Jedna baba povídala, perfektní baba. Nezahanbila tím všechny chlapy?

Králík pomstěn, paní Millerová. A tímto bonmotem, trefujícím se do stahování králíka prezidentským kandidátem Jiřím Drahošem, ty legrácky končí, přátelé...

Předesílám, že se z volby staronového prezidenta neraduji. Nejásám, necítím zadostiučinění, necítím pomstu, cítím jen, jak se na mne valí budoucnost, o které, až jednou bude historií, se řekne, že byla těžká. Pokusím se zde nastínit pár méně souvislých myšlenek, ke kterým mne dovedlo vítězství Miloše Zemana v prezidentských volbách. Budou to myšlenky skutečně jen nesouvislé, těkavé, protože důsledky toho, co se dnes stalo, jsou tak dalekosáhlé, že nejen na první, ale ani na desátý pohled je nelze všechny dohlédnout a zanalyzovat.

Především: svým druhým volebním vítězstvím v prezidentských volbách se Miloš Zeman stal jednoznačně nejúspěšnějším českým politikem po roce 1989. Jistěže i Václav Klaus byl zvolen dvakrát prezidentem ČR – avšak k tomu došlo na základě politických dohod jednotlivých politických stran, nikoliv přímou volbou. O volbě Václava Havla pak nemá smysl ani hovořit, protože ten se podruhé stal prezidentem jenom díky tomu, že Miroslava Sládka zavřeli do cely předběžného zadržení. Čímž se Sládka naprosto nezastávám, považuji jej i nadále za hňupa, leč realitu si nezastírejme: bylo to o jeho hlas... Oproti tomu Miloš Zeman zvítězil dvakrát ve všelidovém hlasování – a to se počítá.

Nyní pár slov k jeho voličům. Ukázalo se jedno: masírka na Čechy nefunguje. To, co probíhalo v médiích, ovšem nebyla jen masírka, to byla absolutně nechutná a šílená propaganda, na kterou se nezmohly ani Rudé právo či Halo noviny ve svých „nejlepších“ letech. Ano, rozhodlo zhruba 150 000 hlasů. Což není mnoho. Ovšem práce médií ve prospěch pana Drahoše byla takového rázu, že je s podivem, že to nebylo o 1 500 000 hlasů ve prospěch vítězova protikandidáta. S nějakým takovýmto rozdílem podporovatelé pana Drahoše pravděpodobně počítali.

Vítězstvím Miloše Zemana dostala Evropa od jeho voličů jasný signál: s Čechy se musí počítat. Tímto volebním aktem najednou máme ve střední Evropě velmi silný blok, skládající se z nové rakouské vlády, Evropské unii se stále zpěčujícího se Polska, zaťatého Slovenska a o Orbánovi hovořit netřeba. Rakousko-Uhersko vstalo z mrtvých. Ten blok je velice silný – tak silný, že ani Německo, které je zejména s ČR provázáno nesčetnými ekonomickými vazbami, ten názor nemůže jen tak prostě hodit do koše. Slabost ČR spočívající v ekonomické provázanosti právě s Německem je zároveň slabostí i Německa. V historii již jednou byli Češi nuceni se postavit proti Evropě, totiž při husitských válkách. A tak se mi tak nějak zdá, že se znovu schyluje k bitvě u Domažlic a kardinál Cesarini je již preventivně na útěku... Německo-francouzské spojenectví se dočkalo vzniku důstojné protiváhy, přičemž české „smějící se bestie“ s úsměvem vzkazují do Bruselu: „No tak nás vylučte... No tak nás odsuďte... No tak nám dejte pokuty... A čeho tím dosáhnete? Určitě ne toho, že změníme názor.“ Odvěká česká taktika totiž je, že Češi „nesouhlasí se vstupem“. A to kohokoliv. Od doby Braniborů v Čechách přes křižácké války proti husitům, protestantská vojska – proti těm dokonce i v Brně zvonili poledne v jedenáct – Habsburky, nacisty, bratrskou pomoc v osmašedesátém až po americký radar. Češi zatnou zuby, opevní se ve svých zákopech a počkají, až se to přežene... Zatímco nesouhlasí. Těmito prezidentskými volbami Češi nesouhlasili se vstupem Evropské unie na území ČR, nesouhlasili se vstupem migrantů – a evidentně tak hodlají činit i nadále bez ohledu na nebezpečí, která jim z těchto jejich postojů údajně plynou.

Vítěz je jasný, pojďme se podívat po poražených:

Prvním poraženým je to, čemu se říká „pražská kavárna“. Jistěže se její členové budou ještě snažit v letošních a možná i dalších senátních volbách. Kromě pražských volebních obvodů však nemají šanci. (Pro jistotu připomínám, že letos se volí do Prahy 12 – nyní sen. Grulich, Praha 4 – nyní sen. Syková, Praha 8 – sen. Filipiová, Praha 2 – sen. Michálek. Podle mého názoru nemá šanci své křeslo obhájit ani jeden. Možná že o jedno z těchto křesel bude usilovat pan Drahoš a je pravděpodobné, že je získá). Avšak vliv „kavárny“ bude slábnout, až zcela zmizí. Jejich protagonisté se propadnou do zapomnění a jejich příznivci si najdou jiná politická uskupení, ke kterým se přidají. Z Prahy se stane buď skanzen, nenáviděný zbytkem republiky, anebo Praha pochopí, že i jinde v republice žijí lidé. Co se pražských intelektuálů týká, dovolím si připomenout pouze jedno: to, že něco nějak vidí oni, neznamená, že mají pravdu. A to zejména ne, když ostatním jen nadávají do blbců, že nejsou s to jejich geniální myšlenky pochopit. Pražská honorace ještě nepochopila, že nikdy nepřesvědčíte nikoho tím, že mu vynadáte. Což plně platí i v životě soukromém, o čemž svědčí i řada mých archivních advokátních šanonů s rozvody ... příslušníků pražské kavárny. Ach jo...

V souvislosti s propadem „pražské kavárny“ je nutné zcela přehodnotit vliv médií. Ukazuje se, že to, že je vlastníte, že jimi manipulujete, nepřináší kýžené výsledky. Tedy jde o neúčelné investice. Mediální manipulace totiž nepočítaly s jedním: že všechny osoby starší 40 let – a to je velká část voličů – ještě umějí číst mezi řádky, protože stále platí, „co se v mládí naučíš, v stáří jako bys našel“. Komunisté nás to dobře naučili: třeba když v říjnu 1986 o setkání Reagan – Gorbačov psali, že americký prezident je imperialistický válečný štváč, věděli jsme, že Gorby dostal na prdel. Takže když se někdo začne ohánět tím, že je „slušný člověk“, moje generace kromobyčejně zbystří... Jinými slovy, každá mediální ofenziva automaticky v sobě nese protiofenzivu, kterou není možné eliminovat. To ovšem v důsledku znamená, že bude nutné najít úplně nové způsoby mediálních strategií a mediální komunikace. Good luck, hoši.

Dalším zcela poraženým je Sobotkovo křídlo sociální demokracie a všeobecně Sobotkův způsob sekretariátního vládnutí. Je to také, k radosti mnohých, konec jistého pana Pokorného... Co si jen, chlapec, počne? Co se bude se soc. dem. dít dále, je možné odvodit od skutečnosti, že velezrádce všech zrádců, Milan Chovanec, byl při oslavách M. Zemana v závěsu za nově zvoleným prezidentem. Tipuju rozpad ČSSD, a tím pádem na rozpad poslaneckého klubu ČSSD. Protože vedle pana znovuprezidenta stál i Tomio Okamura, lze s pravděpodobností blížící se jistotě odhadnout, že vláda je již sestavena...

Ve výčtu poražených nemůže chybět Miroslav Kalousek, pro nějž bylo zvolení Jiřího Drahoše poslední šancí na znovuoživení TOP 09 a jeho osobní návrat do exekutivní politiky. „Ach žel, konec je všemu...,“ může Kalousek pět s Donem José v Bizetově opeře Carmen... K dalším významným gigatrpaslíkům, jejichž definitivní odchod z politické scény je blíže a blíže, patří pánové Gazdík, Bělobrádek a bezpochyby i Petr Fiala. Na tomto místě je potřeba říci, že pokud ODS neprovede se sebou něco absolutně zásadního, tak dopadne hůř než ČSSD nyní.

Ještě je potřeba říci pár slov o panu Babišovi. A to nikoliv v této kategorii poražených, ale v kategorii zcela speciální, v kategorii těch, kteří právě nyní – zcela vysíleni – mají hlavu zabořenou do peřin a jen tiše sténají: „Děkuji ti, pane bože, za záchranu všeho...“

Ačkoliv se to může zdát naprosto absurdní, vítězstvím Miloše Zemana ve volbách může dojít – s pomocí Tomia Okamury, Milana Chovance a některých poněkud méně viditelných oligarchů – ke zkrocení Agrofertu, a tím ke skončení agrofertizace ČR. Konec řízení státu jako firmy... Miloš Zeman sám prohlásil, že toto je jeho „poslední politické vítězství, po kterém nebude následovat žádná prohra“. Je tedy jasné, že teprve v tomto prezidentském období si bude skutečně dělat, co skutečně chce, nevázán žádnými politickými spojenci či oponenty, koalicemi – a to ani opozičními – či nutností obhajovat svůj post v následujícím volebním období. Jak je všeobecně známo, Miloš Zeman není na peníze. Nechce peníze – chce být zapsán zlatým písmem do historie ČR jako ten, který přivedl zemi k rozkvětu. Pakliže mu pan Babiš k tomu pomůže, pomůže i on panu Babišovi, pakliže mu pan Babiš bude v tom jen náznakem stát v cestě, starý ještěr jej bez milosti smete...

Úplně na závěr je potřeba se ptát, co dál. Inu, dál už zbývá jen ta „drobná denní práce“. Zbývá nám pět let (snad) na to, vygenerovat několik jedinců, kteří budou kvalitními kandidáty na prezidenta ve třetí přímé prezidentské volbě. Nemusejí to nutně být politici. Musejí to ale být osoby „veřejně činné“. Osoby, jejichž názory jsou známy léta a léta dopředu. Osoby, s nimiž nemusíme souhlasit, ale o kterých je jasné, že jim osud naší země a jejich obyvatel opravdu leží na srdci. Osoby, které budou tím, čím rozhodně nebyl pan Drahoš – totiž „homo politicus“.

Pusťme se do toho hledání hned.

Pozn. red.: Jen s husity a s Habsburky to bylo – částečně – trochu jinak; ve zkratce se ale i toto tak dá říct.