2011-03 Liberečtí duchovní správci do roku 1945 (36)

V minulém pokračování jsem čtenářům přislíbil představit jednu z nejvýznamnějších událostí v historii liberecké farnosti. Vždyť kolikrát jsem se mohl v nyní již pětatřicetidílném seriálu zmínit o stavbě nového kostela, kolikrát jsem mohl referovat byť i jen o přestavbě stávajícího chrámu? Vybudování kostela svatého Kříže bylo mezníkem zásadní důležitosti, činem, který dokládal nejen nárůst počtu věřících, ale rovněž změnu jejich smýšlení. Po přestálé morové epidemii se úzce přimkli ke katolické církvi, což konečně nejpádněji dosvědčili svým podílem na stavbě Křížového kostela.¹

Již v předchozích příspěvcích jsem informoval o vybudování morového hřbitova. Původně provisorní pohřebiště, vynucené vysokou úmrtností a mající spíše provisorní charakter, bylo v osmdesátých letech 17. století postupně upravováno a rozšiřováno. Jako základ nové nekropole posloužily pozemky Johanna Christopha Zimmermanna², které zároveň umožnily velkorysejší rozvrh hřbitova. Kromě nutné hrobové reservy zbyl ještě dostatek prostoru pro výstavbu kostela. Brzy po dokončení hřbitova³ a jeho vysvěcení vikářem Martinem Justem se začal lámat kámen pro plánovanou stavební akci. Za iniciátora celého podniku můžeme patrně označit hraběte Franze Ferdinanda z Gallasu, což vzhledem k jeho postavení patrona není překvapivé. Své povolení dal pro bohulibý účel také pražský arcibiskup hrabě Valdštejn, a tak již nic nebránilo zahájení stavby. 7. května 1695 začali dělníci s výkopovými pracemi, v červenci roku 1696 bylo po technické stránce prakticky hotovo. O to se kromě tvrdé práce dělníků zasloužil také architekt Marcus Antonius Canevalle⁴ se svými pomocníky. 10. července 1696 byl do makovice věže vložen pamětní spis o hřbitovu a kostelu⁵, kteroužto událost lze pokládat za symbolické dokončení celého projektu.

4. ledna 1697 v Praze zemřel hrabě Franz Ferdinand z Gallasu, hlavní podporovatel a iniciátor stavby chrámu. Ve svém testamentu odkázal ke Křížovému kostelu 1500 zlatých, z nichž měl ročně plynout úrok 90 zlatých. Na údržbu a výbavu kostela určoval 30 zlatých, 52 zlatých na zádušní mše za duši svou jako donátora a dále za duše těch, „na které nikdo nepamatuje“. Zbývajících 8 zlatých si měli rozdělit kantor, varhaník a zvoník, z této sumy se rovněž kupoval chléb pro chudáky ve farnosti.

Přestože hrubá stavba kostela byla hotova již v létě 1696, dokončovací práce zejména v interiéru chrámu se protáhly až do roku 1698.

Jaký tedy byl nový kostel svatého Kříže, když jej poprvé spatřili liberečtí věřící?

Stál, jak už konečně naznačuje i zasvěcení, na půdorysu kříže. Byl kryt šindelovou střechou, nad kterou se ještě vypínala dřevěná zvonice krytá plechem. Do interiéru proudilo světlo šesti velkými okny, troje vstupní dveře ústily do malých předsíněk, jež měly sloužit jako závětrná místa. Hlavní ozdobou byl nepochybně hlavní oltář, vyřezaný ze dřeva, bohatě zlacený a okrášlený ornamenty a postavami andělů. Zvláštní půvab mu dodávala na zadní straně presbytáře vymalovaná drapérie. Nad svatostánek byla později umístěna částečka Kristova kříže, zasazená do křišťálu. Tuto vzácnou relikvii věnoval Křížovému kostelu nový patron Johann Wenzel z Gallasu, který po svém zesnulém otci převzal i péči o nový liberecký sakrální prostor.

Vzácnou součástí hlavního oltáře se stala soška Bolestné Panny Marie. Soška zpodobňovala Pannu Marii, jak sedíc pod křížem chová na klíně mrtvé Kristovo tělo, pravicí mu podpírá hlavu a levicí jemně pozvedá jeho levou ruku, zatímco Kristova pravice bezvládně visí k zemi. Na Mariiných prsou zářily tři obilné klasy a v nich tkvěl meč, jako symbol bolesti, kterou Bohorodička prožívala pod křížem. Dva andělé pak nad Mariinou hlavou drželi měděnou, silně pozlacenou korunu. Tato soška měla velmi pohnutý osud, který jí snad dával ještě větší význam než pouhé, jakkoli dokonalé, umělecké ztvárnění. Byla vyřezána již roku 1506 pro jeden katolický kostel v anglickém Londýně. Během náboženských bouří za panování krále Jindřicha VIII. v roce 1538 ji rozvášněný dav shodil do Temže. Sošku naštěstí vylovil a dlouhá léta ukrýval jeden obchodník, jenž navzdory panujícím poměrům zůstal věrný katolické církvi. V roce 1658 ji v Londýně objevil a zakoupil hrabě Franz Ferdinand z Gallasu původně pro frýdlantskou zámeckou kapli. Poté byla umístěna v nově budovaném hejnickém poutním chrámu, až nakonec roku 1698 po téměř dvou stoletích dobrodružné pouti skončila na oltáři Křížového kostela.

Pravý boční oltář byl oltářem růžencovým, nechal jej pořídit liberecký farář Matthäus Joseph Schmidt. Levý boční oltář zasvěcený Všem Svatým pak byl darem mocného hejtmana Christiana Platze z Ehrenthalu. Poblíž hlavního oltáře se nacházela tři zdobená klekátka pro vrchnost, pokud se účastnila bohoslužby, případně pro městské radní.

Kostel byl slavnostně posvěcen 1. května 1698 vikářem Martinem Justem, podle přání zesnulého patrona hraběte Gallase s patrociniem Nalezení svatého Kříže. Pouť se tak slavila 3. května, ale stejně důstojně prožívali věřící také druhý „křížový“ svátek, a sice Povýšení svatého Kříže 14. září. Farář Schmidt sloužil původně v novém kostele podle přání donátora Franze Ferdinanda Gallase mši dvakrát týdně, rozmáhající se úcta⁶ k sošce Bolestné Panny Marie jej však brzy přiměla k častějšímu konání bohoslužeb. Z původně hřbitovního kostelíka se pomalu stávalo místo poutní, místo mariánské úcty, k němuž nepřicházeli zdaleka jen liberečtí věřící.

19. června 1702 prožil ještě novotou zářící chrám velkou slávu, když obdržel svou korunu.⁷ Toho dne totiž opat benediktinského kláštera u sv. Mikuláše v Praze Maurus Rantzka posvětil zvon, dar již zesnulého hraběte Franze Ferdinanda z Gallasu. Kromě gallasovského znaku nesl také informaci o tom, že byl ulit pražským zvonařem Nikolausem Löwem v roce 1687.

Na závěr musím čtenářům připomenout, že Křížový kostel, jehož výstavba byla obsahem tohoto dílu, není, snad kromě lokace, totožný se současným vrcholně barokním chrámem. Byl podstatně menší i chudší co do vybavení interiéru. Přece to však byl jeden z nejvzácnějších klenotů působení katolické církve na Liberecku a tím zůstal přes své stavební proměny až do dnešních dnů.

V příštím pokračování našeho seriálu se vrátíme k osobě faráře Matthäuse Josepha Schmidta, který sice rovněž přispěl k výstavbě nového chrámu, ale v dějinách jeho vzniku musel zákonitě ustoupit před štědrou vrchností a zručnými staviteli. Na něm naopak nejvíce záleželo, zda nový kostel a vlastně celá liberecká farnost zůstanou strnulým pomníkem nebo vytvoří živé společenství víry.

 ____________________

¹) Například obchodník Adam Möller věnoval ke stavbě kostela a dalšímu rozšíření hřbitova svůj pozemek.

²) Zimmermannovy pozemky odkoupila městská rada na základě smlouvy ze 17. listopadu 1683 za 215 kop míšeňských grošů, z toho 140 kop bylo zaplaceno ihned a zbylý obnos v roce 1684.

³) V roce 1697 v liberecké farnosti zemřelo 109 lidí, z nichž 53 bylo pochováno ještě na starém farním hřbitově, zbývajících 56 pak na novém pohřebišti okolo Křížového kostela.

⁴) Marcus Antonius Canevalle byl významný architekt italského původu, který se kromě stavby Křížového kostela zasloužil o vznik mnoha jiných sakrálních objektů, například také kostela Nejsvětější Trojice ve Vratislavicích nad Nisou.

⁵) Pamětní spis obsahoval nejen základní informace o kostelu a hřbitovu, ale v duchu tradičního pojetí podobných dokumentů také vypisoval dobrodince stavby a tehdy panující světské i duchovní osobnosti. Není na škodu připomenout, že pražským arcibiskupem byl Jan Josef Breuner, libereckou vrchností hrabě Franz Ferdinand z Gallasu, purkmistrem Andreas Schöpfer, městským rychtářem Salomon Kretschmer, duchovní správu ve městě zajišťovali farář Matthäus Joseph Schmidt a kaplan Franz Richter.

⁶) K Panně Marii se obraceli především ti, kteří procházeli životním utrpením. Panna Maria, ač Bohorodička a nejpřednější zástupkyně lidí v nebi, jim byla blízká, neboť podobně jako oni trpěla, a to smrtí svého jediného Syna. Věřící do kostela přinášeli Panně Marii votivní dary za vyslyšení proseb, ať už to byly obrázky či stříbrné mince.

⁷) Zvony, i když si to dnes málokdo uvědomuje, byly dříve jednou z nejdůležitějších součástí každého katolického chrámu. Nešlo tu přitom zdaleka jen o jejich službu při svolávání věřících k bohoslužbám, častokrát pomohly jako varovný signál při bouřích a požárech, svým způsobem určovaly životní rytmus lidí a ráz celého města. Právě z těchto důvodů bylo nemyslitelné, aby některý kostel zůstal dlouhodobě bez zvonů.

Petr Kozojed