2011-09 29. SMRT A SOUD SOUKROMÝ, 30. CÍRKEVNÍ POHŘEB, HROB A HŘBITOV

29. SMRT A SOUD SOUKROMÝ

91. Kdy nastává smrt?

Smrt nastává, když se odloučí duše od těla.

92. Co řekl Pán Ježíš o hodině smrti?

O hodině smrti řekl Pán Ježíš: ,Buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete!“ (Lk 12, 40).

93. Kam odchází duše hned po smrti?

Hned po smrti odchází duše před Boží soud.

Smrt. – V ráji nebylo smrti. Prvotným hříchem však Adam a Eva pozbyli tělesnou nesmrtelnost nejen pro sebe, ale i pro nás, pro své potomky. Proto čteme v Písmě svatém: „Je lidem určeno, že musí jednou umřít“ (Žid 9, 27). „Jako skrze jednoho člověka přišel na tento svět hřích a skrze hřích smrt, a tak smrt přešla na všechny lidi, protože všichni zhřešili“ (Řím 5, 12). Smrt je nejhroznější a také nejzřejmější tělesný následek hříchu a jeho marnosti. Smrt je odloučení duše od těla.
Buď připraven! – „Buďte připraveni, neboť Syn člověka přijde v hodinu, kdy se nenadějete!“ (Lk 12, 40). Jindy řekl Pán Ježíš: „Bděte tedy, protože neznáte den ani hodinu!“ (Mt 25, 13). Neznáš den ani hodinu své smrti a přece na této chvíli závisí celá tvoje věcnost! Šťastná smrt, šťastná věčnost! Nešťastná smrt, nešťastná věčnost! Bud proto stále připraven!

Na smrt je připraven, kdo je v milosti posvěcující a žije horlivě křesťansky. Takový přemáhá pokušení a když pochybil, pak se z hříchu očišťuje: Každý večer zpytuje svědomí, vzbuzuje dokonalou lítost a pokud možno každý měsíc, nebo i každou neděli a zasvěcený svátek, ba denně přistupuje k svatému přijímání. – Poslední přípravou na smrt je svatá zpověď pokud možno životní, svaté přijímání, pomazání nemocných a papežské požehnání spojené s plnomocnými odpustky pro chvíli smrti. – Opatrný dá zavčas do pořádku své věci pozemské a udělá poslední vůli neboli závěť bud ústně anebo ještě lépe písemně. „Spořádej dům svůj, neboť umřeš“ (2. Král 20, 1).
Umírajícímu rozžehneme posvěcenou svíci (hromničku), kterou postavíme na noční stolek. Pokropíme jej občas svěcenou vodou a modlíme se hlasitě, aby umírající mohl v duchu se modlit s námi: „Pane Ježíši, já tě miluji, svých hříchů lituji. Bud milostiv mně hříšnému. .. Můj Ježíši milosrdenství, slitování, odpuštění ... Ježíši, v tebe věřím, v tebe doufám, tebe nade všecko miluji ... Pane Ježíši, přijmi duši mou ... Ježíši, Maria, Josefe, vám věnuji srdce své i duši svou. Stůjte při mně v posledním boji. S vámi ať odejde duše má v pokoji.“

O smrti spravedlivých praví Písmo svaté: „Blahoslavení jsou od této chvíle ti, kdo umírají ve spojení s Pánem! Ano, říká to Duch, ať si odpočinou od svých lopot, neboť jejich skutky jdou s nimi“ (Zj 14, 13). Avšak: „Smrt hříšníků je hrozná“ (Žl 33/34, 22).

Smrtí končí jen náš život pozemský. S jistotou však věříme, že smrt není ukončením všeho, nýbrž přechodem duše do života věčného. To nám zaručuje Pán Ježíš celým svým učením a zvláště svým slavným zmrtvýchvstáním, a to nám zaručuje i jeho Církev. Proto ve mši svaté za zemřelé se kněz modlí: „Tvým věrným, Pane, život se mění, nikoliv odnímá, a když se rozpadne dům tohoto pozemského přebývání, věčný příbytek v nebesích připraven bývá.“ Ten pak bude šťastný nebo nešťastný, podle toho, jaký si kdo zasloužil.

Soud soukromý. – Po smrti odchází duše každého člověka před Boží soud. Písmo svaté o tom praví: „Je lidem určeno jednou umřít, a pak (nastane) soud ... (Žid 9, 27). Boží soud je dvojí: 1. soukromý neboli tajný, hned po smrti a 2. veřejný neboli poslední, na konci světa. – Při soudu soukromém je souzena jen duše, a to každá zvlášť. Při soudu veřejném neboli posledním bude souzena každá duše ve svém vzkříšeném těle, veřejně před všemi lidmi a společně s ostatními. Po soudu soukromém přijde duše ihned bud do očistce, do nebe nebo do pekla. Smrt, soud, nebe nebo peklo jsou čtyři „poslední věci člověka“.

Má-li kdo dělat důležitou zkoušku, připravuje se dlouho a svědomitě, aby ji dobře vykonal a nepropadl. Kdyby snad u té zkoušky přece propadl, bylo by to pro něho sice velmi nepříjemné, ale neměl by všechno ztraceno. Mohl by se připravit lépe a ke zkoušce by se mohl přihlásit znovu s nadějí, že se mu podaří přece ji udělal. Ale pozor! Ke zkoušce smrti a soudu Božího můžeš být povolán kdykoliv, i tehdy, kdy to čekáš snad nejméně. A tuto zkoušku můžeš dělat jen jednou! Podle toho, jak tato zkouška dopadne, bude vypadat celá tvoje věčnost! Kdo by propadl u zkoušky smrti a soudu Božího, nemohl by to napravit již nikdy! Chvíle tvé smrti a soudu Božího je nejdůležitější zkouška tvého života.

Na tuto zkoušku musíš být připraven stále, v každé chvíli, neboť nevíš kdy, kde a jak zemřeš. Je velmi užitečné, když si určíš jeden den v každém měsíci, kdy se zvlášť budeš připravovat na šťastnou smrt a věčnost. Tuto přípravu spojíš se svatou zpovědí, kterou vykonáš tak, jako poslední ve svém životě. Také přistoupíš ke stolu Páně a přijmeš Pána Ježíše s největší pokorou, láskou, důvěrou a s prosbou, aby ti byl soudcem milosrdným.

Písmo svaté ti připomíná: „Ve všem, co děláš, pamatuj na konec a nikdy nebudeš jednat špatně (Sir 7, 36). Zvláště vzpomeň na svou smrt každý den při večerní modlitbě, potom zpytuj svědomí, lituj svých hříchů z lásky k Pánu Ježíši, umiň si, v čem zvláště chceš se s pomocí Boží polepšit, vykonej duchovní svaté přijímání a pomodli se za šťastnou smrt.

30. CÍRKEVNÍ POHŘEB, HROB A HŘBITOV

Zemřelý v rakvi. – Zemřelému se zvoní umíráčkem. Umíráček oznamuje jeho smrt a prosí o modlitbu. Mrtvé tělo bylo příbytkem duše, živým chrámem Božím a je určeno k slavnému vzkříšení. Proto zasluhuje naší úcty. Tělo svátečně oděné položí se do rakve. Do rukou se vloží křížek. Křížek připomíná: Dokud zemřelý žil, měl rád Pána Ježíše. Opravdu ho měl rád, kdo těžce nehřešil, nebo aspoň se smířil s Pánem Bohem dobrou svatou zpovědí anebo při náhlém úmrtí alespoň litoval svých hříchů z lásky k Bohu s touhou po svaté zpovědi.

Ruce se ovinou růžencem. Ovinutý růženec všem připomíná: Rád se modli a měj rád Pannu Marii! Ber do rukou růženec, dokud jsi zdráv a rád se jej modlívej, aby ti jej po tvé smrti mohli bez rozpaků ovinout kolem tvých ztuhlých rukou.

U rakve hoří svíce, jako by pobízela k modlitbě: „A světlo věčné ať mu svítí!“ A jako by chtěla říci: „Nezhaslo mu světlo víry a milosti posvěcující, a proto se může radovat ve světle věčném – u Pána Boha.“ K rakvi se postaví také nádobka se svěcenou vodou: do ní se vloží větvička k pokropení zemřelého, aby modlitby Církve prospěly jeho duši. Do rakve klademe obrázky Pána Ježíše, Panny Marie a svatých. Tak přejeme jeho duši, aby se dostala k Pánu Ježíši a mezi svaté do nebe.

Církevní pohřeb. – Kněz pokropí zesnulého svěcenou vodou. Přitom říká: „Rosou nebeskou kéž občerství duši tvou Bůh Otec, Syn a Duch svatý!“ Rosou nebeskou rozumíme Boží smilování. – Jménem zesnulého se zpívá kající žalm: „Smiluj se nade mnou, Bože!“ Hořící svíce neseme pří pohřbu na znamení, že zemřelému vyprošujeme světlo věčné blaženosti. – Jako vonný dým kadidla má ze srdce stoupat k nebi naše přímluvná modlitba. – Mši svaté za zemřelé říkáme zádušní mše svatá (za duši zemřelého) neboli „Rekviem“, protože začíná tímto latinským slovem („Odpočinutí věcné dej jim, Pane!“). – Zúčastnit se zbožně pohřbu je skutek milosrdný, prokázaný jak zemřelému, tak pozůstalým.

Hrob. – Mrtvé tělo katolického křesťana se pohřbívá do země. Tam se rozkládá v prach, a to způsobem nikoli násilným a viditelným, nýbrž přirozeně a skrytě. Do hrobu byli pohřbeni Pán Ježíš, Panna Maria i první křesťané. Při tomto způsobu pohřbívání zůstává Církev podnes. Zakazuje přísně svým členům dát se po smrti spálit, Neuposlechnout v této důležité věci by znamenalo chtít umřít v těžkém hříchu a nechtít církevní pohřeb. Takovým se proto odpírá po smrti církevní pohřeb. (Pozn. red.: Dnes mimořádné též dovoluje Církev pohřeb žehem.)

Hřbitov. – Za prvních dob křesťanských se pochovávalo tam, kde se věřící scházeli na služby Boží. Bylo to v době pronásledování v podzemních chodbách, v katakombách. Později se pohřbívalo kolem kostela, neboť věřící toužili být i po smrti co nejblíže oltáři. A živí chtěli své zesnulé mít stále blízko, aby na ně při službách Božích tím více pamatovali.

Chodívej rád na hřbitov, zvláště v neděli. Vykonáš skutek milosrdný, když se tam za zemřelé pomodlíš. Myšlenka na mrtvé ti připomene i tvé poslední věci. Mrtví nám připomínají: „Co jste vy, byli jsme my, co jsme my, budete vy.