2011-08c Nanebevzetí Panny Marie

Panna Maria byla vzata s duší i s tělem do nebeské slávy. To je smysl dnešní slavnosti.

Po uloženi jejího těla do hrobu bylo její tělo proměněno a oslaveno. Panna Maria už nemá to fysické tělo, jako máme my, z masa a z kostí. Její těla je proměněné, připodobnělé oslavenému tělu Kristovu. Jako Ježíš Kristus po svém zmrtvýchvstání měl tělo sice své vlastní, ale proměněné a oslavené (proto mohl vyjít ze zavřeného a zapečetěného hrobu, proto mohl projít zavřenými dveřmi, a proto se mohl ukázat, kdy chtěl, a jinak byl neviditelný) – tak je tomu i u Panny Marie: má tělo proměněné, oslavené.

A totéž čeká bratři a sestry, jednou i nás. Ke stáru trpí každý člověk všelijakými nedostatky; jeden je nahluchlý, druhý špatně vidí, třetímu to špatně myslí, jeden je bez nohou, druhý bez ruky apod. Co však po smrti a při vzkříšení, které čeká na každého z nás? Tam nejde, přesněji: nemusí jít o tyto nedostatky! Tem jde o něco úplně jiného. Toto naše porušitelné tělo musí na sebe vzít neporušitelnost a toto tělo smrtelné musí na sebe vzít nesmrtelnost. Toto naše tělo je živočišné, to budoucí, to vzkříšené, bude produchovnělé. Tam bude mít hlavní slovo stránka duchovní, lidská duše, a tělo bude přizpůsobené kráse duše, nebo její ošklivosti.

Tak je tomu i u Panny Marie. – Znáte jisté všichni sošku lurdské Panny Marie. Je celkem hezká. Ale vypráví se, že když ji uviděla sv. Bernadeta, nechtěla se na ni ani podívat. Tak jí připadalo nedokonalá vzhledem ke skutečnosti, když Pannu Marii viděla na vlastní oči. Ano, tak tomu je. Poněvadž Panna Maria byla nejsvětější z lidi,. je také její vzkříšené a oslavené těla překrásné (nádherný gregoriánský hymnu Tota pulchra es Maria – Celá jsi krásná Maria). Proto člověka udivuje, když nějací potroublí pisálkové píší nebo dokonce vyobrazují třeba samotného Krista Pána, jak tomu bylo asi před půldruhým rokem kolem Vánoc, Jakýsi Angličan ho vyobrazil jako obyčejné a navíc ošklivé děcko. Toho, o němž je v samotném Písmu svatém psáno, že byl nejkrásnější mezi syny lidskými (i když ve starých dobách se u mužů oceňovaly jiné hodnoty než dnes). Ale ta už jiné věc.

Každý z nás, kdo zemřeme v posvěcující milosti, ovšem vstaneme se svým oslaveným tělem na konci času. A to tělo bude uzpůsobené kráse či ošklivosti (u ostatních), duše. Na to pamatujme. A vyvoďme z tohu patřičné důsledky. To znamená: žít víc v tam duchu, jak to říká sv. Pavel. A co říká? Myslete na to, co pochází shůry. Na to myslete, ne na to, co je na zemi.

Žijme víc „pod zorným úhlem věčnosti“, tzn. zvláště v důležitějších okolnostech života hleďme na všechno v tom smyslu: Co mi to prospěje pro věčnost. Neboť ta věčnost každého z nás čeká. Té nikdo neunikne. Ta potká každého, ať věřícího, či nevěřícího. Každý musí jednou umřít, pak bude Boží soud a po něm následuje věčnost – taková, jakou si kdo zaslouží.

A na konci času – jak už jsem řekl – nás čeká i vzkříšení mrtvých, tzn. že každý z nás bude vzkříšen k věčnému životu či k věčnému zavržení i se svým tělem. Jako lidé – s duší a v těle – jsme hřešili či v posledku konali dobro –proto každé z obou těch stránek lidské osoby má mít účast na věčném štěstí či neštěstí. To je tedy, co čeká, každého člověka a čemu se nikdo nevyhne a nikdo neunikne. A konejme tady dobro, kdy a jak k tomu máme jenom příležitost. Každým dobrem totiž, vykonaným ve stavu Boží milosti, roste krása naší duše. A čím krásnější bude, až opustíme tento svět, tím větší odměna nás čeká na věčnosti. Proto konejme dobro, kdykoliv k tomu máme příležitost a možnost.

A tak prosme slovy dnešního svátku: Bože, tys nám připravil v nebi trvalý domov. Pomoz nám překonat všechny překážky, abychom na přímluvu Panny Marie nanebevzaté došli k cíli své pozemské pouti. Prosíme o to skrze Krista, našeho Pána. Amen.

P. František Opletal