2010-A Armia Krajowa (1)

 „Před Bohem všemohoucím a Nejsvětější Pannou Marií, Královnou Polské koruny, pokládám své ruce na tento Svatý kříž, znamení smrti a vzkříšení a přísahám být věrný své vlasti, Rzeczpospolité, střežit neoblomně její čest a bojovat ze všech sil za její osvobození z cizí nadvlády – i kdybych měl za to obětovat svůj život.“

Těmito slovy začínala přísaha vojáků Zemské armády (Armia Krajowa, AK) – největší protinacistické ozbrojené organizaci v okupované Evropě.

Když mluvíme o AK, je nutné na úvod vysvětlit několik pojmů. Za prvé, nešlo v pravém slova smyslu o „odbojovou organizací“ či „partyzány“. S tímto označením by rozhodně nesouhlasili. AK se úporně snažila zachovat si ráz a strukturu regulérní armády státu, který sice v tuto chvíli postrádal vlastní teritorium, nicméně i nadále měl legitimní vládu v Londýně. V podmínkách konspirace samozřejmě nebylo to naplno možné, nicméně po celou dobu své existence AK byla hierarchizovanou strukturou, podřízenou nejen vojenskému, ale i politickému velení. Odtud se také bral její název: Zemská armáda (tedy armáda působící na teritoriu okupovaného polského státu) jakožto protiklad k exilovým armádám složeným z vojáků, kterým se podařilo v září 1939 opustit území Polska a kteří bojovali po boku spojenců na všech evropských frontách války.

Když mluvíme o AK v dnešním Polsku, patří její příběh mezi ty, které v Polácích vzbuzují největší hrdost. Ani toto však nebyla a není dodnes samozřejmá záležitost. Koncem čtyřicátých a padesátých let bylo celé Polsko plné plakátů, na nichž statný dělník drtil pokřiveného skřeta se zkratkou AK na rukávu uniformy. „Zaplivaní trpaslíci reakce“ – tak zněla oficiální komunistická definice těchto lidi.

A ani na Západě to nebylo lepší. Tam pro změnu ovlivňovali veřejné mínění buď zapřisáhlí levičáci, pro které představa protinacistického odboje, jenž nebyl komunistický a řízený z Moskvy, byla krajně podezřelá i zavrženíhodná, anebo židovští utečenci ze střední Evropy. Mnoho z nich se doopravdy setkalo s projevy nepřátelství ze strany jednotlivých Poláků, či dokonce i vojáků AK, nic však neospravedlňuje černou legendu, která především ve Spojených státech kreslí obraz Zemské armády jako antisemitské či dokonce kolaborantské organizace. Pravý charakter těchto pomluv odhalují příběhy lidi jako např. Frank Blaichman – oslavovaný ve Státech, člen židovského partyzánského oddílu, který napsal známou knihu o svých bojích „s nacisty a antisemitskou Zemskou armádou“. Blaichman byl doopravdy partyzán, jeho oddíl však působil v rámci polozločinecké Lidové armády (tedy odbojové organizace polských komunistů). Krátce po válce, než odešel do Ameriky, stihl zaujmout funkci vedoucího oddělení věznic a pracovních táborů na krajské pobočce Státní bezpečnosti …

Tento mýtus se v 90. letech pokoušela část polských elit využit k tomu, aby se i nadále – navzdory pádu železné opony – o AK veřejně mluvilo pouze špatně. A není divu, koneckonců rodinné příběhy velké části této politické či mediální elity se podobají spíše příběhu Franka Blaichmana. Nicméně v tomto případě se pokus o chirurgický zákrok na polské paměti nepovedl. Památka na AK, která byla v soukromí, v rodinách, pečlivě uchovávaná po celou dobu komunismu, pak propukla naplno.

Polsko si vojáky Zemské armády připomíná především 1. srpna, v den kdy začala největší válečná operace AK – Varšavské povstání v roce 1944. Není to státní svátek, přesto má tento den mnohém svátečnější ráz než mnohé svátky oficiální. V 17 hodin se život v ulicích Varšavy zastavuje, stojí nejenom chodci, ale i auta a veřejná doprava, a v tichu znějí sirény. Pak na varšavském vojenském hřbitově začíná slavnostní shromáždění u pomníku Gloria Victis – Chvála poraženým a desetitisíce lidi míří zapálit svíčku někde v dlouhých řadách mohyl s jednoduchými břízovými kříži. Konečně přestaly platit slova písničky, kterou složil v šedesátých letech v exilu jeden z bývalých „lidi z lesa“:

„Odměnou bylo pro Tebe vyhnáni

Kulka do zad, betonová cela.“

Maciej Ruczaj