Kapitoly ze sebevýchovy Kardinální ctnosti (3) Spravedlnost

Spravedlnost je druhá ze základních: ctností, ze ctností kardinálních. Je to počátek cesty k Bohu, neboť řídí mravní život člověka jak vzhledem k ostatním lidem, tak k Bohu. Je to stálá a pevná vůle dávat každému to, co mu patří, co mu náleží. A není to vždy snadné, neboť sebeláska často klame a zakrývá pravý stav‘věcí.

Zasahuje do všech oblasti lidského života a pořádá všechny jeho vztahy. Proto k ni patří celá řada ctností: nábožnost, modlitba, úcta a poslušnost vůči představeným, vděčnost, pravdomluvnost, vlídnost, štědrost aj.

Spravedlnost vzhledem k lidem rodí: mír, klid (viz Pius XII.: Mír ze spravedlnosti), tak jako nespravedlnost je matkou sváru, roztrpčenosti, neklidu a válek. Duše směřující k Bohu však potřebuje právě klid. Proto má spravedlnost nesmírný význam pro duchovní život člověka.

Nikdo ovšem nebývá zbaven pokušení k nespravedlnosti. Sebeláska vždycky přeje víc sobě než druhým. I když nepoškozujeme svými skutky své bližní, nebýváme přesto prostí nespravedlivých řečí o nich. Proto je potřeba každou řeč náležitě rozvážit, nemluvit ukvapeně, v roztrpčeni a pod vlivem vášně. „Jazyk je jen malá část lidského těla, ale bývá zdrojem mnohých nepravostí,“ napomíná sv. Jakub. „A kdo dovede ovládat svůj jazyk, to. je dokonalý č1ověk.“ Právě neukázněností jazyka nejvíce ubližujeme druhým a hřešíme. A u představených bývá nejednou i ta nedokonalost, že nedodržují zásadu starého římského práva: „Audiatur et altera pars (ať je slyšena i druhá strana). Jinak totiž lze těžko si utvořit správný úsudek.

A právě z neukázněnosti jazyka pochází nejvíce hříchů proti spravedlnosti. Jazyk by nikdy neměl předcházet rozum a snahou každého má být dosáhnout stálým a vytrvalým úsilím toho, aby nikomu z lidi nebylo zbytečně ublíženo. A takovýto smysl pro spravedlnost uplatňovat vůči všem, bez.ohledu na lidskou osobu. Proto bývá spravedlnost znázorňována se zavázanýma očima, poněvadž se snaží měřit všem stejně.

A každý z nás by měl během života stále dorůstat směrem k Bohu. V něm je pak naprostá spravedlnost. Ta se ovšem v Bohu snoubí s milosrdnou láskou. Milosrdná je Boží spravedlnost a spravedlivé do Boží milosrdenství.

Obě jsou v Bohu v náležité harmonii, ovšem při zachování každé z nich. –

V životech světců čteme, jak zachovávali spravedlnost. K Piu V. přišla nešťastná matka prosit za syna odsouzeného k těžkému trestu.. Světec ji s láskou přijal, plný soucitu, své slzy spojil takřka s jejími slzami, ale cit pro spravedlnost mu nedal, aby porušený řád nebyl napraven vykonáním trestu.

Pisatel těchto řádků měl krásný příklad spravedlivého člověka ve svém vlastním tatínkovi. Nikdy nezůstal nikomu nic dlužen (byl z dnešního pohledu drobným podnikatelem), jemu však mnozí. Přitom ale vždycky a se všemi jednal naprosto korektně a nanejvýš spravedlivě.

A nemáme sv. Josefa, muže spravedlivého? Tady sice‘je spravedlnost rovna přímo svatosti. Ale spravedlnost zůstává spravedlností a v té nám dal právě on nejkrásnější příklad.

Buďme tedy vždy spravedliví, zvláště v úsudcích a řeči. Spravedlnost je předstupeň lásky i svatosti. A buďme spravedliví nejen vůči lidem, ale především vůči Pánu Bohu.

Spravedlnost vůči Bohu. „Co máš, člověče, co bys  nebyl dostal,“ říká sv. Pavel v jednom ze svých listů. A už jenom to nás váže splácet Bohu, co jsme od něho přijali. Jemu však stejné nelze dát tolik, kolik by mu náleželo. Nějaké vyrovnání mezi Bohem a člověkem ve smyslu přísné spravedlnosti je nemožné, člověk dává jenom tolik, kolik dovede a kolik může, ne však tolik aby nastalo vyrovnání.

A vzdávat Bohu patřičnou čest, která mu náleží, je úkolem ctnosti nábožnosti. Tou vyjadřujeme uznání svrchované Boží velebnosti. Člověk se modlí, pracuje, přináší oběti s tím spojené, usiluje prostě o to, aby celý jeho život byl službou Boží. A tak je vlastně tato ctnost pouze mravní ctností, ale ze všech ostatních se právě jí nejvíce blížíme k Bohu. Proto nade všechny mravní ctnosti vyniká.

Bůh ale nepotřebuje projevy naší úcty, ale potřebujeme je my. A protože jdeme k Bohu v těle i v duchu, i vnější úkony této ctnosti nás s ním úžeji a těsněji spojují. A jejich východiskem je vědomí Boha velikého, nevýslovného, nesmírně velebného, avšak přitom člověku blízkého svou láskou. A tak člověk skutečně zbožný zachovává na jedné struně povinný odstup, nařizovaný úctou, na druhé straně však i důvěru, s jakou se dítě vine ke svému Otci. A obojí je potřeba, aby náš vztah k Bohu byl náležitý.

Tak jde člověk životem ovládán touto ctností. Všechny skutky jsou pod jejím vlivem a celý jeho život je neustálou službou Bohu. A taková zbožnost „je užitečná ke všemu, neboť má zaslíbení budoucího, věčného života“ (sv. Pavel). A Bohu takto sloužit znamená kralovat. Čím více totiž sloužíme jemu, tím méně budeme sloužit sami sobě (i když to bude jen k našemu dobru a prospěchu), a tím méně budeme sloužit světu i Zlému (světe se zde myslí svět nakolik je zlý a v moci Zlého). A tím budeme svobodnější od tyranie své vlastní zkažené (padlé) přirozenosti i od vlády světa a Zlého.

A tak člověk proniknutý touto ctností pociťuje v nitru jakousi vnitřní radost. Tu vidíme i na vizáži mnohých světců (Don Bosco, farář arský, Pius X. aj.). Jejich duše přímo vyzařuje čistou radost a vnitřní pokoj, projevovaný navenek laskavostí i tím veselým výrazem ve tváři.

Tak šli cestou k Bohu a když je pokoušela pýcha a snažila se jim namluvit, jak mnoho dělají pro Boha, odpovídali slovy Pána Ježíše: „Když. uděláte všechno, co vám bylo přikázáno, řekněte: Jsme služebníci“, neužiteční. „Udělali jsme jen to, co jsme byli povinni udělat.“ Tak odráželi pokušení a dále naplňovali svůj život pravou zbožností.

Jen se varujme okázalé zbožnosti, neboť ta chtě nechtě vzbuzuje v lidech pochybnosti, zda je skutečně pravá. A k témuž vychovávejme a veďme i druhé.

P. František Opletal