2011-01 Liberečtí duchovní správci do roku 1945 (34)

V minulém dílu našeho seriálu jsme se seznámili s osobností faráře Adama Löhla na základě jeho „oficiálního“ životopisu. Díky bohatství archivních fondů se však dochoval ještě jiný pohled na tohoto kněze. Jde o názor jeho současníků, oficiálních představitelů města i jednotlivých farníků. Z největší části se jedná o stížnosti na Löhlovo působení, a sice stížnosti závažného charakteru. Jestliže jim v tomto seriálu věnuji prostor, není to snad kvůli tomu, že bych chtěl nebožtíka Löhla očernit nebo že bych bažil po sensaci. Domnívám se, že svědectví současníků je důležité znát, tím spíše, když se nejedná o anonymy.

Patrně nejzávažnější a zároveň nejstřízlivější obvinění Adama Löhla sepsali v prosinci 1690 jménem a z popudu „magistrátu a celé obce města Liberec“ purkmistr Andreas Schöpfer a rychtář Salomon Kretschmer. Podle jejich názoru Löhl vytrvale odmítal vydržovat kaplana, třebaže zřízení stálého kaplanského místa již nařídila i pražská arcibiskupská konsistoř. Důsledky takového počínání byly obecním představeným dobře známy. O nedělích a svátcích nebyl v lidnatém městě sloužen dostatečný počet mší, což farníci přijímali s velkým žalem a bolestí v srdci. Nedostatek mší nevyhnutelně vedl k úpadku zbožnosti, kterou tak slibně rozvíjelo škapulířové bratrstvo. Další stesky se nesly již v čistě osobní rovině a popravdě řečeno byly založeny spíše na tradovaných pověstech než na nezpochybnitelném zjištění skutečnosti. Tak Löhl nechal údajně zpustnout farní polnosti, nedržel žádný dobytek, a tím poškozoval nejen sebe, ale především své nástupce. Poslední výtka narážela na farářovu spořivost, která nepřímo ohrožovala i jeho mravní profil. V zimních měsících prý liberecký duchovní správce vytápěl pouze „kaplanku“ v podstřeší fary, a v tomto malém prostoru pobýval s farskou kuchařkou. Pisatele stížnosti nejvíce trápila právě absence kaplana, ostatní dva body snad brali jen jako zdůraznění vážnosti situace. Žádali tedy hraběcí gallasovskou vrchnost, „neboť doposud osvědčovala horlivost v úsilí o rozšiřování Boží slávy a mariánské úcty,“ aby se u arcibiskupské konsistoře přimluvila za prosazení kaplanského místa a také o skutečné provedení tohoto kroku.

Jak z výše uvedeného vyplývá, představitelé města a farníci si stěžovali na přílišnou šetrnost Adama Löhla. Zejména jim vadila nepřítomnost kaplana, neboť jeden kněz podle nich nebyl schopen odpovídajícím způsobem uspokojit duchovní potřeby lidnatého města. Ať už to byla jen Löhlova vina či nikoli, jistě měli právo žádat o trvalé zřízení místa kaplana. Že k tomu využívali i ne zcela důstojných a vhodných prostředků, je věc jiná. Ostatně nešlo o tuto jedinou petici, 30. prosince 1690 zpečetili Schöpfer a Kretschmer ještě další dvě svědectví proti faráři.

Ve finančním rozkladu jasně dokazovali, že suma odváděná faráři výhradně na vydržování kaplana je dostatečně vysoká a v žádném případě by kaplanova přítomnost nepoškodila příjmy samotného Adama Löhla. Podle jejich důkazů odvádělo město Liberec a třináct přifařených vesnic každoročně tzv. kaplanské peníze (Capellan-Geld) v celkové výši 96 zlatých a 10 krejcarů. Škapulířové bratrstvo přispívalo ročně 18 zlatými, tzv. offertorium (v tomto významu dary členů bratrstva) při zádušních mších za zemřelé členy bratrstva, činilo až 12 zlatých a každoročně povolovaná koleda na svátek Tří Králů dalších 30 zlatých. K farnímu kostelu Sv. Antonína Velikého byla zvláště pro lepší zaopatření kaplana přičleněna nově založená vesnice Nový Harcov, jejíchž 55 hospodářů ročně platilo do církevní pokladny 30 zlatých. Podle Schöpfera a Kretschmera tedy každý rok na plat a vyživení kaplana směřovalo neméně než 186 zlatých a 10 krejcarů, a to ještě nezmiňovali poplatky za duchovní úkony. Opět tak poukazovali na nepatřičnou spořivost Adama Löhla a zároveň vyvraceli případný argument, že na kaplana „nejsou peníze“.

Poslední písemnost z prosince 1690 se od obou předchozích podstatně liší. V žádném případě se nejednalo o střízlivou a racionálními argumenty podpořenou stížnost na faráře, ale spíše o osobní útok na Adama Löhla. Přestože se autoři podepsali, nese celý list charakter anonymu a podle mého názoru dalece překračuje meze dobrých mravů. Obsah je natolik šokující až nechutný, že jsem se rozhodl nezveřejnit jej ani po více než třech staletích. Mohu jen podotknout, že se jednalo o osobně zabarvenou výpověď Marie Gayerové. Dotýkala se konání jedné z pomocnic v domácnosti Adama Löhla, která údajně vystupovala ve srozumění a snad i z návodu svého pána. Neumím si dobře vysvětlit, co vedlo představitele města ke zpečetění a odeslání této písemnosti. Své nepochybně oprávněné výtky vůči Löhlovi přece podpořili seriosními a nezpochybnitelnými argumenty, které u konsistoře i u vrchnosti musely zapůsobit. Nebylo již nutné uchylovat se k sestavení onoho hanopisu a ventilovat na veřejnosti osobní domněnky a zášť jednotlivce.

Jelikož arcibiskupská konsistoř a gallasovská vrchnost nereagovala ani po obdržení výpovědi Marie Gayerové (nebo možná právě proto), vznikl v červenci 1692 další pamětní spis magistrátu a obecních starších města Liberec. A hlavním námětem a terčem všech připomínek byla znovu trvalá nepřítomnost kaplana, kterážto skutečnost podle stěžovatelů vlastně škodila i faráři Löhlovi. Musel sám sloužit mše ve Stráži nad Nisou, a z toho důvodu logicky chyběl ve farním kostele, který byl jeho hlavním působištěm. Tyto absence způsobovaly další problémy. Kostelní otcové vypočítali ušlý zisk z nekonaných sbírek na 12 tolarů, ještě závažnější však byly důsledky pro pastoraci. Mnoho lidí se před velikonočními svátky roku 1692 vůbec nedostalo ke zpovědi, a přišli tak o možnost přijmout eucharistii a využít dobrodiní odpustků. Pokud již Löhl ve farním kostele mši svatou slavil, našli si nevděční farníci další problém. Podle nich farář někdy ve svých kázáních činil nedůtklivé a choulostivé poznámky a narážky na přítomný Boží lid, což se sebevědomým měšťanům pochopitelně nelíbilo. Někteří dokonce z kostela prchali, aniž by vyčkali na samotnou mši. Můžeme celou věc zjednodušit – Löhlovo kázání prostě nebylo rozbředlé mluvení o ničem, ale cílilo na nešvary věřících. Ti se v jeho slovech bezpečně poznávali a právě připomínání vlastních chyb způsobovalo jejich nespokojenost. Ale špatně znali Písmo, Löhl přece nemohl mluvit jinak. Vždyť již svatý Pavel nabádal kazatele těmito slovy: „Hlásej slovo! Přicházej s ním, ať je to vhod či nevhod, usvědčuj, zakazuj, povzbuzuj s všestrannou trpělivostí a znalostí nauky. Přijde totiž doba, kdy lidé nesnesou zdravé učení, nýbrž si podle vlastních choutek nahromadí učitele, kteří šimrají jejich uši; odvrátí sluch od pravdy a obrátí se k bájím. Ty však buď ve všem rozvážný, vytrvalý ve zkouškách, pracuj jako hlasatel evangelia, dobře konej svoji službu.“ (2 Tim 4, 2 – 5).

Poslední archivní dokument z Löhlovy doby popisuje spíše úsměvnou příhodu, která ovšem mohla mít tragické následky. Vybral jsem jí jako varování pro všechny kazatele, aby vždy vážili kromě obsahu svých slov také jejich možný nechtěný dopad na přítomné věřící.

Když farář Löhl sezdával sládka Marcela (Marcelluse) Neumanna s dcerou bývalého sládka Annou Marií, proslovil podle zvyku také kázání. Použil v něm historický příběh o dvou válečnících, Marcellovi (Maricellovi) a Šebestiánovi. Tito se utkali na bitevním poli v osobním souboji, ve kterém Marcellus slavně zvítězil a Šebestiána zabil. Až dosud bylo vše bez problémů, byť někomu, zejména dosud svobodným, může přijít zvláštní použití symbolu válčiště při svatebním obřadu. Co patrně Löhl nevěděl, že mezi věřícími v kostele seděl rovněž jistý lékárník jménem Šebestián, který byl s Annou Marií kdysi zasnouben, a ženich Marcel byl jeho úspěšnějším sokem v lásce. Kněz tedy (nevědomky?) použil ve svém kázání motiv, který byl v tehdejším Liberci více než aktuální. Shromáždění věřící byli patrně informovanější než Löhl a nechtěnému podobenství se s chutí zasmáli. Být poraženým v lásce je vždy nepříjemné. Být přítomen na svatbě své někdejší snoubenky a přihlížet triumfu soka je smutné. Být pro to vysmíván celým městem, to je situace, která slabší povahy může přivést až k myšlenkám na sebevraždu. Není divu, že lékárník Šebestián „upadl do takové melancholie a pomatenosti, že téměř ztratil rozum, takže jej museli hlídat, aby si neublížil.“ Současník objektivně uvádí, že není jisté, zda k tomuto stavu vedl pouze výsměch měšťanů nebo tu byly i jiné příčiny, kupříkladu dědičné disposice.

Představením několika dokumentů z libereckého městského archivu jsem chtěl čtenáře tohoto seriálu upozornit na důležitou věc. I když se dosud postavy jednotlivých protagonistů „Dělníků na vinici“ střídaly bez větších problémů a jejich osudy byly líčeny jako uzavřený, jasně daný a neproblematický cyklus událostí, zdaleka tomu tak nebylo a není. Uvědomme si, kolik peripetií působení Adama Löhla nám odhalilo pouhých pět dokumentů z let 1690 a 1692. A zamysleme se nad tím, kolik podobných dokumentů se do dnešních dnů nedochovalo, a tak jsme navždy ochuzeni o poznání živé, plné a zajímavé historie.

V příštím pokračování se budeme věnovat životním osudům Löhlova nástupce, faráře Matthäuse Josepha Schmidta.

Petr Kozojed

původně ještě uveřejněno v Obrázku libereckých farností roč. 9, č. 2, 9. 1. 2011