabrielem Strohbachem k večeři. V hovoru došlo také na beze vší pochybnosti se blížící bouřku. „Kdybych usnul, tak mě nechte probudit,“ řekl jesuita, „abych mohl pomoci s vyzváněním.“ Po večeři se odebral do své světničky na faře. V 11 hodin v noci vypukla bouře, „pravé boží dopuštění“, jak napsal soudobý kronikář. Zvoník se třemi pomocníky pospíchal na věž rozhoupat zvony. Pod nimi ve městě zatím v dřevěných domcích i měšťanských domech vystrašení obyvatelé zažíhali svíčky-hromničky, a klečíce u nich se usilovně modlili. Při každém zablesknutí se všichni úzkostlivě křižovali. Přes prudký déšť majitelé domů procházeli s lucernami ulice, aby mohli včas zažehnat jakékoli nebezpečí požáru. Údery hromu probudily i P. Globitze. Rychle se oblékl a spěchal na věž. Na chodbě fary potkal Tobiase Kerna. Ten byl již vzhůru a ze všech sil se snažil Globitzovi vymluvit jeho úmysl. Globitz si však nedal říci a bez lucerny spěchal ke kostelu. Cestu přes farní dvůr a hřbitov mu osvětlovaly blesky. V naprosté tmě vyběhl do zvonice a hned se chápal provazu velkého zvonu. Po chvíli, unaven touto neobvyklou prací, se opřel o trám zvonové stolice, aby si odpočinul. V tom okamžiku udeřil blesk přímo do věže, strašlivě práskl hrom, a jesuita, zasažen bleskem, klesl mrtev k zemi. Krátce potom následoval druhý úder blesku, který zasáhl střechu kostela. Vyděšený zvoník a pomocníci spěchali z věže dolů, aby ohlásili neštěstí. Někteří radní vystoupili na věž a zvedli mrtvého kněze. Vynesli tělo z věže a na noc je uložili do kostela na stupně hlavního oltáře. Ještě téže noci byl vyslán posel do Jičína, aby ohlásil tamní jesuitské koleji zprávu o otřesném úmrtí. Následujícího rána byla mrtvola přenesena do kostnice. Třetího dne přijel P. Weidlinger s dalšími čtyřmi jesuity z Jičína a za přítomnosti velkého počtu lidí byl P. Max von Globitz uložen do hrobky⁷ pod farním kostelem Svatého Antonína Poustevníka.“

Tento příběh byl ovšem právě tak tragický jako ojedinělý. Aniž bych chtěl oběť patera Globitze jakkoli zlehčovat, byl patrně jediným jesuitským misionářem, který zahynul v důsledku povětrnostních anomálií. Je smutné, ovšem nikoli překvapivé, že nám současníci zachovali právě jen zprávu o smrti nešťastného jesuity. Jeho působení pastorační se nedalo změřit, bylo z hlediska pozemského života nenápadné, a proto pro ně nezajímavé. To je ovšem atribut a zároveň nepřekročitelný limit všech archivních pramenů i lidových vyprávění. Přesto musíme být vděčni i za tuto omezenou vypovídající hodnotu, neboť bez ní bychom nebyli schopni rekonstruovat osudy ani jednoho z libereckých „dělníků na vinici“.

V příštím pokračování seriálu si představíme závěrečnou etapu Kernova působení v liberecké farnosti.

____________________

1) Je potřeba si uvědomit, že obyvatelstvo Liberce bylo tehdy v drtivé většině německé a přece s upřímnou radostí slavilo blahořečení „českého“ Jana Nepomuckého. V chápání tehdejších lidí totiž nešlo ještě o národnostní vymezování ve smyslu naše-vaše, ale naopak o soudržnost na základě příslušnosti ke stejné zemi, k Českému království. Vyzdvižení Jana Nepomuckého na oltář tedy znamenalo čest pro celou zemi, nikoli jen pro jednu národní skupinu.

2) Krásně to vyjádřil velký český historik Josef Pekař, jehož rozhodně nemůžeme označit za nekritického příznivce katolické církve: „A kult svatojanský byl více než půldruhého století pravou missa sollemnis náboženského a při tom jaksi česky-náboženského cítění této doby.“

3) Dnešní Sokolovské náměstí, mariánský sloup byl vybudován z iniciativy inspektora Platze z Ehrenthalu.

4) Hraběnka Gallasová v příslušné písemnosti poměrně upřímně odhalila svou motivaci a zároveň i limity dobročinnosti: „Proto (…) k řečenému přijetí druhého kaplana, avšak bez nejmenšího důsledku, nýbrž jen potud, dokud se bude nám a našim nástupcům líbit a dokud jej bude moci vydržovat bratrstvo, počínaje od svatého Jiří 1722 nařizujeme z řečené pokladny bratrstva poskytovat 60 zlatých …“ (Pozn. red.: Na rozdíl od sv. Prokopa se sv. Jiří moderní kalendářové revoluci neubránil – bylo s ním, sice jen o den, hýbnuto z 23. 4. na 24. 4.)

5) Celou kausu jsem podrobněji osvětlil v Dělnících na vinici 40.

6) Zde je pochopitelně myšlen svátek svatého Antonína Paduánského, nikoli patrona farního kostela Antonína Velikého – ten se totiž slaví v lednu (pozn. red.: konkrétně 17. 1. – a hýbat s ním se také nikdo neopovážil).

7) Hrobku P. Globitze ani hrobky jiné již v dnešním arciděkanském kostele nenajdeme. Při velké přestavbě byly v roce 1881 zasypány, pozůstatky nebožtíků pak údajně nalezly nové místo posledního odpočinku v Křížovém kostele.

Petr Kozojed